Při omítání zdí a stropů hraje klíčovou roli volba správného písku. Ten ovlivňuje nejen zpracovatelnost malty, ale i výslednou kvalitu, trvanlivost a vzhled omítky. Ať už se chystáte na rekonstrukci starého domu, nebo na omítání novostavby, porozumění různým typům písků a jejich vlivu na maltové směsi je zásadní pro dosažení optimálního výsledku.
Základní pojmy a rozdělení malt
K omítání se používá malta připravená obvykle z písku, vápna a cementu v různých poměrech. Rozlišujeme tedy jednotlivé druhy malt, kterými se provádějí různé typy omítek. Může to být matoucí, ale pro snazší orientaci lze převzít běžné označování těchto produktů na trhu: směsi pro omítání se označují jako omítky, zatímco směsi pro zdění jsou obvykle popsány jako malty.
Malta se standardně skládá z vody, písku a třetí složky - vápna, cementu, nebo obojího. Podle toho se dělí na maltu vápennou, cementovou a vápenocementovou. Přidáním dalších složek nebo obměnou některé z nich se pak vytváří speciální typy malt, ať už jde o sádrové, šamotové a další.
Typy malt dle složení a použití
- Vápenná malta: Čistá vápenná malta se nejčastěji využívá pro zhotovení vnitřních omítek, případně se uplatňuje i při rekonstrukcích historických budov. Ve srovnání s jinými typy malt má vysokou elasticitu, ale menší pevnost. Běžné malty z čerstvého vzdušného vápna se připravují v poměru 3 dílů písku na 1 díl vápna. Podtypem vápenných malt jsou ty připravené z hydraulického vápna, které se vyrábí žíháním vápence obsahujícího jíl a jiné nečistoty. Tyto malty mají vyšší pevnost a rychleji tuhnou.
- Cementová malta: Pro zdění v místech s vyšší vlhkostí se využívají pevné cementové malty, které představují obdobu betonu. Vyznačují se dobrou soudržností a vysokou pevností. Hodí se pro použití ve vnitřních i venkovních prostorách a volí se do intenzivně namáhaných míst. Po cementové maltě sáhněte při zhotovení podezdívek nebo tam, kde bude docházet k výraznějšímu tlakovému zatížení (například v okolí překladů). Počítejte však s tím, že cementové malty jsou obtížněji zpracovatelné a špatně izolují teplo.
- Vápenocementová malta: Nejuniverzálnějším typem malt jsou vápenocementové, které obsahují podíl vápna i cementu. Vyznačují se větší pevností a hustotou než čistě vápenné malty, ve srovnání s cementovými se však podstatně lépe zpracovávají. Protože mají nižší stupeň nasákavosti než vápenné omítky, jsou vhodné i pro zdění v místech kontaktu zdiva se zemí. Využívají se jak pro zdění, tak omítání ve vnitřních i venkovních prostorách.
Mezi základní univerzální směsi patří i štuková malta, která je směsí vápna a jemného prosátého říčního nebo kopaného písku v poměru 1 : 3. Do směsi je možné přidat i cement, který by však měl tvořit jen asi padesátinu celkového množství namíchané štukové omítky.
Alternativní pojiva - Multibat PLUS
Dnes drží prvenství maltovinové pojivo Multibat PLUS, které po důkladném testování v praxi a „na ostro“ ukázalo, že nabízí nejen levnější, ale i kvalitnější zdění a hlavně omítání. Multibat PLUS plně nahrazuje cement a vápno při přípravě malt. Složení Multibatu PLUS (vyrábí se mletím portlandského slínku s anhydritem, tj. síranem vápenatým a dalšími složkami a přísadami, které upravují výsledné vlastnosti připravovaných malt) napovídá, že jeho tvůrce usiloval jak o snazší práci, tak vyšší a stabilní kvalitu.
