Karpatská Sič představovala klíčovou ozbrojenou sílu v dramatických událostech března 1939 na Podkarpatské Rusi, která vyústila v krátkodobou existenci samostatné Karpatské Ukrajiny a její následné obsazení Maďarskem. Její historie je neoddělitelně spjata s politickým vývojem a mezinárodními tlaky, které ovlivňovaly nejvýchodnější část tehdejšího Československa.
Připojení Podkarpatské Rusi k ČSR a její vývoj
Při vzniku Československé republiky v roce 1918 její hlavní protagonisté Masaryk, Beneš a Štefánik původně neuvažovali o tom, že by tato oblast mohla být součástí nového státu. Jejich záměrem bylo vytvoření republiky Čechů a Slováků v historických hranicích těchto národů. Nicméně v průběhu roku 1918 se představitelé zakarpatských Rusínů žijících v USA a Kanadě začali zajímat o osud svých krajanů. Při jednáních s tehdejším prezidentem USA Wilsonem docílili, aby při versailleských jednáních o uspořádání poválečných poměrů v Evropě bylo stanoveno, že toto území bude součástí ČSR. Toto rozhodnutí bylo stvrzeno mírovou smlouvou ze září 1919, jejíž zásady pak byly včleněny do československé ústavy z 29. února 1920.
Správu této země určoval již přijatý status z 18. listopadu 1919, který jí dal oficiální název - Podkarpatská Rus a zemský znak. Podkarpatské Rusi byla tehdy přislíbena autonomie. Někteří podkarpatští politikové, v čele s vůdcem amerických Rusínů a pozdějším guvernérem Podkarpatské Rusi Žatkovičem, to mysleli s federativním uspořádáním ČSR vážně. Toto jejich očekávání se však nenaplnilo. Československá vláda to jak na vnitřní, tak i mezinárodní bázi odůvodňovala tím, že na tehdejší Podkarpatské Rusi nejsou k tomuto kroku vhodné podmínky, jako například neexistence politických stran, katastrofální negramotnost většiny obyvatel (pouze 20 % bylo gramotných). Proto také řešení zásadních politických otázek spočívalo na jednotlivcích nebo menších skupinách obyvatel této země.
Území Podkarpatské Rusi bylo jednou z nejzaostalejších a ekonomicky nejslabších oblastí bývalého Rakouska-Uherska. ČSR zde musela plnit především civilizační úlohu. Poměrně viditelnější úspěchy byly postupně dosahovány v oblasti školství, vzdělávání a kultury. Ekonomický rozvoj však nadále zaostával. Více než tři čtvrtiny obyvatelstva stále nacházely bídnou obživu pouze v primitivním zemědělství a lesnictví. Závazek autonomie začala československá vláda realizovat až v roce 1937, kdy Národnímu shromáždění předložila dne 4. června 1937 návrh prozatímní ústavy Podkarpatské Rusi. To však již bylo příliš pozdě. Gradující sled vnitropolitických a mezinárodně politických událostí z let 1938 a 1939 tvrdě postihl i život obyvatel Podkarpatské Rusi. Tamní politikové využili tehdejšího chaosu, který nastal po mnichovském diktátu, kdy v říjnu 1938 prosadili autonomii Podkarpatské Rusi, oficiálně přejmenovanou na Karpatskou Ukrajinu. Při tom však její představitelé pomýšleli na opuštění svazku s ČSR a vytvoření vlastního ukrajinského státu.
Ukrajinský nacionalismus a jeho role
Z Polska a sovětské Ukrajiny utíkalo mnoho Ukrajinců, kterým tam hrozilo zatčení pro činnost v Organizaci ukrajinských nacionalistů (OUN). Československo bylo pro ně bezpečným územím, kde navíc nacházeli pomoc a podporu od svých krajanů, kteří se zde usídlili již po roce 1918. Zde také mohli bez obav pokračovat ve své agitační činnosti, při které získávali pro své ideje ukrajinského nacionalismu mnoho stoupenců. Mnozí z těchto novodobých uprchlíků toho využívali, aby z tohoto prostoru uskutečňovali teroristické a záškodnické akce proti osobám a objektům na území Polska. Polské bezpečnostní orgány i polská vláda byly znepokojeny stále stoupajícím terorem členů OUN.
