Výroba štípaného dřevěného šindele má dlouhou tradici. Jedná se o starodávné řemeslo, které se většinou předává z generace na generaci a už léta se používají ty stejné postupy a metody. Je to tak proto, že se zjistilo, že přesně tyto způsoby zpracování dřeva fungují nejlépe a obyčejný kus dřeva promění v užitečný šindel, který dokáže spolehlivě sloužit dlouhé roky. Na výrobu šindelů se používají stromy, splňující přísná pravidla.
Výběr správného stromu - kumšt šindeláře
Hledání toho správného stromu na šindele je práce zdlouhavá a náročná. Materiál se vybírá nejdříve „nastojato“ a stromy se kácejí v zimních měsících, kdy jsou bez mízy. K výrobě šindelů se musí především vybrat kvalitní dřevo, to se nařeže na špalky, rozštípe na půlky, čtvrtky, osminy, vyštípne se špička… „Musí to být dobře štípatelné a rovné dřevo,“ vysvětluje mistr tradiční rukodělné výroby šindelů Jindřich Holub s tím, že k výrobě šindelů se používá smrk, jedle, modřín. Kvalita šindele je dána kvalitou dřeva, jeho hustotou let, tzn. čím roste strom pomaleji, tím je dřevo kvalitnější.
Faktory ovlivňující kvalitu dřeva
- Obecně se na vlastnostech dřeva podepisuje druh půdy, z níž strom rostl, klima a prostředí vůbec, tedy například i to, jaký měl strom k růstu prostor. To vše totiž ovlivňuje hustotu ročních přírůstků.
- Zkušený šindelář bere v potaz také množství bělky, tedy těch nejřidších částí, které dřevo obsahuje.
- A nejraději má kulatinu ze stromů, rostoucích zvolna ve vysokých polohách, kde je roční přírůstek pomalý. Proto jsou léta hustá, takže dřevo je pevné a odolné k biotickým vlivům, málo mu vadí teplotní výkyvy, déšť, houby, plísně i škůdci a šindele z něj jsou trvanlivé.
- Vlákna vybraného stromu se musí štípat rovnoběžně po délce kmene.
- Nejlepší dřevo by mělo mít rezonanční znaky stejně jako materiál, vybíraný pečlivými houslaři na stavbu hudebních nástrojů.
Kulatina se skladuje neodkorněná. Na skládkách v lese se průběžně zkouší štípatelnost a točivost.
Jak se šindel rodí - proces výroby
Výroba šindele je prováděná štípáním ze smrkového nebo modřínového dřeva. Tyto stromy se kácí v zimním období a vybírají se zdravé a silné stromy s hustými letokruhy, které se stáčí mírně doleva. Dřevo musí být řádně vyzrálé. Vlastní výroba šindelů začíná tím, že se kulatina zbaví kůry a kmen nařeže na špalky takové délky, jakou požadujeme od vyráběných šindelů, zpravidla tedy 50 nebo 60 cm. Kulatina se nařeže na potřebnou délku 50, 40 a 30 cm, někdy i 60 cm a více. Následuje štípání šindelů. Šindelář si špalek postaví tak, jakoby chtěl štípat dříví. Klasicky sekerou pak tne napříč a oddělí jednu část. Ve dřevu by neměly být suky. Špalek se naseká na stejné díly.
Štípání a opracování
Šindelář postupuje tak, aby dřevní vlákna byla rovnoběžná s podélnou osou šindele. Jednotlivé šindele odděluje od kraje radiálně do středu špalku. Povrch takto štípaného dřeva je hladký a pevný. Protože je přirozeně uzavřený proti vnikání vody, dobře odolává povětrnostním vlivům. Štípaný šindel nepraská a jeho životnost je mnohonásobně vyšší než u šindele řezaného, kde jsou tyto kapiláry porušeny. Štípáním nedochází k přerušení dřevních vláken, což je důležité pro nemožnost vnikání vody do šindele, pro rychlý odtok vody po vláknech ze střechy a samozřejmě také na pevnost šindele.
Čtěte také: Jak se vyrábějí plastová okna?
