Hliněná omítka je jedním z nejstarších stavebních materiálů, který si díky svým výjimečným vlastnostem získává stále větší oblibu, zejména u zastánců ekologického a alternativního bydlení. Systém je určen pro zdění a omítání hliněných (nepálených) stavebních prvků a všech dalších klasických stavebních materiálů při výstavbě a rekonstrukcích staveb. Hliněné omítky jsou příjemné na dotek a nenapodobitelné po stránce vizuální. Hlavním přínosem je ale blahodárný vliv na zdraví. Nepálené stavební prvky se používají na vnitřní příčkové a akumulační zdivo v kombinaci s klasickým obvodovým zdivem, ale také jako vnitřní zdivo dřevostaveb a pro výstavbu pecí a kamen.
Výběr hlíny: Vlastní těžba vs. kupovaná směs
Při rozhodování, zda použít hlínu z vlastního pozemku nebo zakoupit hotovou směs od výrobce, se často potkávají lidé, pro které je přírodní stavitelství životní styl a řeší životní cyklus materiálů nebo jejich přepravu přes půl světa. Michal Navrátil, specialista na hliněné materiály s více než 15letou zkušeností, zdůrazňuje, že hlína z daného pozemku tam pocitově patří a má energii toho místa. Sám si při stavbě svého domu dělal omítky z vlastní hlíny a doporučuje ji použít, jelikož je to živá hlína, většinou z povrchu.
Existují však kritéria, která mohou volbu ovlivnit - nejčastěji čas a peníze. Použití vlastní hlíny může být časově náročné na zpracování, i když z 95 % hlín na pozemku lze bez problému udělat hrubou omítku. Stačí mít zkušenosti. Pokud stavíte dům svépomocí a máte dostatek času, ale méně peněz, pak je vlastní hlína ideální volbou. Pokud ale máte hodně peněz a málo času, pak je otázkou, zda to má smysl. V případě jedné stěny je často výhodnější zakoupit hotovou směs, zatímco na celý dům se vyplatí vyrobit si ji sám.
Příprava vlastní hliněné směsi
Hliněnou omítku lze namíchat z místního jílu, který v převážné většině nalezneme na každém stavebním pozemku. Při kopání základů nebo inženýrských sítí se nám nabízí jako vedlejší produkt jílový materiál na hliněné omítky. Zalitý jíl vodou po změknutí rozmícháme, nejlépe ručním míchadlem, do jogurtové konzistence bez hrudek. Pokud hmota obsahuje větší pevné částice, je nutno ji přelít přes síto.
Každá omítka se skládá z pojiva (jíl) a plniva (písek, případně slaměná řezanka) v určitých poměrech. Hliněná omítka při vysychání zmenšuje svůj objem, a podle množství jílu se tvoří praskliny. Správný poměr pojiva a plniva zjistíme vzorkováním:
Čtěte také: Součinitel tepelné vodivosti hliněné omítky
- Vymícháme vzorky v objemovém množství jíl:písek 1:1, 1:2, 1:3 a 1:4. Toto rozmezí by mělo v převážné většině stačit.
- Písek použijeme do velikosti max. 4 mm, ideální frakce 0,5 - 4 mm. Běžně je k dostání 0-4 mm.
- Podle potřeby přidáme vodu a zednickou lžící omítneme plochu cca 60x60cm od každého materiálu.
- Srovnáme hoblem, aby tloušťka hliněné hrubé omítky byla 15-20 mm.
- Necháme vyschnout. Ideální vzorek by měl být ten, jehož praskliny, na které když zatlačíme, se neulomí a neodpadnou.
- Vzorky aplikujeme na pevný podklad, nejlépe ten, na který se bude omítat.
Smrštitelnost hliněné omítky zjistíme tak, že každý vzorek roztáhneme v tloušťce cca 15 mm do lívance na igelit, který ořízneme na cca 6x25 cm. Tento igelit umožní hliněné omítce při vysychání klouzat po povrchu, čímž nedojde k popraskání vzorku. Ve vzdálenosti 200 mm zhotovíme značky, které nám slouží ke kontrole po vyschnutí. Při měření suchého vzorku byste neměli naměřit méně než 196 mm.
