Břidlice je geologická vrstva, která se tvoří z usazených sedimentů a následnými geologickými procesy. Zjednodušeně by se dalo říct, že jde o zkamenělé bahno. Níže se podíváme na různé typy břidlic a jejich výskyt v České republice.
Vznik břidlice
Kdybychom se ocitli na území nynějšího Nízkého Jeseníku zhruba tak před 350 miliony let, přesněji v období karbonu, ocitli bychom se na dně moře. To bylo situováno v pánvi a převážnou většinu mořských sedimentů přinášely okolní řeky, které se do moře vlévaly a nesly s sebou jemný materiál jako např. jíly čí písky. Ten se postupně ukládal, těžkl a zpevňoval se svou tíhou. Mohutné vrstvy černošedých jílových usazenin se natolik zpevnily, že vznikla jílová břidlice. Postupem času moře zmizelo a tektonické síly začaly horninové masy vyzdvihovat či vlnit do podob mohutných vrás. Vlivem intenzivního zvětrávání byla krajina vymodelována do podoby, jak ji známe dnes.
Typy břidlic a jejich charakteristika
Ordovické břidlice
V železničním zářezu buštěhradské dráhy (km 12.8), jsou zachyceny svrchní polohy dobrotivského souvrství ve facii dobrotivských břidlic a spodní polohy libeňského souvrství ve facii řevnických křemenců a libeňských břidlic. Dobrotivské břidlice obsahují jílovitopísčité konkrece. V těchto konkrecích se nalézá poměrně hojná fauna (trilobiti, hlavonožci, mlži, korýši, konulárie aj.). Jedná se o klasický profil svrchními polohami dobrotivského souvrství, nadložními řevnickými křemenci a spodními polohami libeňských břidlic (libeňské souvrství). Je to jeden z nejlépe dostupných profilů s výskytem fauny. Zářez představuje hraniční stratotyp ordovických stupňů dobrotiv a beroun pro Pražskou pánev.
Další výskyt ordovických břidlic je v okolí Křtin, v nadloží opuštěného lomu na Křtinské vápence. Břidlice jsou tam zelenavé až šedivé, otevřené malými zářezy levé údolní stráně údolí Křtinského potoka a záhy přecházejí do flyšového typu střídání se siltovci. Tento sedimentární sled je možno sledovat přímo ve Křtinách, ve stoupání komunikace k Výzkumnému ústavu VŠLZ, rovněž v zářezu komunikace Křtiny - Březina (blízko koupaliště).
Rozpadlé úlomky břidlic červenavých a zelenavých odstínů jsou rozprostřeny na polích terénního hřbítku severně od remízku v Březině, jižním konci obce. Obsahují zbytky trilobitové fauny. V Březině, Nové dvory, jsou břidlice s vrstvami pískovců odkryty v erozním zářezu potoka, který pramení u Nových dvorů a směřuje k Hádku. U Hájenky Mokrá, na cestě z údolí Říčky do Mokré, je výchoz při okraji lesa, 200m východně hájenky. V zářezu cesty, 350 m východně od hájenky, vystupují hnědozelené rozpadavé břidlice s úklonem vrstev 18° k JZ.
Čtěte také: Podlahové topení: ideální tloušťka betonu
Tyto břidlice představují diametrálně odlišný sediment od karbonátových variant vzniklých v devonském moři. Jsou nevápnité, jílovité až velmi jemně písčité (či prachovcové). V důsledku tektonických projevů byla jejich primární břidličnatost postižena druhotně deformacemi, které nám dnes prezentují jejich charakteristický „roubíkovitý“ rozpad. Břidlice ve výchozech tvoří tříšť, která nám nedovoluje rozpojovat břidlice do větších tabulek. Břidlice takto podléhají snadné denudaci a odnosu do sedimentů vodních toků a v nich se zcela rozpadají. Pokud obsahují písčité polohy, nebo dokonce polohy rohovců či radiolaritů, rozpadají se do kostkovitého rezidua. Pokud obsahují zbytky flory či fauny, dají se tyto jen velmi obtížně preparovat (s výjimkou drobné fauny, jako jsou například malé formy trilobitů).
Silurské břidlice
Na svazích Mlýnského potoka mezi Zadní Kopaninou a Zmrzlíkem, a dále v Jirasově lomu v Zadní Kopanině, se vyskytují nejstarší sedimenty (jílovité břidlice, spodní polohy kopaninského souvrství, silur). Ty vychází v nejjižnější části území nad boční roklí na pravém břehu Mlýnského potoka. Obsahují hojnou faunu často v úplných exemplářích (trilobiti, graptoliti atd.). V břidlicích je rovněž těleso bazaltového mandlovce, doprovázeného tufy. V nadloží břidlic se vyskytují vápence. Nejvyšší polohy kopaninského souvrství nejsou nikde v území odkryty. V těsném nadloží kopaninského souvrství se v horním Desdortově lomu vyskytují hlavonožcové vápence požárského souvrství (přídolí, silur). Zmrzlík je typická lokalita oblastní litostratigrafické jednotky - kopaninského souvrství, paleontologická lokalita a instruktivní geologické profily.
