Ploché střechy jsou definovány sklonem do 5° a použití povlakové hydroizolace namísto skládané krytiny známé ze šikmých střech. Využití ploché střechy oproti šikmé má mnohá opodstatnění. Plochá střecha zejména umožňuje plné využití plochy posledního podlaží oproti obytnému podkroví pod šikmou střechou. Z architektonického hlediska do určité míry symbolizuje moderní stavění oproti šikmé střeše, která v historii neměla alternativu z důvodu neexistence plošně vodotěsných materiálů, které by se daly pro hydroizolaci využít. Současné stavění se bez plochých střech neobejde. Oblíbené jsou i u bytových a rodinných domů, kde otevírají možnosti hmotového a tvarového uspořádání a v neposlední řadě možnosti využití střech pro terasy a zahrady (tzv. zelené střechy).
Typy plochých střech
Základní rozdělení střech je na jednoplášťové a víceplášťové. Ploché střechy se mohou dále dělit, a to dle počtu plášťů na jednoplášťové a dvouplášťové. Méně častěji se setkáte i s plochými střechami víceplášťovými. Dalšími používanými typy střech jsou střechy inverzní (nebo také s opačným pořadím vrstev) a střechy kompaktní.
Jednoplášťové střechy
Jednoplášťová střecha zajišťuje všechny funkce jedním střešním pláštěm. Jednoplášťové ploché střechy mají pouze jeden střešní plášť. Vzhledem k tomu, že jednoplášťové ploché střechy neobsahují větranou vzduchovou mezeru, je nesmírně důležité zajistit funkčnost střechy z hlediska hydroizolačního a tepelně-izolačního. To zajistíme správným navržením střešní konstrukce a výběrem kvalitního materiálu. Při výběru je zásadní účinná parozábrana. Ta zabrání pronikání vodních par do tepelné izolace, které by mohly účinnost tepelné izolace snížit. Správná konstrukce i výběr materiálu je důležitý pro funkčnost ploché střechy. V praxi se ploché střechy dělají velmi často jednoplášťové. Takové řešení bývá jednoduché a spolehlivé. Jednoplášťové ploché střechy jsou populární zejména díky relativně snadné realizaci a spolehlivosti. V dnešní době jsou na trhu dostupné kvalitní materiály, díky kterým jsou jednoplášťové ploché střechy vysoce funkčním řešením. Ploché střechy jsou tak čím dál více oblíbené jak u bytových, tak moderních rodinných domů. Jednoplášťové střechy jsou dnes nejrozšířenějším typem plochých střech. Před několika desetiletími byly problematické z důvodu neexistence nebo nedostupnosti kvalitních materiálů. Jako tepelná izolace plochých jednoplášťových střech se obvykle používají tuhé desky z pěnového polystyrenu (EPS) nebo tuhé desky z minerálních vláken, obvykle čedičových. Ačkoliv střecha neslouží trvale pro pohyb osob (terasa apod.), je třeba volit takové materiály, které nebudou poškozeny ani při občasném pohybu osob provádějících např. údržbu.
Legenda typické skladby jednoplášťové ploché střechy:
- Nosná konstrukce střechy - železobetonová deska
- Spádová vrstva - cementový potěr
- Parotěsná vrstva
- Tepelně izolační vrstva
Spádová vrstva může být vytvořena také klíny tvarované tepelné izolace. Střecha neobsahuje větranou mezeru a musí mít dobře vyřešenou parozábranu!
Čtěte také: Důležitost dilatace betonu
Víceplášťové střechy
Víceplášťové střechy mají mezi jednotlivými plášti s izolačními vrstvami vzduchovou mezeru (označuje se také jako vzduchová vrstva), obvykle větranou, jejímž účelem je odvést ze střechy vlhkost pronikající difuzí z interiéru do skladby střechy. Dvouplášťová střecha zajišťuje všechny funkce dvěma střešními plášti (horní plášť a dolní plášť nebo také vnější plášť a vnitřní plášť), mezi nimiž je účinně větraná vzduchová vrstva. S dvouplášťovými střechami se hlavně setkáváme u šikmých a strmých střech. Účinně větraná vzduchová vrstva zajišťuje především odvod případné vlhkosti ze střešního pláště. Současně ale i částečně brání přehřívaní prostorů pod střechu během letních měsíců. V případě dvouplášťové střechy musí být doplňková hydroizolační vrstva, která je v kontaktu s tepelně izolační vrstvou, z difuzně otevřeného materiálu. Několikaplášťová střecha je vytvořena několika střešními plášti oddělenými od sebe účinně větranými vzduchovými vrstvami. V případě tříplášťové střechy může být jako doplňková hydroizolační vrstva použita i vrstva z nedifuzního materiálu. Oproti jednoplášťovým střechám jsou náročnější na provádění. U víceplášťových plochých střech může být složité zajistit odvětrání vzduchové mezery.
