Hliněné omítky jsou aktuálně velmi populární interiérovou úpravou zdiva v obytných prostorech. Společně s vápennými omítkami patří k nejstarším stavebním materiálům a v posledních letech byly znovuobjeveny, protože jsou obzvláště ekologické a zajišťují zdravé vnitřní klima. Je to přirozený trend, který láká stále více stavebníků.
Co jsou hliněné omítky a jejich složení
Hliněné omítky (nesprávně jílové omítky) jsou směsí jílu, písku a organického materiálu. Složení hliněné omítky je jílovitá hlína, která zajišťuje funkci pojiva, a písek, který má funkci plniva. Dalšími organickými přísadami, které se mohou do omítky přidat, jsou konopná nebo slaměná řezanka, zvířecí srst nebo třeba piliny. Hliněné omítky jsou zcela přírodní a 100% recyklovatelné. Neobsahují žádné hydraulické pojivo či chemikálie.
Hrubou hliněnou omítku lze většinou namíchat z místní hlíny přímo na stavbě. Namíchání hliněné omítky z místních materiálů není snadný proces a vyžaduje zkušenost, každá hlína má jiné složení. Finálová (štuková) interiérová hliněná omítka má vyšší požadavky, hlavně otěruvzdornost, kterou není snadné dosáhnout. Proto se zpravidla kupuje od některého z výrobců hliněných omítek.
Výroba hlíny na pozemku vs. koupě od výrobce
Pokud jde o volbu mezi vlastní výrobou hliněné omítky z místní hlíny a koupí hotové směsi od výrobce, rozhodují často čas a peníze. Dle specialisty na hliněné materiály, Michala Navrátila, má hlína z daného pozemku „energii toho místa“ a je „živá“. Pokud si člověk staví dům svépomocí a má čas, ale méně peněz, je výroba z vlastní hlíny vhodná. Z 95 % hlín, které jsou na pozemku, lze bez problému udělat hrubou omítku, stačí jen mít zkušenost, to zpracování je ale zdlouhavé.
Pokud je naopak peněz dostatek a času málo, může být výhodnější koupit hotovou směs. Pro jednu stěnu se spíše vyplatí koupit hotovou směs, zatímco pro celý dům s omezeným rozpočtem se nabízí si omítku udělat sám.
Čtěte také: Součinitel tepelné vodivosti hliněné omítky
Světový trend v omítkách se dělí do dvou směrů: jeden preferuje čisté hliněné omítky bez příměsí, druhý přidává přírodní příměsi, aby omítka měla vlastnosti jako třeba vápenná.
Pokud si člověk chce udělat finální omítku z místa, tak mu nemůže vadit, že bude tmavá, hnědá. Pokud si nechce ztmavit interiér a chce omítku světlou, tak už to sám nedokáže. Velká část lidí si dělá hrubé omítky a ty finální si koupí.
Vlastnosti hliněných omítek
Hliněné omítky jsou ekologické a vhodné pro zdraví člověka. Jejich nejdůležitější funkcí, která má na lidské zdraví největší vliv, je regulace relativní vlhkosti vzduchu v místnosti. Hliněné omítky dokáží regulovat vlhkost tak, že díky své difuzní otevřenosti vlhkost buď pohlcují, nebo vzduch v místnosti zvlhčují, tím nedochází k tvorbě plísní v místnosti. Vlhkost se udržuje na optimálních 50%, což je ideální pro malé děti, alergiky a astmatiky. Regulace vlhkosti je nejdůležitější vlastnost hliněné omítky. Žádný jiný materiál nedokáže zvýšenou vlhkost okamžitě pohltit, vázat ji a následně pozvolna navracet do okolního prostředí. Difuzní odpor je u hliněných omítek nízký. Pro vyrovnávání vlhkostního komfortu, což je nejunikátnější a nejdůležitější vlastnost hliněných omítek, je třeba jít do centimetrů. Pro akumulační schopnost (zvláště u pasivních domů) se jde do tloušťky 5 cm a více. Izolace zpomaluje průchod chladu a tepla, ale neudrží jej.
Hliněné omítky jsou velmi vhodné pro alergiky, protože dokáží pohlcovat škodlivé látky, prach nebo i cigaretový kouř. Často se používají v kombinaci se dřevem, kterému nabízejí dobrou konzervaci, díky akumulaci tepla a zadržení vlhkosti. Hliněná omítka je schopna vázat škodlivé látky ze vzduchu v místnosti. Mají také zvukově-izolační a protipožární vlastnosti. Hliněné omítky slaměných stěn tvoří přirozenou protipožární ochranu slaměných balíků, určují výsledný tvar domu, zajišťují tepelnou i vlhkostní stabilitu vnitřního prostředí a příznivé elektroiontové mikroklima. Mohou zajistit i dostatečnou (pro nízkoenergetický standard) vzduchotěsnost vnitřní obálky vytápěného prostoru anebo větrotěsnost fasády.
