Fasáda a omítka nejsou jen vizitkou vašeho domu, ale především jeho ochranným pláštěm. Chrání konstrukci před deštěm, mrazem, UV zářením a mechanickým poškozením. Aby vám vydržely v dobrém stavu desítky let, je potřeba jim věnovat pravidelnou péči - ideálně alespoň jednou ročně.
Pravidelné kontroly a prevence
Důležitou podmínkou je, aby vnější souvrství fasády bylo vodotěsné v ploše, ale i v místech napojení na konstrukce zabudované do fasády jako jsou výplně otvorů, parapetní plechy, oplechování atiky, kotvy zábradlí, kotvy pro dešťové svody, kotvy pro konstrukce antén a jiné. Důležitou podmínkou je, aby vnější souvrství fasády bylo vodotěsné v ploše, ale i v místech napojení na konstrukce zabudované do fasády jako jsou výplně otvorů, parapetní plechy, oplechování atiky, kotvy zábradlí, kotvy pro dešťové svody, kotvy pro konstrukce antén a jiné. Údržba spočívá především v pravidelných kontrolách přirozeného stárnutí fasády. Fasádu si prohlédněte alespoň jednou ročně - ideálně na jaře, kdy se po zimě projeví případné škody způsobené mrazem, nebo po silných deštích. Zaměřte se na praskliny, výkvěty, vlhké mapy nebo olupující se části nátěru. Pokud objevíte menší trhliny, zapište si jejich polohu a časem sledujte, zda se nezvětšují. Největším nepřítelem fasád je vlhkost, organické znečištění a prudké střídání teplot. I drobná prasklina může být po několika zimách vstupní branou pro vodu, která v omítce zamrzne, zvětší objem a způsobí odlupování.
Prevence je nejlevnější údržba. Po každém čištění nebo nátěru je vhodné použít ochranný prostředek proti řasám a plísním, který prodlouží životnost povrchu. Důležitá je také správná funkce okapového systému - zkontrolujte, že voda ze střechy neodstřikuje na stěnu. Soklová část fasády by měla být chráněná odkapovým plechem nebo lištou. Pokud fasáda zůstává dlouho vlhká, především po deštích, může to být známka špatného odvětrání nebo nedostatečného přesahu střechy.
Čištění fasády
Na fasádě se časem usazuje prach, pyl, saze i mikroorganismy - nejčastěji řasy a plísně, které vytvářejí zelené nebo černé mapy. Ty nejen kazí vzhled, ale mohou i poškozovat strukturu omítky. Jde o čištění fasády od nečistot, řas a plísní, provádění udržovacích a ochranných nátěrů, opravy drobných poškození a poruch, případně řešení celoplošné sanace. Vzhledem k různým vnějším vlivům a typům prostředí doporučujeme omytí fasády tlakovou vodou s fasádním čisticím prostředkem. K čištění použijte tlakový čistič s vhodnou tryskou - nikdy však příliš silný proud vody, který by mohl omítku poškodit. Na místa se silným znečištěním nebo řasami použijte speciální čisticí přípravky určené pro fasády (např. s obsahem biocidů). U silikonových a silikátových omítek se doporučuje omývání vodou, u akrylátových je lepší použít jemný čisticí prostředek.
Opravy poškození
Při zjištění drobných trhlin či mechanického poškození je ideální použít renovační stěrku nebo opravnou maltu určenou pro fasády. Tyto materiály mají jemnou strukturu a dobrou přilnavost k původnímu povrchu. U větších ploch, kde se omítka odlupuje nebo se tvoří dutiny, je nutné poškozenou část kompletně odstranit až na pevný podklad. Pokud se na fasádě objevují opakované trhliny v jednom místě, může být problém v podkladu (např. v pohybu konstrukce nebo nedostatečném vyztužení). Případné nerovnosti nebo trhliny opravíme tak, že pás jádra otlučeme kladivem a opět naneseme maltu.
Čtěte také: Průvodce světem cihlových fasádních obkladů
Hydrofobizovaná soklová omítka
Hydrofobizace omítky znamená zvyšování její obranyschopnosti proti pronikání dešťové vody nebo proti vzlínání vlhkosti do konstrukce. Podstatou hydrofobizace je snížení úhlu smáčení povrchu, což znamená, že voda nemůže na povrchu vytvořit souvislý film. Velkou výhodou hydrofobizační omítky je to, že je paropropustná, takže nemusí docházet ke kondenzaci vodních par v konstrukci. Dobře poslouží hlavně v soklové oblasti nejvíc ohrožené deštěm a vzlínáním vody. Lotosový efekt - kuličky vody na povrchu po hydrofobizaci samočisticím efektem zcela odperlí vodu a nečistoty.