Legenda typické skladby dvouplášťové ploché střechy:
- Účinně větraná vzduchová vrstva
- Doplňková hydroizolační vrstva - střešní fólie
- Tepelně izolační vrstva umístěná mezi krokvemi a částečně pod krokvemi
Vzduchová mezera musí umožnit odvětrání vlhkosti. Z hlediska míry větrání platilo v ČSN o navrhování střech, že plocha přiváděcích větracích otvorů má být min. 1/100 plochy střechy, plocha odváděcích otvorů ještě o 10 % větší. Plocha otvorů má být ještě větší při nadměrných délkách vzduchových vrstev. Pro bezvadné fungování střechy by horní plášť měl mít alespoň minimální tepelný odpor, který odpovídá např. dřevěnému bednění nebo silikátové konstrukci. Neodpovídá např. pouhému trapézovému plechu. Požadavek na dokonale těsný spodní plášť má zabránit nekontrolovanému proudění vzduchu a vodní páry do vzduchové vrstvy vlivem netěsností. Množství vodní páry v mezeře je pak násobně větší a dimenze větrání střechy nemusí stačit na její odvedení. Podmínkou je staticky nenarušený únosný horní střešní plášť z betonu, keramiky nebo trapézových plechů.
Spádování plochých střech
Ploché střechy pro dlouhodobě spolehlivé fungování hydroizolace potřebují dostatečný spád. Dříve používané ploché střechy bez spádu se neosvědčily, protože vlivem dotvarování konstrukce vždy docházelo ke vzniku tzv. stojaté vody se všemi negativními důsledky (poruchy hydroizolace, vznik mikroorganismů, napětí mezi mokrými a suchými částmi střechy apod.). Podle ČSN 73 1901 „Navrhování střech“ má být sklon povlakové hydroizolační vrstvy nejméně 1°. Spádování plochých střech pomocí spádových desek EPS je v současnosti nejpoužívanějším způsobem spádování plochých střech. Spádové klíny EPS pro spádování plochy se vyrábějí s nejmenší tloušťkou 20 mm. Pokládka spádových klínů na ne zcela rovný povrch se neliší od postupu u jiných izolačních desek. Obecně tedy záleží na velikosti nerovnosti. Jako vyrovnávací vrstvy se používají různé typy suchých násypů, popř. vyrovnávky jiným materiálem. Spádování pomocí desek MW se provádí většinou ve spádu 2 %, ale na zakázku jde provést jakýkoliv spád do 15 %. Nedílnou součástí každé pokládky je zpracování kladečského plánu, podle kterého je nutné postupovat. Tento návrh a výkaz materiálu je poskytován do 3 dnů a bezplatně. Po jeho zpracování z něho jasně vyplývá konečná spotřeba desek včetně směru spádu nebo rozvodí. Tento postup tak pomáhá předejít případným dalším výdajům.
Dilatace v kovových střechách
Tepelná roztažnost je vlastní téměř všem látkám a v mnoha případech je využívána, avšak ve většině případů jde o vlastnost nežádoucí. Použití speciálních materiálů s nulovou tepelnou roztažností je ekonomicky zdůvodnitelné pouze ve velmi omezeném rozsahu speciálních technických aplikací. Ve většině případů je nezbytné použít materiály s teplotní roztažností a při jejich použití s tímto fenoménem počítat. Prostředky použité ve stavebním klempířství jsou mnohem jednodušší, nesmí však být opominuty. Určité rozptyly hodnot v tabulce se snaží zachytit fakt, že klempířské materiály jsou zpravidla zušlechťovány legováním a jde tedy o různé slitiny. Požadavek, aby vlivem tepelné roztažnosti nevznikalo v materiálu pnutí, které by ho poškozovalo, se zdá být samozřejmý, přesto se stále ve své praxi setkáváme s opomenutím v tomto směru. Z tabulky roztažnosti je jasné, že pozinkovaný plech, se kterým mají čeští řemeslníci největší zkušenosti, se roztahuje relativně málo. Navíc není tento materiál křehký, jako například zinek respektive legovaný titanzinek za nízkých teplot.