Špalky se rozštípnou na čtvrtiny (kláty) a tyto kláty se dále štípou na destičky potřebné šířky cca 2 cm. Štípou se ručně nebo na speciálně upravené štípačce. S citem pro jednotlivá vlákna se uštípnutý kus dřeva opracuje na odpovídající tvar. Po té se destičky upravují na speciálním truhlářském svěráku nazývaném strýček, struh, dědek, koza a jiné názvy podle oblasti. Do něho se destička upne, přidržuje jednou nohou a upravuje, strouhá pořízem. Vždy se pracuje se dřevem čerstvým, má lepší štípatelnost a lépe se strouhá.
Finální úpravy a sušení
Povrch se jemně upraví, srovnají se případné nepravidelnosti, vytvaruje se pero a vyfrézuje drážka. Drážka se dělala nástrojem zvaným kocour, fugač nebo malým hoblíčkem k tomu určeným. Dnes se ale převážně dělá na fréze. Poté se šindel vyrovná do hraní a nechá se pozvolna schnout. Před použitím by ještě měl šindel schnout venku na vzduchu až tři měsíce.
Typy dřevěných šindelů a jejich vlastnosti
V dnešní době rozeznáváme především dva základní typy dřevěného šindele, které se od sebe liší hlavně napojením. Můžeme je rozdělit hned podle několika kritérií. V České republice se vyrábějí dva základní typy dřevěných šindelů a sice šindel valašský a šindel alpský. Podle použitého dřevního materiálu potom rozlišujeme šindele z modřínového nebo smrkového dřeva. V neposlední řadě máme rozdělení podle způsobu výroby. Častěji se vyrábí štípané šindele, neboť je po nich větší sháňka díky lepším vlastnostem.
Štípaný šindel
Šindele ručně vyráběné mají vyšší odolnost. Štípaný šindel je s ohledem na kvalitu a vysoký podíl ruční práce významně dražší. Štípaný šindel se opracovává na štípačce, spoje pero a drážka se frézují. U štípaných šindelů mluvíme zejména o nízké nasákavosti.
Řezaný šindel
Tolik nádherného fortelu jako štípané šindele výroba těch řezaných nevyžaduje, lze je vyrobit z jakéhokoliv na pile připraveného dřeva, třeba z obyčejných prken. Protože jsou vyráběny výlučně strojově a řez jde často napříč vlákny, je jejich trvanlivost menší. Povrch mají ovšem hladší. Hůř však vzdorují nepříznivým atmosférickým podmínkám a častěji praskají. Rychleji trouchniví. Protože se používají především k obkladům stěn, mívají i netradiční rozměry: dlouhé mohou být i kolem 1 m, široké asi 8 cm a silné 3 cm. Strojově vyráběné šindele nejčastěji používáme k obkladu svislých ploch, tedy především stěn: vypadají na nich výborně a méně zde trpí povětrnostními podmínkami.
Čtěte také: Cihly a jejich složení
Valašský šindel
Šindel je jednou z tradičních střešních krytin lidových staveb. Jedná se o dřevěnou destičku břitovitého tvaru, širokou 8 až 15 a dlouhou 50 až 60 cm. Tloušťka je asi 1,5 až 2,5 cm. Šindel valašský se vždy dělal ze dřeva smrkového a jedlového. Valašský šindel má pero-drážku (jedna strana - pero, je zúžená, a zasouvá se do drážky vedlejšího šindele). Někdy se tomu šindeli říká šindel valašský asi proto, že na Valašsku jeho výroba nebyla přerušena vystěhováním Sudet po 2. světové válce, jako v jiných horských oblastech České republiky. Valašský dřevěný šindel můžete zpravidla vidět nejčastěji v Beskydech, kde se i odehrává jeho značná výroba. Střešní šindel má v případě valašského typu kratší životnost, proto je třeba impregnace každých 5 let.
Alpský šindel
Alpský šindel se vyrábí nejčastěji z modřínového dřeva. Jejich pokládka spočívá ve vzájemném překrytí jednotlivých kusů (natřikrát), tzv. spoj na rybinu. Důležité je, aby se nepodcenila jejich výroba, jelikož musí dobře přiléhat na podklad střechy a také k sobě navzájem. Výroba alpského šindele je velice podobná výrobě šindele kanadského (je využito červeného cedrového dřeva). Výhodou u modřínového alpského šindele je jeho vysoká životnost. Není zde tedy nutné chemické ošetření nebo nátěr. V zahraničí je nejvíce využívaný sibiřský nebo kanadský modřín a sekvoje.
