Článek popisuje nejpoužívanější podlahové potěry, příslušné normové předpisy a zkušební postupy pro ověření rozhodujících parametrů. Dále uvádí příklady poruch, jejich příčiny a možnosti opravy.
Normové Předpisy a Definice
Důležitá norma pro podlahové potěry je ČSN EN 13813 „Potěrové materiály a podlahové potěry - Potěrové materiály - Vlastnosti a požadavky“, která byla vydána v roce 2003. Je určena pro vlastní stavební materiály a lze v ní tedy získat informace o tom jak rozumět kódu značení potěrových materiálů, či jaké vlastnosti, respektive třídy vlastností, lze předepsat.
Obsáhle se věnuje hodnocení shody, což jsou ustanovení důležitá především pro výrobce potěrových materiálů. S předchozí normou souvisí ČSN EN 13318 „Potěrové materiály a podlahové potěry - Definice“. Ta obsahuje pouze definice, a to vždy v češtině, angličtině, němčině a francouzštině.
Požadavky na vlastní konstrukce, tedy vrstvy potěrů zabudovaných do podlahy, uvádí například nová ČSN 74 4505 „Podlahy - Společná ustanovení“. Jsou v ní uvedeny požadavky na dnes nejčastěji používané potěry cementové a potěry na bázi síranu vápenatého (např. CT - cementový potěr (potěr na bázi síranu vápenatého, např.
Typy Podlahových Potěrů
Tradičním materiálem je cementový potěr. Obvykle se pokládala a pokládá zavlhlá směs, kterou je třeba na místě důkladně zhutnit. V posledních letech jsou na trhu i lité cementové potěry. Ve srovnání s anhydritovými litými potěry je jeho předností odolnost proti vlhkosti, mrazuvzdornost a relativně nízká cena materiálu.
Čtěte také: Důležitost dilatace betonu
Druhými dnes velmi často používanými materiály jsou anhydrit a další hmoty na bázi síranu vápenatého. Tyto potěry vyžadují kratší a méně intenzivní ošetřování (pouze minimálně 2 dny ochrany před prudkým vysušením). Jejich další výhodou je prakticky zanedbatelné smršťování, což umožňuje vytvoření velkých ploch bez smršťovacích spár, a relativně malá pracnost pokládky. Při pečlivém provedení také obvykle není třeba povrch vyrovnávat pomocí stěrky.
V posledních letech se i v ČR začínají pokládat asfaltové potěry. Jejich hlavní předností je možnost urychlení výstavby, kdy vyzrání potěru je otázkou jejich vychladnutí. Výjimečně se lze setkat také s potěry hořečnatými (xylolit) nebo na bázi syntetických pryskyřic.
Pro úplnost je třeba dodat, že funkci potěru může úspěšně plnit také tzv. montovaná (nebo prefabrikovaná), vrstva složená ze vzájemně spojených desek.
Typy Potěrů Podle Umístění v Konstrukci
Typy potěrů podle jejich umístění v konstrukci jsou znázorněny na obr. 1. Potěr spřažený s podkladem není samonosnou konstrukcí a kopíruje všechny deformace podkladu. Používá se zejména jako vyrovnávací vrstva nebo pro zlepšení vlastností povrchu podlahy; klade se v tloušťkách cca 10 až 30 mm. Typologicky lze do této kategorie zařadit i stěrky kladené v tloušťkách výrazně menších. Tyto potěry jsou velmi náročné na provedení, zejména na dosažení požadované soudržnosti s podkladem a ochranu proti ztrátě vlhkosti.
Potěr oddělený od podkladu separační vrstvou se používá, hlavně pokud nelze zajistit soudržnost s podkladem (např. zaolejované staré podklady nebo podklady s nátěrem), případně tam, kde chceme vyloučit promítnutí trhlin z podkladu do potěru (v trhlinách nesmí docházet k pohybu ve svislém směru). Tento potěr je ve svislém směru podpírán podkladem a ve vodorovném směru se může deformovat nezávisle na podkladu.
Čtěte také: Standardy pro dilataci betonových konstrukcí
Plovoucí potěr je nejčastějším typem v bytových a občanských stavbách, jeho úlohou je izolovat prostory v různých podlažích proti přenosu kročejového hluku. Tento potěr působí zcela nezávisle na podkladu podlahy, a to jak ve vodorovném, tak i ve svislém směru. Únosnost závisí nejen na jeho tloušťce a mechanických vlastnostech, ale velmi výrazně také na stlačitelnosti zvukové či tepelné izolace pod potěrem. Provádí se v tloušťkách od cca 40 mm.
Pro plovoucí potěry je rozhodujícím parametrem popisujícím mechanické vlastnosti pevnost v tahu za ohybu. Tu lze zkoušet podle ČSN EN 13892-2 Zkušební metody potěrových materiálů. Část 2: Stanovení pevnosti v tahu za ohybu a pevnosti v tlaku pouze na zkušebních tělesech, obvykle trámečcích 40 × 40 × 160 mm vyrobených do forem při pokládce potěru nebo odebraných přímo z vrstvy potěru.
Ty se pak ve zkušebním lisu zlomí a na zlomcích je možno stanovit i pevnost v tlaku. Touto metodou zjistíme parametr, který je obvykle pro potěr předepsán. O výsledku zkoušky však rozhodují i partie u spodního líce vrstvy potěru, kde bývají často skryté vady.
