Při plánování rekonstrukce venkovních ploch, jako jsou terasy, chodníky nebo příjezdové cesty, je betonová dlažba ideální volbou. Nabízí odolnost, čistý vzhled a širokou škálu barev. Pokládku dlažby v exteriéru zvládnete s trochou šikovnosti a patřičných znalostí i sami.
Typy dlažeb a materiály
Pro dláždění v exteriéru je klíčový výběr kvalitního materiálu. Venkovní dlažba musí odolávat různým teplotám, dešti, ledu a mrazu. Keramická dlažba na terasu nebo do zahrady by měla být mrazuvzdorná, s jasnou výhodou snadné údržby a stálých barev. Betonové dlaždice vynikají svou odolností a unesou i početné návštěvy nebo těžký nábytek. Oceníte také různé tvary a styly betonové dlažby. Zámková dlažba se vyznačuje mimořádnou stabilitou, je velmi praktická a snadno se pokládá. Plastová dlažba se nejčastěji používá jako zatravňovací.
Pro zpevněné plochy na veřejných prostranstvích existuje inovativní řešení propojení venkovní dlažby a městského mobiliáře - Systém H-E-X od společnosti PRESBETON. Tato hexagonální dlažba společně se zatravňovacími prvky a květináči tvoří ucelený systém, který umožňuje značnou variabilitu a skladebnost. Jeho hlavní předností je postupný, nenásilný přechod vydlážděných ploch v zatravněné zelené plochy. Systém doplňují sedáky H-E-X, H-E-X DEFORM a stůl H-E-X, jejichž podesta je ve stejném formátu jako dlažba, a umožňuje tak přímé vložení do vyskládané plochy. Vegetační i plná dlažba má tloušťku 80 mm a je dimenzována na pojezd vozidel do 3,5 t. Součástí systému jsou také dva typy laviček a odpadkový koš, které svým tvarem skvěle ladí s ostatními prvky. Dále sem patří zahrazovací sloupky, které jsou vyráběny buď s osvětlením (LED pásky) nebo bez osvětlení.
Mezi doporučené produkty patří:
- KOMBI 6 - ideální pro pojezdové plochy do 3,5 tuny a pro dláždění terasy. Se třemi menšími formáty 20×10, 20×20 a 30×20 umožňuje vyskládání v zajímavé vizuální sestavě.
- KOMBI AQUA - venkovní dlažba pro plochy vyžadující vynikající odvodnění, například pojezdové a parkovací plochy.
Speciální malty pro dlažbu
Společnost Jaroslav Číhal-OMO vyvinula speciální modifikace materiálu GROUTEX zvláště pro silniční stavby. První z nich je Groutex Pavement - zálivková a spárovací malta na komunikace z dlažebních kostek. Využití najde především při zpevnění vydlážděných zastávek MHD, v místech provozu a stání těžkých vozidel, při opravách povrchů vozovek v historických centrech apod. Tato vysokopevnostní zálivková a spárovací malta na dlažby byla prezentována na různých stavebních veletrzích a konferencích.
Čtěte také: Průvodce kročejovou izolací
V předposledním listopadovém týdnu bylo provedeno zaspárování další zastávky hromadné dopravy materiálem Groutex Pavement. Jednalo se o cca 60 m² velkou plochu na frekventované autobusové trase Brno-Svitavy na náměstí v Černé Hoře. Přestože se v době realizace a dalších dnech teploty pohybovaly jen kolem 5 stupňů nad nulou, musela být plocha od 28. 11. dána do užívání.
Způsoby pokládky betonové dlažby
Při plánování před samotným nákupem dlažby věnujte čas a zvažte způsob aplikace. I při jednoduchých aplikacích je vhodné vypracovat plán. Dlaždice lze buď lepit, pokládat do drtí nebo na terče. Vždy věnujte pozornost podloží, které musí správně odvádět vodu a odolávat dilatačním pohybům. Správná skladba podloží je zásadní podmínkou pro dlouhou životnost venkovní betonové dlažby. Podloží by mělo zahrnovat základní nosnou vrstvu, ložnou vrstvu, případně mezi nimi i další mezivrstvy podle zatížení dlažby.
