Cihla, tento přírodní materiál, v současnosti zažívá renesanci a zdobí naše domy a byty zevnitř i zvenku, dodávaje prostředí hřejivou atmosféru. Málokdo si uvědomí, že tento stavební materiál prošel tisíciletým vývojem a zatěžkávací zkouškou času, kterou se nemůže jen tak něco pochlubit. Památky stavěné z tohoto materiálu stojí po tisíce let a jsou důkazem jeho kvality.
Historický vývoj výroby cihel
Objevení hlíny, rozvoj pecí pro její vypálení, představení glazování a způsoby tvarování cihel do forem sochařství, rozdělení profese mezi cihlářem a zedníkem a rozvoj komplikovaných vzorů vazby - to vše se odehrálo již ve starověku, který je tak pro cihlu jedním z nejdůležitějších období její historie. Vývoj cihly se však v tomto období rozhodně nezastavil. Naopak.
- 8300-7600 před naším letopočtem: Na březích řeky Jordan se objevují nejstarší typy cihel. Jejich rozměry jsou přibližně 260 × 100 × 100 mm. Jsou obdélníkového tvaru se zakulacenými rohy (připomínají bochník chleba), obsahují bláto a vodu a jsou ručně hněteny do přibližně obdélníkového tvaru. Každá cihla se vysouší teplým středovýchodním sluncem a po ztvrdnutí je pokládána tak, aby vytvořila silnou stěnu.
- 7300-6600 před naším letopočtem: V Jerichu se objevuje i druhý typ cihel, který je vyráběn podobnými postupy. Jejich rozměry jsou 400 × 150 × 100 mm, odpovídají tvaru rybích kostí a na své horní části mají pro ně charakteristické otisky palců.
- 5900-5300 před naším letopočtem: V druhé periodě období Ubaidu se pro výrobu cihel začínají používat dřevěné formy.
- 5000-4500 před naším letopočtem: Starověká Mezopotámie začíná objevovat pálené cihly. Vzhledem k náročnosti výroby se však vyskytují velmi vzácně. Pro horké klima, které zde převládá, jsou adekvátní a ekonomicky přijatelnější cihly nepálené.
- 2111-2003 před naším letopočtem: Pro svoji sílu a zdánlivou trvalost se v období starověku stávají pálené cihly symbolem věčnosti. Jedná se o natolik hodnotný stavební materiál, že se používá pouze pro chrámy, paláce, domy bohů či králů. Během těchto let je možné za kus stříbra koupit 14 400 nepálených cihel nebo 504 cihel pálených.
- 604-562 před naším letopočtem: Během vlády krále Nebuchadnezzara II. dosahuje Babylon vysoké architektonické úrovně. Jsou jimi nejen Visuté zahrady, jež jsou jedním ze sedmi divů světa, ale rovněž letní palác, na kterém byly použity umělecky tvarované a glazované pálené cihly.
- 100 před naším letopočtem: Římský architekt a inženýr Marcus Vitruvius Pollio vydává stavební manuál, jenž je dnes nejstarší dochovalou publikací, ve které je zmíněna cihla.
- 1400-1600 našeho letopočtu: Ve středověku je v Evropě přesný způsob výroby cihel předmětem značných debat, protože se nedochovaly žádné materiály, které by ilustrovaly či popisovaly cihly a jež by pocházely z období před 15. století našeho letopočtu. Za velkou inovaci je tak považován až lisovací stů, o kterém jsou zmínky v materiálech z 15. a 16. století.
- 1600-1800 našeho letopočtu: V období 17. a 18. století vzniká nový typ řemeslníků, jejichž schopnosti v řezání a kladení cihel umožňují vytvářet stavby, které překračují vše, co bylo dosud viděno.
- 1750 našeho letopočtu: Architektonický styl popularizovaný architekty, jakým je například Robert Adam v Anglii, vytváří nebývalou poptávku po klasických ornamentech, kterými lze dekorovat malé i velké budovy. Vyřezávat kámen je však velmi drahé, a tak přichází jedna osoba s velmi úspěšným řešením tohoto problému.
- 1900-2000 našeho letopočtu: Ačkoliv se změn ve výrobě cihel událo v 19. století opravdu hodně, ve 20. století jsou ještě pozoruhodnější. Na začátku 20. století se většina cihel v Evropě a Americe ještě stále vyrábí ručně, ale na konci tohoto století tomu tak již není.