Čtěte také: Jak správně dilatovat betonovou mazaninu
Princip dilatačních spár
Dilatační spáry tvoří řízené konstrukční detaily, které umožní plechové krytině bezpečný podélný i částečný plošný pohyb při změnách teplot. Tím snižují napětí ve spojích, chrání krytinu před vlněním a brání v zatékání do střechy. Tyto spáry využívají kombinaci pevných a kluzných bodů kotvení, oválných otvorů, členění delších pásů a pružného těsnění z butylu či EPDM. Plechová krytina mění rozměry v průběhu dne i sezóny a zároveň čelí větru, sněhu a rozdílným teplotám jednotlivých ploch. Dilatační prvky udržují celou skladbu plechové střechy v rovnováze, jelikož přenesou síly do nosných zón, a ochrání detaily, kde jinak vzniká největší namáhání. Díky nim si střecha zachová tvar, vzhled i spolehlivost v dlouhodobém horizontu. Nátěry a povlaky zůstávají kompaktní bez mikrotrhlin a okraje pásů si drží pevnost a vzhled. Krytina nepřenáší zbytečné tahy do lemů a doplňků, takže udrží rovný povrch a při nárazech větru nevytváří nežádoucí rezonance, po kterých je nutné řešit odhlučnění střechy. Atiky, úžlabí, světlíky a komíny nepřejímají síly z dlouhých pásů.
Kde plánovat dilatační spáry:
- Dlouhé sklony a souvislé pásy - Dělte krytinu na rozumné úseky podle materiálu a délky sklonu.
- Napojení na svislé konstrukce - Atiky, nástavby stěn a štíty vytvářejí pevné body.
- Prostupy a střešní doplňky - Komíny, světlíky a solární držáky omezují pohyb plechu lokálně.
- Úžlabí a nároží - V těchto liniích se setkávají různé směry dilatace.
- Hřeben a okapy - Hřeben pojme část posuvu, okap zase soustředí zatížení vodou a sněhem.
- Spoje a příčné dělení - u šablonových krytin a trapézových plechů pracujte s příčnými přesahy a spojovacími lištami tak, aby se spoje nedeformovaly při teplotních změnách.
- Střešní okraje a napojení na oplechování - Kraje střechy trpí větrem a sáním.
Realizace dilatačních spár
Kotvení navrhněte s jedním pevným bodem na pás a se sítí kluzných bodů po délce krytiny. V místech kluzu použijte oválné otvory orientované ve směru dilatace a šrouby s podložkami z EPDM. Dotáhněte s rezervou pro kluzný pohyb. Příčné spoje a dělení u trapézových plechů či šablon proveďte tak, aby těsnily a současně neblokovaly posuv. Napojení na atiky, stěny, světlíky a komíny vyřešíte krycími lištami s možností posuvu a pružným těsněním. V úžlabí, u hřebene a u okapu zachovejte volný tok vody a osaďte tvarové uzávěry, které budou kopírovat profil, ale nebudou brzdit podélný pohyb. U plechových střech rozhoduje přesnost. Jediný chybný detail se rychle projeví zvýšenou hlučností v interiéru, vlněním nebo zatékáním. Typickým znakem jsou zvuky při změně teplot (praskání, vrzání), viditelné vlnění plechu nebo deformace spojů.
