Systém popisných i orientačních čísel má v našich zemích mnohaletou tradici. První číslování domů zavedla už Marie Terezie. Číslování domů bylo uzákoněno v době vlády Marie Terezie v únoru 1770.
Počátky číslování domů - Marie Terezie (1770)
Začít historií číslování domů na našem území prostě musíme. Tato cesta časem nás přenese do doby, kdy se domy a usedlosti pojmenovávaly jménem rodu, rodiny a nebo osob, které v nich bydlely.
Na malých vesnicích a nebo v místech s řídkým osídlením může tento způsob označování budov fungovat neformálně dosud (např. Zvánovcovina), byť již má budova další vlastníky, kteří s původním jménem nijak nesouvisí. Například v jihočeských Malenicích u Volyně dosud funguje zajímavá místní tradice, starousedlíci zde domy nazývají podle jmen majitelů z prvního soupisu ze 17. století. Později se ve městech začala užívat domovní jména podle domovních znamení, což byly snadno pojmenovatelné a zapamatovatelné sochařské nebo malířské prvky. Nejčastěji byly umístěny nad vchodem do domu. Často šlo o vyobrazení zvířete, rostliny a nebo předmětu. Před zavedením číslování byly ve městech domy označovány znameními, která byla vytesána do kamene nad hlavními dveřmi, mohly to být také obrázky malované na zdi nebo na plechové tabulky. Podle znamení se pak říkalo Dům u modré hvězdy, U bílé svíčky, U černého orla, U modrého hroznu apod. Na vesnicích se domy označovaly jmény „po doškách“, tedy po prvním majiteli usedlosti.
Domy se začaly číslovat poprvé za Marie Terezie. Čísla na domy se začala psát v říjnu a listopadu 1770 nejprve v Praze. Byli k tomu určeni krajští hejtmani, důstojníci a vojáci, kteří uměli dobře psát. Měli s sebou výpisy z matrik a soupis všeho obyvatelstva. Každý se musel vrátit v době číslování do své obce na panství, kam patřil. Kdo sloužil nebo pobýval jinde, musel mít od své vrchnosti písemné povolení. Když přišla komise do stavení, museli vidět všechny obyvatele, které pak zapisovali do zvláštní knihy. Nejprve jmény hospodáře, pak nejmladšího syna, pak nejstaršího syna a nakonec všechny prostřední syny. U mužů se vyšetřovalo zároveň jejich zdraví a zaznamenávaly se jejich neduhy pro přehled k vojně. Jeden z vojáků napsal venku nad vchod číslo domu a někde značku „N” nebo „Nro”, obvykle švabachem.
Zpočátku nemělo číslování charakter trvalého označení, ale pořadového čísla v konkrétním soupise, třebaže dům byl číslem až do dalšího přečíslování „popsán“ křídou na vrata či dveře. Číslování se provádělo s pomocí vojska v přirozeném sledu tak, jak lze obec postupně projít, obvykle po směru chodu hodinových ručiček. Začínalo obvykle nejdůležitější, zpravidla veřejnou budovou (panské sídlo, fara, rychta, nejbohatší usedlost). V obcích ležících podél silnice číslování obvykle začínalo prvním domem po pravé straně vesnice ze strany, kterou přijíždí vrchnost, po opačné straně se pak vracelo. Ve vesnicích většinou od té doby číslování již nebylo měněno, takže okruh čísel z roku 1770 i sled čísel přidělených po roce 1770 poskytuje dobrou informaci o postupu vývoje obce.
Čtěte také: Pálená cihla: Stavební materiál s tradicí
Ve městech byly většinou budovy od té doby několikrát přečíslovány. Domovní čísla byla později napsána na dřevěné, plechové a nebo keramické tabulky a ty byly vytaženy v omítce, případně byla čísla provedena štukem.
