Architektura 19. a 20. století je významnou součástí našeho kulturního dědictví. Vyžaduje pozornost, úctu a odbornou péči. Pro její obnovu v obecné rovině platí to samé, co pro obnovu jakýchkoliv jiných stavebních památek. Smyslem ochrany památek a památkově chráněných území je na vybraném vzorku nejhodnotnějších staveb a urbanistických celků zachovat kulturně historické hodnoty, jejichž zachování bez památkové ochrany není jisté. To mimo jiné předpokládá omezit či zcela eliminovat úpravy, které u nechráněných staveb k zániku předmětných hodnot vedou.
Vývoj fasád v 19. století
Devatenácté století je érou stavebních řádů. Do 40. let šlo o jednoduché předpisy, garantující konstrukční pevnost stavby a požární odolnost. Legislativa jen minimálně předepisovala dispozičně-provozní řešení a vůbec se nevyslovovala například k urbanismu. Naopak prostřednictvím dílčích císařských dekretů bylo až do poloviny 19. století jasně formulováno, jak by měly vypadat fasády domů. Výhradně dvoupatrové a výjimečně třípatrové stavby nesměly nést křiklavou barvu a musely být prováděny výhradně jednoduše, bez ozdob a v barvě přírodního kamene.
Klasicistní fasády měly zpravidla velmi jednoduchou úpravu. Byly členěny v pravidelném rastru, se šesti či osmitabulkovými okny, úzkými meziokenními pilíři a rovnými nadpražími oken. Arkádu s oblouky mívaly pouze v přízemí. V padesátých letech jinak strohé fasády začíná doplňovat drobný zpravidla štukový reliéfní detail, který vrcholí krátkou neogotickou epizodou, jež se v pražském prostředí odehrála v padesátých letech 19. století.
V šedesátých letech vstupují v platnost nové moderní stavební řády, v Praze je to Řád stavební pro království České z roku 1864. Nově jasně definují, že domy mohou být až čtyřpatrové, takových je ovšem minimum, a staví se především domy třípatrové. Po stránce architektonické legislativa pouze předepisuje, že stavby nesmí být na odpor krasochuti: tehdy má komise stavebního úřadu, která stavbu posuzuje, právo ji nepovolit.
Neorenesance vplula do českého prostředí jako málokterý architektonický názor, a to na přelomu 60. a 70. let. Pod vlivem Gottfrieda Sempera se stala základním slohovým nástrojem prakticky veškeré výstavby na dalších dvacet let. Pro výrazně plastický neorenesanční sloh se stalo masové rozšíření prefabrikace klíčovým. Jako odlitky jsou řešeny všechny figurální plastiky, plošné ornamenty, detaily vlysů, balustrády či hlavice. V průběhu 70. a 80. let vznikly desítky firem, které měly stovky vzorníků, díky nimž bylo možné vytvářet neomezeně fasádních variací. Každá fasáda je tudíž prakticky jiná.
Čtěte také: Recenze cihlových obkladů: co potřebujete vědět
Až Stavební řád pro královské hlavní město Prahu a předměstí z roku 1886 umožnil velký stavební boom vně i uvnitř města. Zcela rozvolnil pravidla pro vzhled staveb, což vedlo k výkvětu eklektismu přelomu 19. a 20. století, který je završen architektonickou modernou. Řád umožnil stavět čtyřpatrové domy, v mezích zákona se však na přelomu století začaly objevovat ještě mezonety či částečně zobytněné půdy. Těsně před první světovou válkou tak vznikají domy až sedmipodlažní. Stavební řád se ukázal jako velmi univerzální a efektivní: s dílčími novelizacemi a doplňujícími vyhláškami platil až do konce 40. let 20. století.