Čtěte také: Míchání betonu: návod
Omítková malta z tohoto materiálu velmi dobře přilne po nahození k podkladu a poté rychleji zavadne. Univerzálnost je jednou z hlavních výhod Multibatu PLUS. Díky ní Multibat PLUS nabízí široké spektrum použití: Je ideálním pojivem pro stavby z cihel nebo kamene, pro spojování keramických bloků i betonových tvárnic. Z jednoho materiálu tedy připravíte jak zdicí malty, tak omítky. Rozdíl je pouze ve vzájemném poměru Multibatu PLUS a písku.
Výběr správného písku
Na zdárném výsledku maltové směsi má zásadní význam volba písku. „Volba nesprávného typu písku bývá častou příčinou neúspěchu a problémů. Musíte totiž vědět, na co konkrétně budete maltu používat. Budete zdít, betonovat, připravovat betonový potěr, jádrovou omítku? Písek totiž v maltě hraje roli plniva a podle písku bude mít malta určité vlastnosti.“
Písek se dá rozdělit na praný a kopaný. Rozlišujeme zde ostrost písku - čím méně jílu je v písku obsaženo, tím je písek ostřejší. S ostrým pískem v maltě se o něco hůř pracuje, zato máte záruku, že směs bude na stěně držet a nepopraská. Naopak čím víc je písek jílovatější a hlinitější, tím je malta soudržnější, víc lepí, ale je náchylná k popraskání. Také platí, že čím je písek hrubší, tím více pojiva (vápna) je potřeba do směsi zamíchat. Cílem je vytvořit vláčné těsto, se kterým se bude dobře manipulovat.
Ve stavebnictví se používají zejména štěrkopísky, které se dále zpracovávají. Štěrkopísek může být tříděný i netříděný a je optimálním druhem kameniva do betonu. Tříděný štěrkopísek o velikosti zrn do 4 milimetrů je nejvhodnější pro betonové směsi, maltové směsi a pro zdění.
Příklady frakcí písku:
Čtěte také: Beton: Ideální poměr surovin
- Písek frakce 0/2, maltový: velice jemný písek, který je možné využít na omítky, zdění, pískoviště, dosyp chodníkových spár či k ozdravenému pískování trávníků.
- Písek frakce 0/4, betonářský praný: jedná se o velice jemný praný písek, který se hodí pro různé stavební úpravy, dosypy chodníkových spár, ale i na dětská hřiště.
Druhy omítek a jejich aplikace
Existují různé druhy omítek a rovněž i různé způsoby či techniky jejich aplikace na podklad. Omítku je nutné volit podle typu zdiva a také podle toho, jakému náporu opotřebení bude stěna vystavená.
Silnovrstvé (jádrové, hrubé) omítky
Silnovrstvé (jádrové, hrubé) omítky se na stěny (z cihel, tvárnic, kamene či smíšeného zdiva) ručně nahazují, a to i ve více vrstvách. Slouží k vyrovnání povrchu a vytvoření podkladu pro tenkovrstvé finální (štukové, sádrové) omítky. Jádrová omítka tvoří základ pod finální tenkovrstvou štukovou omítku. Před jejím nanesením necháme jádrovou omítku dostatečně vyzrát (přibližně 1 mm tloušťky jádrové omítky = 1 den schnutí - záleží na teplotě a vlhkosti prostředí). V prostorách, na které nejsou kladené nároky z hlediska estetiky, například ve sklepech, může zůstat jádrová omítka jako finální vrstva. Povrch jádrové omítky je hrubší a je možné jej ponechat jako finální pohledovou vrstvu například v garáži či ve sklepě.
Jádrová omítka slouží pro vyrovnání nerovností na stěně. Jedná se o nejtlustší vrstvu ve skladbě omítky a může mít tloušťku až několik centimetrů. Jádrová omítka se nanáší na tzv. špric (cementový podhoz), který slouží ke zdrsnění a zpevnění povrchu zdiva. Jádrové omítky vyrovnávají povrch stěny a zakrývají veškerou instalaci.