Porovnání s vápennými omítkami
Hliněné a vápenné omítky jsou minerální stavební materiály. Obě varianty velmi dobře regulují vlhkost a jsou prodyšné. Hliněná omítka je schopna vázat škodlivé látky ze vzduchu v místnosti. Totéž platí pro vápennou omítku, která je také známá svou vysokou hodnotou pH a působí účinně proti plísním. Vápenná omítka se v přírodní formě skládá z písku a vápna nebo vápence.
Čtěte také: Hliněné omítky Picas: Ideální řešení pro zdravý interiér
Důležité je si uvědomit, že ne každá vápenná omítka je stejná. Jako vápennou omítku lze prodávat všechny druhy omítkové malty s obsahem vápna alespoň tři procenta. Své specifické vlastnosti rozvíjejí vápenné produkty ale bez přimíchání cementu nebo chemických přísad. Vápenné omítky jsou proto vhodné jak pro vnitřní, tak i vnější zdi. Vzhledem k přirozené barvě hliněné omítky je barevné spektrum omezené. S přírodně bílou práškovou vápennou omítkou lze dosáhnout jakéhokoliv barevného odstínu.
Tabulka: Srovnání vlastností hliněných a vápenných omítek
| Vlastnost | Hliněná omítka | Vápenná omítka |
|---|---|---|
| Ekologičnost | Stavební materiál šetřící zdroje, 100% recyklovatelný. | Stavební materiál šetřící zdroje, 100% recyklovatelný. |
| Regulace vlhkosti | Difúzní otevřenost a schopnost akumulovat teplo. Váže škodliviny a pachy. | Difúzní otevřenost a schopnost akumulovat teplo. Vysoká hodnota pH (zásaditost) zabraňuje tvorbě plísní a ničí choroboplodné zárodky. Váže škodliviny a pachy. |
| Vliv na zdraví | Neutrální vůči alergiím a pohlcuje elektromagnetické záření. Váže škodliviny a pachy. | Neutrální vůči alergiím. Účinná ochrana proti hmyzu. Váže škodliviny a pachy. |
| Zpracovatelnost | Snadno zpracovatelné a lze je použít na téměř jakýkoliv povrch. Doba zpracování se dá prodloužit přidáním vody. | Pomalejší zpracování, musí se zpracovat rychle, protože na vzduchu rychle ztvrdne. |
| Povrch | Měkčí a tím i choulostivější povrch. | Pevnější, ale vliv klimatu místnosti pouze při tloušťce omítky nejméně 15 mm. |
| Odolnost vůči vodě | Náchylná na přímé nebo trvalé působení vody. | Vhodná pro vnitřní i vnější zdi. |
Příprava a aplikace hliněné omítky
Důležité je správné poměrové namíchání hlíny, aby po nanesení nedošlo ke špatné pojivosti a přídržnosti omítky nebo k tvoření trhlin při vysychání.
Příprava směsi
- Do kbelíku nalijte vodu.
- Nasypejte hliněnou stěrku za chodu míchadla a pečlivě promíchejte.
- Nechte stěrkovou hmotu cca 20 minut bobtnat.
Omítky a barvy musí být správně promíchány, aby se komponenty správně spojily. Nejlépe výkonným míchadlem. Pro vyztužení se používají také rostlinná vlákna, jako je sláma nebo konopí.
Hliněnou kaši (o konzistenci hodně hustého jogurtu) si připravíte rozmícháním jílovité hlíny s vodou pomocí elektrického ručního míchadla s vřetenovou metlou. Stejná kaše potom slouží jako základ i pro všechny další vrstvy hliněné omítky. Můžete ji rovnou připravit do dvou nádrží o rozměrech cca 0,8x1,2x0,8m vyrobených např. z prken a pevné plachty.
Jádrovou vrstvu hliněné omítky je nejlépe připravit v talířové míchačce smícháním hliněné kaše s pískem a slaměnou řezankou nejčastěji v objemovém poměru cca 1:1:1. Záleží však, kolik jílu, prachu a písku už v sobě má samotná místní hlína. Zkušený hlinař odhadne obvykle vhodný poměr tak, že si směs po namíchání promne v rukách a cítí, co tam je. Pro méně zkušené je lepší si na stěnu provést několik vzorků aspoň 70 x 70 cm v různých poměrech. Pokud vám vzorek příliš praská, přidejte písek anebo řezanku. Pokud vzorek málo lepí, nesnadno přilne na stěnu anebo je málo soudržný, přidejte jílovitou hlínu.