Představitelé polské vlády se proto již v polovině třicátých let obraceli na československou vládu s požadavkem, aby bezpečnostní a justiční orgány obou států úzce spolupracovaly v boji proti těmto záškodníkům. I naše bezpečnostní a především zpravodajské orgány získávaly stále více poznatků o aktivitě těchto osob. Byly zjišťovány údaje o působnosti agitátorů OUN na rusínskou a ukrajinskou mládež, především na středních školách, ale i na naše vojáky v základní službě. Ideje a cíle ukrajinského nacionalismu tak postupně získávaly početné stoupence mezi Rusíny a Ukrajinci, především u mladší populace. Překotné události z roku 1938 a 1939 měly tragický dopad i na tento nejvýchodnější cíp tehdejší ČSR.
Mezinárodně politická situace ovlivňovala i další vývoj ve vrcholových orgánech OUN. Již delší dobu panovaly rozpory mezi představiteli jednotlivých zahraničních skupin OUN, které usilovaly o radikálnější postup v činnosti OUN v Polsku i v ČSR. V květnu 1938 byl Konovalec úkladně zavražděn. Mezi odborníky z kauzy OUN převládá názor, že jeho vražda měla úzkou souvislost s názorovými rozpory a politickými třenicemi mezi ukrajinskými emigranty, pro které se Konovalec stával brzdou. Na uvolněné křeslo rychle dosedl jeho přítel Andrej Melnik, který až do té doby působil jako vedoucí funkcionář OUN ve východním Polsku. Před odchodem do emigrace jmenoval Melnik svým zplnomocněncem na území Polska Stefana Banderu.
Vznik a činnost Karpatské Siče
V září 1938 se z iniciativy některých rusínských představitelů utvořila takzvaná „Ukrajinská národní obrana“, která měla být jakousi protiváhou jednotek československé armády zde dislokovaných. Ukrajinská národní obrana byla později přetransformována na „Karpatskou Sič“. Během změn, jež souvisely s reorganizací autonomní vládní administrativy na Podkarpatské Rusi na konci října 1938, se její militantní část ukrajinských a rusínských nacionalistů přeměnila na vojenskou organizaci se jménem Karpatská Sič. Podle výnosu ministerstva vnitra č. 372/1938 měli její členové právo nosit stejnokroj a zbraň. Jejím úkolem bylo hájit zájmy státu a vystupovat jako ozbrojená organizace ve spolupráci s armádou a četnictvem.
Její posádky byly dislokovány v těchto místech: Korolevo, Iršava, Toruň, Stavné a Perečín. Do jejího čela byl jmenován D. Klympuš, fakticky ji však po vojenské stránce vedl Roman Šuchevič, pozdější hlavní velitel UPA s krycím jménem Taras Čuprinka. Do těchto jednotek vstupovaly tisíce mladých, zpravidla nezaměstnaných Rusínů, kteří zde hledali svoje alespoň skromné existenční zajištění. V krizových situacích se Sič osvědčila v nasazení na hranici proti diverzním jednotkám z Polska a proti maďarské invazi. Po přijetí zákona o autonomii Karpatské Ukrajiny dne 19. listopadu 1938 se úředním jazykem stala ukrajinština. Premiérem zemské vlády a zároveň ministrem vnitra se stal Msgre. Augustin Vološin.
Od února 1939 se intenzivně posilovaly ozbrojené síly Karpatské Siče a počet jejích členů dosáhl nyní až osmi tisíc. V jejích řadách sloužilo kromě místních Rusínů a Ukrajinců i mnoho ukrajinských politických aktivistů, kteří na území Karpatské Ukrajiny utekli z Haliče, kde byli ze strany Poláků všemožně perzekuováni. Nyní upírali své zraky ke splnění celoživotních tužeb - vyhlášení samostatného ukrajinského státu, který by byl zárodkem budoucího velkého nezávislého státu všech Ukrajinců pod polskou, sovětskou i československou mocí.
Situace na Podkarpatské Rusi před březnem 1939
Podpis Mnichovského diktátu zásadně narušil územní integritu Československa. Územní požadavky vůči Československé vládě nemělo pouze nacistické Německo, nýbrž také Maďarsko, jehož cílem bylo získat a připojit k sobě území jižního Slovenska a Podkarpatskou Rus, které považovali Maďaři za své výsostné državy. První ozbrojené srážky se rozpoutaly už v říjnu 1938, kdy komanda speciálně cvičených maďarských záškodníků napadala československé četníky a vojáky na hranicích Podkarpatské Rusi. Souběžně se záškodnickými akcemi Maďarů se do podobného boje, ovšem z druhé strany (tj. ze severu) vložili i Poláci, kteří rovněž cvičili speciální záškodnická komanda pro diverzní a sabotážní činnost v československém týlu.