Hydrofobizovaná omítka se vyrábí v podobě suché průmyslově vyrobené směsi, kterou po smíchání s vodou naneseme na stěnu. Tuto omítku nelze použít jako jednovrstvou omítku, vždy se musí aplikovat na vrstvu jádrové omítky. Spodní hranu omítky (nad soklem) chráníme obvykle kovovou lištou. Jako povrchová úprava soklů, pilířů, portálů i jako povrchová úprava tepelněizolačních systémů se používá dekorativní omítka z přírodních mramorových zrn. Na soklových plochách se doporučuje jako podklad vodotěsná cementová omítka.
Aplikace dekorativní omítky
Materiál se dodává připravený k přímému použití. Před nanášením se promíchá nerezovou zednickou lžící. Míchání unimixerem - nástavcem na vrtačce - není povoleno. Dekorativní omítka se nanáší nerezovým hladítkem v tloušťce přibližně 1,5 násobku velikosti zrn. Vyhlazení se provádí opět nerezovým hladítkem ihned po nanesení dekorativní omítky ještě před jejím zavadnutím. Nářadí je třeba průběžně mýt čistou vodou. Nádoby, nářadí a nástroje je nutno ihned před zaschnutím dekorační omítky očistit vodou stejně jako všechny zabudované části fasády. Teplota podkladu a okolního vzduchu nesmí klesnout pod +5 °C. Při aplikaci je třeba se vyhnout přímému slunečnímu záření, větru a dešti. Bezprostředně po nanesení má omítka na povrchu mléčný zákal.
Na připravený podklad se nanese nerezovým hladítkem, přičemž se zahlazuje tak, aby jednotlivá zrna byla co nejtěsněji u sebe. Nanesená omítka se důkladně vyhladí nerezovým hladítkem. Materiál po nanesení poměrně rychle tuhne, proto se musí rychle zpracovat a důkladně napojovat na ještě neschnoucí plochy tak, aby bylo napojení důkladné a neviditelné. Vymezující páska se strhne ihned po nanesení. Nanáší-li se na větší plochy, je třeba strhávat pásku postupně, dříve než dekorativní omítka zavadne. Na zbývající plochu se dekorativní omítka nanáší už jen takzvaně do hrany a nepřetahuje se přes pásku.
Sanace vlhkého zdiva a sanační omítky
Kapilární vlhkost, která stoupá vzhůru, způsobuje na starých stavbách škody na omítkách a zdivu. Spolu se vzlínající vlhkostí se transportují do omítky i soli, které mohou omítku i zdivo poškodit. Aby se zabránilo dalšímu znehodnocování poškozeného zdiva, musí se zajistit jeho vyschnutí. Abychom zabezpečili komplexní sanaci, musíme připravit podklad a dodržet technologii přípravy. Pro zaručení spolehlivé účinnosti a dlouhodobé životnosti sanačních omítek je nejprve vhodné provést vlhkostní průzkum, který určí úroveň vlhkosti zdiva, úroveň zasolení zdiva a příčiny vlhkostních poruch zdiva. Poté je třeba řešit příčiny vlhnutí zdiva vhodnou metodou a až poté přistoupit k úpravě povrchů a následků způsobených vlhkostí - k tomu jsou vhodné sanační omítky.
Čtěte také: Vlastnosti fasádních cihlových pásků
Při tomto procesu je třeba používat výhradně postupy, které jsou vědecky obecně uznávané. Je jedno, které varianty se použijí, vždy zde jako pravidlo platí: za jeden měsíc se vysuší cca 1 - 1,5 cm zdiva. Proto se musí zajistit, aby se nebránilo dalšímu vysychání. K tomu se aplikují opatření, která zabezpečí povrch tak, aby se při všech metodách mohli použít sanační omítky. Důležité: nemělo by se omítat, dokud je viditelná vlhkost na zdivu.