Současný systém číslování: Popisná, evidenční a orientační čísla
Každá budova se označuje buď číslem popisným, jde-li o stavbu trvalého charakteru, nebo číslem evidenčním (v jiné číselné řadě), jde-li o stavbu dočasného nebo rekreačního charakteru. Číslo domovní (popisné pro stavby trvalého charakteru a evidenční pro stavby charakteru dočasného) se přiděluje konkretní budově (tj. prostorově soustředěné a navenek obvodovými stěnami a střešní konstrukcí uzavřené stavbě spojené se zemí pevným základem). Jedna budova může mít pouze jediné číslo domovní.
Číslo popisné
Číslo popisné v České republice má za úkol jednoznačně identifikovat budovu v dané části obce. Řada čísel popisných často odpovídá katastrálnímu území, ale někde z historických důvodů může mít samostatnou řadu i menší sídelní jednotka. V dané části obcí nižší čísla označují starší budovy a vyšší čísla novější budovy. Čísla popisná jsou na budovách povinná.
Číslo popisné (zkratka č. p. nebo také čp.) je v České republice územně prostorový číselný identifikátor budovy, který je pro danou část obce unikátní. Řada čísel popisných odpovídá části obce, tedy evidenční územní jednotce zřizované podle zákona o obcích. Ta mnohdy zcela nebo přibližně odpovídá katastrálnímu území, může se ale stát, že je evidenční členění obce s členěním katastrálním neskladebné. Čísla popisná se prostě pro konkrétní část obce neopakují. Proto též bývají delší, někdy až pětimístná. Čísla popisná jsou zapisována do katastru nemovitostí a na domech mají podobu červených tabulek s bílými číslicemi, a to obvykle včetně názvu příslušného katastrálního území. Například v Praze jsou tato čísla s červeným pozadím.
Číslo popisné se obvykle přiděluje po kolaudaci stavby a je nutnou podmínkou pro zápis do katastru. Budova pak nese číslo popisné, které jí bylo přiděleno, trvale. Číslo se může měnit pouze při změně katastrálních hranic. Nová budova postavená na místě původní stavby však číslo popisné nedědí, nýbrž získává nové. Obecně platí, že čím je číslo vyšší, tím je budova novější.
Čtěte také: Plastová okna: historie a vývoj
Číslo evidenční
Evidenční číslo se týká objektů s charakterem dočasného bydlení a nebo prozatímního rázu. Mezi ně řadíme nejčastěji zahradní domky, chaty a chalupy. Číslo je v rámci obce jedinečné a je umístěno na zelených tabulkách s bílými číslicemi. Označení popisných, orientačních a evidenčních čísel se podle vyhlášky má barevně lišit. Celostátně nejsou barvy stanoveny, jednotnou podobu pro své území mají podle Zákona o obcích stanovit obecní úřady.
Číslo orientační
Od 60. let 19. století pak byla v některých městech zavedena kromě čísel popisných a evidenčních i čísla orientační, která byla přidělována podle ulic. Teprve zavedením pozemkových knih v roce 1884 se popisná čísla stabilizovala a ta orientační byla ve městech užívána souběžně. Jestliže se tedy v adrese konkrétního domu uvádí zároveň číslo popisné i orientační, oddělují se lomítkem a popisné bývá zpravidla uváděno jako první (ale ne vždy). Například v občanských průkazech se dříve orientační číslo uvádělo u jména ulice a popisné u jména obce a nebo místní části. Dnes je obvyklé uvádět pouze jedno z těchto čísel, i když jsou konkrétnímu domu přidělena obě.
Orientační číslo je v České republice doplňkové číslo, které se používá v některých obcích s pojmenovanými ulicemi, zejména ve větších městech, a které udává adresu budovy a je alternativou k domovnímu číslu (tedy číslu popisnému nebo evidenčnímu). Čísel orientačních pak může mít každá budova tolik, kolik ulic či náměstí je okolo jejích stěn. Orientační číslo je vždy jedinečné v rámci ulice či veřejných prostranství, navíc může být pro větší přehlednost jeho součástí i písmeno. Tato čísla jsou přidělována obecním úřadem v rámci jedné veřejné komunikace a nebo prostranství. Jeden dům pak může mít hned více orientačních čísel a tato čísla se někdy mohou měnit.
