Návrat dřevěného šindele: Historie a současnost
Dřevěná krytina téměř zmizela z našich střech, stejně tak jako spojení dřevěný šindel z našeho slovníku. Naštěstí šindelářské řemeslo nevymizelo, jak si mnozí myslí, a není jen součástí „atrakcí“ ve skanzenech. Dřevěný šindel byl velmi rozšířeným prvkem střech. Od malých zvonic až po velmi složité střešní krajiny hradů či zámků. I když Marie Terezie vydala zákon o zákazu používání spalných krytin ve městech, na vesnicích se dřevěný šindel udržel až do první poloviny 20. století. Po druhé světové válce začalo upadat tesařské řemeslo a s ním se vytráceli i kvalitní šindeláři.
Tradiční a moderní výroba šindelů
Tradiční způsob výroby šindelů byl štípáním. Jde o poměrně náročnou ruční práci. Dobrý šindelář, ovládající svoje řemeslo, dokáže vyrobit velmi kvalitní krytinu. Každý špalek musí svépomocí rozštípat, tedy vybrat dobře štípatelný kus dřeva a tím si práci ulehčit. Díky dobrému výběru lehce štípatelného kvalitního dřeva dokáže naštípat přesnější rozměry šindelů, hlavně co se týká tloušťky a rovnosti v podélném směru. Při úpravě a dokončování šindele má řemeslník každý kus několikrát v ruce, prohlíží ho a kontroluje. Při tomto procesu vyrobí na jedné podélné straně špičku v celé délce šindele a na druhé straně drážku ve tvaru písmene V tak, aby špičatá hrana dalšího šindele přesně zapadla do této drážky. Podélné plochy šindele se při použití kvalitního rovnoletého dřeva nemusejí téměř upravovat. Je-li třeba, pomocí pořízu se plocha srovná, pokud možno na jedné straně. Ta se pak otáčí směrem dolů.
Řemeslníků, kteří vyrábějí šindel tradiční technikou, již mnoho není, ale jejich práci převzali tzv. šindelárny. Zde se šindel vyrábí v podstatě stejným způsobem jako při klasické výrobě. Palici a štípací nůž ovšem nahradil štípací stroj. Šindelárny nabízejí kromě štípaného šindele také šindel řezaný. Při výrobě řezaného šindele docílíme přesnějších rozměrů, ale musíme dbát na směr vláken. To ale neznamená, že si šindel udrží rozměr i na střeše. Pokud bude vyroben z bočního řeziva, dojde s největší pravděpodobností k nevhodným tvarovým změnám. Například po seschnutí se šindel zkroutí tak, že již nebude správně zapadat do sousedních prvků. Tím ztrácí ochranou funkci proti zatékání. Pokud chceme použít řezaný šindel, musíme dbát na to, aby krytina byla řezána tzv. radiálně. To znamená, že podíváme-li se na příčnou plochu šindele, tak letokruhy musejí být kolmé na pomyslnou osu vedenou od špičky ke drážce. Pokud tomu tak bude, budou tvarové změny v příčném směru velmi malé. V procesu výroby řezaného šindele jsou možné dva druhy spojů, které lze použít. Můžeme použít spoj klasických štípaných šindelů, který jsme popsali výše, nebo běžný spoj na pero a drážku.
Mezi štípaným a řezaným šindelem existují významné rozdíly ve vlastnostech i vlivu na konstrukci. Řezaný šindel má tělo šindele o stejné tloušťce, kdežto štípaný má v příčném směru tvar připomínající trojúhelník (zužuje se od drážky ke špičce). To znamená, že při pokládání řezaného šindele nevzniká téměř žádná mezera mezi jednotlivými vrstvami šindelů. Přitom trojúhelníkovým tvarem štípaného šindele umožňuje vytvoření mezery mezi jednotlivými vrstvami. Tím se zajistí velmi dobrá vzdušnost střechy. Tyto mezery mají spíše pozitivní než negativní vliv. Díky vzdušnosti docílíme lepšího vyschnutí dřeva po dešti a zároveň se zlepší mikroklima v podkroví. Obzvláště pokud půdní prostory budou neobytné. Povrch řezaného šindele je drsný od pily a dřevní vlákna jsou přerušena. Takto upravený povrch je náchylnější k degradaci abiotickými činiteli, jako jsou například UV záření, voda či vítr. Už jen výběrem štípaného šindele místo řezaného zvýšíme životnost krytiny o více než dvacet let.