Sanační omítky se využívají při obnově povrchů vlhkostí a solemi zasaženého zdiva. Jsou důležitou součástí každého komplexního systému sanace vlhkého zdiva. Před jejich použitím je nutno vyřešit příčiny vlhnutí zdiva, nedoporučuje se je používat jako jediné opatření proti vlhkosti (v takovém případě bývá jejich životnost značně omezena). Po odstranění zdrojů vlhkosti a zasolení zdiva je vhodné pro úpravu povrchu využít sanační omítku. Díky jejím vlastnostem, mezi které patří zejména vysoká poréznost a paropropustnost, dochází k urychlení postupného vysychání zdiva po odstranění zdrojů vlhkosti a k ukládání zbytkových solí v porézním systému omítky. Rozdíl oproti běžným omítkám je v jejich vysoké poréznosti, kdy průměr pórů v omítce je výrazně vyšší, což umožňuje omezit kapilární transport vlhkosti omítkou. Porézní systém sanační omítky je vnitřně hydrofobizovaný a vlhkost ze zdiva se tak dostane do hloubky pouze několika milimetrů omítky. Vlhkost se vypařuje uvnitř omítky a odchází z ní ve formě vodní páry. Velké póry uvnitř omítky umožňují ukládání ve vodě rozpuštěných solí, propustnost pro vodní páru však není omezena - nevzniká zábrana proti vysychání.
Typy sanačních omítek
- Sanační omítky s tepelně izolačními vlastnostmi: Tyto omítky se kromě parametrů standardních sanačních omítek vyznačují velmi nízkou objemovou hmotností. Jejich přidanou hodnotou je schopnost zvýšit tepelně izolační vlastnosti zdiva, což vede kromě schopnosti akumulovat soli a udržovat zdivo suché, také k výrazným úsporám energie za vytápění. Jsou použitelné v případě sanace zdiva pod úrovní terénu, kde hrozí povrchová kondenzace vlhkosti. Navrhují se pro vnitřní a vnější zateplení objektů a jsou vhodné tam, kde není možno provést kontaktní zateplovací systém (členité fasády domu, památkově chráněné objekty). Tyto omítky mají až 17x vyšší tepelně izolační vlastnosti než klasické omítky. Neobsahují cement, jsou tedy vhodné pro památkově chráněné objekty. Mají velkou kapacitu vzduchových pórů a jsou odlehčené, což zvyšuje jejich životnost. Mají výbornou schopnost dodýchávat vlhkost a lze je využít i na extrémně vlhké podklady. Eliminují riziko vzniku trhlin.
- Hydrofilní sanační omítky: Jedná se o sanační omítky, které dokáží lépe pracovat s vlhkostí vzduchu okolního prostředí. Nejsou vnitřně hydrofobizované, ale jsou naopak hydrofilní. To znamená, že pokud je vlhkost vzduchu okolního prostředí nízká, dochází skrze ně k rychlému odpařování vlhkosti a naopak, když je vlhkost okolního prostředí vysoká, jsou tyto omítky schopny vysokou vlhkost do sebe přijmout bez její kondenzace na povrchu, rozprostřít jí ve své struktuře a až se relativní vlhkost sníží, např. pravidelným větráním, dojde k uvolnění vlhkosti z omítek. Díky těmto vlastnostem jsou omítky vhodné pro využití v prostředí s vysokou vlhkostí vzduchu a zabraňují růstu plísní na jejich povrchu a kondenzaci vlhkosti. Tyto omítky jsou určeny k použití hlavně ve vnitřních prostorách domů.
Příprava podkladu a aplikace sanační omítky
Pokud je to možné, zdivo zbavíme trvalé vlhkosti (podřezáním, injektáží, elektrokinezí, větracími kanály). Zvětralou původní omítku celoplošně odstraníme obitím až na pevný podklad, a to až 0,8 m nad hranici oblasti poškození. Maltu z ložných spár zdiva vyškrábeme do hloubky asi 2 cm a suť ihned odstraníme. Povrch stěny prorostlý mechy a řasami chemicky očistíme. Poškozené části zdiva nahradíme novými, větší spáry můžeme vyplnit sanační omítkou. Na celý povrch zdiva aplikujeme ručně nebo strojem přednástřik a na něj po zaschnutí podle návodu na obalu jádrovou sanační omítku. Doporučovaná tloušťka jádrové omítky je alespoň 30 mm. Ve všeobecnosti lze říct, že čím tlustší je vrstva jádrové omítky, tím lepší je životnost systému. Jemnou (štukovou) sanační omítku aplikujeme na jádrovou sanační omítku. Po krátkém zatuhnutí povrch omítky zahladíme vhodným hladidlem.