Orientační čísla se obvykle přidělují ve směru od středu obce k okrajům, případně od začátku ulice k jejímu konci, lze-li takovéto směry určit, lichá vlevo a sudá vpravo. Na náměstích klasického tvaru a v některých městech i na nábřežích čísla následují po jedné, sudá i lichá dohromady. Například v Praze se pro směr číslování upřednostňují směry určené proudem Vltavy (tj. od jihu k severu) a směrem od Vltavy (podle některých zdrojů od západu k východu), ale tyto zásady nebyly uplatňovány všude. Budovy po levé straně ve směru číslování mají lichá čísla, po pravé straně sudá. Na náměstích klasického tvaru se čísla přidělují obvykle postupně po obvodu náměstí po směru hodinových ručiček.
Pravidla a zodpovědnost za číslování
Číslo přiděluje obec rozhodnutím, tabulku s číslem je povinen umístit na své náklady vlastník budovy. Tato čísla se přidělují postupně v rámci katastrálního území, ale v některých případech se významným budovám (například školám) vyhrazují snadno zapamatovatelná kulatá čísla. Kostely, kaple a neobývané věže se již od dob Marie Terezie nečíslují.
Čtěte také: Současné trendy v základech rodinných domů
Celostátní pravidla pro pojmenovávání ulic i číslování domů stanoví vyhláška ministerstva vnitra č. 326/2000 Sb., prováděcí vyhláška k zákonu o obcích a zákonu o hlavním městě Praze. Pravidla pro označování domů stanoví zákon č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů a vyhláška Ministerstva vnitra České republiky č. 326/2000 Sb., o způsobu označování ulic a ostatních veřejných prostranství názvy, o způsobu použití a umístění čísel k označení budov, o náležitostech ohlášení o přečíslování budov a o postupu a oznamování přidělení čísel a dokladech potřebných k přidělení čísel, ve znění pozdějších předpisů. Každá budova je podle nich označena pouze jediným číslem popisným a nebo evidenčním. Správa čísel orientačních, evidenčních a popisných je svěřena ministerstvu vnitra, rozhodování a administrace je svěřena obci či městské části (přidělování čísel podle § 31 zákona o obcích), odpovědnost za označení nemovitosti má sám její vlastník.
Tabulka s číslem orientačním (je-li přiděleno) má být podle vyhlášky ministerstva vnitra umístěna vždy pod číslem popisným. Označení popisných, orientačních a evidenčních čísel se podle vyhlášky má barevně lišit. Celostátně nejsou barvy stanoveny, jednotnou podobu pro své území mají podle Zákona o obcích stanovit obecní úřady. Mnoho obcí však žádné takové nařízení nikdy nevydalo. Například v Praze se popisná čísla tradičně označují bílými číslicemi na červené tabulce a orientační čísla bílými na modré; evidenční čísla rekreačních staveb jsou černá na žluté tabulce. Na starších tabulkách se v některých obcích uvádělo římským číslem označení části obce. V některých obcích je zvykem uvádět na tabulce i název obce, v Praze nejčastěji název katastrálního území a městského obvodu. Jsou však i obce, v nichž provedení čísla je na každém domě individuální, používána bývají čísla plastická a reliéfní, keramická, malovaná či lepená na fasádě nebo na skle dveří a mnohá další provedení. Například v Brně jsou popisná čísla bílá na černém podkladě, v Ostravě jsou bílá na modrém podkladě.