Nepálené cihly - vepřovice
Egypťané máčeli v bahně slámu dny, než se přírodní materiál začal rozkládat a uvolňovat lepkavou látku důležitou pro pevnost sušených cihel. S vepřovicemi se stále setkáváme. Nepálená hlína promísená plevami, slámou nebo chlupy se vrací v podobě hliněných domečků, čas nepálených cihel vyvrcholil v sedmnáctém století. Pálené cihly ho vytlačily. Nicméně plně recyklovatelný přírodní materiál je pro stavebníky zajímavý. Hliněné „buchty“ vytvářejí zdravé prostředí příznivé pro astmatiky, alergiky, udržují stálé tepelně vlhkostní mikroklima a výrazně omezují nemoci z nachlazení. Nepálené cihly známé pod názvem egyptské, ejpské nebo také vepřovice, se dělaly do formy po jednom kusu. Byly 35 cm dlouhé, 16 cm široké a 10 cm vysoké. Po vyklopení se forma vypláchla vodou, aby stěny i dno byly mokré a hladké. Později se vepřovice dělaly do formy po dvou kusech tzv. „na písek“ - forma se po vyklopení vysypala suchým pískem.
Ruční výroba cihel v minulosti
Cihlařinu v dobách minulých mohl provozovat každý, kdo přihlásil cihlářství jako svou živnost a zaplatil daň. Tím odbyl administrativu. Na podzim před mrazy pak musel nakopat hlínu. Čím déle v haldách ležela a promrzala, tím snáz se s ní potom pracovalo. Na zimu, kdy se nic dělat nedalo, cihlář měnil profesi (nejčastěji pracoval jako skalák, čili lámal kámen, nebo alespoň pletl březová košťata). S příchodem jara pak začala ta pravá cihlářská dřina, což byla práce těžká a umazaná. V ruční cihelně byli nejméně tři zruční formaři. Zvečera cihlář navezl na plac takové množství hlíny, které měl během následujícího dne zpracovat, a namočil ji, aby změkla. Hlína začala sama „pracovat“ a ráno ji nakvašenou dal cihlář na hromadu, kde ji s pomahači přeházel lopatou a důkladně prošlapal. Získal tak stejnorodou hmotu, kterou nakonec ještě prosekával kraclí. Pro ty, kteří netuší, co to bylo, vysvětlení - šlo o širokou ohnutou lopatu. Pak cihlářský mistr kus hlíny přenesl na pracovní stůl čili štont. Drátem odřízl kus hlíny, zformoval ho do koule a tu vmáčkl do železným páskem okované a pískem vysypané formy z dubových asi tři centimetry silných prkének. Vršek urovnal rukou a seřízl drátem. Syrovou cihlu pak vyklopil na prkénko, které odnašeč přemístil k schnutí. Tyto cihly se pak pálily.
Mechanizace a inovace ve výrobě cihel
Mechanizace při výrobě cihel přichází až v 19. století. Jeden z prvních strojů, který se k výrobě cihel začíná používat, je tzv. „pug mill,“ zařízení k přípravě jílu před hnětením a tvarováním. Skládá se z barelu a vertikální nápravy umístěné v jeho středu, ze které vyčnívá několik řezacích nožů. Nápravou otáčí kůň, což způsobuje otáčení nožů uvnitř barelu a tím rozmixování jílu. Díky tomuto stroji je možné lépe rozbíjet jíl, než když se to dělalo ručně.
Čtěte také: Typy cihel pro stavbu krbu
Roku 1819 však vzniká ve Washingtonu D.C. zařízení, které má osm forem a vyrábí 30 tisíc cihel za den. Ačkoliv se proces výroby cihel neustále zdokonaluje, vypalování dlouho probíhá tradičním způsobem - pecemi, ve kterých je odvod kouře zajištěn pomocí větracích otvorů umístěných ve stropě.
Vývoj pecí na pálení cihel
Teprve v polovině 19. století se začínají objevovat patenty pro nové a více účinné typy pecí. Jednou z nich je pec kruhová, která řeší problém vedením horkého vzduchu v horní části pece a odváděním odpadních plynů částí dolní skrz sérii mříží v podlaze. Metody vypalování jsou ve všech typech těchto pecí podobné. Cihly se do pece umísťují v době, kdy je pec vychladlá. Následně se postupně zahřívají, a když žár dosáhne požadované teploty, probíhá několik dní proces vypalování. Poté pec pomalu chladne a teplota se snižuje.