Dnes se šindele vyrábějí v různých šířkách, s délkou obvykle 300, 500 nebo 600 mm. Obdélníkovými se pokrývají střechy (konce šindelů jsou někdy ozdobně seřezány), kónické šablony patřící na stavby s kruhovým půdorysem anebo do úžlabí často ozvláštňují zahradu, studniční kryty, altány či krmítka. Šindel se dělí rovný a zkosený.
Výhody dřevěného šindele
Proč zvolit na pokrývku střechy dřevěný tradiční šindel, když dnes je v nabídce mnoho jiných moderních materiálů? Důvod je prostý, dřevo má stále řadu jedinečných výhod, které u jiných krytin nenajdete.
- Nízká hmotnost: Nízká hmotnost nevyžaduje masivní krovy.
- Přizpůsobivost materiálu: Možnost vytvořit i náročné střešní prvky bez použití kovu nebo plastu. Šindelem můžeme pokládat i velmi složité prvky střechy jako různé věžičky, nároží, úžlabí, volská oka. K tomu je ale třeba šindele speciálního zkoseného.
- Možnost použití jako obklad fasády: Šindel můžete využít nejen jako střešní krytinu, ale často se používá i k obložení fasád, což může mít nejen praktický, ale i velmi příjemný estetický účinek. Stejně tak se využívají i na fasádách veřejných budov či výrobních objektů.
- Dlouhá životnost a spolehlivost: Při správné údržbě nabízí dřevěné šindele velmi dlouhou životnost a spolehlivost. Podle kvality použitého dřeva je průměrná životnost šindelové střechy čtyřicet let.
- Šetrnost k životnímu prostředí: Při správné výrobě jsou šetrné k životnímu prostředí. Výroba z obnovitelných zdrojů, to je jediné ekologické řešení trvale udržitelného rozvoje ve které věříme.
- Vysoká estetická hodnota: Mají vysokou estetickou hodnotu a působí velice příjemným dojmem. Vaše stavba perfektně zapadne do okolní scenérie. Na některé stavby je navíc téměř nutností dřevěný šindel použít, jelikož jinak by stavení zcela ztratilo estetickou hodnotu. Řeč je hlavně o památkově chráněných objektech nebo dřevěných roubenkách.
- Dobré izolační funkce: Dřevo má výborné izolační funkce, což se vyplatí jak v létě, tak i v zimě. V letních měsících váš domov dřevo ochrání před žárem sluncem a vedrem, v zimě zase příjemně drží teplo uvnitř a pomáhá vám šetřit za topení. Výrazně snižuje prohřívání stavby slunečním žárem, šindeli krytý prostor je pro uživatele zdravotně přívětivý.
- Odolnost vůči povětrnostním vlivům: Šindel je trvanlivý v zimě vůči mrazu (pokud v kronikách čteme, že mrzlo, až šindele praskaly, muselo jít opravdu o extrémní zimu), v létě dobře vzdoruje kroupám.
- Snadná výměna poškozených prvků: Případně poškozené prvky ve vrchní krycí vrstvě lze snadno vyměnit. Poškozený dřevěný šindel se dá v případě potřeby vyměnit.
Údržba dřevěného šindele
Naprosto nezbytné je věnovat dřevu velkou pozornost při údržbě. Mnozí to považují za nevýhodu, ale spíše než nevýhoda je to možnost pravidelně střechu kontrolovat a ujistit se, že vše funguje tak, jak má a případně včas odhalit potíže. Údržba dobře položené šindelové střechy spočívá jen v občasné impregnaci. Štípané šindele natíráme po šesti až osmi letech, u řezaných s dřevními vlákny přerušenými přímočarým řezem bychom se měli chopit štětce vždy asi po čtyřech letech. Péče spočívá především ve formě pravidelné impregnace a nátěrů speciálními produkty, které dřevo chrání před vlivy klimatických podmínek, dřevokazným hmyzem i mechanickým poškozením. Důležité je ochránit dřevo před sluncem pigmentem. Pigment si dřevo vytvoří samo tím, jak zešedne. Tyto vyschnuté dřevěné kusy se balí do balíků po 1 m2 - dvojité pokládky. Ty se pak namáčí do speciálních přípravků - Bochemit QB profi, jež mají za cíl chránit dřevo proti plísním a dřevokaznému hmyzu. Tento krok hraje v procesu výroby velmi důležitou roli, jelikož jen tak lze zaručit, že dřevo bude mít požadovanou trvanlivost a odolá i náročným podmínkám, kterým jsou střešní krytiny běžně vystavovány. Nesmíme zapomenout na následnou údržbu, včetně nátěru každé 3 roky.
