Hlína je nejstarším stavebním materiálem lidstva. Již od pradávných časů je díky své kvalitě, odolnosti a zdravotní toleranci osvědčeným materiálem. V posledních letech ji vyhledává stále více lidí jako tradiční přírodní a zcela ekologický stavební materiál. Hlína je téměř neomezeně dostupný materiál, který tak můžeme použít ve velkém.
Výhody hliněných omítek
Mezi silné stránky hliněných stavebních materiálů bezesporu patří pozitivní vliv na vnitřní klima v místnosti nebo budově. Hlína totiž dokáže v krátkém čase absorbovat relativně velké množství vlhkosti, uložit ji a později znovu uvolnit. V praxi to znamená, že hliněná omítka ukládá vlhkost, když je jí v místnosti příliš, a opět ji uvolňuje, když se vzduch stane příliš suchým. Tím vlastně docela pěkně omezí případný vznik plísní. Kromě toho hlína umí ukládat teplo a má schopnost tlumit zvuk. Navíc je hlína vhodná pro alergiky, jelikož dovede pohlcovat škodlivé látky ze vzduchu včetně cigaretového kouře.
Hliněné omítky jsou atraktivní nejen pro to, jak vypadají, ale i pro pocit, který v místnosti a celém domě vyvolávají. Spojení s matkou zemí a fakt, že nejsou okoukané jako konvenční omítky, z nich činí krásný a moderní materiál. Hliněná omítka je velmi žádaná v domech starých, rekonstruovaných i novostavbách, dokonce ani panelákům se nevyhýbá.
Hliněná omítka se dá považovat za zdravější variantu, protože do ní obvykle nejsou přidávány žádné syntetické pojiva, plastifikátory ani syntetické barvy.
Shrnutí klíčových vlastností hlíny:
Čtěte také: Vše o bobkovišni na živý plot
- Pozitivní vliv na vnitřní klima (regulace vlhkosti).
- Schopnost ukládat teplo.
- Schopnost tlumit zvuk (zvuková izolace).
- Pohlcování škodlivých látek ze vzduchu.
- Ochrana proti požárům.
- Snižování elektrosmogu (pohlcování mikrovlnných signálů).
- Trvanlivost a stálost vlastností při ochraně před vodou.
- Velmi nízká spotřeba energie při výrobě a dopravě.
- Estetická hodnota a přírodní vzhled.
Co je hlína a její složení pro stavebnictví
Hlína používaná ve stavebnictví je zemina, která se nachází pod horní, humusovou vrstvou půdy a neobsahuje organické látky. Vznikla a stále vzniká zvětráváním hornin a obsahuje částice nebo zrna různé velikosti:
- Jílové částice: velikost zrn do 0,002 mm.
- Sprašové částice: velikost zrn 0,002 až 0,06 mm.
- Písčité částice: velikost zrn 0,06 až 2 mm.
Zemina s částicemi většími než 2 mm je už štěrkovitá až kamenitá. U hliněných stavebních směsí je důležitý poměr jílovitých částí se spraší a pískem. Písek a spraš fungují jako plnivo, respektive ostřivo, jíl plní funkci pojiva. Jílové minerály se liší od spraše a písku tím, že mezi částicemi jílu destičkovitého tvaru vzniká elektrické pole, které drží částice pohromadě - lepí je. Tato elektrostatická síla vzniká mezi záporným nábojem na ploškách destičky a kladným nábojem na hranách.
Přísady do hliněných omítek
Mezi přísady, které se do hlíny přimíchávají z důvodu vyztužení, patří vlákniny, jako například krátká stébla slámy nebo konopí. Přísadou sloužící ke zvýšení odolnosti proti erozi dešťovou vodu může být i tekutina z procesu kvašení zelené řezanky nebo kasein, který se používá jako nátěr. V minulosti lidé přimíchávali do směsi zvířecí výkaly, které hlavně v případě kaolinitu mnohonásobně zlepšily pevnostní a ohybové vlastnosti. Přísady mohou zvyšovat i izolační schopnost, proto se do směsi přimíchávají odřezky dřeva nebo sláma. Zajímavými přísadami jsou drobná sušená kvítka šalvěje nebo jiných bylinek, která v omítkách působí velmi esteticky a navíc určitou dobu i voní. Přísadou, která může tvořit 5% podíl, může být i přírodní barvivo, jimž lze vytvořit širokou škálu přírodních barev. Změny barvy omítky je možno dosáhnout i bez barviv, a to využitím barevnosti hlíny z různých nalezišť. Správným výběrem různých nalezišť se dá vytvořit barevná škála od bílé, žluté, červené až po hnědou, přičemž použití písku různé světlosti může tyto barvy zesvětlit nebo ztmavit.
