Smrt, tabu západní civilizace, je pro hinduisty přirozenou součástí všedních dnů. Mrtvé tu na jejich poslední cestě provázejí s úctou, ale bez okázalého smutku - vždyť plameny milosrdně přenesou nebožtíka do lepšího světa, než je tento.
Váránasí - brána k nirváně
V posvátném hinduistickém městě na břehu Gangy, v indickém Váránasí, se setkávají rozličná náboženství, kultury i rasy a střetává se zde nesmírné bohatství s bídou nejubožejších z ubohých. Hinduisté věří, že smrtí v tomto městě se zbaví koloběhu reinkarnace a dostane se jim nirvány. Mnoho starců proto odchází od rodin dožít své poslední měsíce na schody dělící posvátnou řeku od města. Živí se žebráním a čekají na vrcholný okamžik svého života - na smrt.
V Evropě nemocné a umírající izolujeme od společnosti do nemocnic a ústavů a necháváme je opuštěné v jejich posledních chvílích. Zde ze smrti strach nemají. Matky s dětmi přichází denně k řece prát prádlo, kráčejí kolem kremačních ghátů, které ve dne v noci září ohněm spalujícím to, co z člověka po smrti zůstane. V klidu se posadí na lavičku, uzel prádla odloží na zem a s úsměvem na rtech pozorují přeměnu těla v popel.
Průběh kremace ve Váránasí
Muž z nejnižší kasty „nedotknutelných“ smete popel vyhaslého ohniště do řeky a začne chystat polena k očistě dalšího z připravených zemřelých. Na každém ze dvou kremačních schodišť hoří bez ustání až dvacet ohňů současně. Na malé vyvýšenině pozůstalí zakoupí dřevo, které je přiváženo loděmi ze vzdálených míst. Na jedno tělo je zapotřebí dvou set kilogramů polen a jejich cena je na indické poměry závratně vysoká.
Přichází smuteční průvod s drobnými nosítky. Jsou to pouze muži, ženy zůstávají truchlit doma. Motorová rikša s nosítky na střeše mezitím přivezla další truchlící rodinu. Zatímco jeden ze synů domlouvá s obchodníky koupi dřeva, nejstaršímu synovi vysvětlují „svatý muž“ a „nedotknutelný“ ceremoniál, který musí se ctí vést. Po několika minutách modliteb je tělo nebožtíka ponořeno do Gangy a omyto, poté vloženo na připravenou hranici. Nejstarší syn se na důkaz smutku zahalí do bílého plátna. V čele ostatních příbuzných, s doutnající slámou v ruce, pětkrát obejde ve směru hodinových ručiček připravenou hranici s mrtvým a poté ji zapálí. Tímto aktem jeho povinnost končí a o proměnu těla v prach se postarají plameny střežené „nedotknutelným“.
Čtěte také: Betonové schody: Broušení a úprava
Plameny osvobodí duši a tělo ztratí dosavadní hodnotu. Podle toho je s ním i nakládáno - neposlušná ruka či noha trčící z hranice je bambusovou tyčí zlomena do patřičného úhlu, ve kterém se již nebude bránit plamenům. Po krátké době se z těla odpaří tekutiny a samo začne hořet jasným světlem. Než si člověk stačí srovnat myšlenky, je po všem a popel končí v řece. Jen pár metrů po proudu se koupe skupinka křičících dětí, jejich matky perou prádlo, otcové se modlí, nějaká žena vysypává odpadky a pár mužů bez ostychu kálí. Kolem všeho jako balón plave nafouklá uhynulá kráva.
Uhasí se zbytky ohně v Ganze a vyrovnají se na jeden z kusů pestrobarevných látek, které na břehu zbyly po zesnulých. Celý lup pak patrně prodají nebo si ho odnesou domů. Pohřbívá se v průběhu dne i noci a zbytky prachu se sypou na jednu, velkou hromadu, o jejímž osudu, nemám tušení. Zatímco ženy a muži se spalují na břehu Gangy, s těly mrtvých dětí a těhotných žen se zachází jinak. Protože nepotřebují očistit své hříchy v plamenech, připevní se jim na ruce a nohy kameny, a vhodí se do Gangy. Občas se však stane, že se závaží uvolní a tlející těla se dostanou na hladinu řeky.