Typy jádrových omítek:
- Vápenná hrubá omítka: jednovrstvá omítka, která se nahazuje v tloušťce 10-15 mm. Vyrovnat ji lze latí, dohlazovat ocelovým či dřevěným hladítkem.
- Vápenocementová a cementová omítka: jednovrstvá omítka tloušťky 10-15 mm z malty cementové nebo vápenocementové. Oproti vápenné je tato omítka odolnější vůči vlhku a otěru.
Tenkovrstvé finální omítky (štukové, sádrové, hliněné)
Tyto omítky se na vyzrálý podklad natahují pomocí ocelového (nerezového) hladítka a poté vyhlazují měkkým (filcovým, polyuretanovým, pěnovým) hladítkem. Při omítání tradičního zdiva starších domů a chalup je často nutné zvolit i tradiční postup omítání, tedy kombinaci jádrových a štukových omítek.
Čtěte také: Výpočet písku pro beton
Sádrové omítky: Mezi jednovrstvé interiérové omítky bez nutnosti finální štukové vrstvy patří i sádrové omítky, s nimiž lze zvláště v kombinaci se sádrokartonem docílit dokonale rovných zdí. Tyto omítky se rovněž natahují hladítkem a nejsou vhodné pro exteriér ani pro příliš vlhké vnitřní prostory. Jednou ze základních výhod sádrových omítek je jejich tvarová stálost. Po ztuhnutí se dál nepropadají v důsledku sesychání a nepraskají, ať už je vrstva nanesené omítky jakkoli silná.
Hliněné omítky: Samostatnou kapitolu pak tvoří omítky hliněné určené především (ale nejen) pro hliněné zdivo. Ty mají specifické složení a vyžadují i jiný postup nanášení. Zpravidla je nutné podpořit jejich soudržnost se zdivem pomocí rabicového pletiva, rákosu či laťování.
Finální hliněná omítka
Finální hliněná omítka je poslední, nejjemnější vrstva hliněné omítky, která se zpravidla nanáší na hrubou hliněnou omítku či na jiný vhodný podklad. Jiným podkladem může být stavební lepidlo nebo původní vápenná/vápenocementová omítka. Nejpodstatnějším rozdílem mezi finální a hrubou hliněnou omítkou je zrnitost písku. Pro finální omítku je ideální velikost zrna písku do 2mm. Některé finální omítky mohou mít ještě menší zrnitost písku nebo ho nemusí obsahovat vůbec. Množství a druh písku nám ovlivní zrnitost finální omítky. Další, co nám může velmi ovlivnit vzhled finální vrstvy, je způsob závěrečné úpravy povrchu.
Barevná škála hliněných omítek: Obrovskou výhodou finálních hliněných omítek je jejich přírodní barevná škála. Přirozená barva hliněné omítky se pohybuje v odstínech hnědé. Hnědé jíly jsou získávány povrchovou těžbou, jsou dostupnější, snadněji zpracovatelnější, a proto levnější. Přejeme-li si světlejší odstíny, lze jich dosáhnout přidáním hlubinných kaolinických jílů nebo přidáním přírodních pigmentů. Pigmentace hliněných omítek se provádí buď při výrobě nebo dobarvením hotové směsi přímo na stavbě.
Dekorativní složky: Pokud si přejeme mít zajímavou dekorativní vrstvu, můžeme uvažovat o přidání organické složky - plevy, levandule, kopretiny, pazdeří a podobně. Další možností, jak se dá obohatit finální štuková vrstva je přidání anorganické složky - rozdrcené skleněné kuličky, perleťové vsypy, barevná sklíčka a kamínky.