Slaměnou řezanku, její poměrové zastoupení, je potřeba taktéž vyvzorovat, nejlépe až s omítkou, která se v pokusech jeví nejlépe. S přidáním řezanky do hmoty můžete přidat i na jílu, nebo ubrat na písku. Zkoušky budou stejné, jak je uvedeno výše. Řezanku ideálně připravíme za pomoci travní sekačky, doporučovaná délka je do 5 cm. Při delších vláknech se projeví horší zpracovatelnost hmoty.
I jemnou omítku lze vytvořit z místních zdrojů za použití jemnějších písků. Ovšem pokud neplánujete tyto omítky opatřit nátěrem, pak jemnou hliněnou omítku míchanou svépomocí nedoporučuji. Bez velkých znalostí nejste schopni vymíchat materiál, který by byl dostatečně tvrdý a soudržný. Proto se pro jemnou hliněnou omítku, zejména barevnou a dekorativní, doporučuje nákup od výrobce.
Příprava podkladu pro hliněnou omítku
Před samotným omítáním je potřeba si ujasnit, kde chcete mít obklady. Tyto plochy pod obklady je potřeba vyhrubovat klasickou jádrovou vápenocementovou omítkou. Nářadí, které budete potřebovat: nádoba na maltu, štětka nebo váleček, zednická lžíce, stahovací h-lať, rozprašovač nebo hadice s vodou, nerezové nebo plastové hladítko, filcové nebo pěnové hladítko, bubnová míchačka nebo el. míchadlo.
Hliněné omítky lze aplikovat na mnoho různých podkladů, které nesmí na povrchu obsahovat písek nebo sůl. Konkrétní posouzení podkladu je možné vždy jen na místě. V případě nouze se osvědčilo vyzkoušet omítnout cca. Před omítáním je potřeba stěny zbavit nesourodých vrstev na povrchu, případně bývá nutné i lehké zaškrábnutí nesoudržných spár. Před špricováním opláchnout (ostříknout) stěnu vodou z hadice se zahradním rozprašovačem, čímž se jemný prach a další nesoudržné části odstraní z povrchu.
Čtěte také: Hliněné omítky Picas: Ideální řešení pro zdravý interiér
Specifické podklady a jejich příprava
- Nepálená cihla: Hrubá hliněná omítka s výztuhou + jemná hliněná omítka. Příčky z nepálených hliněných cihel je nutno vyzdít se spárami silnými 8 mm, stejně hlubokými. Toho docílíme, když při zdění na okraje spodního šáru položíme železné kulatiny o průměru 8mm, mezi ně nalijeme zdící maltu a přes tyto dráty ji zarovnáme. Po odstranění těchto pomocníků máme souvislou vrstvu zdící malty, která nekončí zároveň s hranou cihel. Tato spára slouží u nepálených zděných příček k lepšímu ukotvení hrubé hliněné omítky. Dalším doporučením je vložení zpevňovací armatury (juta nebo perlinka) jako ukončení hrubé hliněné omítky. V tomto případě není nutno dávat před hrubou omítkou přilnavostní jílový nátěr, pouze stěnu z nepálených cihel navlhčit vodou, nejlépe rozprašovačem.
- Keramický pálený střep (porotherm): Jílový nátěr (špric) + hrubá hliněná omítka + jemný hliněný štuk.
- Plynosilikátové tvárnice (ytong, porfix): Jílový nátěr (špric) + hrubá hliněná omítka + jemný hliněný štuk. U tohoto materiálu je na zvážení, zda stěny před omítáním nepotáhnout stavebním lepidlem s perlinkou. Použijte hladítko se zuby, na stěně budou rýhy vodorovně. Pokud jsou stěny z Ytongu postavené min. 3 měsíce, výrobce garantuje vyzrání tvárnic a jejich rozměrovou stálost, čímž se může omítat přímo na stěny.
- Vápenopískové cihly, litý beton nebo betonové tvárnice: Cementový špric + hrubá hliněná omítka + jemná hliněná omítka. Na tyto materiály vzhledem k jejich hladkosti je vhodnější použít cementový špric (cement 1:5 písek (0-4mm) + 0,25 vápna (hydrát)), který necháme zatvrdnout a můžeme omítat.