Tento typ pece je kruhového tvaru a obsahuje několik segmentů, kdy každý segment má své vlastní dveře. Tyto úseky jsou obvykle zamýšleny jako komory, které mezi sebou nemají žádné zdi. Jsou to jednoduše plochy, jejichž plnění či vyprazdňování probíhá skrz jednotlivé dveře, kdykoliv jsou cihly ve většině těchto komor. Po celý proces vypalování zůstávají cihly vždy ve stejných komorách, zatímco se oheň konstantě pohybuje kolem pece. Když v jedné komoře probíhá proces vypalování, v komoře na druhé straně se dokončuje proces chladnutí nebo právě začíná zahřívání. Plyny z teplých komor pak jsou do ostatních místností rozváděny pomocí systému potrubí, které je opatřeno ventily.
Oválné Hoffmannovy pece jsou stále limitovány kapacitou. Proto se po roce 1870 prodlužují do oválného tvaru a tím umožňují výrobu obrovského množství cihel.
Moderní cihelny a proces výroby
Na začátku 20. století se většina cihel v Evropě a Americe ještě stále vyrábí ručně, ale na konci tohoto století tomu tak již není. Velké změny zaznamenává již proces těžení jílu, ve kterém se stále více využívají stroje jako buldozery, dumpery či rypadla. Po vytěžení se většinou nechává jíl na hromadách a následně se poctivě mixuje. Pokud to je vyžadováno, přemísťuje se následně pomocí pásů a dopravníků do třídících a mlecích strojů.
Čtěte také: Trendy v cihlových obkladech do kuchyně
Lisovací stroje zůstávají podobné strojům z 19. století, ale jsou obohaceny o spousty drobných vylepšení a funkcí pro zvýšení bezpečnosti provozu. Hlavní vylepšení vznikají po roce 1970, kdy elektronika umožňuje stále komplikovanější řídící zařízení.
Možná největší změny se ve 20. století odehrávají v samotných cihelnách. Zatímco na začátku století se cihelny typicky skládají z několika budov, kde v každé budově probíhá určitý provoz: třídění, lisování, vysušovací komory a konečně pece. Mění se i pece, kde kruhovou pec nahrazuje pec tunelová, umožňující ještě větší objem výroby. Novým palivem se stává plyn. Cihly touto pecí, ve které probíhá proces vypalování uprostřed, pomalu projíždí v jednotlivých vozících. Na začátku tunelu se postupně ohřívají a uprostřed se za pomocí žárů z plynových trysek vypalují.
Příklad moderní cihelny - Novosedly
V cihelně v Novosedlech na Břeclavsku, kde se cihly vyrábějí od začátku minulého století, ročně odvezou nákladní auta mezi devadesáti až sto deseti tisíci paletami cihel. Cihelny se staví tam, kde je dobré podloží a jíl. Jíl je na různých místech vždy specifický a hodí se k výrobě určitého typu cihel. Jakub Šafář, ředitel závodu Wienerberger v Novosedlech, popisuje těžbu hlíny z až čtyřicet metrů hluboké jámy. V Novosedlech se vyrábějí cihly EKO+ Profi s velmi tenkými stěnami a malými komůrkami vzduchu uvnitř, nebo jednovrstvé cihly plněné minerální vatou bez nutnosti další izolace.
Součástí prakticky každého kroku výroby jsou v novosedelské cihelně roboti. Proces je zde téměř automatizovaný. Na robotické výrobní lince se nejprve lisuje nekonečný pruh ze směsi jílu a pilin. Následně dojde k rozřezání materiálu na kusy, které se odvážejí do sušárny. Tam se suší o teplotě asi osmdesát až devadesát stupňů, dokud nemá sušený materiál zhruba jen tři procenta vlhkosti, putuje do pecí. Cihly z každé cihelny včetně té novosedelské mají jinou barvu. Typicky červenou barvu získávají až výpalem. Souvislost to má s obsahem železa. Čím je ho více, tím je barva cihel ohnivější.
Technologie výroby cihel - podrobný proces
Technologii výroby zjednodušeně popisuje schéma:
Čtěte také: Šamot pro vytápění
- Těžba vstupních surovin: Pomocí korečkových bagrů a rypadel se těží v tzv. hliništích. Těžba a nakládka surovin je prováděna v závislosti na nalezišti takovým způsobem, aby se suroviny, které se standardně usazují ve vrstvách, promísily.