1. Pokládka do štěrkového lože (do drtí)
Jedním z nejčastějších způsobů dláždění ve venkovních prostorách je pokládka dlažby do štěrku. Tento způsob je vhodný pro realizaci venkovních teras, pergol, parkovacích ploch i zahradních cest. Do štěrku můžete pokládat jak klasickou zámkovou dlažbu, tak keramické či kamenné dlaždice. Ty však musí být mrazuvzdorné a dostatečně silné. Tato metoda pokládky má několik nesporných výhod, mezi které patří její příznivá cena, možnost snadno vyměnit poškozený kus a absence problémů s dilatačními pohyby, za podmínky, že dlažba bude pokládána se spárami. Alfou a omegou správného fungování je řádné zpracování všech podkladních vrstev počínaje zemní plání, přes nosnou vrstvu až po vrstvu kladecí. Většina pozdějších problémů s dlažbou totiž pramení z chybného nebo nedostatečného zpracování podkladu.
Postup pokládky do štěrkového lože:
- Příprava podloží: Na samém začátku realizace dlažby je pečlivá příprava podloží. Vytyčte si na pozemku prostor, kde budete dlažbu pokládat, a připravte výkop, do kterého budete následně navážet štěrk. Má-li být dlažba pojezdová a zvládat nadměrnou zátěž, kopejte do hloubky cca 35 cm. Pokud budete dlažbu pokládat na terasu nebo ji využívat jako zahradní cestu, bude výkop o hloubce kolem 25 cm dostatečný. Prvním krokem je příprava u zemní pláně, kterou je třeba odkopat na výšku potřebnou pro uložení všech následujících podkladních vrstev. Abyste zabránili problémům s odvedením vody, zajistěte dostatečný vhodně nasměrovaný spád pláně. Platí, že minimální hodnota sklonu by měla činit aspoň 2 %. Nesmírně důležité je zhutnění pláně třeba za pomoci vibrační desky. Tuhost pláně by měla dosahovat aspoň 45 MPa.
- Ohraničení dlažby: Stabilitu dlážděné plochy proti bočním posunům zajistíte ohraničením obvodu dlážděné plochy pomocí obrubníků. Ohraničení je efektivní a přidává na estetickém dojmu. Někteří řemeslníci nejprve betonují obrubníky a poté naváží štěrk, jiní volí opačný postup. Obě varianty jsou možné - důležité je nepodcenit přípravu ohraničení dlažby, aby se nerozjížděla a později nesesunula. Použijte betonové obrubníky, postupně je pokládejte do betonového lože, cca do 1/3 jejich výšky, tedy do připraveného zavlhlého betonu.
- Štěrkové lože: Nejdůležitějším krokem při přípravě podkladů pro dlažbu je zhotovení štěrkového lože. Je důležité použít několik druhů štěrku různé frakce vždy od nejhrubšího po nejjemnější a vrstvy průběžně zhutňovat. Pro hutnění použijte vibrační desku, díky které se kameny do sebe uzamknou a zabrání se pozdějšímu propadávání dlažby. Podklad bude stabilní, pevný a pokládka dlaždic bezproblémová. Spodní vrstvu by měl tvořit štěrk frakce 32-63 (makadam), a to ve výšce kolem 20 cm (v závislosti na hloubce výkopu). Následuje 10cm vrstva štěrku 16-32 a nakonec finální vrstva jemného štěrku frakce 4-8. Máme-li pláň připravenou, můžeme začít s aplikací nosné vrstvy. Mocnost nosné vrstvy zvolte v rozmezí mezi 30 až 40 cm. Nanášení a zhutnění by měly probíhat po vrstvách o maximální tloušťce 20 cm. Tuhost nosné vrstvy by měla dosáhnout 60 MPa. Doporučujeme používat kvalitní drcené kamenivo frakce 8-16 mm nebo 16-32 mm s minimálním množstvím jemných částic, aby nic nebránilo odvedení vody.