Čtěte také: vlastnosti a aplikace hliněné omítky
Nejčastěji se dává na 200l jádrové směsi asi 90l hliněné kaše, 40 lopat písku a 120l slaměné řezanky. Anebo lépe: řezanky co nejvíc, ale tak, aby směs pořád ještě dobře lepila, a vody tolik, aby se se směsí dobře pracovalo. Někteří hlinaři dávají záměrně jen malé množství řezanky, aby jádrová vrstva vypraskala velkými spárami, které je možné snáze zaplnit. Z mého pohledu je jakékoli dodatečné zaplňování vypraskané omítky zbytečné.
Průmyslově vyráběná dvousložková směs, mírně vlhká, se pouze do jádrových omítek a to 20 % slámy do již namíchané směsi ORGANIKA. Vnitřní jádrová hliněná omítka a mazanina s pozitivními ekologickými vlastnostmi, vhodná k omítání nasákavých stavebních konstrukcí všeho druhu.
Příprava podkladu
Hliněné omítky se nanáší na hrubý podklad. Podklad by měl být pevný, zbavený prachu, oleje a mastnoty. Savé podklady před nanesením lehce navlhčete. Podklad musí vyhovovat platným normám, musí být pevný, bez uvolňujících se částic, zbavený prachu, nátěru, zbytků odformovacích prostředků a výkvětů. Musí být dostatečně drsný, suchý a rovnoměrně nasákavý. Povrch nesmí být zmrzlý nebo vodoodpudivý.
V případě aplikace hliněných omítek na podklad z konvenční omítky nebo lepidla, částečných vysprávek podkladních vrstev a uchycení instalací (elektro - dráty a krabice, voda, odpady) s použitím malt s alkalickým pojivem (vápno, sádra, lepidlo, cement), je nutné dodržet opatření proti pronikání alkálií na povrch hliněných omítek.
Před omítáním je vhodné podklad natřít přilnavostním nátěrem nebo opatřit podhozem. V případě nenasákavého podkladu (např. stará vápenná / cementová omítka) musí být napenetrovaná! Nepálené, pálené zdivo a savé podklady důkladně navlhčit a opatřit "falešným kontaktním můstkem" provést postřik z Cemix 4612 (spotřeba jako postřik - cca 3,2 Kg/m2). Betony a přechody materiálů opatřit Cemix 4610. Případně nestandardní podklady upravit vhodnou metodou pro dosažení požadovaných vlastností.
Aplikace hliněné omítky
Hliněné omítky se nanášejí ve dvou vrstvách. Jednovrstvé hliněné omítky jsou vhodné na rovné podklady s dobrou savostí, jako např. cihly nebo vepřovice. U dvouvrstvých hliněných omítek se první vrstva hrubě natáhne a druhá se nanáší po 12 hodinách.
Teplota vzduchu a zdiva při zpracování minimálně 5 °C. Hliněné omítky jsou typické tím, že hodně sají vodu, a tak mohou ztvrdnout dříve, než bychom potřebovali. Omítá-li se větší plocha stěny, tak je vhodné pracovat ve dvojici, kdy jeden omítku nanáší a druhý uhlazuje. Rychlé schnutí omítky to umožňuje a vyhlazení druhé vrstvy, která je finální, bude preciznější.
Postup aplikace:
- Hliněná kaše (přilnavostní můstek): Hliněnou kaši můžete nanést velkým plastovým hladítkem (18x40cm) na slaměné stěny. Žádné vmasírovávání či vpichování omítky do hloubky balíků, jak se často traduje, není potřebné. Kaše má dostatečnou přilnavost, aby ji stačilo v první fázi nanést hladítkem mírným tlakem a ve fázi druhé rozmazat trochu větším tlakem třemi či čtyřmi prsty ruky tak, aby se odhalily všechny nerovnosti a případné dutiny. Někdy se této vrstvě říká "vrstva odhalovací", po její aplikaci stěna nepřibyde na tloušťce, opticky se spíše zúží, resp. ukáže, kde byla měkká nesoudržná místa. Hliněná kaše je vetřena těsně pod povrch slaměných stěn a lehce povrch slaměných stébel zakrývá. Ruční provedení nezabere při troše šikovnosti více než jednu hodinu na každých cca 10m2 plochy omítaných stěn. Někdy se namísto omazání hliněnou kaší provádí máčení balíků do kaše předem a staví se z balíků už namočených.