- Homogenizace a mletí: Z hliniště jsou suroviny dopravovány na odležovací haldu, kde dochází k dalšímu míšení a homogenizaci. Skříňové dopravníky přesouvají namíchanou surovinovou směs na další zpracování drcením a mletím. Tento několikafázový proces obvykle začíná na kladivových drtičích, které zpracovávají směs na velikost částic do 4 mm; následuje hrubé mletí na kolových mlýnech, jenž je dovršeno mletím jemným na válcových mlýnech, které semelou materiál na 1,5 mm, resp. na 0,8 mm v konečné fázi.
- Příprava pro tvarování: V homogenizační věži, kde materiál setrvává v řádech několika dní, dochází k poslednímu promíchávání materiálu; důležitým faktorem je rovnoměrné rozložení vlhkosti a rovnoměrné rozložení plastických/neplastických surovin. Odleželá směs je již dávkovacím šnekovým podavačem dávkována do propařovacího mísidla, kde je materiál pomocí suché vodní páry zpracováván na plastickou hmotu o teplotě 40-45 °C a vlhkosti 19-22 hm. %.
- Tvarování cihel: Samotné tvarování cihel je prováděno ve vakuových šnekových lisech, které z těsta během protlačení odvádějí vzduch; v ústí lisu je tlak přibližně 1,5 kPa. Tvar cihly je dán sadou trnů v ústí lisu. Vytvarované cihly jsou následně podrobeny sušení.
- Sušení cihel: To probíhá v sušárnách; buď komorových nebo tunelových. V sušárnách je při teplotě 80 °C po dobu zhruba 35 hodin vlhkost snížena z přibližně 20 hm. % na přibližně 1 hm. %. Průvodním jevem sušení je následné, průměrně, 5% smrštění. Jelikož během sušení a vypalování podléhá materiál smrštění, je rozměr tvarovky vycházející z lisu i o několik mm větší, než je rozměr finální cihly.
- Pálení cihel: Jakmile má sušený materiál zhruba jen tři procenta vlhkosti, putuje do pecí. Aby se pekaři starající se o náš chléb vezdejší neurazili, správně se cihly nepečou, ale pálí. Cihly vyráběné z jílů a hlíny se po proschnutí vypalují při 1200 stupních, až zvoní. Což není jen básnický slovní obrat, ale pravda. Takovým dobře znějícím výrobkem se staří cihláři rádi chlubili. Nezaměnitelný zvuk správně vypálené cihly byl pro ně stejně důležitý, jako cihlářský podpis, značka čili kolek. Dříve se říkalo, čím červenější cihla, tím lepší.
- Broušení a konečná úprava: Vypálené cihly jsou proto podrobeny broušení na požadovaný rozměr za pomoci diamantových brusných kotoučů.
Ekologické aspekty a využití odpadů
Spalování cihel je energeticky náročný proces. V našich podmínkách se nejčastěji využívají plynové pece, ale ve světě se ročně spotřebuje kolem 24 milionů tun uhlí, které jsou potenciálním zdrojem znečištění ovzduší. Ostatně ani plyn není úplně bez emisní, i když je zhruba o 40 % čistější než již zmíněné uhlí. Podle odhadů je požadovaná teplota v peci kolem 1400 °C, což vyžaduje spálení jednorázového množství paliva způsobujícího emise vysoce znečištěných plynů, jako je oxid uhelnatý (CO), oxid uhličitý (CO2), čpavek (NH3) a v některých případech chlór a fluor, které nejsou bezpečné. Kvůli obrovskému množství toxických emisí způsobují cihlové pece vážné zdravotní problémy. Emise se šíří po světě.
Využití průmyslových odpadů ve výrobě cihel
V rozvojových zemích, jako je Indie, jsou otevřené skládky běžnou scénou kvůli nedostatku kvalifikované pracovní síly a nízkému rozpočtu na likvidaci odpadu. Těžbou lateritického kamene vzniká 15-20 % půdního odpadu, což představuje problém likvidace. Podobně odpadní sklo ze sklářského průmyslu je průmyslový odpad, o jehož likvidaci je třeba se postarat. Tyto odpady mohou představovat potenciální nebezpečí pro životní prostředí a lidské zdraví, pokud nejsou správně skladovány, přepravovány, likvidovány nebo spravovány. Z tohoto pohledu je nakládání s takovými odpady, jejich zneškodňování ekologickým a ekonomicky životaschopným způsobem velmi důležité.