Hlína v novostavbách a rekonstrukcích
Hlínu jako stavební materiál lze použít v novostavbách či při rekonstrukcích, v hliněných stavbách, ale také na klasické cihelné zdivo. Hliněné omítky navrací přírodu do staveb a domovů stejně jako jiné materiály, například dřevo a kámen. Hliněná omítka je nejběžnějším způsobem využití hlíny v domě.
Hlína v nízkoenergetických a pasivních domech
Hlína je pro své jedinečné tepelné a vlhkostní vlastnosti velmi důležitá i při výstavbě objektů s regulovanou výměnou vzduchu, ať už jde o nízkoenergetické nebo pasivní domy. V těchto objektech se v zimě a v přechodných ročních obdobích počítá i s tepelnými zisky, které vytváří slunce svítící jižními okny dovnitř. Teplo se přes den ukládá do masivních hliněných konstrukcí, ze kterých v noci pomalu sálá do interiéru. Vlhkostní vlastnosti hlíny umožňují přijímat vlhkost obsaženou ve vzduchu a v případě potřeby ji odevzdávat zpět. Hlína zadržuje během dne vodní páry vznikající při vaření, sprchování nebo vyprodukované dýcháním lidí. Jestliže je vzduch následkem větrání a vytápění suchý, hlína pomalu odevzdává vlhkost zpět do místnosti. Hlína v obvodové konstrukci slouží i jako parobrzda, přitom je difuzně otevřeným materiálem. Pokud je hlína dobře použita, může zajistit i vzduchotěsnost.
Čtěte také: Tipy pro zdění starých cihel
Pro stavbu nízkoenergetického domu se často používá hlína v kombinaci s dalšími přírodními stavebními materiály (dřevo, sláma, rákos, vlna), které mohou ještě vylepšit vynikající vlastnosti hlíny. Volba konstrukce závisí na mnoha faktorech. K nejdůležitějším patří požadavek dobrého vnitřního klimatu, tj. tepelné pohody, správné vlhkosti, dobrých tepelněizolačních vlastností, schopnosti akumulace tepla.
Možnosti využití hlíny v nízkoenergetických objektech:
- Pěchovaná hlína: Hlína se pěchuje „žábou“ do posuvného bednění. Postupně se vytvářejí 10centimetrové vrstvy hlíny s menším obsahem jílu. Směs musí být při práci mírně vlhká. Takováto zeď má podobné pevnostní vlastnosti jako beton. Pěchovaná hlína je vhodná pro obvodové zdi, ale i vnitřní akumulační příčky. Zeď s tloušťkou asi 0,5 m má U přibližně 2 W/(m2 . K), takže k dosažení standardu nízkoenergetického objektu je zapotřebí ji zvenku zateplit dodatečnou izolací v tloušťce asi 20 cm. Jako izolaci je možno použít například rákosové rohože, dřevovláknité desky nebo rozvlákněnou celulózu. V případě pěchovaných a zděných zdí je třeba řešit odstranění tepelného mostu mezi základy, zdí a podlahou. Pěchovaná hliněná stěna působí esteticky zajímavě jako vnitřní akumulační stěna, případně jako stěna mezi domem a zimní zahradou.
- Pěchovaná hliněná podlaha: Je vhodná pro nové domy stavěné s ohledem na ekologickou stopu. Využití najde i při rekonstrukcích domů, které neměly hydroizolaci spodní stavby. V tomto případě se využívá štěrkový násyp, který přeruší kapilární vzlínání. Na štěrk se nasype vrstva expandované hlíny - keramzitu, která slouží jako tepelná izolace i k pohlcování vlhkosti. Na keramzit se nanese silnější vrstva hlíny, která se napustí lněným olejem. Velmi namáhaný prostor, například vchod, může být upraven kamennou nebo terakotovou dlažbou uloženou do hlíny.