Označování domů má svá pravidla a domy jsou číslovány kvůli identifikaci a evidenci nemovitostí, ale i poštovním úřadům, městské správě, potřebám centrálního registru obyvatel, geografických informačních systémů a digitálních map. Číslo domovní (popisné nebo evidenční) přiděluje obec podle zákona o obcích (§ 31) na základě písemné výzvy stavebního úřadu a nebo na základě písemné žádosti vlastníka budovy. Její přílohou je geometrický plán a doklad, který dosvědčuje, že budova byla uvedena do užívání (stačí i povolení k předčasnému užívání). Přílohy nejsou vyžadovány, pokud dochází na základě žádosti vlastníka budovy k jejímu přečíslování, jestliže je již zapsána v katastru nemovitostí nebo pokud jde o budovu, která nepodléhá stavebnímu povolení ani ohlášení.
Pokud je u nově vzniklé stavby povoleno předčasné užívání, o přidělení domovního čísla nežádá vlastník, nýbrž příslušnou obec k přidělení čísla písemně vyzve stavební úřad. Stavbě ve zkušebním provozu se však domovní čísla nepřidělují. Stavební úřad může vyzvat obec k přidělení domovního čísla poté, co je mu předložena žádost stavebníka o vydání kolaudačního souhlasu. Pokud skončí časová platnost povolení k předčasnému užívání stavby, číslo se stavbě neodebírá, jestliže ta nezanikla. O přidělení čísla popisného vydá obecní úřad vlastníku budovy písemný doklad. Při zániku budovy pak obecní úřad přidělená čísla zruší. Bydlet lze trvale dokonce i v budově bez čísla popisného, třeba v rekreační chatě.
Výjimky a složitosti v číslování
Jedna budova může mít pouze jediné číslo domovní. „Jedinou (dočasnou) výjimkou, kdy bude mít budova více čísel popisných nebo evidenčních, je případ, kdy se spojí dvě nebo více budov stavebně v jednu. Podle i v době svého vzniku platných pravidel ovšem stavba neměla zdědit ani toto číslo domovní. Čísla popisná a čísla evidenční musí totiž být jedinečná v rámci části obce. Princip jedinečnosti je pak zachován i v případech, kdy budova, jíž bylo číslo popisné nebo evidenční přiděleno, zanikne.
Rozsah stavebního objektu v RÚIAN bychom měli vždy konfrontovat s realitou. Obecně je jeho plošné vymezení totiž generováno definováno polygonem vymezeným hranicí parcely a vnitřní kresbou, v němž se nachází definiční bod stavebního objektu. Stavební objekt tak může být pouze částí budovy, jak si můžeme ukázat na jiném brněnském příkladu - nemocnici u sv. Anny, kterou zachycuje dobová pohlednice v záhlaví příspěvku. V RÚAIN (na ilustraci jeho šedotónová verze v nové mapové aplikaci pro ÚAP) vidíme ovšem jen části budov.
Najdeme i opačné příklady, kdy v RÚIAN nerozlišuje jednotlivé objekty, které jsou de facto samostatné nebo příslušenstvím jiné budovy. Jako příklad uvádíme usedlost čp. 61 v Trstěnici u Litomyšle, nedávno prohlášenou za kulturní památku. Ve skutečnosti se budova čp. 61 skládá z několika funkčně, konstrukčně i stavebněhistoricky jednoznačně vydělitelných staveb. Poslední velkou skupinu tvoří budovy vnitřní kresbou na jedné stavební parcely prostorově oddělené. Definičního bod stavebního objektu přitom nemusí být vždy na budově, která je fyzicky nositelkou čísla domovního. Kromě toho existují i situace, kdy předmětem našeho zájmu je budova, kterou můžeme označit jako příslušenství jiné budovy. Jako příklad si můžeme ukázat jednu ze starobylých sýpek v Rožnově u Českých Budějovic. Vybrali jsme tu, která patří usedlosti čp. 1123 (p.č. 2490).