- Kladecí vrstva: Po položení nosné vrstvy následuje vytvoření vrstvy kladecí. Její mocnost by měla činit 2 cm. Doporučujeme použít drcené kamenivo frakce 2-5 mm. Nepoužívejte kámen s vysokým obsahem prachových částic ani prosívku. Kladecí vrstva se nehutní, ale je potřeba ji dobře srovnat.
- Pokládka dlažby: Na připravený podklad z několika vrstev štěrku ohraničeného obrubníky můžete konečně pokládat dlažbu. Jak jsme zmínili, na štěrkové lože lze umísťovat jak tradiční zámkovou dlažbu, tak keramické nebo kamenné dlaždice různých formátů. Vlastní položení dlažby se pak provádí na urovnanou kladecí vrstvu. Postupujte vždy proti spádu dlážděné plochy. Následující řady pokládejte z již vydlážděných ploch. Pro lepší usazení a pro dosažení konečné polohy poklepejte dlaždice gumovým kladívkem. Opět připomínáme pravidlo, že dlaždice je potřeba pokládat vždy s rovnoměrnou spárou o šířce 3 až 5 mm. Případným drobným barevným rozdílům mezi různými výrobními šaržemi zamezíte tak, že dlaždice budete odebírat střídavě z více palet. Po umístění dlaždice ji do štěrku pevně usaďte poklepáním gumové paličky a pokračujte s další dlaždicí.
- Zhutnění a spárování: Zámková dlažba by se měla po položení zhutnit vibrační deskou vybavenou ochrannou gumovou podložkou. Ještě před tím se doporučuje zasypat spáry jemným pískem. Hutnění a dosypávání písku můžete několikrát opakovat. Keramické a kamenné dlaždice se už nehutní, aby nedošlo k jejich prasknutí. Dlaždice spárujeme křemičitým pískem, zrnitost 0-4 mm. Dorovnání nestandardních rozměrů řešte dořezáním potřebného počtu kusů dlažby. Po položení dlažby vyplníme spáry vmetením mramorové drti CAROLITH frakce 0,2-0,5 mm nebo křemičitého písku. Dlažbu zásadně nehutníme pomocí standardní kovové vibrační desky.
2. Lepení dlažby
Venkovní keramickou či kamennou dlažbu můžete na terasy, pergoly, balkony a další venkovní plochy pokládat také lepením. Dlaždice se lepí stavebním lepidlem na předem připravený betonový podklad, který musí být dokonale rovný, soudržný, bez viditelných nečistot a prasklin. Před lepením betonový podklad připravte a drobné vady zpravte s využitím betonového potěru vhodného pro venkovní použití. Po nalepení dlaždic a zatuhnutí lepidla se pusťte do spárování pomocí spárovací hmoty. Lepená venkovní dlažba vypadá poutavě a díky vyplněným spárám se jednoduše čistí a udržuje. Lepená venkovní dlažba má však omezenou životnost, protože po nějakém čase začnou lepidlo i spárovací hmota degradovat.
3. Pokládka na plastové terče
Za zmínku stojí také montáž dlažby na plastové terče, které se umísťují na betonový podklad. Pokládka dlažby na terče ve venkovních prostorách se využívá stále častěji, protože přináší řadu výhod. Dláždění je rychlé a snadné, stejně jako finální vyrovnání výšky dlažby. Při volbě vyšších typů terčů můžete pod dlažbu umístit také rozvody vody či elektřiny, což u jiných způsobů pokládky není možné. Na druhé straně budete v případě dlažby položené na terče limitováni maximálním zatížení. Tento způsob se používá na přesném podkladovém betonu s minimálním spádem podkladu 2 %. Dlaždice se pokládají přímo na plastové dilatační terčíky. Případné nerovnosti je možno vyrovnat pomocí vyrovnávací podložky. Výhoda tohoto způsobu je v jednoduchém přístupu k izolaci při případné opravě. Rovněž musí být zajištěn odvod vody základem nebo bokem, poněvadž by se dlaždice permanentní vlhkostí mohly poškodit (reakce cementu apod.). Při pokládce přímo na hydroizolaci, aby nedošlo k jejímu protržení, doporučujeme použít krycí fólii.