- Nepálené lisované cihly: Pro obvodové zdi jsou vhodné v kombinaci s lehkou dřevěnou konstrukcí nebo kontaktním zateplením. V nízkoenergetických objektech musí být vytvořen mezi dřevěnými stojkami prostor na tepelnou izolaci, například pro foukanou celulózu. Zevnitř se zhotoví přizdívka z nepálených cihel zděná na hliněnou maltu. Takto vznikne kombinovaná konstrukce s dobrými tepelněizolačními, akumulačními a hygroskopickými vlastnostmi. I když je zdění pracné, jsou nepálené cihly levnější než pálené a lépe regulují vlhkost. Stěna z nepálených cihel může být ponechána bez povrchové úpravy nebo ji lze omítnout hliněnou omítkou. Zdi z nepálených cihel jsou vhodné na vnitřní nenosné příčky. Nepálené cihly, pokud nejsou vystaveny vodě nebo přílišné vlhkosti, zůstávají dlouhodobě pevné a uchovávají si všechny již zmíněné dobré vlastnosti hlíny.
Nepálené cihly najdou své uplatnění i v lehkých dřevostavbách s trámovým stropem s dřevěným záklopem. Pro odizolování zvuku mezi podlažími nestačí jen lehká tepelná izolace, ale strop je třeba i zatížit. Pak je vhodné použít nepálené cihly. Výhodou tohoto řešení je strop s akumulačními a hygroskopickými vlastnostmi, který je ekologicky bezchybný, recyklovatelný.
Příprava hlíny na omítky
Místní hlína vs. hotová směs
Je rozdíl, jestli si na vlastní zahradě nakopete hlínu a použijete ji na hliněnou omítku, nebo jestli si koupíte hotovou směs přímo od výrobce. Michal Navrátil, specialista na hliněné omítky s více než 15letou zkušeností, doporučuje zvážit několik faktorů:
- Místní hlína: Má pocitově energii místa, ze kterého pochází. Většinou je z povrchu a je živá. Je to nejlevnější (při svépomocném provedení je místní hlína zdarma, cena písku z pískovny či stavebnin je cca 100-200Kč za tunu) a zároveň nejekologičtější způsob finální úpravy povrchů (nízká zabudovaná energie a obvykle nejkratší vzdálenost k dopravě materiálu). Z 95 % hlín, které jsou na pozemku, lze bez problému udělat hrubou omítku, stačí jen mít zkušenost, ale zpracování je zdlouhavé. Vhodné, pokud máte čas a omezený rozpočet.
- Koupená směs: Je vhodnější, pokud máte málo času nebo si chcete ušetřit práci s přípravou. Na trhu existují výrobci, kteří se snaží vyrábět čisté hliněné omítky bez příměsí, zatímco jiní přidávají přírodní příměsi, aby se omítka chovala jako vápenná. Michal Navrátil zdůrazňuje, že jakmile se do omítky něco přidá, už to není čistá hliněná omítka a nemusí tak působit na interiér.
Doporučuje se zhotovit si vzorky s různým poměrem písku, abyste zjistili správný poměr pojiva - hlíny a ostřiva - s pískem. Z vlastního naleziště se doporučuje zhotovit tři vzorky hlíny s různým podílem písku (2:1, 1:1, 1:2). Podle prasklin na vyschlém vzorku omítky zjistíte, zda je potřeba přimíchat víc jílu, nebo písku. Optimální poměr částic v omítce by měl být: 20 % jílu a 80 % písku různé zrnitosti. Ve směsi se přirozeně nacházejí i spraše, často smíchané přímo s jílem.
Recept na dobrou hlínu
Každá hliněná směs vyžaduje jiný poměr jílu, písku a vody. Dostatek jílu je nezbytný, aby se slepil písek se sprašemi. V případě, že je jílu mnoho, směs při schnutí praská, protože jíl se na rozdíl od spraší a písku smršťuje. U jádrové omítky však prasklinky nevadí, protože máme jistotu, že směs je dostatečně jílová a dobře na ni chytí jemná omítka s větším obsahem písku. Písek by měl být ostrý, se zrnky různých velikostí.
Čtěte také: OSB desky a jejich tloušťka pro podlahové aplikace
Přesívání surovin
Místní hlínu i písek můžete přesít na běženém zednickém sítě 50x50cm v dřevěném rámu, s okem 1mm, jaké mají v téměř každých stavebninách. Písek za sucha vodorovnými pohyby, místní hlínu ve formě řídké kaše svislým poklepáváním. Přesívání zcela nutné není, záleží na tom, jakou tloušťku budete provádět, jak jemnou strukturu požadujete a jakou hlínu a písek máte k dispozici.