Aby v kovových střešních materiálech nevznikalo pnutí, musí být větší prvky přímo upevněny pouze v tzv. pevné zóně - ostatní plocha musí být připevněna pomocí příponek, které umožňují kluzný pohyb. Jednotlivé prvky potom musí být spojeny tak, aby byl umožněn volný vzájemný pohyb prvků. U maloformátových kovových krytin, které jsou nyní jako úplné stavební systémy nabízeny i například naší firmou, nejsou s dilatací problémy - relativně malé prvky mohou být upevněny i přímo - tedy šroubem nebo hřebíkem ve skryté části prvku. Pro velkoformátová kovová střešní krytí, pro která tato omezení neplatí, jsou zpravidla tvořena pásy plechu, které jsou pokládány tak, aby umožnily tepelnou dilataci materiálu. Jednotlivé druhy spojů i příponek potom umožňují pouze určité omezené dilatační pohyby, které naopak omezují maximální velikosti prvku. Nejenom lištový spoj, ale i správně provedená stojatá dvojitá drážka (falc) umožňuje dilatační pohyb ve směru kolmém k drážce cca 5-8 mm. Položením drážky se tato možnost zruší. V podélném směru jsou jednotlivé prvky - šáry spojeny pevně a musí dilatovat shodně - dilatační pohyb musí být umožněn posuvnými příponkami. Rozsah těchto pohybů je tedy omezen a délka šáru z titanzinku může být běžně cca 10 m. Za určitých podmínek (spád střechy, delší příponky atd.) je možné prodloužit šár (dnes běžně zhotovovaný strojním profilováním ze svitku) o cca 50 %. Existují však jiné systémy (nejde o dvojitou drážku), které umožňují realizovat šáry o délce až 40 m a to i z materiálů s velkou roztažností, jako je hliník, nebo titanzinek. Určitým mezistupeň tvoří zaklapávací systémy MELO, které je při vhodných podmínkách možné realizovat do délky šáru 20 m. Technicky je použití dlouhých šárů velice elegantním řešením, je třeba však počítat, že z důvodů manipulace dojde v takovém případě k prodražení střechy. V mnohých případech se používají k titanzinkovým i hliníkovým falcovaným krytinám posuvné příponky ze stejných materiálů. Tyto materiály však nejsou trvale kluzné a tím může dojít k zadření příponek a následně znehodnocení střechy. Pro podélné spojení dlouhých šárů je velmi dokonalým řešením použití dilatačního stupně o výšce cca 6-8 cm. Zajímavým dilatačním řešením pro menší prvky - typicky pro oplechování parapetů a atik je použití speciálního klempířského tmelu, který zůstává trvale plastický a tím umožňuje tepelně dilatační pohyby. Problémy s praskáním spojů odstraní někdy i jednoduchá vyrovnávací drážka. Pro umožnění dilatačních pohybů v odvodňovacích systémech a oplechováních jsou vyráběny pryžové dilatační pásy, jejichž životnost však nedosahuje životnosti plechového materiálu. Velice častou chybou z hlediska dilatace jsou úžlabí, kdy rozměrově poddimenzované úžlabí je pro zvýšení těsnosti přiletováno k ploše střechy a to i při délce 30m. Chyba není vždy u prováděcí klempířské firmy - úžlabí o malém spádu by mělo být již navrženo jako zapuštěné - připojení je potom obdobné jako u dilatačního stupně.
Tepelná roztažnost vybraných materiálů
| Materiál | Lineární koeficient tepelné roztažnosti (10^-6 K^-1) |
|---|---|
| Ocel | 11 - 13 |
| Hliník | 23 - 24 |
| Měď | 16 - 17 |
| Zinek | 29 - 30 |
| Titanzinek | 22 |
| Olov | 29 |
| Nerezová ocel | 16 - 18 |
| Pozinkovaný plech | 12 |
Případová studie: Rekonstrukce jednoplášťové střechy nad bazénem
Přístavba domácího bazénu byla realizována v roce 2019. V květnu 2020 jsme byli investorem požádáni o prohlídku přístavby. Důvodem prohlídky byly hnědé výluhy na fasádě pod okapem střechy. V interiéru jsme nalezli projevy vlhkosti jen v místě styku sádrokartonového podhledu a obvodové stěny. Po prohlídce interiéru jsme se přesunuli na střechu. Střecha je pultová se sklonem přibližně 11°, střešní krytinou je plech spojovaný stojatou drážkou. Krytina nejevila známky defektu.
Čtěte také: Standardy pro dilataci betonových konstrukcí
Průzkum původní skladby a zjištěné problémy
Pro zjištění skutečně zrealizované skladby střešního pláště a stavu jednotlivých vrstev byla provedena sonda. Zjištěnou skladbu střechy lze charakterizovat jako jednoplášťovou nevětranou lehkou s parozábranou z fólie lehkého typu a se sádrokartonovým podhledem.