Nepálská harmonie: Pašupatinat
Nejposvátnější hinduistické poutní místo v Nepálu, Pašupatinat, ležící na okraji Káthmándú, je často nazýván Malé Váránasí. Jde o velký chrámový komplex. Hlavní chrám je zasvěcen Šivovi, bohu Ničiteli a Tvořiteli, který je zde uctíván ve své mírnější reinkarnaci jako Pašupati. Celý komplex leží na břehu řeky Pagmáti a stejně jako v indickém Váránasí je i zde snem každého hinduisty být po smrti zpopelněn na břehu řeky. Popel je potom vhozen do vody, zatímco se na sousedních ghátech provádí rituální očista. Věřící touží, aby jejich popel pohltily vody svaté řeky, a proto poslední dny svého života trpělivě dožívají v těsném sousedství ghátů.
V Nepálu je sedmdesát osm procent obyvatel hinduistů, ale blízkost Tibetu a Číny je důvodem, proč zde žije mnoho vyznavačů buddhismu. V mnoha oblastech všedního života se obě náboženství obdivuhodně prolínají. Pokud vytáhnete fotoaparát u kremačního ghátu v Indii, nejspíše na vaši hlavu přiletí kámen nebo rána holí. V Nepálu už fotografování není tak velkým problémem. Běžně je k vidění, jak pohřební průvod doprovází pozůstalými najatý kameraman a tatínka ležícího na hranici čerství sirotci naposledy fotografují digitálním fotoaparátem.
Pohřební průvod kráčí ke kremačním ghátům svižným krokem za zvuku trubek a píšťal. Samotný obřad se velmi podobá indickému, jen nejstarší syn obchází hranici třikrát a plačící ženy se choulí v nedalekém podloubí. Tělo není ponořeno do řeky, ale pouze omyto či polito říční vodou. Nebožtík dostane na cestu do nového života minci, která se vkládá pod jazyk, a je zahrnut sladkostmi a ovocem.
Čtěte také: Výhody panelových domů
Pokud si to může rodina zesnulého dovolit, je hranice s tělem průběžně zakrývána mokrými snopy rýžových stonků, které jako divadelní opona zakryjí celé dějství.
Balijská specialita: Dlouholetá příprava a oslava
Bali je nejvýchodnější výspou hinduistického světa. Možná právě proto jsou zde náboženské obřady tak odlišné od původních indických zvyklostí. Pohřeb je na tomto malém indonéském ostrově událostí, která se mnohdy připravuje i několik let. Po smrti je zesnulý obvykle dočasně pochován do země a teprve v době, kdy si rodina může finančně dovolit pohřební obřad, se začne připravovat nákladná a výpravná kremace.
Ostatky nebožtíka jsou vyzvednuty ze země a uloženy do zvláštní truhly umístěné na mohutných věžovitých nosítkách se stříškou. Začíná tradiční obřad, který trvá i několik dní. Bali 21. století však upouští od tradičních obřadů a přizpůsobuje se uspěchané době. Atmosféra moderní kremace je více než pohřbu podobna zahradní slavnosti nebo fotbalovému utkání.
Vysoká nosítka se zesnulým, nesena uprostřed dlouhého průvodu a následována velkým gamelanovým orchestrem, jsou postavena na travnatou plochu určenou ke kremaci, kde je připravena malá hranice vybudovaná z čerstvých kmenů banánovníků. Tělo zesnulého je z nosítek položeno na rošt ohraničený banánovníkovou hranicí. Po nezbytných očistných úkonech a modlitbách jsou k hlavě a nohám zesnulého přikutáleny ocelové lahve s plynem a nastává kremace podobající se více zdlouhavému opékání než tomu, co je k vidění v Indii.