Nanášení hliněných omítek
Hliněná omítka se dá snadno připravit. Tradiční hliněná omítka má na rozdíl od běžně používaných omítkových směsí mnoho výjimečných vlastností. Není agresivní pro pokožku, netvrdne chemickou reakcí, ale schnutím. Je difuzně otevřená, což znamená, že má schopnost přijímat a vést vodu i vzdušnou vlhkost. Je trvanlivá, přirozeně pěkná, dá se tvarovat, dokonce modelovat a snáší se téměř se všemi stavebními materiály.
Vrstvy hliněné omítky
Hliněná omítka se dělá jednovrstvá - jádrová s tloušťkou 2 až 8 cm, dvouvrstvá s druhou jemnou omítkou v tloušťce 1 až 2 cm nebo třívrstvá, jestliže je na jemnou omítku nanesena tenká vrstva hliněné stěrky v tloušťce 2 mm. V zásadě jsou spodní vrstvy jílovitější a vrchní obsahují více písku. Hlína se dá použít téměř na všechny materiály, ale nejlépe se snáší s přírodními. Stačí zdrsnění povrchu, kontaktní nátěr z řídké hlíny, případně přichycení podkladové juty nebo rákosí.
Tabulka: Vrstvy hliněné omítky a jejich charakteristika
| Vrstva omítky | Tloušťka | Složení | Poznámky |
|---|---|---|---|
| Jednovrstvá (jádrová) | 2-8 cm | Jílovitější směs, písek, slaměná řezanka | Prasklinky nevadí, důležitá přilnavost další vrstvy. |
| Dvouvrstvá (jemná) | 1-2 cm | Více písku než v jádrové vrstvě | Aplikuje se po úplném vyschnutí jádrové vrstvy. |
| Třívrstvá (hliněná stěrka) | 2 mm | Jemný jílovitý prášek s jemným pískem a vodou | Pro hladké a barevné povrchy. |
Aplikace na slaměné stěny
Hliněné omítky slaměných stěn tvoří přirozenou protipožární ochranu slaměných balíků, určují výsledný tvar domu, zajišťují tepelnou i vlhkostní stabilitu vnitřního prostředí a příznivé elektroiontové mikroklima. Mohou zajistit i dostatečnou (pro nízkoenergetický standard) vzduchotěsnost vnitřní obálky vytápěného prostoru anebo větrotěsnost fasády.
Při kladení balíků do stěn na plocho váže hliněná omítka s konci stébel o něco lépe než při kladení balíků "na hranku", ale rozdíl není nijak podstatný. Výhodné je stavět stěnu ze slaměných balíků už od začátku co nejrovněji. Srovnávání se provádí dřevěnou palicí. Pokud se vám srovnání palicí úplně dobře nepodaří, můžete největší boule seříznout elektrickou protiběžnou pilou ocaskou. Povrch slaměných stěn je vhodné sestřihnout plotostřihem a oprášit od volných kousků stébel, aby byl podklad co nejrovnější, s co nejmenším měrným povrchem, což usnadňuje omítání.
Postup aplikace na slaměné stěny:
- Hliněná kaše (přilnavostní můstek): Tvoří přilnavostní můstek mezi slámou a dalšími vrstvami omítky. Kaši si připravíte rozmícháním jílovité hlíny s vodou pomocí elektrického ručního míchadla s vřetenovou metlou. Můžete ji nanést velkým plastovým hladítkem na slaměné stěny. Žádné vmasírovávání či vpichování omítky do hloubky balíků, jak se často traduje, není potřebné. Kaše má dostatečnou přilnavost, aby ji stačilo v první fázi nanést hladítkem mírným tlakem a ve fázi druhé rozmazat trochu větším tlakem třemi či čtyřmi prsty ruky tak, aby se odhalili všechny nerovnosti a případné dutiny.
- Jádrová vrstva: Nejlépe přilne ještě k vlhkému špricu, není příliš výhodné dělat zde technologickou přestávku. I když i k suchému špricu přilne omítka dobře, nahazování na vlhký jde přeci jen o něco rychleji. Jádrovou vrstvu hliněné omítky je nejlépe připravit v talířové míchačce smícháním hliněné kaše s pískem a slaměnou řezankou nejčastěji v objemovém poměru cca 1:1:1. Záleží však kolik jílu, prachu a písku už v sobě má samotná místní hlína. Zkušený hlinař odhadne obvykle vhodný poměr tak, že si směs po namíchání promne v rukách a cítí co tam je. Pro méně zkušené je lepší si na stěnu provést několik vzorků aspoň 70 x 70 cm v různých poměrech. Pokud vám vzorek příliš praská, přidejte písek anebo řezanku. Pokud vzorek málo lepí, nesnadno přilne na stěnu anebo je málo soudržný, přidejte jílovitou hlínu. Jádrovou vrstvu je nejsnažší provést hned po aplikaci první "odhalovací" vrstvy (přilnavostního můstku) dříve než uschne. Tloušťka jádrové vrstvy může být 1 - 8 cm dle rovinnosti podkladu a požadované míry vyrovnání. Jádrovou vrstvu je vhodné nahazovat rovnoměrně, aby následné roztažení a vyrovnání hladítkem bylo co nejméně pracné.