Definiční a přírůstkové body použité pro prostorovou identifikaci ve výše uvedených příkladech z Brna, Trstěnice a Rožnova mají všechny vyplněny číslo domovní. I když ne všichni editoři výše uvedené pravidlo pro vyplňování čísel domovních dodržují, máme nyní číslo domovní vyplněno u 2 457 837 z celkového počtu 2 458 958 definičních bodů a u 38 554 z celkového počtu 157 242 přírůstkových bodů. Je potřeba si rovněž uvědomit, že tento způsob vyplňování čísel domovních nám umožňuje logické vazby a výběry v PaGIS; ne každý definiční nebo přírůstkový bod totiž nezbytně musí být použit pro prostorovou identifikaci v Památkovém katalogu. Pokud například připravujeme návrh památkové zóny, v níž se snažíme dokumentovat alespoň fotograficky všechny objekty, nebudeme pro všechny tyto objekty vytvářet záznamy v soupisové části Památkového katalogu. Rovněž pokud bychom striktně dodržovali to, který objekt může být označen domovním číslem, nedostal by se např. do Katalogu údaj o čísle domovním v případě rožnovské sýpky. Obdobně bychom museli vypustit informace o tom, v které části obce se nacházejí objekty bez čísla domovního. Navrhujeme pro definiční a přírůstkové body doplnění nového pole pro rozlišení objektu jakožto nositele čísla domovního.
Náhradním číslem se označují budovy, které ze svého charakteru nemohou být označeny číslem orientačním, popisným či evidenčním.
Příklady číslování a přečíslování v historii
Dnes lze podle domovních čísel a to hlavně v menších vesnicích poznat, odkud komise začala číslovat, jak asi tehdy obec vypadala, které domy byly vystavěny později apod.
V Českých Budějovicích proběhlo 1771 a respektovalo stávající městské čtvrti; pro každé předměstí byla v 19. století užívána vlastní řada popisných čísel. Roku 1875 byla zavedena také orientační čísla, která určovala pořadí domů v každé ulici zvlášť. Od té doby se ustálilo pravidlo označování budov lichými čísly po levé a sudými po pravé straně. Postup číslování v ulici se řídí směrem od středu města, od hlavní komunikace, případně podle směru toku Vltavy. Do 1955 převažovala v Českých Budějovicích orientace podle popisných čísel, s rozrůstáním zástavby se ale stávala stále méně přehlednou. Další rozrůstání zástavby, rozdělení území celého města do sedmi nových částí (1970) a zachovávání starších popisných čísel domů v připojených částech města vedlo k dalšímu znepřehlednění. Na základě vyhlášky městského národního výboru z 22. 6. 1978 proběhlo 1978-1979 rozsáhlé přečíslování, které na celém území Českých Budějovic sjednotilo způsob číslování domů. Každé veřejné prostranství má vlastní řadu domovních orientačních čísel, která byla původně vyznačena smaltovanými tabulkami v barvách města (červené číslice na žlutém podkladě a později červenými číslicemi na bílém podkladě), každá ze sedmi částí obce (České Budějovice 1-7) má vlastní řadu popisných čísel, která se označují tabulkami v národních barvách.
Přehled typů čísel a jejich vlastností
Následující tabulka shrnuje základní typy čísel používaných k označení budov v České republice a jejich klíčové vlastnosti:
| Typ čísla | Účel | Charakter budovy | Jedinečnost | Zodpovědnost za přidělení | Příklad barvy tabulky (Praha) |
|---|---|---|---|---|---|
| Popisné | Jednoznačná identifikace budovy | Trvalého charakteru (k trvalému bydlení) | V rámci části obce | Obec | Bílé číslice na červené tabulce |
| Evidenční | Identifikace budovy | Dočasného nebo rekreačního charakteru | V rámci obce | Obec | Černé číslice na žluté tabulce |
| Orientační | Doplňkové číslo pro snazší orientaci | Většinou ve větších městech s pojmenovanými ulicemi | V rámci ulice či veřejného prostranství | Obecní úřad | Bílé číslice na modré tabulce |
tags: #historie #číslování #staveb