Pálené cihlářské zboží se po staletí používalo jen jako doplněk kamene, hlíny a dřeva. Postupně si však u stavebníků získalo oblibu díky svému pravidelnému tvaru, pevnosti a dobré akumulaci tepla.
Raná historie a rozvoj cihlářství
Cihlářské výrobky patřily dlouhou dobu k materiálům dražším než kámen a dřevo, proto se více používaly na stavbách panských, církevních a měšťanských. Na venkově se cihlářské výrobky rozšířily později. Zprvu se objevovaly v podobě chlebových pecí, které se vyzdívaly z cihel, později se zdily klenby či ostění oken.
V období 17. a 18. století vzniká nový typ řemeslníků, jejichž schopnosti v řezání a kladení cihel umožňují vytvářet stavby, které překračují vše, co bylo dosud viděno. Schopnosti těchto lidí se uplatňují při zdobení výklenků nad okny všech typů staveb a z jejich práce dělají spíše sochařství. Speciální cihly, které jsou pro tuto práci vhodné, jsou vyráběny z prosévaného jílu, jenž neobsahuje žádné kamínky. Poté se cihly opatrně vypalují tak, aby vznikla vždy stejná červená cihla bez zřetelných záhybů či deformací. Nejlepší řemeslníci dovedou vyrábět různě zakřivené výklenky, a dokonce i vyřezávat sochy postav. To vše za použití kombinace seker, pil, rašplí či leštících kamenů.
Kolem roku 1750 vytváří architektonický styl popularizovaný architekty, jakým je například Robert Adam v Anglii, nebývalou poptávku po klasických ornamentech, kterými lze dekorovat malé i velké budovy. Vyřezávat kámen je však velmi drahé, a tak přichází jedna osoba s velmi úspěšným řešením tohoto problému. Prvním je výroba materiálu, který je speciálně navržen tak, aby redukoval smršťování na minimum. Produkce spočívá ve smíchání hlíny s křemenem, rozdrceným sklem a již vypáleným, na prach rozdrceným, jílem. A protože sklo a jíl je již vypálený, během procesu se nesmršťují. Druhou metodou je použití sádrových forem. Namixovaná směs je tak bohatá na již vypálený a na prach rozdrcený jíl, že nemůže být hned vyřezávána. Proto se jednotlivé kousky směsi, jakkoliv veliké, stlačují do relativně úzkých vrstev v ručně vyráběných formách. Výhody tohoto řešení jsou tři.
Typy a využití cihlářských výrobků
V cihlářství se setkáváme s rozmanitou škálou výrobků, z nichž mnohé mají specifické názvy a použití.
Čtěte také: Typy cihel pro stavbu krbu
- Cihly obyčejné (tzv. zdice) - nejčastější cihlářský výrobek. V minulosti se používaly různé formáty, až se v 80. letech 19. století ustálil klasický formát 290×140×65 mm. Duté cihly se dále členily na dutinové (dutiny vedoucí podélně se základnou cihly) a děrované (dutiny vedoucí svisle). Typickým příkladem děrované cihly byla voštinová cihla.
- Lícové cihly (tzv. lícovky) - samostatná skupina. Mají tvar cihly obyčejné (popřípadě i tvarovky) a jsou určeny k zdění režného zdiva.
- Klenovky (klenáky, klenačky) - používaly se ke stavění kleneb, měly tvar tupých klínů, byly stojaté nebo ležaté.
- Pevnostnice (fortifikační cihly, šancovky) - jejich slavná éra byla v 17. a 18. století, kdy se budovaly barokní pevnosti - např. Olomouc, Terezín či Josefov.
- Komínovky (radiální cihly) - ke stavění klasických továrních komínů s kruhovým sopouchem. Dříve se stavělo z obyčejných cihel, které se musely nejprve pracně osekávat, což bylo technologicky i časově náročné. Rozměry komínovek byly nejčastěji 270×170×110 mm. Některé komínovky měly na pokládacích plochách kolmé otvory, aby se jim dodala větší soudržnost v maltových štěrbinách.
- Tvarovky (tvarované cihly) - do této skupiny patří široká paleta cihlářských výrobků. Mezi nejrozšířenější můžeme zmínit římsovky zvané též krancovky. Jednalo se o dlouhé cihly zpravidla o formátu 460x150x70 mm, které se používaly k vykládání říms a nahrazovaly tak dosavadní kamenné římsové desky. Dále např. falcovky, které se používaly na vyzdívání ostění oken i dveří, často dělány z plných cihel, kde se opracoval jeden roh. Jiným rozšířeným typem byly pokosky neboli šrekovky na profilování říms a okrajů štítů. Zajímavou skupinu cihlářského zboží představovaly cihelné tvarovky. V českých zemích se vyskytovaly už ve středověku. Zprvu je vyráběly středověké stavební hutě a jednalo se o specializovanou výrobu. Později je u cihláře objednával stavitel či zednický mistr podle potřeby v určitém počtu kusů.
- Dlaždice - především půdní dlažba (půdovky, půdnice), která byla v minulosti často využívaná na dláždění půdní podlahy. Nejběžnější formát byl 200×200×40 mm a tyto dlaždice se nazývaly „sousedky“, menší dlaždice o formátu 150×150×25 mm se označovaly jako „topinky“, dlaždice velké.
- Tašky (označovány v minulosti též „cihly krovové“) - patří sem rozmanitá škála výrobků. Dle historického vývoje můžeme jmenovat základní typy:
- Bobrovka - plochá taška, která se klade ve dvou vrstvách.
- Esovka - dvakrát zakřivená taška (s profilem písmene „S“), která se částečně překrývá.
- Prejz - označení pro pálenou střešní krytinu skládající se ze dvou dílů - ploššího spodního háku (korýtka) a více vyklenuté vrchní prejzy (kůrky) - obojí válcovitého resp. mírně kuželovitého tvaru. Korýtka se zachycují zubem na střešní lištu, kůrky se přes ně kladou na maltu. V průběhu 18. století byla postupně prejzová krytina nahrazena plochými taškami (bobrovkami).
Vývoj formátů cihel
V minulosti se u cihel obyčejných (zdic) používaly různé formáty, až se v 80. letech 19. století ustálil klasický formát 290×140×65 mm. Pro dlaždice byl nejběžnější formát 200×200×40 mm (sousedky) a menší 150×150×25 mm (topinky). Komínovky měly nejčastěji rozměry 270×170×110 mm, zatímco římsovky zpravidla 460x150x70 mm.
Díky protipožární legislativě od 2. poloviny 18. století došlo k výraznému rozšíření používání cihel ve stavebnictví.
Čtěte také: Trendy v cihlových obkladech do kuchyně
Čtěte také: Šamot pro vytápění