Kremace za pomoci plynových hořáků pod otevřeným nebem trvá nekonečně dlouhé hodiny a během celého procesu proměny těla v popel obvykle neukápne ani slza. Atmosféra balijských kremací je velmi uvolněná, vyhrává gamelanový orchestr, pozůstalí i diváci se nevázaně baví a všechny přihlížející obcházejí prodavači zmrzliny a sladkostí. Obřad se více podobá velkému pikniku než smutné události. Cizinci jsou zde vítáni a fotografování rozhodně není na překážku. Balijské cestovní agentury dokonce pro zahraniční návštěvníky ostrova pořádají půldenní autokarové pohřební zájezdy.
Čtěte také: Postupy pro správné provedení dilatačních spár
Fascinující pohřební metody po celém světě
Každá kultura má vlastní přístup ke smrti - někteří ji vnímají jako přechod do dalšího života, jiní jako spojení s přírodou nebo jako oslavu života samotného. Pohřební metody po celém světě odrážejí různé způsoby, jak lidé chápou smrt a přechod do posmrtného života.
- Balzamování a mumifikace: Nejznámější jsou mumie z dávného Egypta, kde se těla konzervovala pomocí speciálních balzámů, solí a olejů.
- Pohřby do moře: Tělo bylo zabaleno do plátna a spuštěno do oceánu, a tato tradice se dodnes udržuje alespoň 55 kilometrů od pobřeží a ve vodě minimálně 200 metrů hluboké.
- Tibetské pohřby do hor: V Tibetu věří, že tělo po smrti již duši neslouží, a proto ho darují přírodě - většinou hladovým supům.
- Pohřby na stromy a skály na Filipínách: Na Filipínách, konkrétně v oblasti Sagada, věří, že čím blíže je tělo k nebi, tím blíže je k duchům a předkům.
- Endokanibalismus Yanomami: V amazonském pralese mezi Yanomamy je mrtvé tělo ponecháno v lese po dobu více než měsíce. Pozůstatky jsou poté za zpěvu celé vesnice spáleny a popel přimíchán do polévky.
- Pohřby do ledovců v Grónsku: V Grónsku a dalších arktických oblastech byla těla zesnulých tradičně pohřbívána do ledovců, kde zůstávala konzervována po celá staletí.
- Pohřby doma: Například v indonéském regionu Tana Toraja nechává tamní lid tělo zesnulého v domě rodiny, dokud se nepřipraví velkolepá pohřební ceremonie. V některých částech Ghany je zvykem pohřbívat zesnulé přímo na pozemku rodinného domu nebo dokonce v jeho interiéru.
- Famadihana na Madagaskaru: Pozůstatky těl rodinných příslušníků se pravidelně vyzvedávají z hrobů, převlékají do nových látek a s doprovodem tance a hudby jsou neseny na ramenou pozůstalých.
Moderní a ekologické alternativy
S narůstajícím zájmem o udržitelnost i autenticitu se poslední rozloučení mění a přizpůsobuje moderním hodnotám i technologiím.
- Ekologické rakve a „ekokapsle“: Rakve z biologicky rozložitelných materiálů nebo „ekokapsle“ - nádoby, které často obsahují i semínko stromu nebo rostliny.
- Alkalická hydrolýza (vodní kremace): Tělo je rozpuštěno v alkalické tekutině. Tento proces je šetrnější než tradiční kremace a zbytky těla se poté vracejí zpět do přírody.
- Kreativní možnosti: Pohřeb v kosmu, pohřeb ve vzdušném balónu nebo pohřební ohňostroj.
- Diamanty z popela: Některé společnosti nabízejí, že z kremačního popela za speciálních podmínek vytvoří diamant.