Srovnání štípaného a řezaného šindele
| Vlastnost | Štípaný šindel | Řezaný šindel |
|---|---|---|
| Způsob výroby | Tradiční, ruční štípání | Strojní řezání |
| Přesnost rozměrů | Dobrým šindelářem přesné, hl. tloušťka a rovnost | Teoreticky přesnější, ale riziko tvarových změn |
| Směr vláken | Vlákna nejsou přerušena | Vlákna přerušena |
| Tvar v příčném směru | Zúžený (připomíná trojúhelník) | Stejná tloušťka po celé délce |
| Vzdušnost střechy | Vytváří mezery mezi vrstvami, zajišťuje vzdušnost | Téměř žádné mezery, nižší vzdušnost |
| Povrch | Hladší, odolnější | Drsné od pily, náchylnější k degradaci abiotickými činiteli |
| Tvarové změny | Stabilnější, menší riziko kroucení | Vyšší riziko kroucení (pokud není radiálně řezaný) |
| Životnost | Delší životnost (o více než 20 let oproti řezanému) | Kratší životnost, náchylnější na degradaci |
| Použití spoje | Klasický "špička do drážky V" | Klasický "špička do drážky V" nebo pero a drážka |
Materiál, rozměry a pokládka šindelů
Nejdůležitější na výrobě šindele je výběr správného materiálu. Dřevo pro štípaný šindel by mělo jít dobře štípat, mělo by mít rovná dlouhá vlákna a hustě rostlé letokruhy. To platí hlavně pro smrk a modřín. Smrk vybíráme hlavně z horských oblastí, kde roste pomalu, to znamená, že má hustě uložené letokruhy. Modřín musíme zbavit běli, ale díky přirozené trvanlivosti jádra je velmi vhodným materiálem. Dřevo borovice by se dalo také použít, ale v našich podmínkách má velký podíl běli, a proto je výroba borovicových šindelů neefektivní. Velmi dobře štípatelné dřevo jedle se dnes většinou nepoužívá - hlavně z důvodu malého zastoupení jedle v lese. Z našich listnatých dřevin připadají v úvahu pouze velmi trvanlivá dřeva, jako je dub nebo akát. Dřevo dubu je velmi trvanlivé, ale hůře se štípe a hlavně je velmi drahé. Akátové dřevo je také velmi trvanlivé a dá se velice dobře štípat. Bohužel na našem trhu je ho nedostatek, a tak jeho cena převyšuje i cenu dubu. Výběr dřevin pro výrobu šindelů se řídí předem danými základními požadavky, které se mění v souvislosti s prostředím, kde se dřevo těží a kde mají šindele sloužit, zejména dobrým poměrem mezi trvanlivostí a hojností výskytu dřeva, a jde-li o štípané šindele, potom i jeho štípatelností.
Čtěte také: Volba oken: plast nebo dřevo?
Stále jsme se nezmínili o rozměrech šindelů. Délka šindelů se uvádí 40 až 90 cm, některé publikace uvádějí i menší délky - až 12 cm. Nejčastější délka šindele je půl metru. Tato délka se převážně používá na rovné plochy střech. Pro vykrývání úžlabí, nároží a složitějších reliéfů střech se používají šindele kratších délek a také speciální šindele, které mají kónický tvar. V podélném směru se zužují tak, že kdybychom je poskládali k sobě, vytvořily by téměř kolo. Šířka šindele je okolo 12 cm, nejčastěji se pohybují v intervalu 8 až 16 centimetrů. Šindele je potřeba vysušit na správnou vlhkost (k dosažení 18 až 15% absolutní vlhkosti dřeva je nutná doba schnutí 1 až 2 měsíce).