- Jádrová vrstva: Jádrovou vrstvu hliněné omítky je nejsnazší provést hned po aplikaci první "odhalovací" vrstvy (přilnavostního můstku) dříve, než uschne. Nejrychlejší je naházet jádrovou omítku rukama, poměrně zblízka a ne příliš velkým švihem, aby se zbytečně neodrážela a nepadala na zem. Tloušťka jádrové vrstvy může být 1 - 8 cm dle rovinnosti podkladu a požadované míry vyrovnání. Jádrovou vrstvu je vhodné nahazovat rovnoměrně, aby následné roztažení a vyrovnání hladítkem bylo co nejméně pracné. Používá se běžné plastové hladítko 18 x 40 cm, jehož 40 cm dlouhou hranou se vytváří kvazirovina - od oka a z ruky. Větší rovinnosti je možné dosáhnout pomocí stahovací lati, s hliníkovou se pracuje lépe než s dřevěnou. Je také dobře možné provést jádrovou vrstvu mnohem rovněji v celé ploše stěny - do omítníků, je to ale asi dvakrát pracnější než kvazirovina od oka. Minimální doba zrání jádrové omítky se uvažuje 1 den na 1 mm nanášené vrstvy.
- Finální vrstva: K finální vrstvě hliněné omítky se přistupuje až po úplném vyschnutí omítky jádrové, čili zde je technologická pauza nutná, jinak se objemové změny dané vysycháním sčítají a dochází tak k trhlinám. Pro hlazení hliněných omítek jsou ideální měkká ocelová hladítka. Po nanesení finální vrstvy je třeba počkat na její zavadnutí a celý povrch zahladit. Po krátké přestávce se povrch opět navlhčí a omítka znovu zahladí. To se opakuje celkem pětkrát, dokud nevznikne hladký povrch. Musí se přitom dávat pozor, aby nedošlo k hlazení omítky „na sucho“.
Vysychání omítky je přibližně 1 mm za den (záleží ovšem na teplotě a dalších okolnostech). Po aplikaci je třeba se vyhnout přímým negativním účinkům slunce, tepla, vlhka a průvanu. Chraňte před mrazem a deštěm.
Konečná úprava a nátěry
Finální omítka by se neměla natírat klasickými barvami, aby neztratila své biotechnické parametry, pro které se vlastně staví. Pokud chceme jinou barvu, než jakou hlína má, může se využít jiná barva jílů (takové to jíly se obtížněji hledají) nebo kaseinový či vápenný nátěr. Při natírání stěn omítnutých hliněnou omítkou se ujistěte, že je zachována struktura otevřených pórů stěny hliněného stavebního materiálu. Nejčastěji používanými nátěry jsou hliněné barvy, vápenné kaseinové barvy a minerální barvy.
Po dokončení hlazení se čeká do druhého dne, kdy je možné začít s natíráním omítky. Asi nejvhodnější je k tomuto účelu tzv. Marseillské mýdlo, což je historicky osvědčené přírodní mýdlo vyráběné z rostlinných olejů. Na hliněný povrch se natírá celkem třikrát a každý nátěr je nutné vyleštit. K natírání se hodí jemný štětec, pro leštění se nejlépe osvědčil obyčejný igelitový sáček. Při natírání Marseillským mýdlem se omítka nesmí rozmočit. Na štětec stačí nabrat malé množství mýdla, které díky olejové bázi překryje poměrně velkou plochu. To zvláště tehdy, když je omítka dostatečně uhlazena a mýdlo nemá kam vsakovat. Z hlediska odolnosti proti vodě musíme brát takto zpracovanou hliněnou omítku s rezervou. Pokud bychom na ni pustili silný proud vody, tak se rozmočí.
Hotová zeď má stejné vlastnosti jako každá jiná, mohou se tedy do ní zatloukat hřebíčky na pověšení například obrazu. Do omítek z hlíny lze velmi efektivně vyrývat a tudíž je lze využít pro moderní realizaci interiérů masážních či wellness center.
Hliněná omítka v koupelně
Hliněná omítka v koupelně určitě není řešením pro toho, kdo od stavebních materiálů očekává pravé úhly a rovný povrch beze stop ruční práce. Většinou osloví ty, kteří sami rádi přiloží ruku k dílu a svépomocně zkrášlují víkendová či rekreační stavení. Odměnou jim pak je nezaměnitelná přírodní vůně a na dotek příjemný materiál, který vytváří pocit útulnosti a vnitřního zklidnění. Navíc, pokud hliněnou omítkou opatříte většinu plochy koupelny, bude velmi dobře pohlcovat vlhkost.
Při použití hliněné omítky v koupelně jde v podstatě o výrobu domácího „marockého štuku“. Cílem je dosáhnout pevné a odolné struktury omítky. Doporučený poměr je 10 dílů jemné omítky a 4 díly vápenného hydrátu. Používá-li se vápno hašené, tak stačí 2 a půl dílu. Takto připravenou směs lze hned začít nanášet na navlhčený podklad. Ten může tvořit hrubá hliněná či vápenocementová omítka, případně přilnavostní hliněný nátěr. Pro hliněnou omítku není rozhodující, na jaký druh zdiva ji nanášíme.
tags: #hlinena #omitka #slozeni