Podklad musí vyhovovat platným normám, musí být pevný, bez uvolňujících se částic, zbavený prachu, nátěru, zbytků odformovacích prostředků a výkvětů. Musí být dostatečně drsný, suchý a rovnoměrně nasákavý. Povrch nesmí být zmrzlý, nebo vodoodpudivý. Spáry se proškrábou do hloubky cca. 20 mm (podle statického stavu zdiva). V závislosti na nasákavosti podkladu a klimatických podmínkách je potřeba savé podklady navlhčit vodou. Pro zlepšení přídržnosti sanační omítky na rizikových podkladech (např. kámen, přechody materiálů) a v případě nutnosti omezení nasákavosti se podklad opatří sanačním podhozem Cemix 2140 (2740), která se nanese síťovitě v 50-75% plochy. V případě nestandartních podkladů upravte vhodnou metodou pro dosažení požadovaných vlastností.
Materiál připravte vsypáním suché směsi do předepsaného množství vody a jejím smícháním. K rozmíchání směsi je použijte pitnou vodu nebo vodu odpovídající EN 1008. Smíchání proveďte pomocí bubnové míchačky nebo pomaluběžného míchadla. Rozmíchejte na homogenní směs bez hrudek, nechte odležet. Poté opět znovu krátce promíchejte. Omítku aplikujte na plochu zedníckou lžíci nebo jiným vhodným nástrojem. Poté plochu srovnejte nahrubo stahovací latí do požadované roviny. Minimální doba zrání omítky je 1 den 1 mm nanášené vrstvy. Omítka tvoří podkladní a vyrovnávací vrstvu pro nátěry, bez nutnosti aplikace štukové omítky. Omítka nesmí zůstat v žádném případě dlouhodobě neošetřena v exteriéru (zejména přes zimní období). Po aplikaci je třeba se vyhnout přímým negativním účinkům slunce, tepla, vlhka a průvanu. Chraňte před mrazem a deštěm. Okamžitě po ukončení prací umyjte nářadí vodou.
Čtěte také: Aplikace betonové fasádní stěrky
Skladba sanačních omítek se liší dle úrovně zasolení a vlhkosti ve zdivu, proto je nutno při navrhování sanačního omítkové souvrství vycházet z vlhkostního průzkumu a optimalizovat složení souvrství každému objektu na míru. Při aplikaci sanačního omítkového souvrství je třeba dodržet předepsanou skladbu, technologické přestávky a podmínky aplikace dle technický listů.
Vliv nasákavosti na tradiční stavby
Historické omítky na stavbách nejen dotváří podobu a hodnotu stavby, dokládají, jaké materiály a postupy byly použity při přípravě malty, při omítání či při údržbě stavby, ale v neposlední řadě i chrání povrch zdiva před zvětráváním. Na stavbách, jejichž základy nejsou nepropustně oddělené od terénu, navíc historické omítky chrání zdivo i před účinky vzlínající vlhkosti, tj. před zasolením líce zdiva. Pro skupinu historických vápenných omítek, které jsou typické právě pro neizolované stavby, je charakteristická jejich vysoká nasákavost pro vodu. Nasákavost je schopnost materiálu přijímat kapalnou vodu. Hodnoty laboratorně zjišťované nasákavosti za běžných podmínek se na vápenných omítkách pohybují okolo 15 hm. %.
U skupiny horizontálně neizolovaných tradičních staveb tak vzlínající voda mohla odcházet nasákavým a kapilárně otevřeným terénem v bezprostředním okolí stavby, plochou kapilárně otevřené a nasákavé anebo provětrávané podlahy. Jen část vody pak odcházela nasákavým zdivem s nasákavou omítkou a s nasákavým nátěrem. Dokud odvod zemní vlhkosti ze stavby probíhal na co největší ploše, k viditelnému poškození zdiva a omítek nemuselo docházet ani za stovky let. Jestliže však dojde nevhodným stavebním zásahem k redukci plochy pro odchod kapalné vzlínající vody z podzákladí a z bezprostředního okolí stavby, musí být stejné množství vody, které dříve odcházelo větší plochou, odvedeno plochou podstatně menší. Děje se tak například po vložení neprodyšné, kapilárně neaktivní a nenasákavé úpravy podlahy v přízemních prostorách stavby, například po vybetonování podlah nebo dokonce jen po položení PVC na stávající podlahu. Pak dochází zákonitě k nadměrnému vlhnutí zdiva, za vzniku vlhkých map, výkvětů, zasolování a destrukce nasákavých omítek v soklové části. Podobně je tomu v případě, kdy je namísto klasické dlažby chodníku položen asfaltový povrch nebo když dojde k navýšení terénu okolo stavby, byť jen o několik centimetrů. Na nasákavém systému zdivo omítka se opět projeví vzlínající vlhkost s následky podobnými výše uvedeným. Vážné problémy nastávají také u tradičních staveb, kde dochází ke svádění srážkové vody k základům stavby ze svodů.