Šindele se kladou na latění ve třech různých způsobech. Základní pokládání šindelů je tzv. jednoduchá pokládka, což znamená, že se šindel přibíjí na latě v jedné vrstvě. Další způsob se liší pouze dvojitou vrstvou šindelů. V obou popsaných případech jsou latě od sebe vzdáleny tak, že konce šindelů leží na latích a spodní hrana šindele přesahuje přibližně o 10 cm. Třetí způsob pokládky šindelů je na tzv. husté laťování. Zde je také dvojitá vrstva šindelů. Spotřeba šindelů je v prvním případě přibližně 43 ks půlmetrových šindelů na jeden metr čtvereční plochy střechy. Dvojitá šindelová střecha uložená na řídké laťování pojme asi 63 šindelů. Velmi důležitou součástí šindelové krytiny jsou hřeby tzv. šindeláky, kterými jsou šindele přichycené k latím. Výběr materiálu, ze kterého jsou šindeláky vyrobeny, je velmi důležitý. Je dobré nešetřit na hřebíkách a použít pouze takové, které jsou odolné proti korozi. Například tzv. měděné šindeláky jsou vhodné pro smrk, ale u modřínu už dochází k barevným změnám a může dojít i ke korozi. Oproti tomu nerezové šindeláky jsou vhodné nejen pro smrk a modřín, ale dokonce i pro dub.
Životnost a odolnost dřevěné střechy bez impregnace
Mnoho lidí si myslí, že dřevěná střecha nic nevydrží, což může být pravda za předpokladu, že se nedodrží některé zásady. Hlavní zásadou je výběr materiálu, ze kterého je šindel vyrobený. S tím je spojená i kvalita výroby krytiny a také pokládka. Pokud smrkové dřevo neošetříme, bude jeho životnost na střeše o sklonu minimálně 40° asi 30 let. Nesporná výhoda dřevěného šindele spočívá v tom, že je vyroben z přírodního materiálu. Sečteme-li energetickou náročnost na získání dřeva (pokácení, rozřezání, rozštípání), samotnou výrobu ručně štípaného šindele a jeho likvidaci, je tento proces velice šetrný na spotřebu energie. Ekologické zatížení je velice nízké, a to i při použití přírodních ochranných látek. Další výhodou šindele je jeho nízká hmotnost, díky které jsou menší nároky na dimenzi krovu. Mluvili jsme také o tom, že jde o vzdušnou krytinu, která udržuje vhodné mikroklima v prostoru krovu. Také lze šindelem vyřešit složitá nároží a úžlabí bez použití dalších materiálů. Nesmíme též zapomenout na estetické kvality krytiny.
Největší nevýhodou je právě přírodní materiál. Podléhá různým degradačním vlivům: od poškození hmyzem přes dřevokazné houby, plísně a lišejníky až po atmosférické vlivy a možnost zničení ohněm. Těmto vlivům můžeme předejít použitím správných metod a přípravků pro zvýšení odolnosti dřeva. Co se týká odolnosti proti ohni, je zřejmé, že dřevo hoří, a proto by se mělo dbát na správnou instalaci všech možných zdrojů požáru. Ať jsou to správně zapojené a uzemněné hromosvody nebo například elektroinstalace v podkroví. Dřevěná střecha a potažmo celý dřevěný dům by neměly být v blízkosti další stavby. Za bezpečnou se považuje vzdálenost deseti metrů. Nicméně existují ochranné látky s retardačními účinky proti ohni, které ochrání dřevo proti požáru nebo zpomalí proces hoření.