- Sádrokarton: Jílový nátěr + jemná hliněná omítka. Výrobce SDK nedoporučuje omítání hrubou hliněnou omítkou z obav dlouhodobého působení vlhkosti. Při pomalém vysychání silné vrstvy omítky může nastat rozmočení a narušení soudržnosti SDK. Proto se omítá pouze tenkou vrstvou jemného hliněného štuku. Aby spoje nepraskaly, je nutné plochy před vlastním omítáním zpevnit obyčejným stavebním lepidlem s perlinkou a zahladit rovným zednickým hladítkem. Povrch lepidla je vhodné zdrsnit např. rozfilcováním.
- OSB, dřevo, ekopanel a vše na bázi dřeva: Štukatérský rákos + jílový nátěr na stěny (špric na stropy) + hrubá hliněná omítka s řezankou + perlinka (jutová tkanina) + jemná hliněná omítka. V tomto případě se jedná o nejdražší skladbu hliněného omítání. U štukatérského rákosu je důležité, aby nosný drát rákosových stébel byl min. pozinkovaný, nejlépe nerezový. Tloušťka tohoto napínacího drátu by měla být min. 0,8 mm, raději 1 mm (na strop a šikminy). Rákos přichytáváme sponkami minimálně 18 mm dlouhými ve vzdálenosti maximálně 20 cm a to způsobem, že drát připevníme na koncích tak, aby neprokluzoval pod sponkami. Dále sponkujeme od středu postupně ke konci, čímž se drát napíná a rákos není zvlněný. Přesahy rohoží jsou 10 cm a vede přes ně vždy jeden napínací drát. Pokud je to jen trochu možné, snažíme se, aby stébla rákosu byla vodorovně. Vyztužení hrubé hliněné omítky v případě rákosového podkladu perlinkou nebo jutou je nezbytností. Postup aplikace zpevňovací mřížky do povrchu hrubé hliněné omítky je podobný jako při tapetování.
- Hliněné panely: Povrch navlhčit, nanést jemnou hliněnou omítku do které se celoplošně zapracuje perlinka (juta). Po vyschnutí se aplikuje požadovaný jemný hliněný štuk.
- Malba: V každém případě neomítat na malbu. Je potřeba povrch min. oškrábat až na původní jemnou omítku, aby se otevřely póry. Povrch ometeme, nejlépe vysajeme, případně opláchneme-navlhčíme vodou, aplikujeme přilnavostní nátěr a můžeme omítat.
Všude, kde omítka přechází přes různé podklady a na všech rozích je třeba do první vrstvy jemné omítky (případně do hrubé) zapravit perlinku, která podporuje soudržnost materiálu. Kolem oken na jejich rámy doporučuji použít ukončovací okenní profil (APU lišty). Tyto APU lišty eliminují otřesy okna, čímž nedochází k prasklinkám mezi rámem okna a hliněnou omítkou.
Aplikace hliněné omítky: Krok za krokem
Pracovní postupy omítání hliněnými materiály se zase tak moc neliší od klasického omítání vápenocementovými materiály. Pro úplné začátečníky - hliněnou omítku můžeme nanášet dvěma způsoby.
Varianta 1: Jílový nátěr a nahazování
První variantou je, že rozmočíme čistý jíl a vznikne nám přilnavostní nátěr, který nanášíme štětkou nebo válečkem. Hrubou hliněnou omítku nahazujeme zednickou lžící na ještě ne zcela zaschlý přilnavostní nátěr, do připravených dřevěných omítníků. Pokud chcete plastickou hliněnou omítku, hrubujte bez stahovacích omítníků a zarovnávejte pouze zednickým hoblem.
Varianta 2: Hliněný špric a omítání
Místo jílového nátěru lze použít i hliněný špric. Jíl smícháme s pískem 1:2 a naředíme vodou tak, aby se nám dobře pracovalo, a na stěně, či stropu, po špricování něco zbylo. Můžeme si k tomuto účelu koupit ruční omítačku "čerta", nebo nahazovat ručně zednickou lžící či fankou.
Jemné hliněné štuky čekají až na úplné vyschnutí hrubé omítky. Tu před samotným nanášením jemné omítky navlhčíme vodou a zednickým novodurovým hoblem natahujeme jemnou hliněnou omítku v tloušťce do 3mm, dle použitého druhu jemného hliněného štuku.