S vodou do nasákavého zdiva stavby a následně do nasákavé omítky pronikají i ve vodě rozpuštěné soli. Tam kde dochází k odpařování vzlínající vody, dochází též k usazování solí a tedy k zasolování materiálu. Jak vlhkostní mapy, tak i výkvěty solí často vnímáme u historických staveb jako nežádoucí jev. Tento neoblíbený jev má ale i své kladné stránky. Upozorňuje nás, že je na stavbě něco špatně, že v nedávné minulosti nastala nějaká nežádoucí změna, kterou je třeba odstranit. A stavbě tak pomoci. Po odstranění příčin - po zvětšení plochy pro odchod vzlínající vlhkosti nebo po svedení srážkové vody do kanalizace, lze odsolováním prostřednictvím nasákavých omítek stav zdiva postupně zlepšovat. Přirozený cyklus přiměřeného transportu vody a solí do nasákavých omítek může probíhat dál, aniž by se stavba vzlínající vlhkostí nadměrně zatěžovala. Jenže tento přirozený proces může probíhat pouze za předpokladu, že tradiční zdivo, omítka a její nátěr jsou nasákavé, kapilárně aktivní a smáčivé.
Současná stavební praxe však zpravidla nabízí jiná řešení. Vlhkostní mapy na fasádě i v interiéru tradiční stavby vadí a namísto odstranění příčiny - tj. zvětšení plochy pro odvod zemní vlhkosti - jsou plochy pro odvod zemní vlhkosti dále zmenšovány. Například použitím tzv. "sanačních", velmi omezeně nasákavých omítek, penetrací líce zdiva či omítek, hydrofobními stěrkami v oblasti soklu a tak podobně. K omezení plochy pro odvod vzlínající vody dochází i dodatečným vložením horizontální izolace tradičního zdiva, například jeho podřezáním. K dodatečnému vložení izolace dochází zpravidla nad terénem v soklové části stavby. Zatímco plochy nad dodatečně vloženou izolací jsou opravdu odizolovány, soklové zdivo pod izolací je vlhkostí, ale mrazem a zasolováním namáháno i nadále.
Příkladem omezení nasákavosti historických stavebních jsou také penetrace. Penetrace mají obvykle za cíl zpevnit povrch podkladu a upravit, zpravidla snížit jeho nasákavost. Snížení nasákavosti po použití penetrace se děje buď částečným zaplněním pórů staviva, malty či omítky nebo hydrofobizačním účinkem penetrace. Penetraci je zpravidla doporučováno aplikovat ředěnou, to v případě málo nasákavého podkladu, a neředěnou, v případě podkladu silně nasákavého. Snížení nasákavosti povrchu historického zdiva či omítek vede k výrazné, a navíc nevratné změně původních vlastností materiálů. Vlastností důležitých pro příjem a odvod vlhkosti ze zdiva. U zdiva se tento stav kriticky projevuje zejména v soklových partiích stavby, která nemá horizontálně izolované zdivo. Právě v soklové části dochází prostřednictvím nasákavých materiálů k transportu vzlínající vlhkosti a solí ze země do zdiva a následně do omítky. Přerušení cesty znamená, že soli již nedoputují do nasákavé omítky, kterou je možné nahradit, ale zůstanou ve zdivu. V nepenetrovaném, tj. zpravidla omezeně nasákavém a současně neizolovaném zdivu, má vlhkost tendenci vzlínat do vyšších částí zdiva. Dlouhodobě se tak procesy, které se původně odehrávaly v soklové části stavby, přesouvají jinam. Tím může, a v delším časovém horizontu bude, docházet k poškozování stavby na zcela nepředvídatelných místech. Omezení nasákavosti líce zdiva nebo historické omítky penetrací zásadním způsobem komplikuje odsolení zdiva nebo omítky. Voda, ve které se soli mají při odsolování rozpouštět a která je má transportovat do odsolovacího obkladu, nepronikne vodoodpudivou či nenasákavou vrstvou do odsolovaného materiálu. Penetrace, stejně jako další prostředky, zanesené do porézního systému zdiva či malty, nelze ze zdiva či omítky snadno odstranit. Lze tedy shrnout, že nesprávné použití penetrací, které výrazně snižují nasákavost historického zdiva či historických omítek, může vést až k nevratnému poškození odvlhčovacího systému historické stavby.