Neobaroko a jeho pozdější příklon k secesní dekoraci jsou reakcí: snahou nacházet nové a alternativní formy. Pod vlivem Friedricha Ohmanna a dalších stavitelů a architektů s výraznou vídeňskou zkušeností začaly být v 90. letech 19. století i v Čechách realizovány neobarokní stavby. Umožnily úkrok od rigidních albertiovských kompozic, které činily neuvěřitelně obtížným například komponovat čtyřpatrovou fasádu v neorenesančním duchu. Rozvolnění podpořilo návrat ručně utvářených štukových ozdob na fasády, ten ovšem vyvrcholil až v secesním hodokvasu na počátku 20. století.
Secesní fasáda je negací dosavadních kompozic. Začíná jako holá plocha a postupně se dekoruje. V první vlně výrazně florálně, inspirována spíše Hortou a belgickými vlivy. Moderna, objevující se na fasádách nájemních domů prvně okolo roku 1908, tak není revolucí, nýbrž přirozenou evolucí, tak jak geometrická pozdní secese postupně odhazuje další a další vrstvy. Režné zdivo, jak jej můžeme vidět uplatněné na některých fasádách tehdejší generace mladých architektů, je završením příběhu kompozice fasády nájemního domu 19. století.
Chronologický přehled slohových období na fasádách domů
- Klasicismus
- Romantický historismus
- Neorenesance
- Neobaroko
- Secese
- Moderna
Materiály a technologie
Původně se fasády prováděly v měkké vápenné omítce, která byla natřena ve třech odstínech, například světlý okr, tmavý okr a hnědá. Běžné druhy kamene jako je pískovec a opuka se až do sklonku devatenáctého století používaly pro své technické vlastnosti nikoliv pro svůj vzhled. V době, která neměla k dispozici ocel ani beton, se z kamene standardně prováděly namáhané části staveb jako jsou překlady, ostění a vykonzolované prvky. Povrch stavebních konstrukcí zhotovených z kamene i kamenných soch byl však stejně jako u jiných stavebních materiálů překryt omítkou nebo krycím nátěrem a pohledově se neuplatňoval. Teze, „že kámen má být vidět“, je historicky nepodložená. Teprve ve druhé polovině 19. století se začal povrch přírodního kamene chápat jako estetická kategorie. To vedlo k odstraňování historických omítek z kamenného zdiva a prvků stejně jako nátěrů z kamenných soch.
Vápenné omítky a vápenné nátěry jsou velmi účinným, staletími prověřeným, historicky opodstatněným, šetrným, relativně laciným, dlouhodobě působícím a obnovitelným způsobem ochrany zděných stavebních konstrukcí, a to včetně prvků a konstrukcí zhotovených z kamene. Absence ochranné povrchové vrstvy vede k rozpadu kamenných soch, prvků a konstrukcí vystavených venkovní expozici. Dochované historické povrchové úpravy mají nenahraditelnou kulturně historickou hodnotu a je třeba je důsledně chránit. To znamená, že každou úpravu nebo restaurátorský záměr, který navrhuje očištění „až na holý kámen“ je třeba odmítnout.
Čtěte také: Cihlové obklady: Estetika a funkčnost
Barevnost fasád
Barva je jedním z nejpodstatnějších a nejpůsobivějších prvků architektonické kompozice. Z historického hlediska dokumentuje proměny dobového vkusu. Architektura je barevná od svých počátků, i když se barevnost v průběhu doby měnila. Pro první dvě třetiny 20. století jsou pro exteriéry budov charakteristická jednobarevná řešení v zemitých odstínech okru a šedi. Hodně se užívaly pohledové omítky.
Existují dvě základní skupiny omítkových fasád. První skupina zahrnuje fasády, u kterých je finální povrchová úprava tvořena krycím nátěrem. Obnova takových fasád spočívá ve vyspravení omítky a nátěru fasádní barvou. Druhou základní skupinu tvoří pohledové omítky, to znamená omítky, jejichž povrch „má být vidět“. Povrch omítky je obecně opticky aktivnější než povrch tvořený fasádním nátěrem. Chápat barevnost fasád jako otázku, jakou barvou mají být natřeny omítky je zásadní omyl. Jednak ne každá omítková fasáda má být natírána, jednak barevnost je třeba opět vztáhnout k celku, tedy k výtvarnému řešení střechy včetně materiálu, barevnosti a zpracování střešní krytiny a architektonických prvků střechy.