Čtěte také: vlastnosti a aplikace hliněné omítky
Technologický postup pro finální hliněnou omítku
Než se pustíte do realizace finální hliněné omítky, je potřeba zajistit dokončení všech předcházejících kroků a dodržení technologických postupů. Finální hliněná omítka se realizuje na vyschlý a vyzrálý podklad. Je-li podkladem hliněná malta, její vyzrání přichází ve stejný čas jako vyschnutí. Vyschnutí poznáme tak, že podklad má všude stejnou barvu.
Při vysychání se mohou objevit vlásečnicové praskliny, které jsou způsobeny změnou objemu omítky, když ji opouští voda. Tyto praskliny není třeba řešit. Pokud se objeví větší trhlina, je důležité zjistit, jestli se omítka neoddělila od podkladu. Pokud ano, je nutné toto místo opravit ještě před nanesením finální hliněné omítky. Finální vrstva je pouze krycí, ne vyrovnávací. Pokud máte někde větší nerovnosti, je potřeba je odstranit. Boule oškrabeme pomocí škrabáku na omítku a "lavóry" vyplníme správným množstvím malty. Celoplošně odstraníme přebytečné kousky malty.
Nezapomeňte na stavební připravenost ostatních řemesel: osazení parapetů, hotové obklady a dlažba, osazení zárubní a volitelně osazení obložek, olištování dveřních podlah a schodišť. Hliněný štuk je finální úprava, proto všechny nedokonalosti - spáry u obložek, u lišt, fabion u obkladu - by měla vyřešit hliněná omítka. Opravy a dodělávky na hliněných omítkách jsou náročná záležitost a je lepší jim předcházet.
Přípravné práce pro finální vrstvu
- Mějte k dispozici dostatek směsi stejné šarže. To zajistí barevnou stálost. Spotřebu směsi uvádí výrobce. Vyplatí se nakoupit či namixovat o 10 % více směsi.
- Transportujte materiál na jedno místo, například blízko zdroje vody.
- Potřebné vybavení: Olepovací a zakrývací materiál, nádoba na mísení (kalfas aspoň 120l), míchadlo nebo vrtačka s "metlou", minimálně dva čisté kýble, základní omítkářské nářadí (lžíce, žufan, nerezové hladítko, lžíce na detaily, zalamovací nůž), houby na filcování (mořská, jemná, kuchyňská), hladítka (pro hlazenou omítku), zárožák, lešení, chuť do práce a čas.
Důležité body při aplikaci
- Důkladně si olepte vše, co nechcete zašpinit.
- Dbejte technologického postupu na materiálu nebo se poraďte se zkušenějším.
- Podklad si navlhčete.
- Udržujte nářadí čisté.
- Nesnažte se udělat všechny omítky najednou. Snažte se udělat stěnu "od rohu do rohu".
- Finální filcování je dobré provést dvakrát až třikrát. První filcování po uschnutí zapraví hrubé nerovnosti. Druhé filcování vytvoří požadovaný povrch. A třetí odstraní přebytečná zrníčka písku.
- Doporučujeme omítku nanášet ve dvou vrstvách následujících chvíli po sobě.
Na co si dát pozor a nejčastější chyby
- Správná hustota směsi je něco mezi smetanou a pomazánkovým máslem, asi jako hustější puding.
- Kolem oken, dveří a jiných prvků (dřevěný překlad, vystupující cihla nebo kámen) si dát velmi záležet.
- Při filcování zvolit správnou chvíli. Moc brzo znamená rýhy, moc pozdě dřinu a přidávání vody. Správná chvíle nastane, když omítka lehce vytváří sametovou strukturu, snadno se zaplňují důlky a mizí nerovnosti. Na povrch vystupují zrníčka písku a plocha se sjednocuje.
- Snažte se nanášet stejnoměrnou vrstvu co nejmenším množstvím tahů.
- Nejčastější chyby: Příliš hustá nebo řídká směs, špatně rozfilcovaný detail kolem pantů oken a dveřní části, po uschnutí finální omítky nepřefilcováno na sucho nebo neometeno.
Povrchová úprava a barevnost
Při úpravě povrchu se fantazii meze nekladou. Pro výsledný vzhled omítky je důležitý čas zpracování, použitá technika a použité nářadí. Tak můžete u stejného materiálu dosáhnout různých efektů drsný, hladký nebo velmi hladký povrch omítky. Lehce můžete vytvořit i strukturovaný povrch nebo ornamenty (např. nahazováním zednickou lžící). Velkou výhodou zde je pomalé vysychání omítky.