Boje byly velmi vyhrocené a proti polovojenským uskupením Maďarů byly dokonce nasazeny lehké tančíky československé armády. Maďaři na oplátku nasadili pravidelnou armádu a letectvo, přičemž dne 25. října 1938 byl maďarským stíhacím letounem sestřelen československý pozorovací letoun, v jehož troskách zahynula dvoučlenná osádka. V nejvíce ohrožených oblastech bylo vyhlášeno stanné právo a záškodníci přistiženi při činu byli popravováni na místě. Polské i maďarské teroristické skupiny usilovaly především o destabilizaci regionu, co největší poškození infrastruktury a také o způsobení co největších ztrát v řadách našich obránců. Po takzvané vídeňské arbitráži v listopadu 1938 bylo odtrženo jižní, zemědělsky nejúrodnější území Podkarpatské Rusi i s dosavadním jeho hlavním městem Užhorodem a druhým největším městem Mukačevem ve prospěch Maďarska. Novým sídelním městem se stal Chust.
Volby v polovině února 1939 vyhrála strana Ukrajinské národní jednoty. Ještě počátkem března se pražská centrální vláda snažila udržet klid politickou cestou. Po ústupcích československé vlády vůči ujednání z Mnichova a Vídně silně ochabla loajalita příslušníků Siče vůči československé republice. 18. února 1939 bylo na zemském sjezdu rozhodnuto zvýšit počet Siče na osm tisíc. Organizačně se členila na prapory, kurin. Organizovaný byl pouze jeden, jemuž velel Stefan Rosocha, poslanec parlamentu. Druhý prapor byl rozptýlen na menší skupiny.
Březen 1939: Pokus o převrat a vyhlášení nezávislosti
Dne 13. března 1939 byla po informacích zpravodajské služby o připravovaném ozbrojeném vystoupení Karpatské Siče v Chustu podniknuta ze strany věrných československých jednotek preventivní opatření v rozmístění vojsk a na rozkaz generála Lva Prchaly došlo k zatčení několika důstojníků Siče. Tím byla vyvolána krize a konalo se několik protičeských demonstrací, při nichž došlo v Chustu v noci z 13. na 14. března k boji s československými jednotkami.
V noci z 13. na 14. března 1939 došlo v hlavním městě autonomní Karpatské Ukrajiny k pokusu o převrat, který provedli radikální ukrajinští nacionalisté z paramilitární Karpatské Siče. V zákulisí celé akce stály nacistické zpravodajské složky, které byly v nejvýchodnější části ČSR velmi aktivní. Již v zárodcích byl tento pokus potlačen československými vojáky, příslušníky chustského I. praporu Pěšího pluku 45 „Rumunského“. Na české straně byli dva mrtví, na straně povstalců dosahovaly ztráty asi čtyř desítek padlých.
Vojsko Karpatské Siče se připravovalo k akci, která měla s definitivní platností ukončit československé panství a se zbraní v ruce měla povstáním vybojovat nezávislost. Československá armáda ze strachu před případným povstáním Ukrajinců rozmístila v oblasti preventivně silnější soustředění vojsk a uvedla je do bojové pohotovosti. V časných ranních hodinách dne 14. března 1939 bylo povstání zahájeno a útočné jednotky sičovců napadaly postavení československé armády a četnictva, útočily na kasárna a vládní budovy. Dějištěm nejtvrdších bojů a krvavých pouličních střetů se stal Chust. Protože byly československé jednotky uvedeny v pohotovost, nepovedlo se sičovcům využít moment překvapení a po odražení prvního náporu zahájili Čechoslováci protiúder, který byl zakončen dobytím hlavního velitelství Karpatské Siče v hotelu Koruna v Chustu. Ztráty na československé straně činily sedm mrtvých a deset raněných, sičovců padlo zhruba padesát a dalších několik desítek bylo raněno.
Po drtivém zásahu se dostala Vološinova vláda do těžkého postavení a uchýlila se do kláštera v Chustu, kde byla obklíčena armádou. Téhož dne se staly ještě dvě další klíčové události, které zpečetily osud vysněného ukrajinského státu. Tou první bylo vyhlášení samostatné Slovenské republiky, která se odtrhla od Československa. Tou druhou byl nový nástup maďarských partyzánů následovaných pravidelnou královskou armádou, kteří zahájili proti vnitřně rozvrácené Podkarpatské Rusi nový generální útok ve večerních hodinách 14. března 1939.