Obnova a památková péče
Základním předpokladem kvalifikované obnovy je poznání, v čem je hodnota obnovovaného díla a co je příčinou jeho poruch. Toto poznání je zprostředkováno průzkumy. Obecně platí, že čím složitější situace nebo čím významnější stavba, tím větší důraz je třeba klást na zjištění skutečného technického a historického stavu. Vždy je vhodné nejprve ověřit, jaké stavebně historické průzkumy byly prováděny v minulosti. Smyslem památkové péče není apriori navracet památky do zaniklé historické podoby. Rekonstrukce zaniklého historického stavu - včetně rekonstrukce barevnosti - je legitimní, ale ve své podstatě výjimečnou možností. Obecně je vhodné vycházet z dochovaného stavu nebo, je-li existující úprava závadná, z nejmladší hodnotné vrstvy.
Pro novostavby konce 19. a počátku 20. století ovšem platí, že jejich následné úpravy v průběhu minulého století mají kulturně historickou hodnotu jen zcela výjimečně. Pro tyto stavby proto bude „nejmladší hodnotnou“ vrstvou většinou původní stav (stav odpovídající době vzniku). Fasáda je ucelenou architektonickou kompozicí - výtvarným celkem. Sochařská výzdoba a uměleckořemeslné doplňky jsou její výtvarnou a historickou součástí. Hodnotu patiny, hodnotu dochované podoby, vhodnost rekonstrukce staršího barevného řešení, dostatečnost podkladů pro takovou rekonstrukci a další kritéria je potřeba vážit pro architektonický celek. Teprve po konstatování, v čem spočívá kulturně historická hodnota předmětné fasády a co a proč má být cílem zamýšlené obnovy jako celku, je možné specifikovat podrobné podmínky pro obnovu jednotlivostí.
Kategoricky je třeba odmítnout neblahou praxi oddělování restaurátorských prací od ostatních částí obnovy. Základním požadavkem proto je, aby celková koncepce, jednotlivá odborná vyjádření, závazná stanoviska i konzultace při provádění byly založeny na spolupráci všech potřebných specialistů a aby jednotlivé části obnovy byly vzájemně koordinovány s vědomím společného cíle.
Čtěte také: Vše o fasádních obkladech z tvrdého dřeva
Příklady obnovy fasád
Dvoupatrový bytový dům v Hradci Králové
Jedná se o nárožní dvoupatrový bytový dům s parterem s obchodními prostorami postavený podle návrhu J. Čermáka v letech 1894-95. Původní stav klasicistní budovy bytového domu na Eliščině nábřeží v památkové zóně města Hradce Králové z 19. století byl značně poškozen. Uliční fasáda je klasicistní, bohatě zdobená a provedena v měkké vápenné omítce, původně natřena ve třech odstínech, světlý okr, tmavý okr a hnědá. Přesto, že objekt není kulturní památkou, má fasádu s původními a dobovými prvky, které bylo třeba dochovat jako doklad architektonického ztvárnění a řemeslné zručnosti odpovídající době výstavby z konce 19. století. Pro opravu omítek formou vysprávky směla být použita omítka ve stejné kvalitě, zrnitosti a struktuře, jako jsou stávající původní omítky. Ozdobné prvky, které nebylo možné sejmout z plochy fasády, byly repasovány přímo na stavbě. Jedním ze závěrečných kroků byla oprava pískovcového soklu budovy. Díky vyčištěné ploše soklu v kombinaci s barvou fasády a vysoce profesionálnímu a citlivému přístupu k opravě se může město Hradec Králové pochlubit novou tváří budovy z konce 19. století.