Fylitické břidlice
Fylitická břidlice je velmi slabě metamorfovaná hornina na přechodu mezi nemetamorfovanou břidlicí a fylitem. Od fylitu se liší méně intenzivní břidličnatostí, slabším svraštěním a matnějším leskem. Typickým reprezentantem hornin nízkého stupně regionální metamorfózy jsou fylity, které vznikají zpravidla metamorfózou jílových břidlic a obdobných sedimentů. Barva horniny je v závislosti na složení šedobílá, stříbřitá, nazelenalá nebo hnědočerná. Textury bývají obvykle plošně paralelní nebo břidličnaté, foliace může být málo výrazná. Hornina je jemnozrnná až masivní, struktura homeoblastická - lepidoblastická nebo granolepidoblastická.
V minerálním složení fylitických břidlic převládá křemen, plagioklas (albit), hydromuskovit, hydrobiotit, sericit nebo pyrofylit. V různém množství může být přítomen grafit, chloritoid nebo pyrit. Původně klastické minerály jsou částečně rekrystalizované. Za přechod sedimentární horniny do metamorfované se považuje přeměna organické substance na grafit, přeměna illitu na sericit, případně vznik některých zeolitů. Minerály jsou rozlišitelné pouze mikroskopicky. Slídové minerály a chlority zvýrazňují foliační plochy. Velikost jednotlivých šupinek slíd je relativně stejná. Plošně paralelní orientace slíd podmiňuje dokonalou břidličnatost.
Barva a celkový vzhled fylitických břidlic závisí na velikosti zrna a minerálním složení. Přítomnost chloritu způsobuje zelené zbarvení, sericitu šedobílé se stříbřitým leskem, zvyšující se obsah biotitu se projevuje odstíny od zlatožluté po tmavě hnědou, přítomnost grafitu vede k šedočernému až černému zabarvení. Typickým rysem je odlučnost podél hladkých paralelních ploch. Fylitické břidlice tvoří přechod mezi nemetamorfovanými sedimenty a nízkým stupněm metamorfních přeměn reprezentovaným fylitem. Je pokládána za typickou anchimetamorfovanou horninu. Původem jsou pelitické sedimenty, popel, případně velmi jemné psamity. Vyskytují se v regionálních epizonálních orogenních pásmech.
Čtěte také: Podlahové topení a tloušťka betonu
Výchozy pískovců a břidlic v okolí Seníku představují typovou lokalitu senického souvrství. Lom je asi 200 m dlouhý a 20 m vysoký. V levé části lomu se v metrových až decimetrových pruzích střídají chlorit-sericitické fylitické břidlice s příměsí grafitu, šedozelené středně zrnité křemenné pískovce a konglomeratické pískovce. Ve střední části lomu jsou odkryty v mocnosti kolem 10 m fylitické břidlice, které přecházejí přes sled flyšových vrstev do masivních křemenných pískovců až křemenců v pravé části lomu. Lavice pískovců často erozivně nasedají na polohy břidlic, jde tudíž o sedimenty hustotních proudů. Báze pískovcových těles obsahují nezřídka duktilně deformované a budinované útržky podložních břidlic. Slabě metamorfované pískovce s metamorfními chlority a sericitem, místy klastickými muskovity, jsou jemnozrnné až středně zrnité horniny s převahou písčitých a siltových zrn nad valounky stabilních hornin - křemene a poměrně početných tmavě šedých až šedočerných i světlých silicitů, které pocházejí převážně z podložního proterozoika chvaletické skupiny. Valouny křemene i silicitů jsou zrnitostně nevytříděné, ale poměrně dobře opracované. Valouny křemene jsou tvořeny většinou agregáty silně deformovaných zrn, s deformačními strukturami typickými pro metamorfity.
Fylity jsou hojně rozšířeny v západní části Krušných hor, v Barrandienu, Krkonoších a Podkrkonoší, Železných horách a Hrubém Jeseníku.
| Barva | Minerální složení | Metamorfní stupeň |
|---|---|---|
| Šedobílá, stříbřitá, nazelenalá, hnědočerná, šedočerná až černá (dle příměsí) | Křemen, plagioklas (albit), hydromuskovit, hydrobiotit, sericit, pyrofylit, grafit, chloritoid, pyrit, kalcit | Velmi slabá metamorfóza (epizóna) |
Těžba a využití břidlice
Nízký Jeseník patří mezi dlouho opomíjenou oblast České republiky, ačkoli jeho rozloha přesahuje 2800 km2. Těžba břidlice se nenávratně zapsala do charakteru krajiny. Nachází se zde více než 100 opuštěných břidlicových dolů, lomů a zatopených lomových jezírek. Od historických dob je jílová břidlice využívaná jako střešní nebo obkladový materiál, protože těžba i následné zpracování jsou poměrně jednoduché. Je však důležité mít specifické znalosti a zkušenosti. Břidlice se ve světě nejčastěji těží povrchovým způsobem, tedy v lomech. Mezi největší světové producenty dnes patří Španělsko a Čína. Na území České republiky se v minulosti těžilo na několika místech. Z historického pohledu je nejvýznamnější oblast Nízkého Jeseníku. V okolí Rabštejna, Manětína a Železného Brodu šlo pouze o lokální těžbu s regionálním významem. Ještě dnes mají některé historické budovy střechu z břidlic, která je původem z Nízkého Jeseníku, např. Národní divadlo v Praze, katedrála sv. Štěpána ve Vídni nebo budova parlamentu v Budapešti. Typickým příkladem jsou pokrývačské fylitické břidlice z povodí Střely u Rabštejna a Manětína. Tence deskovitá odlučnost byla dobrým předpokladem pro jejich využití ve stavebnictví, kde se používaly jako pokrývačské břidlice.
Čtěte také: Separační vrstva: Důležitý prvek betonové konstrukce
tags: #co #je #geologicka #vrstva #bridlice