Čtěte také: Složení a výroba cementu: Podrobný průvodce
| Typ šindele | Doporučená frekvence impregnace |
|---|---|
| Štípaný šindel | Každých 6-8 let |
| Řezaný šindel | Každé 4 roky |
| Valašský šindel | Každých 5 let |
Historie a současnost šindele
Dřevěné šindele nejsou ani zdaleka novinkou na našem trhu, spíše naopak. Jedná se o střešní krytinu využívanou od počátku středověku. Dříve se dřevěný šindel využíval spíše na honosnější typy staveb, dnes ho můžeme vidět jen zřídka (u lidových staveb v Čechách a na Moravě). O prodeji šindele existují v Čechách zmínky již z doby předhusitské. Jako střešní krytina byly šindele nepostradatelné hlavně v horských oblastech díky lepší dostupnosti dřeva a nedostupnosti slaměných došků, rozšířených hlavně v níže položených zemědělských oblastech. Později začal vytlačovat v zemědělských oblastech i krytinu doškovou. Většina starých domů měla slaměné došky, ty ale vydrží daleko méně a je nebezpečí požáru. Na druhou stranu šindel je poměrně drahá věc. „Je to spíše pro fajnšmekry,“ uzavírá Jindřich Holub.
Tradiční způsoby pokládky
Nejstarší šindele bývaly dlouhé a široké. Vždy se zhotovovaly z toho nejlepšího dřeva, obvykle z jedlového. Na střechu se kladly volně na podkladové trámky, přes ně napříč se kladly tyče, které se zatížily kameny. Tento způsob byl možný jen na plochých střechách. Až do 19. století dochovaný v Čechách v okolí Volar. Další typ šindele byl zkosený šikmo k hraně prkénka, při krytí střechy se na užší hranu kladla širší strana sousedního šindele a oba se spojovaly hřebíkem. Třetím typem je ten dochovaný do dnešní doby, kdy se na širší straně prkénka udělala ještě drážka, do které se vkládá slabší strana sousedního šindele. Tzv. na perodrážku. Je dobré, aby střecha měla minimálně sklon 35°.
Na střechu se dřevo přibíjí v jedné nebo dvou vrstvách, podle toho, jak je potřeba kvalitní střecha. Šindele se pokládají ve třech vrstvách na cca 12 mm tlustou podložku. První řada položených šindelů je dlouhá 20 centimetrů, druhá řada 30 cm. S jednoduchým okrajem střechy (vlevo) přečnívají šindele o cca 30 až maximálně 40 mm. Otočné nároží vypadá líp, ale montáž je složitější, než u integrovaného.
Současné využití šindele
Ač se to nezdá, tento starý materiál nezmizel a především v drobné zahradní architektuře má i slibnou budoucnost. Šindele slouží jako vděčná krytina nebo zdobný prvek na drobné zahradní architektuře. Současní šindeláři mohou nabídnout výrobky, vznikající oběma technologiemi. Rozdíl mezi nimi není patrný jen na pohled, ale především ve způsobu užití, trvanlivosti a samozřejmě také v ceně. Dnes je ale můžete spatřit jak u lidových domů, tak i u moderních dřevostaveb. Šindelářství dobře využívá tolik potřebné místní bohatství v podobě hustého, dobře štípatelného dřeva na střechy dřevěnic a památkových objektů, v poslední době si nachází cestu na stěny provětrávaných fasád moderních ekologických domů.
tags: #jak #se #vyrabi #sindel #dreveny