Rohlovský (Nový) mlýn
Zchátralou stavbu Rohlovského mlýna, který zde stával od počátku 17. století, se podařilo zrekonstruovat na osobitý domov pro rodinu. Tato zdařilá přestavba respektuje původní klasicistní architekturu, pokorně využívá tradiční přírodní materiály, ale přitom svým obyvatelům nabízí veškeré pohodlí současného životního stylu. Fasáda objektu byla zateplena systémem ETICS s užitím zcela unikátního postupu aplikace finální tenkovrstvé stěrky. Budova si tak zachovala svůj historický ráz i přes aplikaci vnějšího zateplení. Zateplovací systém je převážně tvořen polystyrenem a u části původního kamenného zdiva byla použita minerální vata. Původní klasicistní fasáda byla tvořena podokapními a plošnými římsami. Výrazné nerovnosti vnějšího pláště domu a nepravidelnost profilu říms představovaly velmi náročný proces vyrovnávání. Záměrem celého revitalizačního procesu bylo vytvoření co nejvěrnější iluze původní dobové fasády. Tyto nerovnosti povrchu byly dorovnávány za pomocí zateplovacího fasádního systému Baumit Etics, který byl aplikován přímo na obvodový plášť domu. Nepravidelnosti profilu říms byly v některých případech respektovány a pro každý metr délky římsy byla zaměřena šablona. Velmi zajímavé je i originální provedení soklů domu, které připomíná masivní obklad z kamene. Ve skutečnosti se jedná o provětrávaný obklad z prefabrikovaných panelů vyrobených na míru z pohledového betonu. Majitel si přál, aby i povrchová úprava domu byla stylově co nejvěrohodnější, a východisko viděl v napodobenině štukové omítky. Společnost Baumit byla schopna nabídnout řešení přímo na míru tohoto projektu, které spočívalo ve zkombinování dvou systémů fasádní stěrky do jednoho systému. Ten sice není certifikovaný, ale opticky velice přesně odpovídá struktuře historické štukové omítky. Příběh Rohlovského mlýnu by mohl sloužit jako inspirace pro řadu obdobných rekonstrukcí. Přestože objekt není památkově chráněn, je výsledná podoba rekonstrukce maximálně citlivá.
Dům U Zlaté koule v Olomouci
Olomouc ztratila kus historie, fasádu známého domu U Zlaté koule z 19. století necitlivě překryl polystyren a křiklavé barvy. Dům U Zlaté koule na třídě Míru nedaleko historického centra patří k významným orientačním bodům. Vše od konce 19. století podtrhovala historická neorenesanční fasáda. Po zateplení si ale Olomoučané musí zvykat na do očí bijící kombinaci červené a šedivé barvy. Zateplit historickou fasádu je holý nesmysl, arogance a neúcta vůči kvalitě. Něco, co je esteticky cenné, co bylo drahé a náročné vyrobit, přikrýváme něčím, co je extrémně hnusné, netrvanlivé a levné. Dělníci museli zničit všechny umělecké detaily a bosáž. Zničení historické fasády nemohly zabránit ani úřady. Dům není kulturní památka, nestojí v olomoucké památkové rezervaci či v jejím ochranném pásmu. K proměně se proto nemohl vyjádřit Národní památkový ústav ani památkáři z magistrátu.
Zateplení historických budov
Zateplení historických budov není nikdy jednoduché - a může za to členitost fasády. Na zateplení historických budov je doporučován omítkový zateplovací systém ISOTEX, který nepoužívá ani polystyren, ani minerální vlnu. Dalším řešením ochrany fasády a její zateplení je samotný termokeramický nátěr ClimateCoating History. Sanace historických objektů mají svá specifika a je důležité k nim přistupovat s ohledem na jejich kulturní hodnotu. Je nutné preferovat technická opatření, která odpovídají původním konstrukcím a stavebním materiálům.
tags: #architektura #fasád #domů #19. #století