Čtěte také: IPA asfaltová izolace: Co potřebujete vědět
Důležitá upozornění a doporučení
Nedodržení následujících doporučení může vést k odmítnutí reklamace v případě poškození dlažby:
- Dlažbu vždy pokládejte s mezerou (spárou) o šířce 3-5 mm (v závislosti na rozměru dlažby, u větších formátů je třeba větší spára). Tím se předejde nepříjemnostem a rizikům, které by mohly vést k poškození dlažby.
- Nepokládejte dlažbu při teplotách nižších než 5 °C nebo vyšších než 25 °C.
- Zabraňte kontaktu povrchu dlažby s cementem nebo jinými zabarvujícími materiály.
Ohraničení dlážděných ploch - obrubníky a palisády
Betonové dlážděné plochy jsou praktickým i estetickým řešením zpevnění ploch. Aby plocha působila uceleně, doplňujeme zámkovou dlažbu vhodným obrubníkem nebo betonovou palisádou. Ohraničení je efektivní a přidává na estetickém dojmu. Upravený chodník nebo zpevněná plocha vyžadují vhodné zakončení. Výborné vlastnosti mají betonové obrubníky a palisády, které nabízí výbornou mechanickou odolnost, dlouhou životnost a navíc je lze vybrat tak, aby se hodily právě k betonové zámkové dlažbě.
Kvalitní materiál
Betonová dlažba je oblíbená především pro svou odolnost. Stejně perspektivní investici nabízí právě i obrubníky a palisády ze stejného materiálu. Vibrolisovaný beton poskytuje nejen stabilitu a odolnost za jakémkoli počasí, ale umožňuje také zajímavé tvarové provedení prvků. Z mechanicko-fyzikálních vlastností je pro obrubníkové prvky důležitá pevnost v tlaku i v tahu, odolnost vůči působení vody, mrazu i chemických rozmrazovacích látek používaných v zimě. Aby si ohraničení zachovalo po dlouhou dobu atraktivní vzhled, je důležitá odolnost vůči obrusu povrchu a minimální nasákavost.
Barvy
Aby celková plocha působila harmonickým dojmem, nabízí se i obrubníky a palisády v atraktivních probarvených variantách. Kromě přírodní šedivé barvy můžeme vybírat z katalogových odstínů. V nabídce je např. hnědá, červená, černá, okrová a další zajímavé barvy.
Funkce a využití
Hlavní funkcí obrubníků i palisád je zpevnění okrajů dlážděné plochy a celkového oddělení různých typů ploch (nejčastěji dlážděné plochy od plochy vegetační). Oddělovat mohou také různé výškové úrovně. Zároveň tak povrch dlažby esteticky zakončíme, doplníme a dodáme mu kompletní vzhled. Obrubník i palisáda mohou plnit funkci přechodového prvku. Toto doplnění vydlážděné plochy nebo chodníku se využívá nejen pro silnice a městské chodníky, ale také v zahradní architektuře. Povrchy jsou nejčastěji hladké, ale protože nejsou kluzké, poskytují optimální bezpečnost.
Čtěte také: Radon a asfaltová izolace
Palisády
Palisády mohou mít různé tvary, ale celkově připomínají kůly. Palisádové tvarovky pro doplnění dlážděné plochy bývají plné, ale prodávají se také prázdné a polootevřené tvarovky, v nichž můžeme pěstovat rostliny. Důležitou vlastností palisády je to, že díky jejímu formátu můžeme ohraničit libovolné tvary. Bez problému můžeme kopírovat kruhové i obloukovité linie vydlážděných ploch, samozřejmostí je doplnění klasických ploch s rovnými stranami. Palisády s malým průřezem se hodí pro lemování jakýchkoli nepravidelných tvarů. Použitím palisád můžeme vytvořit stupňovitý efekt.