Míchání omítkových směsí
Hotové směsi se snadno zpracovávají, někdy je však lepší namíchat si vlastní omítku. Problém průmyslově vyráběných omítkových směsí však někdy spočívá v tom, že převažující část pojiva v nich tvoří cement. A příliš velký podíl cementu není vhodný pro některé typy zdiva, protože má tendenci stěny uzavřít a zadržovat v nich vlhkost. Řešení je dvojí: buď se pečlivě zorientovat v aktuální nabídce na trhu a vybrat z ní některé speciální vápenné omítky, které výrobci doporučují právě pro omítání problematického zdiva. Často se u těchto výrobků uvádí např. vhodnost pro rekonstrukce historických objektů. Nebo je možné jít cestou, kdy máte podíly jednotlivých typů pojiva v omítce zcela pod kontrolou a namíchat si je ručně. To platí zejména při požadavku na použití omítek s převažujícím podílem vápna. Jsou sice méně pevné a trvanlivé, ale pro některé typy zdiva jsou výrazně vhodnější než standardní cementové omítky.
Písek na zdi a omítky má velkou tvrdost pro omítání a poskytuje optimální vlastnosti pro zpracování. Kromě toho je mrazuvzdorný a neobsahuje vápno.
Míchání svépomocí
Lehká a snadno přepravitelná stavební míchačka je pro míchání omítkových směsí ideální, ale někdy si vystačíte i s míchadlem. Pro míchání většího množství vlastních omítkových směsí, kdy se poměry zpravidla odměřují na lopaty, je nejvhodnější stavební míchačka. Na trhu jsou k dispozici i poměrně lehké a skladné modely, které lze po sklopení nohou naložit i do kufru auta.
Znalost, jak správně míchat maltu, se díky pytlovaným suchým směsím pomalu vytrácí. Přitom stačí jen vápno, cement, písek a voda. Doma namíchaná malta je přitom až desetkrát levnější než pytlovaná, i když její příprava logicky zabere víc času a práce.
Doporučené poměry pro míchání
- Vápenná malta: Míchá se zpravidla v poměru 1 díl vápna a 3 díly písku. Příliš vysoký podíl vápna omítce neprospívá, naopak sníží její pevnost a způsobuje po vyzrání vznik jemné sítě vlasových trhlin v omítce. Počítejte se spotřebou zhruba 140 až 210 kg vápna na jeden krychlový metr písku u vnitřních a zhruba 250 kg vápna (vápenného hydrátu) na jeden krychlový metr písku u vnějších štuků. Rozmezí množství vápna je závislé na jeho kvalitě, je potřeba vápno vyzkoušet.
- Vápenocementová malta: Na stropy a stěny se míchá v poměru 140 kg vápna a 60 kg cementu na krychlový metr písku. Orientační poměr dílů ve směsi je 1 lopata hašeného vápna, 1 lopata cementu a 3 až 5 lopat písku. Cement snižuje prodyšnost omítky, u rekonstrukcí starých domů s neizolovanými základy se proto doporučuje použití vápenných omítek bez cementové složky.
- Cementová malta: Míchá se z písku, cementu a vody v nejčastěji udávaném poměru 1 díl cementu a 4 díly písku.
- Malta s Multibatem PLUS: Pro snazší dávkování písku je možné pracovat s objemovou hmotností 1,5 kg/dm3. Z jednoho 25 kg pytle Multibatu PLUS můžeme namíchat až 90 litrů čerstvé zdicí malty nebo omítnout plochu 6 m2 při tloušťce omítky 15-20 mm. Dávka vody je jen orientační a závisí na více faktorech, např. vlhkosti písku nebo požadované konzistenci.
U rekonstrukcí či různých dostaveb i dílčích oprav starších domů je nanejvýš vhodné udělat si důkladný přehled o složení zdiva a na základě toho zvolit nejvhodnější složení omítky. Někdy má smysl požádat o konzultaci památkáře nebo profesionály z firem, které se specializují na opravy historických staveb. Jakmile budete vědět, který typ omítky je pro vaše zdivo nejvhodnější, můžete si je podle následujících doporučených poměrů vlastnoručně namíchat. Je to pracnější než nákup hotových směsí, ale ušetříte, a hlavně budete přesně vědět, co ta či ona směs obsahuje a jak se bude v budoucnu na stěnách chovat.