Původní skladba střešního pláště:
- plechová hladká drážková krytina - na spodním povrchu kapky vody,
- mikroventilační vrstva - mokrá,
- difuzně otevřená fólie lehkého typu - mokrá,
- bednění z OSB desek tl. 25 mm - deska mokrá v celé tloušťce, nabobtnalá na tl. 29 mm,
- tepelná izolace z minerálních vláken vložená mezi krokve o celkové tl. 400 mm - horní povrch mokrý, směrem do interiéru suchá,
- dřevěné krokve ve spádu - dva hranoly položené na sobě sešroubované vzájemně svorníky, tl. 160 + 240 mm - horní hranol mokrý jen na horním povrchu pod OSB deskou, jinak krove směrem do interiéru suché,
- vzduchová nevětraná vrstva tl. 30 mm pod vrstvou tepelné izolace z minerálních vláken vymezená konstrukcí kovového roštu pro sádrokarton,
- fólie lehkého typu s hliníkovou vrstvou na pozici parozábrany,
- sádrokartonový podhled včetně nosného roštu.
Statickým posouzením se ověřilo, že pro únosnost střechy stačí pouze spodní prvek krokve. Ten vrchní byl nejspíš použit proto, aby se mezi krokve mohlo umístit dostatečné množství tepelné izolace. Průzkumem byly v parozábraně nalezeny významné zdroje netěsnosti - perforace od šroubů a především její netěsné napojení na obvodovou stěnu. Pro stěny byl využit systém ztraceného bednění z dřevoštěpkových desek. Vnitřní povrch stěn byl pod podhledem samozřejmě omítnutý, nad podhledem ale zůstala dřevoštěpková deska neomítnutá. Na takový podklad nelze parozábranu těsně napojit. Další netěsnosti byly v parozábraně nalezeny později v průběhu rekonstrukce ve spojích a v prostupech kabelů. V neposlední řadě byla v sádrokartonovém podhledu bodová světla. Protože je parozábrana umístěna hned nad podhledem, došlo při montáži bodových světel k proříznutí parozábrany. V místech světel, kde je proříznut sádrokarton i parozábrana, do skladby střechy proudí vnitřní vzduch. Proudící vzduch s sebou do skladby střechy přináší vzdušnou vlhkost, které je v bazénové hale a přilehlých prostorách velké množství. V našem případě do konstrukce střechy pronikalo do skladby střechy přes bodová světla a dalšími netěsnostmi parozábrany tak velké množství vlhkosti, že se vzniklý kondenzát nestihl vsáknout do stavebních materiálů a vytékal po bednění pod krytinou nebo po DHV do přesahu střechy a na vnější povrch fasády.
Návrh a realizace rekonstrukce
Na základě informací plynoucích z průzkumu se hledal vhodný způsob rekonstrukce. Požadavkem investora bylo při rekonstrukci nezasahovat do interiéru bazénu. Musela se tedy zvolit varianta rekonstrukce prováděná shora. Jednou z variant, která se nabízela, bylo provedení dvouplášťové větrané střechy. Druhou variantou bylo provedení nové skladby střechy nad krokvemi za použití tepelné izolace na bázi polyisokyanurátu (PIR). U první varianty panovala obava, že se vzhledem k přílišným netěsnostem v současné parozábraně a vlhkému prostředí bazénu nezvládne spolehlivě odvětrat velké množství vlhkosti, které do skladby proniká. Netěsná parozábrana spolu s větráním střechy by také vedla k nekontrolovatelným tepelným ztrátám. Proto byla zvolena druhá varianta.
Výhody zvolené varianty rekonstrukce:
- práce shora na bezpečném podkladu bez rizika propadnutí řemeslníka,
- realizace parozábrany na celoplošném tuhém bednění; to zvyšuje šance na její kvalitní provedení, celistvost a trvanlivost,
- pro parozábranu lze použít svařitelné asfaltové pásy; díky tomu je dům brzy po zahájení prací na střeše chráněn před srážkami,
- tepelná izolace není přerušena krokvemi,
- pro tepelněizolační vrstvu lze použít tuhé desky z polyisokyanurátu (PIR), které mají vyšší tepelně izolační účinnost než minerální vlákna a lze tím zlepšit tepelněizolační vlastnosti střechy oproti původnímu stavu,
- dřevěné nosné konstrukce střechy jsou ve stálých teplotních a vlhkostních podmínkách a zcela mimo případnou kondenzační zónu.