Obrubníky
K nezbytným doplňkům dlážděných ploch patří betonové obrubníky. Jejich funkce nemusí být pouze ohraničení nebo estetické doplnění. Obrubníky mohou být také nájezdové, což umožní bezbariérový přístup na vydlážděnou plochu. Vybírat můžeme z širokého spektra základních obrubníků včetně doplňků. V zahradní architektuře se nejčastěji uplatňují parkové obrubníky. Spojení jednotlivých obrubníků může navazovat systémem pera a drážky, takže vytvoříme plynulou lemující linii. Obrubník může být zapuštěn celou výškou až na úroveň dlážděné plochy. Zde plní úlohu přechodového prvku.
Rozměrové varianty
Obrubníkové prvky mohou mít různé formáty, tvary a velikosti, které se využívají pro ohraničení silnic, chodníků nebo autobusových zastávek. V soukromé sféře se nejčastěji používají dvě délky: 500 mm a 1 000 mm. Nabídku doplňují rohové prvky a další různé možnosti zakončení. Palisády mají širší oblast využití a tím pádem je i jejich rozměrová nabídka pestřejší.
Izolace a tepelné mosty
Při realizaci venkovních ploch je důležité myslet i na celkovou izolaci budovy, která může s dlážděnými plochami sousedit. Správnou tloušťku izolantu by měl vždy navrhnout odborník. Obecně lze konstatovat, že zateplovat izolací o tloušťce menší než 15 centimetrů se prakticky nevyplatí. Každý centimetr izolace navíc sice něco stojí, ale cenový rozdíl je bohatě kompenzovaný budoucími energetickými úsporami. Životnost izolantu z minerální vaty je v řádech mnoha desítek let. Z kvalitního zateplení domu tak mohou těžit i další generace. Dnes naprosto nedostatečné pěticentimetrové izolace se používaly kdysi na začátku 90. let. Řada těchto domů se dnes potýká s problémem nedostatečného zateplení. Současným standardem při zateplování je až pětinásobek této hodnoty, tedy až 28 cm. Nejenže domácnost při podcenění tloušťky izolace nedocílí očekávaných energetických a finančních úspor a zvýšení komfortu bydlení, ale případné dodatečné doplnění izolačního materiálu je velmi nákladné a někdy není ani technicky proveditelné, takže se musí původní izolant kompletně odstranit.
Chyby při realizaci tepelné izolace:
- Jednotlivé desky EPS by se měly pokládat na sraz bez mezer mezi deskami.
- Vypěňování mezer mezi jednotlivými deskami EPS není správné řešení. PUR pěna nemá požadované mechanické vlastnosti (především pevnost v tlaku) jako tepelný izolant EPS.
- Používání tvarovek a desek s nerovným povrchem s sebou nese při realizaci podlahy určitá rizika. Použití nevhodného výrobku nebo materiálu s nedostatečnou pevností v tlaku může způsobit nerovnoměrné a nadměrné stlačení a sesedání celé skladby podlahy. Řešením je návrh materiálu s dostatečnou pevností v tlaku, která bude vhodná pro samotnou hmotnost skladby a předpokládané užitné zatížení podlahy.
- Minerální desky s kolmým vláknem se musí vždy lepit celoplošně. Pro tento typ izolantu je také nutné použít při kotvení hmoždinky s rozšiřujícím talířkem.
- Při realizaci zateplení fasády nedoporučujeme používat hliníkové zakládací lišty. Hliník je materiál s velmi vysokou tepelnou vodivostí. Tato lišta v konstrukci vytváří výrazný liniový tepelný most po obvodě celé stavby mezi fasádním zateplením a soklovou částí. Vhodným řešením této problematiky je použití správného příslušenství, které minimalizuje tepelné mosty.