I když jsou mnohé typy nenasákavých omítek silně porézní, a tedy velmi paropropustné, rozhodně to neznamená, že vodu ze zdiva odvádějí rychle. To, že historické stavby mají mít schopnost "dýchat", je poměrně zažitá skutečnost. Protože při takzvaném dýchání jde o výměnu plynů ve vztahu k materiálovým vlastnostem nátěrů či omítek, je dosud jako důležitý parametr uvažována hlavně paropropustnost malt, omítek či nátěrů. Avšak k tomu, aby se tradiční neizolovaná stavba uměla vypořádat se vzlínající vlhkostí, je třeba, aby si stavba vedle možnosti dýchat udržela také schopnost "potit se", když se budeme držet zažitého příměru. Proto na významu nabývá nasákavost materiálů (zdiva, omítek i nátěrů) a také ploch okolo tradiční stavby. Nasákavost představuje schopnost materiálu přijímat a odvádět kapalinu. To, že vlhkostní mapy na nasákavých omítkách signalizují, že stavba má problém s vlhkostí, je možné využít k tomu, aby se hledaly a postupně odstranily příčiny nedobrého stavu. A často také proto, aby se zvětšila plocha pro odvod vody z podzákladí, nebo aby byla od stavby odvedena voda z dešťových svodů. Ke zpravidla nevratným opatřením, jež vedou k omezení plochy pro odpar a k omezování nasákavosti tradičních historických stavebních materiálů, je rozumné se vyhýbat.
Rizika vnitřně hydrofobizovaných omítek
Nenasákavé (vnitřně hydrofobizované) omítky a omítkové systémy tvoří v současnosti nezanedbatelnou skupinou moderních prefabrikovaných omítkových směsí. Patří sem nejen omítky sanační, sušící nebo renovační, které cíleně a zřetelně v technických listech deklarují a vykazují sníženou nasákavost pro kapalnou vodu. Vnitřně hydrofobizované omítky a omítkové systémy jsou v praxi nejčastěji používány s cílem oddálit nežádoucí vizuální poškození omítaných ploch na vlhkém či zasoleném zdivu. Efektu oddálení vizuálního poškození omítky je dosahováno zejména tím, že tyto omítky mají velmi sníženou schopnost vsakovat a porézním systémem kapilárně odvádět kapalnou vodu. Je-li hlavním zdrojem vody, která zdivo a omítku může poškodit, voda odstřikující, mohou tyto omítky, například na izolovaných novostavbách, dobře sloužit. Avšak u historických staveb, zejména těch, které nejsou izolovány horizontální izolací od vody vzlínající, bývá hlavním zdrojem vody, která škodí zdivu a omítkám, voda vzlínající. Ta by neměla do zdiva masivně pronikat, a v případě průniku by měla ze zdiva (a omítky) co nejrychleji odejít.
Vnitřně hydrofobizované omítky jsou často používány na úpravu soklové partie omítaných fasád tradičních staveb. Přitom se často zapomíná, že historické stavby klasicistní a starší nejsou zpravidla horizontálně izolovány od zemní vlhkosti a že zvýšená vlhkost zdiva v soklové partii je zpravidla způsobena vzlínající vlhkostí. Jestliže se nenasákavou omítkou omezí rychlost odvodu vzlínající vody v soklové části fasády (jak je tomu u vnitřně hydrofobizovaných omítek), vzlínající vlhkost často vzlíná pod nenasákavou omítkou nad hranici nové omítky. To se záhy projeví na dříve nepoškozených nasákavých omítkách. Aplikací vnitřně hydrofobizovaných omítek může docházet k poškození i dalších prvků fasády, které jsou zhotoveny z nasákavého materiálu - zde například kamenných ostění pod tenkou vrstvou omítky. Na ostěních je nátěr tmavší - podklad je tedy zvlhlý.
Existují také případy, kdy byly vnitřně hydrofobizované omítky naneseny na celou fasádu i v na zdivo v interiéru stavby užívané pro bydlení. Z celoroční přítomnosti kondenzující vlhkosti na oknech stavby lze odvodit, že stavba není v pořádku. Vnitřně hydrofobizované omítky v interiérech nemají schopnost pohlcovat provozní vlhkost, s rizikem vzniku a šíření plísní. Omítky v plochách fasády jsou sice i po několika letech bez poruchy, ale okenní pasparty, po kterých stéká voda kondenzující na oknech, jsou silně porušené.
tags: #údržba #fasádní #soklové #hydrofobizované #omítky