Příběhy z Indie: Hranice mezi životem a smrtí
Dva příběhy z Indie, každý jiný, a přece v něčem podobný. Jeden muž smrt vědomě inscenoval, aby poznal, kdo ho má rád. Druhý se z jejího sevření vrátil jen na chvíli, aby se znovu propadl do ticha. Oba příběhy však znepokojivě připomínají, jak tenká může být hranice mezi životem a smrtí.
Mohan Lal a jeho „falešný“ pohřeb
Ve vesnici Konchi v indickém státě Bihár se odehrál příběh, který by se dal považovat za výstřední žert, kdyby v sobě neměl i hluboký smutek a lidskou osamělost. Čtyřiasedmdesátiletý Mohan Lal, bývalý voják indického letectva, se rozhodl zjistit, kdo by po jeho smrti skutečně truchlil. Zpráva o jeho náhlém „úmrtí“ se rozšířila vesnicí během několika hodin. Příbuzní i sousedé se vydali k jeho domu, kde podle tradice začaly smuteční přípravy. Na ozdobené márách, pokryté věnci a květinami, ležel sám Mohan Lal. Nechal se vynést z domu, zatímco v pozadí hrály smutné písně a ženy naříkaly podle dávného zvyku. Když průvod dorazil ke krematoriu, atmosféra byla skutečně tklivá - lidé plakali, modlili se a šeptali jeho jméno. A pak se stalo něco, co vesnice nezažila snad nikdy. Mohan Lal se z már zvedl.
Pomalu, s vážným výrazem, jako by právě vstal z onoho světa. Dav ztuhl. Některým účastníkům prý vypadly květiny z rukou, jiní ustoupili o několik kroků zpět. Po chvíli se ozval výkřik, pak smích, pak potlesk. Mohan později vysvětlil, že jeho motiv nebyl čistě zlomyslný. Chtěl prý na vlastní oči vidět, kolik lidí by se přišlo rozloučit, kdyby opravdu zemřel. Chtěl si být jistý, že jeho život měl pro ostatní význam, že po něm zůstane něco víc než jen prázdná místnost a zaprášený portrét na zdi.
Zpráva o jeho činu se rychle rozšířila po sociálních sítích a z Mohana se stal přes noc hrdina i podivín zároveň. Mnozí mu projevovali uznání i proto, že nejde o žádného výstředního starce, ale o člověka, který celý život pomáhal druhým. Nedávno například z vlastních úspor nechal ve vesnici postavit nové, dobře vybavené krematorium. Mohan Lal, který před lety přišel o manželku a dnes žije se dvěma syny a dcerou, se tak nechtěně stal symbolem lidské touhy po uznání a po tom, aby se na nás nezapomnělo.
Rohitash - probuzení na pohřební hranici
Zatímco Mohan Lal smrt jen předstíral, jiný Ind se s ní ocitl tváří v tvář. V Rádžasthánu se odehrál děsivý případ mladého muže jménem Rohitash, který byl považován za mrtvého a přitom ještě žil. Mladík, hluchoněmý a vážně nemocný, byl přivezen do místní nemocnice, kde ho lékaři po krátkém vyšetření prohlásili za mrtvého. Rodina, zdrcená bolestí, začala připravovat obřad posledního rozloučení. Když ho večer přivezli na místo kremace, byla už hranice nachystaná. Lidé plakali, duchovní recitoval modlitby a oheň měl být každou chvílí zapálen. Jenže pak se tělo začalo hýbat.
Rohitash pohnul rukou, jeho hrudník se zvedl a z úst se mu vydral tichý dech. V tu chvíli vypukla mezi přítomnými panika. Rodina přivolala pomoc a mladíka okamžitě odvezli zpět do nemocnice. Tam se lékaři snažili o záchranu, ale jeho organismus byl po dlouhém bezvědomí a chladu příliš vyčerpaný. Krátce poté skutečně zemřel. Zdravotníci, kteří ho původně prohlásili za mrtvého, byli suspendováni a úřady zahájily vyšetřování.
tags: #indii #pohrbivani #do #betonovych #vezi