- Při aplikaci zateplení pomocí šedého pěnového polystyrenu je třeba brát ohled na intenzitu slunečního záření. Šedý polystyren má menší odolnost proti vysoké teplotě na rozdíl od bílého polystyrenu. Šedý polystyren má větší teplotní roztažnost než polystyren bílý.
- Vznik prasklin a trhlin na fasádě může mít několik příčin. V tomto případě se jedná o realizaci základní vrstvy (lepidlo a perlinka) ve větší tloušťce než doporučuje výrobce.
- Desky tepelné izolace se musí lepit na vazbu se vzájemným posunutím alespoň 150 mm.
- U fasádních obkladů s vyšší plošnou/objemovou hmotností hrozí riziko jejich pádu ze svislé konstrukce. Tepelný izolant a jeho mechanické parametry musí být správně zvoleny dle typu a hmotnosti fasádního obkladu.
- Nekvalitně provedená pojistná hydroizolace může mít za následek zatečení vody do konstrukce provětrávané fasády a do tepelné izolace. Jako pojistná hydroizolace se používá difuzně otevřená fólie, která má hodnotu sd (ekvivalentní difuzní tloušťka) menší než 0,3 m.
- Do skladby provětrávané fasády je nutné volit vhodné materiály s dostatečnou objemovou hmotností, které je následně nutné správně kotvit. Do provětrávaných fasád jsou vhodné minerální izolace v podobě tužších desek, tedy čedičová vlna. Při použití materiálu s nedostatečnou objemovou hmotností hrozí riziko sesunutí tepelné izolace vlivem gravitace.
- Řešením je použití kvalitní parozábrany včetně veškerého příslušenství, které tvoří systémové řešení.
- Při vkládání minerální tepelné izolace mezi nosné dřevěné prvky krovu (např. krokve) je nutná pracovní kázeň a preciznost. Velmi důležité je do volného prostoru mezi krokvemi vkládat správně a přesně nařezané desky/role tepelné izolace. Při realizaci je doporučené přesnou vzdálenost mezi krokvemi pro každou část tepelné izolace měřit. Vkládaná tepelná izolace by měla být větší, než je prostor mezi krokvemi. V případě čedičové minerální izolace (tužší materiál dodávaný většinou v deskách) by měla být velikost izolantu větší o 0,5 - 1 cm. V případě, že tepelný izolant není uříznut ve správném rozměru, tak hrozí, že nebude mezi krokvemi držet.
Vlhkost a difúzní fólie
Jestliže se na vytápěné straně místnosti vytváří pára, je většinou zapotřebí difúzní fólie mezi izolací a obložením, neboť teplý vzduch obsahující vodní páry proudí vždy k chladnější části místnosti, kde je tlak páry nižší. Při tom však proniká i pevnými stavebními materiály, jestliže jsou difuzně otevřené, jinými slovy propouštějí vodní páru, například vláknovou izolací. Proces sám o sobě škodlivý není. Kritickým se stává pouze tehdy, když vodní pára dosáhne chladnějších míst a tím i svého kondenzačního bodu a mění se ve vodu. Jestliže je kondenzační bod mezi izolací a koncem trámů, potom může izolace a dokonce i dřevo zvlhnout. Proto by se tato místa měla velice pečlivě oblepit paropropustnou zábranou. Kdo v takovém případě šetří a koupí si tu nejlevnější lepicí pásku, riskuje poškození stavby. Vysokou jistotu slibují difuzní fólie, jejichž struktura reaguje na kolísání teploty a vlhkosti prostředí. Podle vlhkosti vzduchu tak lze zabránit vnikání vlhkosti.