Příprava a míchání malty
Maltu budeme míchat v kolečku. První zásadou je, že vnitřní povrch koleček důkladně vypláchneme vodou - tím zabráníme, aby se malta nezačala na stěny kolečka lepit. Pro směs na zdění smícháme písek, vápno a cement. Největší podíl ve směsi bude tvořit písek. U malty pro zdění smíchejte písek, vápno a cement v poměru 4 : 3 : 1. Písek slouží ve směsi jako plnivo a vápno má funkci pojiva. Směs nejprve smíchejte v kolečku na sucho, důkladně ji promíchejte a nakonec přidejte vodu. Čím déle mícháte - tím lépe.
Používáte-li míchačku, dáte dovnitř nejprve kyblík vody, potom písek, vápno a nakonec cement. Naši předkové maltu míchali na rovné zemi, kdy vzájemně mísili jednotlivé hromádky, které nasucho přehazovali. Díky tomu vidíte jednotlivé poměry jednotlivých složek. Po promíchání hromádek suchou směs přemístíte do kolečka a přidáte vodu.
Poslední ingrediencí, kterou do malty přidáte, je voda. Zde je potřeba přidávat opatrně, abyste maltu takzvaně neutopili. Jinak byste museli do směsi přidat písek a vápno.
Technologický postup omítání
Aby byly stěny hladké, rovné a čisté, je nutné zvolit správnou techniku štukování. Důležitý je i výběr vhodné štukové omítky a použití kvalitního nářadí, se kterým vám půjde práce snadno od ruky. S trochou cviku a při dodržení základních pravidel zvládnete štukování sami bez pomoci zedníka. Při štukování postupujte důkladně. V opačném případě by se mohlo stát, že by omítka mohla po čase začít praskat či opadávat.
Příprava podkladu
Než se pustíte do realizace finální hliněné omítky, je potřeba nejdříve zajistit dokončení všech předcházejících kroků a dodržení technologických postupů. Mějte na paměti, že finální vrstva, kterou natahujete, je pouze krycí - ne vyrovnávací. Pokud máte někde větší nerovnosti (které nechcete), je potřeba je odstranit. Boule oškrabeme pomocí škrabáku na omítku a "lavóry" vyplníme správným množstvím malty. Celoplošně, pomocí škrabáku, odstraníme přebytečné kousky malty, které vznikly při natahování hrubé omítky.
Finální hliněná omítka se realizuje na vyschlý a vyzrálý podklad. Je-li podkladem hliněná malta, její vyzrání přichází ve stejný čas jako vyschnutí. Vyschnutí poznáme tak, že podklad má všude stejnou barvu. Při vysychání se mohou objevit trhliny a praskliny. Pokud jsou vlásečnicového charakteru, není důvod je jakkoliv řešit. Vlásečnicovité praskliny způsobuje změna objemu omítky, když ji opouští voda. Pokud se někde objeví větší trhlina, je důležité zjistit, jestli se omítka neoddělila od podkladu. Pokud ano, je nutné toto místo opravit ještě před nanesením finální hliněné omítky. V případě konvenčních lepidel, postupujte dle technického listu výrobce. Před aplikací finální vrstvy, musí být podklad provedený řemeslně správně: kvalitní provedení ostění oken a dveří (špalety), modelace venkovních a vniřních rohů, spoje různých materiálů opatřeny armovací síťkou.
Před štukováním je třeba upravit podkladovou vrstvu. Budete-li nanášet štukovou omítku na staré stěny, očistěte z povrchu původní nátěry nebo zbytky barev. Zapravit musíte i případné nerovnosti pomocí vyrovnávací stěrky. Stěny i stropy připravené pro štukování musí být odmaštěné a zbavené prachu či jakýchkoliv nečistot.