Filcovaný a hlazený povrch
Filcovaný povrch je nejběžnější povrchová úprava hliněné omítky. K jejímu provedení používáme různé typy molitanových hub. Filcování provádíme nejčastěji dvakrát za mokra a jednou za sucha. Filcování za sucha je důležitý krok, výrazně omezí sprašování finální hliněné omítky. Filcovaný povrch bývá na omak hrubý a dá se snadno provádět s jakýmkoli druhem hliněných omítek.
Hlazený povrch je složitější disciplína, časově i fyzicky náročnější. Pro profesionální provedení jsou potřeba různé druhy hladítek. Obecně platí, čím menší zrnitost materiálu, tím lépe se hladí. Při hlazení nejlevnějších typů finálních hliněných omítek je výsledek nejistý, zdlouhavý a pracný. V tomto případě je lepší sáhnout po dražších a jemnějších materiálech.
Barevná škála a dekorace
Obrovskou výhodou finálních hliněných omítek je jejich přírodní barevná škála. Přirozená barva hliněné omítky se pohybuje v odstínech hnědé. Pokud si přejeme světlejší odstíny, lze jich dosáhnout přidáním hlubinných kaolinických jílů nebo přidáním přírodních pigmentů. Pigmentace hliněných omítek se provádí buď při výrobě nebo dobarvením hotové směsi přímo na stavbě. Doporučuje se vybrat si z barevné škály předpřipravených hliněných omítek od výrobce.
Pro zajímavou dekorativní vrstvu lze uvažovat o přidání organické složky (plevy, levandule, kopretiny, pazdeří) nebo anorganické složky (rozdrcené skleněné kuličky, perleťové vsypy, barevná sklíčka a kamínky).
Opravy a nátěry
Opravovat hliněnou omítku je daleko složitější než ji udělat novou. Malé opravy se řeší spíše restaurátorsky - velmi opatrně a s malým množstvím vody. Větší opravy se hodí udělat celoplošně od rohu do rohu. Podklad navlhčete, poté aplikujte směs v adekvátním množství. Filcem a vodou se poté směs zapraví.
Případná výmalba hliněných omítek (měla by být považována za trestný čin) se provádí vápnem, kaseinovými, hliněnými nebo silikátovými barvami, které povrch omítky tolik neuzavřou, ale zpevní a ochrání. Nátěr však může vyvolat pocit obyčejné omítky, a skutečnost, že pod nátěrem je schovaná příroda, která už nepracuje pro vaše blaho, víte pouze vy.
Srovnání pracnosti: Hliněná omítka vs. sádrokarton
Původně jsme chtěli hliněné omítky úplně všude, ale z časových a finančních důvodů jsme zvolili levnější a teoreticky méně pracný sádrokarton. Zpětně hodnotíce pracnost, je těžké říci, který z povrchů je náročnější. Hliněná omítka se sice nanáší v podstatě čtyřikrát, musí se filcovat a povrch OSB je třeba opatřit ne úplně levnou rákosovou rohoží (jejíž nastřelování je asi nejhorší práce na celé omítce), sádrokarton se musí třikrát sádrovat a brousit a také vymalovat alespoň ve dvou vrstvách.
Aplikace omítek svépomocí není nijak náročná, pouze je třeba dbát na správné provedení detailů, zejména na rozhraní různých materiálů.
| Vlastnost / Materiál | Hliněná omítka | Sádrokarton |
|---|---|---|
| Aplikace | Nanáší se ve více vrstvách (hrubá, jemná) | Montáž desek, tmelení spár |
| Povrchová úprava | Filcování, hlazení, možnost struktur | Broušení, tmelení, malování |
| Přírodní materiály | Ano, ekologické | Průmyslově vyráběné |
| Difúzně otevřené | Ano, reguluje vlhkost | Méně, potřeba větrání |
| Opravy | Složitější, spíše restaurátorsky | Snadnější (tmelení, přemalování) |
| Náklady | Vyšší (materiál, rákos) při nákupu hotové směsi, nižší při vlastní výrobě | Nižší (materiál, práce) |
| Pracnost | Vysoká (více vrstev, filcování, rákos) | Vysoká (broušení, tmelení, malování) |
tags: #hliněná #omítka #na #ekopanely #postup #a