Již okolo šesté hodiny ráno překročily hranice první jednotky maďarské invazní armády. Stalo se tak ve směru z Mukačeva na Svalavu a k večeru téhož dne z Užhorodu na sever. V noci ze 13. na 14. března 1939 zahájili maďarští honvédi vojenské operace v jižních oblastech Karpatské Ukrajiny. Premiér vlády Vološin podepsal rozkaz o neprodleném vyzbrojení jednotek Karpatské Siče, aby tyto jednotky mohly bránit své území před maďarskou okupací. Za této dramatické situace vyhlásil Vološin dne 15. března 1939 v chustském rozhlase nezávislost Karpatské Ukrajiny a současně požádal Berlín, aby tato samostatnost byla prohlášena „pod ochranou Říše“. Německo tento požadavek odmítlo s tím, aby maďarským jednotkám nebyl kladen odpor.
Ještě 14. března 1939 na vzniklou situaci zareagoval předseda autonomní vlády Msgre. Augustin Vološin, když deklaroval, že také Karpatská Ukrajina vystupuje ze svazku Československé republiky. V jednu hodinu po půlnoci, tedy již 15. března, zahájili Maďaři postup na Chust. Také zde byl jejich útok v zásadě zadržen. Mezi tím zde probíhalo zasedání zemského sněmu, který ratifikoval vyhlášení nezávislosti. Ministrem obrany ve vládě Juliana Révaye se stal Stěpan Kločurak. „Karpatská Sič“ se stala oficiálně armádou nového státu. Jejím velitelem byl stejně jako před vyhlášením nezávislosti Dmytro Klempuš. Ten se však po potlačení puče skrýval v okolí rodné Jasini.
Boj o Karpatskou Ukrajinu
Českoslovenští vojáci v dané politické situaci již neměli důvod území Karpatské Ukrajiny hájit. Začali se stahovat k polským, slovenským a rumunským hranicím. Část jednotek tak sičovcům vydala na rozkaz československého velení zbraně k obraně před Maďary. V rámci samostatné vlády byl jmenován ministrem obrany Stepan Kločurak, jenž vyhlásil na 16. března 1939 všeobecnou mobilizaci směřovanou především na všechny Ukrajince a Rusíny sloužící v bývalé československé armádě. Jednotky Siče se potýkaly hlavně s nedostatkem výzbroje, což byla především výzbroj československé armády.
V noci z 15. na 16. března 1939 byla karpatoukrajinskou vládou vyhlášena mobilizace. Narychlo zorganizované a špatně vyzbrojené jednotky se na několika místech postavily na odpor postupujícím Maďarům. Maďarská armáda obsadila město Sevlješ (dnes Vinogradiv) západně od Chustu 15. března 1939 ve 14 hodin. Jednotky Siče pod velením Jakiva Holoty a Ivana Čučka bránily město následujících 24 hodin. Chust byl obsazen 16. března 1939 v půl páté odpoledne.
Největším bojištěm této zapomenuté války se stalo Krásné Pole, rovina na pravém břehu Tisy u Chustu. Dne 16. března 1939 zde podle posledních ukrajinských výzkumů zahynulo na 230 příslušníků „Karpatské Siče“. Dalších 450 jejích bojovníků Maďaři zajali. Nemalou část mezi nimi tvořili polští občané ukrajinské národnosti, kteří byli v následujících dnech vydáni Polákům. Ti je většinou hned za svými hranicemi postříleli. Stejně si počínali Maďaři vůči „místním“ bojovníkům. Boje neutichaly a poslední českoslovenští vojáci přešli rumunskou hranici až 21. března 1939. Po 16. březnu skončila organizovaná obrana a sporadické srážky v Karpatech probíhaly až do 23. března, než Maďaři ovládli celé území.
Ztráty Čechoslováků činily za pouhých několik dní bojů celkem 40 padlých a 120 raněných, nicméně toto číslo není konečné, neboť v něm nejsou zahrnuti Ukrajinci a Rusíni, kteří tehdy bojovali po boku Čechoslováků. Maďaři utrpěli těžké ztráty, které se odhadují na více než 200 mrtvých a několik set raněných a jsou značně vyšší než oficiálně proklamovaných 72 mrtvých, 2 nezvěstní a 240 raněných, jak Maďaři původně uváděli.
Tabulka: Ztráty během bojů v březnu 1939
| Strana | Padlí / Mrtví | Ranění | Zajati |
|---|---|---|---|
| Československá armáda (včetně místních bojovníků) | 40 | 120 | Není uvedeno |
| Karpatská Sič (16. března, Krásné Pole) | 230 | Není uvedeno | 450 |
| Karpatská Sič (celkem do 23. března) | 1 500 - 6 000 | Není uvedeno | Tisíce |
| Maďarská armáda (odhadované) | > 200 | Několik set | Není uvedeno |
| Maďarská armáda (oficiální) | 72 | 240 | Není uvedeno |
Zbytky útvarů Karpatské Siče ustoupily za řeku Tisu, jež tvořila hranici s Rumunskem. Část z nich byla později vydána do maďarských rukou. Z obsazeného Užhorodu postupovala maďarská armáda na sever k hranici s Polskem. Část útvarů Siče ustoupila na západ na Slovensko, kde byla internována v Kamenici nad Cirochou. Po několika týdnech byli propuštěni a slovenská vláda jim udělila azyl.