Existuje však účinná alternativa pro bezpečnou likvidaci průmyslových vedlejších produktů, jako je lomový prach a skleněný prášek, jejich částečným začleněním do hliněných cihel nahrazením říčního písku, který je nákladnou složkou a jehož dostupnost je omezená. Český vynálezce Petr Španiel vymyslel, jak stavět domy z odpadu. Díky substanci, kterou vynalezl, je schopný měnit komunální i průmyslový odpad na stavební materiál. Místo toho, aby se odpad jen hromadil na skládkách, dává smysl ho zpracovat.
Složení a možné náhrady
- Jíl (C): Jedná se o jemnozrnný přírodní horninový nebo půdní materiál, který kombinuje jeden nebo více jílových minerálů s možnými stopami křemene, oxidů kovů a organických látek.
- Písek (S): Přírodní říční písek je přirozeně se vyskytující zrnitý materiál složený z jemně rozmělněných hornin a minerálních částic. Jeho složení je většinou oxid křemičitý (oxid křemičitý), obvykle ve formě křemene. Těží se z koryt řek a používá se jako jemné kamenivo. Nerozlišující těžba písku způsobuje škody na životní prostředí.
- Cihlářská hlína (RE): Obecně se získává z krystalické horniny a běžně se vyskytuje v teplém, mírném a vlhkém podnebí pod listnatými nebo smíšenými lesy s tenkými organickými a anorganicko-minerálními vrstvami překrývajícími žlutohnědou vyluhovanou vrstvu spočívající na aluviální červené vrstvě. K jejich červené barvě přispívají především oxidy železa vyskytující se jako tenké povlaky na částicích půdy.
- Lomový prach (QD): Obsahuje oxid křemičitý, což je bezbarvá krystalická sloučenina, která se nachází hlavně v přírodním písku, křemeni, pazourku atd. a je důležitou složkou při zvyšování pevnostních vlastností materiálů. Lomový prach je vedlejším produktem procesu drcení a ukládá se na skládky. Prach z lomu obsahuje oxid křemičitý a může splnit požadavek na jemné kamenivo.
- Skleněný prášek (GP): Skládá se hlavně z oxidu křemičitého. Jakmile odpadní sklo vznikne, je ukládáno na skládky, ročně se po celém světě vyprodukují miliony tun odpadního skla. Praxe ukládání na skládky je zcela neudržitelná, protože sklo se nerozkládá do životního prostředí.
Využití odpadních galvanických kalů
Jiným příkladem využití, případně zneškodňování může být přidávání galvanických kalů do cihlářské suroviny. Za přísady dalších látek vznikají z hydroxidů těžkých kovů při vypalování cihel a jiných keramických výrobků ve vodě nerozpustné alumokřemičitany. Z hlediska množství vznikajících galvanických kalů a obsahu příslušného kovu se jeví jako perspektivní nikl.
Kovy přítomné v galvanických kalech, které nelze zpracovat recyklací nebo využít jiným způsobem, je nutné v souvislosti s platností nových předpisů upravit před uložením na skládku stabilizací. Hlavním kritériem pro posouzení úspěšnosti tohoto procesu jsou testy vyluhovatelnosti. Vedle standardního vodného výluhu podle vyhlášky MŽP 338/97Sb. mohou být realizovány i výluhy kyselé, simulující takové podmínky v životním prostředí, kterým může být odpad vystaven.
Vyluhovatelnost v neutrálním a kyselém prostředí byla sledována u tří typů reálných vzorků galvanických kalů. Jednalo se o vzorek s vysokým obsahem zinku a niklu, vzorek s vysokým obsahem chromu a niklu a vzorek obsahující v nadlimitní koncentraci pouze nikl. Jako stabilizační pojivo byl použit vápenný hydrát. Záměrem práce bylo prověřit možnost náhrady vápna jako stabilizačního činidla pro produkty, které vznikají jako odpady v energetickém průmyslu. Výhodou tohoto postupu by bylo snížení finanční náročnosti stabilizačního procesu a současné zneškodnění dvou druhů nebezpečných odpadů.