- Finální vrstva: K finální vrstvě hliněné omítky se přistupuje až po úplném vyschnutí omítky jádrové, čili zde je technologická pauza nutná, jinak se objemové změny dané vysycháním sčítají a dochází tak k trhlinám.
Vhodné podklady pro finální omítky z místní hlíny
Jemnou finální hliněnou omítku můžete provést na suchou hrubou hliněnou omítku, ať už je na slaměných balících, rákosovém pletivu (např. na deskách OSB) nebo cihlovém zdivu. Je-li podklad rovný, např. jako přesné pórobetonové zdivo (např. Ytong), rozfilcované stavební lepidlo s perlinkou, můžete finální omítku aplikovat přímo.
Strukturování povrchu a barevnost
Hliněná omítka zůstává dlouho vlhká a tvárná, čímž umožňuje vytlačování nebo vyrývání různých struktur nebo úpravu povrchu houbou, kartáčem či zdrsnění rydlem. Fantazie ani možnosti hlíny nemají hranice.
- Modelování: Sgrafito je technika, při níž se nanesou na sebe dvě různobarevné vrstvy hliněné omítky. Vrchní omítka se potom speciálními nástroji seškrabává tak, aby se odhalila spodní vrstva.
- Jemné stěrky: Některé firmy nabízejí už hotové přírodní hliněné barevné stěrky. Ty se nanášejí ve vrstvě s tloušťkou jen 2 až 3 mm. Jemnou stěrku si můžete i sami vyrobit prosátím písku na velmi jemnou frakci. Na trhu najdete i čistý jílovitý prášek z hlín různé barvy - podle naleziště. Po přidání jemného písku a vody získáte stěrku připravenou pro aplikaci.
Barevnost hliněné omítky
Barevnost a strukturu omítky můžeme ovlivňovat základními složkami směsi. Hlína vytěžená na různých nalezištích může mít různé odstíny (od bílé, hnědé, žluté, šedé až po červenou). Barevné hlíny z různých ložisek světa se dají koupit i v práškové formě. Světlost barvy můžeme ovlivnit barvou písku. Barva bude světlejší, jestliže přidáme bílý písek, mramorovou drť, případně šamotový prášek, kvarcit (bílý křemičitý písek). Další barvy získáme přimícháním přírodních barviv a na vytvoření sytých primárních barev se dají použít i oxidanty. Barevnost se mění i strukturou povrchu, hladký povrch je světlejší než zdrsněný povrch. Jestliže chceme hliněnou omítku dodatečně omalovat, vhodné jsou přírodní kaseinové barvy různých odstínů, případně i vápenná barva.
Hliněná omítka v exteriéru
Protože hliněná omítka přidáním vody měkne, může se při dešti vymývat. Proto je potřebný dostatečný převis střechy a vysoký sokl. Stěna nejvíce namáhaná větry by měla být opatřena vápennou omítkou nebo dřevěným obkladem, případně přidáním příměsí do hlíny. Nedoporučuje se přimíchávat do hlíny vápno nebo cement, protože se naruší vazby jílu a oslabí se vlastnosti hlíny. Cement je zcela nevhodný, neboť povrch se difuzně otevře, v zimě se bude vlhkost z interiéru shromažďovat na vnější části zdiva pod cementovou omítkou, kde při bodu mrazu bude vlhkost zamrzat a nebude se moci odpařit tak jako v případě hliněné nebo vápenné omítky z hašeného vápna.
Při provádění venkovních hliněných omítek hydrofobizovaných kravincem přidávám kravinec v poměru cca 1:1 do hliněné kaše. Kaši s kravincem pak při provádění venkovních omítek používám jako základ pro všechny vrstvy: špric, jádrovou i finální. Pokud kravinec nemá smrdět, je zapotřebí uchovat jej v suchu anebo ve stínu. Je-li více dní rozmočený ve vodě a je na sluníčku, tak může začít zapáchat značně.
tags: #jakou #hlinu #pouzit #na #omitky