Konstrukční ochrana dřeva namísto chemické impregnace
Ředitelka Dřevařského ústavu, paní Ing. Jitka Beránková, Ph.D. zdůrazňuje, že pro životnost stavby je zásadní konstrukční ochrana, tedy správně navržené a provedené detaily stavby. Toto potvrzuje i její kolega Ing. Drahňovský: „Střešní lať ze sušeného dřeva má při správném skladování, přepravě a montáži střechy a zajištění vlhkostní třídy prostředí 1 a 2 podobnou životnost jako lať z impregnovaného řeziva.“ U našich západních sousedů ve stavebnictví jasně převládají sušené latě nad impregnovanými. A to díky jejich ekologickému aspektu i větší rozměrové přesnosti, kterou jako výhodu zdůrazňují i odborníci z Dřevařského ústavu. Nízká vlhkost také zamezuje napadení dřevokaznými houbami a plísněmi.
Čtěte také: Volba oken: plast nebo dřevo?
Mnozí investoři a bohužel často i „rádobyodborníci“ si stále nemohou představit skutečnost, že šikmé střechy nebudou mít pod skládanou krytinou „zelené“ či „hnědé“ laťování a bednění. Jelikož se latě, kontralatě a bednění nacházejí „nad“ podstřešní fólií, tj. nad doplňkovou hydroizolační vrstvou (zkráceně DHV), tak je to řadí do skupiny ochrany dřeva třídy 3. Do 3. třídy ohrožení dřeva dle ČSN EN 335 patří dřevěné prvky, které sice nestojí v zemině ani ve vodě, ale můžou na ně působit vodní srážky. Nejsou tedy zcela chráněné vůči povětrnostním vlivům. Na dřevo, které se nachází „nad“ vrstvou DHV, působí jak vodní srážky během výstavby střechy (pokud DHV plní funkci provizorního zakrytí střechy), tak i zafoukané vodní srážky skrz skládanou krytinu. Při náhodných složitých klimatických podmínkách může voda proniknout i přes větrací prvky krytiny. Další variantou je odkapávající kondenzát, který vzniká na spodním líci kovových krytin a kovových součástí střechy i při jejím běžném fungování. Proto se právě i z těchto důvodů pod kontralatěmi nějaká podstřešní membrána (DHV) používá.
Pokud by se měly tyto dřevěné prvky chemicky impregnovat, musela by být chemická impregnace provedena tak, aby se výše uvedenými vlivy nemohla z dřevěných prvků chemická impregnace vyluhovat a spláchnout nejen na podstřešní membránu (DHV), ale zejména následně do životního prostředí okolo budovy či do dešťové kanalizace. To požadují jak příslušné platné normy (ČSN 731901-2, ČSN 490600), tak i „Pravidla pro navrhování a provádění střech CKPT ČR“ (z roku 2014), na která dokonce odkazuje i současná platná norma „ČSN 731901-2 Navrhování střech, část 2 Střechy se skládanou střešní krytinou“. U běžné impregnace vždy na jejím obalu či v jejím technickém listu najdete příkaz „Zabraňte úniku do životního prostředí“, doplněný o příslušné piktogramy.
U drtivé většiny běžných impregnačních přípravků je pak u ochrany dřeva ve třídě 3 uvedený požadavek, aby na impregnaci byl aplikovaný další krycí nátěr (lazurou či lakem pro venkovní prostředí). Zejména to platí v případech nanášení impregnace nátěrem, nástřikem či krátkodobým máčením (max. do 8 hodin). A co víc, většinou vzniká další požadavek, aby taková impregnace třídy 3 byla po 5 až 10 letech zkontrolovaná či dokonce obnovená. Ale jak? Budeme kvůli tomu rozebírat provedenou střešní skladbu? Další překážkou provádění běžných chemických impregnací je jejich použití při teplotě nad +10 °C a zároveň za předpokladu, že dřevo (jež má být impregnováno) má menší rovnovážnou vlhkost než 20 %.