Při štukování nepodceňujte význam hloubkové penetrace, která má za úkol zpevnit podklad a sjednotit jeho savost. Na podklad ji nanášejte pomocí válečku nebo štětky. Penetrace je důležitá před štukováním starých i nových stěn s jádrovou omítkou. Pokud se chystáte štukovat i stropy, začněte s jejich penetrací. Při štukování celých místností doporučujeme začínat od stropu.
Aplikace jádrové omítky
Nové zdivo a dozdívané staré zdivo musíme nejprve nechat vyzrát, zdící malta potřebuje k vytvrdnutí přístup vzduchu a pokud bychom omítli čerstvě vyzděné zdivo, uzavřeli bychom vlhkost ze zdící malty ve zdivu.
Rozmícháme si omítku na vhodnou konzistenci, nesmí být příliš řídká, aby nestékala po zdivu, ani příliš hustá, vytvářela by tuhé koláče (ve stavební míchačce promícháváme asi 1 minutu). Omítanou stěnu pokropíme a následně provedeme podhoz (špric), při kterém nikdy není vytvořena souvislá plocha, pouze se vytvoří ostré výstupky zajišťující lepší soudržnost s následnou vrstvou jádrové omítky.
Připravíme si omítníky (laťky nebo dráty, které lze za tím účelem zakoupit), upevníme je na omítkové terče, které jsou srovnané pomocí vodováhy a olovnice. Terče se umísťují přibližně 1,5 m od sebe v obou směrech. Jejich průměr je 20-30 cm.
Připravenou jádrovou omítku nabíráme zednickou lžící a nahazujeme na stěnu, nesmí se při nárazu rozstřikovat, ani opadávat. Ihned po nahození jádrovou omítku strháváme latí, pohybujeme jí přitom po omítnících střídavě ve svislém i vodorovném směru. Strženou jádrovou omítku zatáhneme kovovým nebo dřevěným hladítkem, v případě nerovností doplníme hladítkem maltu. Vyjmeme omítníky a rýhy po nich zapravíme. Pro vyrovnání nahozené vrstvy jádrové omítky se používá zednická lať, pohodlně se pracuje s latí z hliníku.
Aplikace finální omítky
Připravenou směs štukové omítky naneste na plastové hladítko a co nejmenším počtem tahů ji natahujte v pruzích na stropu i stěnách ve směru odspodu nahoru. Štukové omítky se zpravidla nanášejí v tenkých vrstvách kolem 1 mm. Dejte si pozor, abyste při případném vyrovnávání nepřekročili maximální tloušťku uvedenou na obalu. Finální omítka by nebyla soudržná, mohla by po čase začít praskat a opadávat. Snažte se natahovat štuk v co nejtenčí vrstvě.
Do vyhlazování štukové omítky se pusťte až ve chvíli, kdy trochu zaschne, přestane lepit a zesvětlá. Pak je ideální chvíle pustit se do vymývání pomocí filcového hladítka. Na omítku příliš netlačte, abyste ji nevymyli až moc a nebyla v některých místech tenčí. Po vyhlazení zkontrolujte kvalitu omítky.
Finální filcování je dobré provést dvakrát až třikrát. První filcování po uschnutí zapraví hrubé nerovnosti. Druhé filcování vytvoří požadovaný povrch. A třetí odstraní přebytečná zrníčka písku. Pro konečnou úpravu povrchu se používá měkké hladítko, světlo z boku snadněji odhalí veškeré nerovnosti.
Technologický postup pro finální hliněnou omítku
Co je třeba dodržet:
- Důkladně si olepte vše, co nechcete zašpinit.
- Dbejte technologického postupu na materiálu nebo se poraďte se zkušenějším.
- Poklad si navlhčete.