Energetická účinnost a test blower-door
Test zvaný blower-door umožní přesně zjistit netěsnosti v obálce budovy. Rovněž ukáže, jak silně se v rozpočtu odrážejí úniky tepla v poměru k celkovému objemu domu. Metoda se zakládá na uměle vytvořeném tlakovém rozdílu mezi vytápěným vnitřním prostorem a okolím domu. Před testem je třeba zavřít dveře i okna a utěsnit všechny otvory. Do domovních dveří nebo do okna se pak umístí nastavitelný rám s ventilátorem. Ventilátor je v rámu utěsněn plachtou. Poté se připojí sondy, jimiž se měří vnější a vnitřní tlak. Po zapnutí ventilátoru se v budově vytváří podtlak, dokud se mezi vnitřkem a vnějškem nedosáhne rozdílu asi 50 Pa. Takto vytvořený podtlak už stačí k tomu, aby se daly vystopovat úniky tepla podle proudění vzduchu. Speciálním měřicím přístrojem (anemometrem) lze změřit rychlost proudění vzduchu na místech úniku.
Již sebemenší netěsnosti v parobrzdné izolační vrstvě, ať již vadnými lepenými spoji přesahů pásoviny, nebo napojeními na konstrukce, mají dalekosáhlé následky. Takováto vadná místa mají stejný účinek, jako například spára mezi okenním rámem a zdivem. Netěsnosti způsobují odpovídající měrou vyšší náklady na vytápění, které vedou k nižší rentabilitě tepelné izolace pro stavebníka. Navíc dochází k vyšším emisím CO2, než by docházelo při vytápění neprodyšně zaizolovaného objektu. Dle studie Institutu stavební fyziky ve Stuttgartu se hodnota U tepelně izolační konstrukce zhoršuje o faktor 4,8. Přeneseno do reality to znamená, že dům o obytné ploše 80 m², u něhož existují netěsnosti v neprodyšné izolační vrstvě, potřebuje k vytápění tak velké množství energie, jako neprodyšně zaizolovaný dům o obytné ploše 400 m². Nekontrolované emise CO2 podporují vznik skleníkového efektu, což se projevuje například rostoucím množstvím přírodních katastrof. Proto by snížení emise CO2 mělo být našim cílem a to nejen zřeknutím se nevhodných technologií, ale i aplikací inteligentních řešení, kterým pomáháme životnímu prostředí.
Domy ve střední Evropě spotřebují dle studie z roku 2000 v průměru 22 litrů topného oleje na 1 m² (220 KWh/m²) obytné plochy na vytápění, pasivní dům spotřebuje jen 1 litr, třílitrový dům - jak již jeho jméno napovídá, spotřebuje 3 litry na 1 m² - vše za předpokladu perfektní neprodyšnosti. Pro letní ochranu před horkem se vypočítává fázový posun a amplitudový útlum. Spáry v neprodyšné izolační vrstvě vedou k tomu, že na základě rozdílu teploty a tlaku dochází k proudění vzduchu zvenčí dovnitř a tím dochází k vysoké výměně vzduchu. Během topného období by měla vlhkost vzduchu v obytných místnostech činit příjemných 40 - 60%. Často pozorovaný fenomén suchého vzduchu v interiéru během zimních měsíců vzniká tím, že chladný vzduch zvenku vniká spárami do domu. Ohřeje-li se chladný vzduch vytápěním, snižuje se objem jeho relativní vlhkosti. Proto jsou v zimě domy se špatnou neprodyšností více náchylné k suchému vzduchu v interiéru, jehož vlhkost se i pomocí zvlhčovačů vzduchu téměř nedá zvýšit.
| Teplota | Relativní vlhkost | Množství vlhkosti |
|---|---|---|
| 10°C | 80% | 1,7 g/m³ |
Příklad: 10°C chladný vzduch může při 80% relativní vlhkosti vzduch pojmout maximálně 1,7 g/m3 vlhkosti (normová hodnota venkovního zimního klimatu dle DIN 4108-3).
tags: #izolace #kolem #vydlazdenych #ploch #informace