Problém vzniká v situaci, když je dřevo „nad“ membránou DHV chemicky impregnované takovým způsobem, jako by mělo být umístěné „pod“ vrstvou DHV (tedy v jiné třídě ochrany dřeva). Jenže investor či realizační firma pak vidí problém pouze v tom, že běžná DHV (podstřešní membrána mikrovláknitého či mikroporézního typu) najednou přestává vodotěsně fungovat. Začíná protékat a ve vrstvách pod membránou DHV vznikají škody. Chyba není v použité podstřešní membráně, žádná podstřešní membrána totiž nemusí být odolná vůči splachu chemické impregnace. Problém je v nesprávném způsobu aplikace a často hlavně v úplně zbytečném použití chemické impregnace. Paradoxem je totiž skutečnost, že chemická ochrana takového dřeva by byla potřeba pouze v případě, že by v konstrukci nebyla vytvořena konstrukční ochrana. A ta je naprosto prioritní před chemickou ochranou. To řeší jak norma ČSN 490600 Ochrana dřeva, část 1 Chemická ochrana (platná již od roku 1998), tak i „Pravidla pro navrhování a provádění střech CKPT ČR“ (z roku 2014), na která dokonce odkazuje i současná platná norma „ČSN 731901-2 Navrhování střech, část 2 Střechy se skládanou střešní krytinou“.
Ve správně provedené šikmé střeše se skládanou střešní krytinou jsou vůči tomuto dřevu vytvořeny fakticky hned dvě konstrukční ochrany. V první řadě je to větrání střešní krytiny. Tj. ventilační mezera tvořená většinou výškou kontralatí nad DHV (a samozřejmě dostatečným množstvím ventilačních prvků krytiny). A tato ventilační mezera je nezbytná nejen pro zajištění ochrany životnosti těchto dřevěných prvků, ale je nedílnou podmínkou pro zajištění životnosti (záruky) i pro střešní krytinu a DHV, a dále je zároveň potřeba pro zajištění bezproblémového odpařování vodních par z konstrukce do exteriéru. Nemluvě o tom, že se ventilační mezera zároveň výrazně podílí na snížení rizika přehřívání střešní skladby a tím i přehřívání interiéru podkroví v teplém období roku. Druhou konstrukční ochranou je spolehlivá každoroční teplovzdušná sanace dřeva, umístěného mezi DHV a střešní krytinou.
Čtěte také: Výhody a vlastnosti parketové podlahy
Je tedy potřeba u běžné správně provedené a větrané skladby šikmé střechy se skládanou krytinou provádět chemickou impregnaci střešní latí a kontralatí, popř. bednění a kontralatí pod střešní krytinou? Je někdo ochoten zaplatit i krycí nátěry (lak či lazuru) kryjící běžně provedenou chemickou impregnaci dřeva umístěného nad vrstvou DHV? Bude někdo po 5-10 letech rozebírat střešní krytinu aby zkontroloval či obnovil chemickou impregnaci těchto dřevěných prvků? Případná impregnace dřeva „pod“ vrstvou DHV (ochrana dřeva třídy 1 nebo 2) by se měla provádět v dostatečném předstihu před aplikací membrány DHV. Navíc případné dodatečné nástřiky chemické impregnace nosné konstrukce zespoda, tj. v době kdy je již podstřešní membrána (DHV) na střeše nainstalována, jsou naprosto nesmyslné. A to nejen z důvodu, že již nelze preventivně ochránit plochu dřeva, na kterém podstřešní membrána (DHV) leží, ale i z důvodu, že tím v drtivé většině dojde k nepřípustnému přímému potřísnění běžné podstřešní membrány (DHV) touto chemií a k následným problémům. Proto než se rozhodnete za každou cenu někde nějakou chemickou impregnaci dřevěných konstrukcí šikmé střechy provádět, je potřeba si uvědomit, zda to skutečně je nebo není potřeba. A pokud se používá, zda vlastní postup nebo provedení chemické impregnace příslušné vrstvy dřevěné konstrukce se bude provádět správně a ve správné době vůči ostatním stavebním postupům. Často nám k tomu úplně stačí obyčejný selský rozum.