- Udržujte nářadí čisté.
- Nesnažte se udělat všechny omítky najednou. Při jedné práci se snažte udělat stěnu "od rohu do rohu". Všechna napojení jsou vidět.
- Doporučujeme omítku nanášet ve dvou vrstvách následujících chvíli po sobě (podle míry navlhčení). Výsledný vzhled bude lepší.
Na co si dát pozor:
- Správná hustota směsi je ani hustá ani řídká, zkrátka tak akorát. Něco mezi smetanou a pomazánkovým máslem. Asi jako hustější puding.
- Kolem oken, dveří a jiných prvků si dát velmi záležet.
- Při filcování zvolit správnou chvíli. Moc brzo znamená rýhy. Moc pozdě dřinu a přidávání vody. Správná chvíle nastane, když omítka lehce vytváří sametovou strukturu, snadno se zaplňují důlky a mizí nerovnosti. Na povrch vystupují zrníčka písku a plocha se sjednocuje.
- Snažte se nanášet stejnoměrnou vrstvu co nejmenším množstvím tahů.
Nejčastější chyby v technologickém postupu:
- Příliš hustá směs - horší zpracovatelnost, větší spotřeba.
- Příliš řídká směs - horší zpracovatelnost, větší odpad.
- Špatně rozfilcovaný detail kolem pantů oken a dveřní části.
- Po uschnutí finální omítky nepřefilcováno na sucho nebo neometeno.
Úpravy povrchu finální omítky
Mluvíme o filcování a nebo o hlazení.
Filcovaný povrch
Filcovaný povrch je nejběžnější povrchová úprava hliněné omítky. K jejímu provedení používáme různé typy molitanových hub. Jejich tvrdost a hrubost si volíme podle druhu omítky a zkušeností realizátora. Filcování provádíme nejčastěji dvakrát za mokra a jednou za sucha. Filcování za sucha je důležitý krok. Výrazně omezí sprašování finální hliněné omítky. Filcovaný povrch bývá na omak hrubý a dá se snadno provádět s jakýmkoli druhem hliněných omítek.
Rozdíl mezi jemnou (štukovou) a hrubou (jádrovou) omítkou spočívá v zrnitosti: pokud omítka přesáhne zrnitost 1,5 mm, je už obtížné filcovat ji na stěně pomocí měkkého hladítka.
Hlazený povrch
Hlazený povrch je složitější disciplína, časově i fyzicky náročnější. Pokud ji chcete dělat profesionálně, potřebujete různé druhy hladítek - plastové, japonské, benátské aj. U hlazených povrchů obecně platí, čím menší zrnitost materiálu, tím lépe se hladí. Při hlazení nejlevnějších typů finálních hliněných omítek je výsledek nejistý, zdlouhavý a pracný. Jen těžko se dá vytvořit celistvý hladký povrch. V tomto případě je lepší sáhnout po dražších a jemnějších materiálech. Finální vrstva bude příjemná na omak a nebude sprašovat. Kvůli své náročnosti (dražší materiál i práce) tento finální povrch není tak častý jako filcovaný.
Po vyhlazení zkontrolujte kvalitu omítky. Na rozdíl od jádrové omítky štuk schne a zraje velmi rychle. Do výmalby stropů i stěn se tak můžete zpravidla pustit už po 24 hodinách od štukování. V obytných prostorách je malování důležité, protože skryje barevné rozdíly v ploše a dodá místnosti zářivě bílý vzhled.
Základem štuku, který vydrží řadu let bez prasklin, je pečlivá příprava podkladu a nanesení hloubkové penetrace. Pro vytvoření rovnoměrné a vyhlazené omítky je pak zásadní nanášení v tenké vrstvě a správná technika vymývání, která vyžaduje trochu cviku. Rozhodně nepodceňte přípravu a vybavte se správným materiálem i nářadím.
tags: #hrubost #pisku #na #omitku #informace