Nová skladba střešního pláště
- nové vrstvy:
- střešní krytina z mechanicky kotvené hydroizolační fólie z měkčeného PVC DEKPLAN 76 tl. 1,5 mm,
- tepelná izolace z PIR desek ve třech vrstvách o celkové tl. 300 mm,
- parotěsnicí vrstva ze samolepicího asfaltového pásu TOPDEK AL BARRIER tl. 2,2 mm,
- bednění z desek OSB P+D tl. 25 mm,
- původní vrstvy a konstrukce:
- spodní část dřevěné krokve ve spádu tl. 240 mm ošetřená nátěrem proti dřevokazným houbám a hmyzu,
- parotěsnicí vrstva z fólie lehkého typu s hliníkovou vrstvou v původním stavu,
- sádrokartonový podhled včetně nosného roštu.
Na jaře 2021 začala rekonstrukce. Po odstranění plechové krytiny se ukázalo v plném rozsahu zasažení dřevěných prvků střechy hnilobou a plísněmi. V první řadě to byly OSB desky pod krytinou v ploše střechy a pod oplechováním atiky. Toto se stalo po dvou zimách. OSB desky se musely zcela odstranit a současně s nimi také dřevo z koruny atiky. Hnilobou byly zasaženy také horní trámy na krokvích. Musely se odstranit. Ještě že byly krokve, byť z jiných důvodů, takto dělené. Demontáž starých vrstev a realizace nových probíhala po etapách, aby nedošlo k zatečení vody do interiéru. Zároveň se provádělo chemické ošetření původních nosných trámů proti dřevokazným houbám a hmyzu. Realizoval se nový záklop z OSB P+D desek. Z prostoru mezi krokvemi bylo nutné odstranit původní tepelnou izolaci z minerálních vláken pro dosažení vyhovujícího vlhkostního režimu nové skladby.
Na nový záklop z OSB P+D desek se provedla nová parotěsnicí vrstva ze samolepicího asfaltového pásu TOPDEK AL BARRIER. Sloužila zároveň jako dočasná hydroizolace, která byla provizorně odvodněna do původního podokapního žlabu. Později se pás parozábrany napojil na betonové jádro obvodové stěny, aby obvod střechy byl dokonale vzduchotěsný. Následovala pokládka tepelné izolace z desek PIR Kingspan Therma TR26 ve třech vrstvách o celkové tloušťce 300 mm. Tepelnou izolací z desek PIR se také zateplovala atika v tloušťce 120 mm. Rekonstrukce střechy zahrnovala novou skladbu vrstev v ploše, ale také vyřešení detailů po obvodě střechy a kolem prostupujících konstrukcí tak, aby se minimalizovalo riziko kondenzace uvnitř střešní konstrukce.
V detailu okapu byly použity dřevěné trámky, které vynášejí skladbu střechy přes tloušťku tepelné izolace obvodové stěny směrem k vnějšímu povrchu fasády. Výsledný okap střechy sice nijak nepřesahuje přes obvod stavby, ale celková tloušťka tepelné izolace, nad kterou bylo třeba vynést konstrukci okapu, činila téměř 300 mm. V našem případě byly trámky pouze v první vrstvě tepelné izolace střechy, byly tedy vysoké 120 mm. Byly překryty dalšími dvěma vrstvami PIR desek, aby se co nejvíce omezil vznik tepelného mostu. Trámky připevněné k nosné konstrukci až nad parozábranou tvoří nosnou konstrukci přesahu. Jako podklad pro okapní plech byla použita OSB deska kotvená do nosných trámků přesahu. V povrchu OSB desky byly vyfrézovány drážky pro zapuštění žlabového háku. Přes OSB desku se do nosných trámků připevnily žlabové háky a držáky sněhových zachytávačů. Pro sněhové trubkové zachytávače byly použity systémové držáky opatřené již z výroby manžetou z měkčeného PVC. Manžeta se následně přivařila k hydroizolaci z měkčeného PVC v ploše střechy, tím se zajistila vodotěsnost detailu. Pro vodotěsné ukončení hydroizolace střechy z měkčeného PVC v místě okapu bylo nutné ještě namontovat okapnici z poplastovaného plechu, na kterou se horkovzdušně přivařila hydroizolace střechy. Pro hydroizolaci z fólie z měkčeného PVC nelze použít jinou materiálovou variantu okapnice. Následovalo dořešení a zateplení styku fasády s okapovou hranou střechy.
tags: #dilatace #jednoplastove #strechy