Péče a sanace dřevěné střechy
O dřevěnou střechu se musíme starat. Základem je pravidelná obnova nátěru v intervalu pěti let. Důležité je před každým nátěrem šindele důkladně očistit od nečistot, jakými jsou mechanické částice prachu nebo třeba lišejníky. Střechu je také nutné kontrolovat, a to minimálně dvakrát ročně - na podzim a na jaře. Mimoto je dobré po každé větší průtrži mračen nebo každém velkém větru krytinu prohlédnout. Opravu šindelové střechy je lepší nechat na odborníkovi. Je potřebné dodržet kvalitu a rozměr vyměňovaného šindele a také jeho ošetření proti negativním vlivům. Šindel lze také použít k pokrytí stěn.
Nejčastějším důvodem pro rekonstrukci střechy je zatékání do střešního pláště. Zvýšení vlhkosti díky zatékání s sebou nese zvýšení pravděpodobnosti napadení dřevěné střešní konstrukce dřevokazným hmyzem, houbou anebo plísní. Za nejnebezpečnější dřevokaznou houbu je považována dřevomorka domácí, která napadá i poměrně méně vlhké dřevo s vlhkostí už kolem 16 - 18 %. Podhoubí dřevokazných hub proniká dovnitř dřeva, zároveň se ale šíří i na jeho povrchu, čímž se může houba nejen rozšiřovat, ale i rozmnožovat. Dřevo pak ztrácí pevnost a rozpadá se. Dřevo ve vyšších stadiích hniloby praská a zbarvuje se do tmavě hnědých až čokoládově hnědých odstínů. Výtrusy a mycelium dřevomorky domácí dokáží přežít v latentním stadiu i více let a v případě obnovení vhodných vlhkostních podmínek obnovit svoji degradační činnost. Z dřevokazného hmyzu je v interiéru staveb nejnebezpečnější tesařík krovový, v krovech se vyskytují i některé druhy červotočů. Nebezpečí ohrožení dřeva hmyzem může nastat již při vlhkosti dřeva nad 10 % a teplotě nad 10 °C, tzn. ohroženo je i dřevo velmi dobře vysušené.
Rozhodně tedy nezapomeňte zkontrolovat všechny dřevěné části střechy. Uvidíte-li ztrouchnivělé dřevo, plíseň, houbu, chodbičky dřevokazného hmyzu, výletové otvory po dřevokazném hmyzu, je jisté, že je nutná sanace těchto napadených částí. Nejprve odstraňte silně napadené části dřeva. Obzvlášť důslední buďte u dřeva napadeného dřevokaznou houbou, tu sanovat nelze, zde je možná pouze preventivní impregnace. Na výměnu odstraněného dřeva je nejjednodušší nakoupit už kvalitně impregnované řezivo na pile. Tam je profesionálně impregnováno máčením v máčecích vanách nebo vakuo-tlakově. Preventivně ošetřete i dřevo, které v konstrukci ponecháte. Před impregnací jej očistěte od prachu a nečistot a odmastěte, aby impregnační roztok mohl dokonale vsáknout do dřeva. Dbejte na celistvost a stejnoměrnost nánosu roztoku po celém povrchu dřeva, ošetření těžce dostupných míst a spotřebování všeho připraveného roztoku dle doporučení na etiketě. V případě správně provedené sanace, impregnace a odstranění zdrojů vlhkosti se životnost dřeva prodlouží až o desítky let. Nicméně jehličnaté dřevo již napadené dřevokaznými škůdci rozhodně nestačí sanovat nějakým nátěrem či nástřikem. Řešením je buď teplovzdušná, nebo mikrovlnná sanace.
tags: #drevena #strecha #bez #impregnace