Výsledky analýz kalů
Z výsledků uvedených v tabulce je zřejmé, že zvýšení přídavku vápna znamenalo pevnější vazbu kovů v solidifikátu zejména pro zinek a nikl, což jsou nejvíce zastoupené kontaminanty. Vodné výluhy byly realizovány jak ze solidifikátu v kompaktní formě (kostka), tak ze solidifikátu drceného. Tyto pokusy měly simulovat situaci, kdy dochází k porušení celistvosti bloku např. vlivem přírodní eroze. Podle předpokladu se potvrdilo, že materiál v kompaktní formě je vůči výluhům odolnější než materiál drcený.
Jak bylo dále zjištěno, v kyselém prostředí bylo vyluhování účinnější než v prostředí organických kyselin. Z tabulky je patrné, že využití popílku ke stabilizaci vzorku tohoto typu kalu je reálné. Při analýzách neutrálního vyluhování solidifikátů s popílkem se ukázalo, že vyšší přídavek popílku přispíval k silnějšímu zadržování hlavního kontaminujícího kovu. Před uložením na skládku je nutné upravit galvanické kaly stabilizací, jejímž účelem je imobilizace kontaminačních složek v pevné matrici stabilizovaného materiálu. Jako stabilizační pojivo pro úpravu reálných vzorků byl použit vápenný hydrát, který byl z důvodů ekologických a ekonomických postupně nahrazován elektrárenským popílkem.
Druhým typem sledovaného kalu byl vzorek s vysokým obsahem chromu. Drcení solidifikátu před výluhem znamenalo značné zvýšení mobility přítomných kovů. Snížení přídavku vápna při solidifikačním procesu nebylo v tomto případě na závadu a na rozdíl od předchozího vzorku byly nejpříznivější hodnoty koncentrací kovů v neutrálních výluzích shledány pro desetiprocentní, tj. nejnižší přídavek vápna. Kyselé výluhy byly účinnější než srovnatelné neutrální výluhy pro všechny sledované kovy s výjimkou chromu. Tento kov vykazoval anomální chování i při porovnání výluhů v prostředí anorganických a organických kyselin a jako jediný odolával lépe vyluhování kyselinou octovou.
Další vzorek se lišil od předchozích vzorků nadměrnou koncentrací niklu (6,05 mg/l), který však byl jediným kontaminujícím kovem obsaženým v nadlimitním množství. Porovnáním hodnot výluhů vzorku před solidifikací s hodnotou kyselých výluhů vzorku po provedené solidifikaci bylo zjištěno, že do kyselých výluhů přecházejí kationty niklu v podstatně menším množství. Při vyluhování roztokem minerálních kyselin byla ve výluhu zjištěna koncentrace 0,08 mg/l.
Níže je uvedena tabulka s koncentracemi kovů v neutrálních výluzích solidifikátu vzorku kalu:
| Přídavek vápna (%) | Zinek (mg/l) | Nikl (mg/l) | Chrom (mg/l) |
|---|---|---|---|
| 10 (kompaktní) | 0,05 | 0,03 | 0,01 |
| 10 (drcený) | 0,15 | 0,08 | 0,03 |
| 20 (kompaktní) | 0,02 | 0,01 | 0,005 |
| 20 (drcený) | 0,08 | 0,04 | 0,01 |
Vlastnosti pálených cihel
Ohněm políbená hlína má vlastnosti, které ji činí cennou. Cihla například akumuluje dostatek tepla. Díky tomu je při dočasném přerušení vytápění zase postupně vydává a po určitou dobu zajišťuje přijatelnou teplotu. Teplo akumulované v konstrukcích umožní i rychlé ohřátí vzduchu po nárazovém vyvětrání. A v letním období se účinek tepelné akumulace projevuje opačně - ve zdivu schovaný noční chlad prostředí přes den příjemně ochlazuje. Cihlová stěna optimálně tlumí veškeré výkyvy vnější teploty a tepelnou akumulaci a setrvačnost oceníme především zjara a na podzim, kdy jsou teplé dny a chladné noci. Cihly značně dokážou šetřit náklady na přitápění. Vedle těchto tepelných vlastností jsou cihly důležité i svým nízkým difuzním odporem, takže při zvýšené vlhkosti vodní pára prochází stěnou a dochází k vyrovnávání vlhkosti. Když stavba „dýchá“, vlhkost se nehromadí, nekondenzuje a plísně nemají šanci.