Konec samostatnosti a maďarská okupace
Odchodem Čechoslováků tragédie Karpatské Ukrajiny neskončila. Po Kločurakově všeobecné mobilizaci zaujaly jednotky Karpatské Siče obranná postavení a bránila Chust, který mezitím opustil poslední transport evakuovaných Čechoslováků. Prezident Karpatské Ukrajiny Vološin zoufale žádal o pomoc Čechoslováky, Rumuny i Němce, nicméně intervence se nedočkal a mladičké Karpatské Ukrajině tak odbyla její poslední hodinka. Maďaři mnohonásobně početně i materiálně přečíslili ukrajinské obránce a v odpoledních hodinách dne 16. března 1939 Chust padl.
Zbytky sičovců se stáhly za řeku Tisu, která tvořila karpatsko-rumunskou hranici. Postupujícím Maďarům kladly odpor rozptýlené jednotky sičovců, které partyzánským způsobem útočily proti pravidelné armádě s tanky a letectvem. Takové přesile nebylo možno odolat. Tím skončila 18. března 1939 existence samostatné Karpatskoukrajinské republiky i její ozbrojené složky - Karpatské Siče. Boje skončily a území bylo připojeno k Maďarsku pod názvem Karpátalja. Karpatskoukrajinská vláda včetně prezidenta Vološina unikla do Rumunska, kde našla útočiště v Sigetu.
Na dobytých územích Maďaři zahájili velmi tuhé represe, které si v ničem nezadaly s nacistickým terorem při obsazování Polska za druhé světové války. Hned v prvních dnech okupace nastal doslova hon na sičovce i civilní Rusíny a Ukrajince, kteří byli represivnímu aparátu nepohodlní a na mnoha místech docházelo k masovým popravám maďarskými komandy smrti. Jenom v Chustu byly okamžitě po dobytí zajaty a následně v noci na druhý den popraveny stovky lidí, jejichž mrtvá těla byla poté naházena do Tisy. Tím však teror nekončil. Místní Rusíni a Ukrajinci trpěli za války neustálou represí ze strany maďarských okupantů a mnoho jich bylo uvězněno a popraveno. Mnozí další ilegálně překračovali hranice, aby se připojili do odboje, ať už do řad ukrajinského odbojového hnutí, nebo na území SSSR, kde však byli jako občané nepřátelského maďarského státu považováni za špiony a byli deportováni na Sibiř do gulagů.
Ztráty na ukrajinské straně dosáhly 1 500 mrtvých příslušníků Karpatské Siče, z nichž byla většina povražděna bezprostředně po boji, když je Maďaři zajali. Během několika týdnů bylo zabito dalších 3 500 Ukrajinců a Rusínů, tisíce dalších zemřely ve vězení. Prezident Vološin žil až do konce druhé světové války v Praze a po osvobození sovětskou armádou v květnu 1945 byl ihned unesen sovětskou kontrarozvědkou a byl uvězněn v Moskvě. Zde 19. července 1945 zemřel, podle oficiálních údajů na selhání srdce.
Pro svou krátkou existenci bojovali příslušníci Karpatské Siče po boku československé armády i krátce proti ní, stálé boje se záškodníky z maďarských a polských polovojenských oddílů vedli po celou dobu své existence a proti pravidelným jednotkám královské maďarské armády si zabojovali v závěru. Tento konflikt byl velmi krvavou kapitolou československých i ukrajinských dějin. Ukrajinské jednotky zde původně bojovaly po boku Čechoslováků proti Polákům a Maďarům, později sami Ukrajinci povstali proti Čechoslovákům. Při obraně před maďarskou invazí se sice obě strany dohodly, nicméně vzájemné přestřelky a mrtví byly stále na pořadu dne. Českoslovenští vojáci zde bojovali zoufale proti velké přesile, ale prokázali velkou houževnatost a bojovou morálku. Bojovali i v době, kdy jejich vlastní stát za který bojovali - Československá republika - už neexistoval, což je rys symptomatický a řadí jejich bojový výstup na roveň činnosti československých legií za první světové války. Stejně jako Češi, i Ukrajinci a Rusíni zde v době maďarského vpádu bojovali za stát, který už neexistoval.
tags: #do #rad #karpatske #sice #informace