Alternativní použitelnou metodou je stanovení pevnosti v tahu povrchových vrstev. Při této zkoušce se na povrch hodnocené vrstvy přilepí odtrhový terč (buď kulatý o průměru 50 mm, nebo čtvercový o hraně 50 mm) a pomocí speciálního přístroje se odtrhne. Jedná se o pevnost v prostém tahu, o jejíž velikosti rozhodují zejména vlastnosti povrchu vrstvy potěru.
Pro hodnocení potěru je třeba zkušební terč nalepit na pečlivě obroušený povrch. Podle dlouhodobých zkušeností je u betonu velikost pevnosti v prostém tahu přibližně na úrovni poloviny velikosti pevnosti v tahu za ohybu.
Čtěte také: Postup pro dilataci betonové podlahy
Zkoušku lze využít i pro kontrolu předúpravy povrchu, zda povrch umožňuje dostatečné ukotvení následných vrstev. Pro podlahové potěry větších tlouštěk (nad 70 mm) lze využít i běžné zkušební metody pro hodnocení pevnosti v tlaku betonu.
Prakticky vždy je před pokládkou následných vrstev kontrolována vlhkost potěru. Normový postup, tzv. gravimetrická metoda, je definován v ČSN EN ISO 12570 Tepelně vlhkostní chování stavebních materiálů a výrobků - Stanovení vlhkosti sušením při zvýšené teplotě. Tato metoda vychází přímo z definice vlhkosti materiálu, což je poměr hmotnosti vlhkosti obsažené v materiálu a vysušeném materiálu.
Zde je třeba upozornit na teplotu sušení vzorku, která je standardně 105 °C, ovšem pro materiály na bázi sádry (např. anhydrit) pouze 40 °C. Při vyšších teplotách u nich totiž dochází k uvolňování značného množství tzv. V podlahářské praxi se dobře osvědčila i tzv. metoda CM. Při této metodě se v uzavřené nádobě obsahující vzorek zkoušeného materiálu rozbije kapsle s karbidem vápníku.
Jeho reakcí s vodou vzniká acetylen, jehož tlak ve zkušební nádobě se měří. Kromě těchto dvou metod se lze setkat s použitím metod založených na měření elektrických veličin (vodivost, kapacita apod.). Tyto metody byly většinou primárně vyvinuty pro měření vlhkosti dřeva.
Při měření vlhkosti silikátových materiálů se však naráží na problém převodního vztahu měřené veličiny na vlhkost, protože ten je velmi významně ovlivněn vlastnostmi struktury sledovaného materiálu, například množstvím cementu, typem a velikostí kameniva apod.
Pro pokládku následných vrstev jsou důležité parametry rovinnosti povrchu. Podle terminologie ČSN 74 4505 se jedná buď o samotnou rovinnost povrchu, což jsou odchylky skutečně provedeného povrchu od předepsané roviny, nebo o místní rovinnost povrchu, což jsou jednak odchylky od rovné úsečky reprezentované dvoumetrovou latí, jednak rozdíly ve výškové úrovni hran ve spárách.
Rovinnost povrchu se měří geodeticky a je důležitá pro zajištění návaznosti povrchu podlahy na sousední prvky, jako jsou prahy dveří, podlahy v sousedních místnostech apod. Naproti tomu místní rovinnost je u nášlapné vrstvy důležitá pro bezproblémový provoz na podlaze. Měří se pomocí dvoumetrové latě a posuvného měřítka.
Vzhledem k tomu, že výsledky mohly být velmi nepříznivě ovlivněny záměrnou drsností povrchu, byla definována v novém znění ČSN 74 4505 velikost kontaktní plochy latě a posuvného měřítka s měřeným povrchem na čtvereček 10 × 10 mm.
Příklady Poruch a Možnosti Opravy
Nadzdvižení Rohů Dilatačních Celků
Předmětem posouzení byla podlahová konstrukce v prodejní hale. Místnost má obdélníkový půdorys o rozměrech cca 15 × 20 m. Podlahová konstrukce je zde rozdělena dilatačními spárami v rastru 5 × 5 m. Součástí podlahové konstrukce je systém podlahového vytápění.
U posuzované betonové mazaniny došlo k nadzdvižení rohů dilatačních celků, k tzv. zhroucení desek. K tomu nejčastěji dochází, když horní povrch desky vysychá rychleji, a tudíž se smrští více než její spodní povrch. Tento jev nastává prakticky vždy, nepřijatelné míry pak dosahuje v případech, kdy jsou smršťovací spáry provedeny v příliš velké vzdálenosti, případně sám beton je náchylný k velkému smršťování (například velký obsah vody nebo cementu) a současně nebyl dostatečně intenzivně nebo dostatečně dlouho ošetřován.
Ke zvětšení rozdílu ve velikosti smrštění přispívá i uložení betonu přímo na vodotěsný podklad. V daném případě bylo možné po odeznění smrštění nadzdvižené rohy a hrany přebrousit a povrch vyrovat podle požadované místní rovinnosti. Dilatační spáry v betonové mazanině bylo nutno přiznat i v dlažbě, protože musejí umožnit pohyb podlahy při změně teplotního režimu podlahového vytápění.
Poruchy Anhydritové Podlahové Desky
Posuzovaná podlaha se nachází ve školních učebnách v přízemí a v prvním patře budovy. Při místním šetření bylo zjištěno, že podlahové konstrukce v učebnách vykazují závažné závady související zejména s tuhostí nosné podlahové vrstvy tvořené anhydritovou deskou.
Bylo zjištěno, že tloušťka této desky v rozích místností je velmi malá (asi 16 až 25 mm oproti přibližně 45 až 50 mm uprostřed místností) a v mnoha případech již došlo k odlomení rohových oblastí či k jejich celkové destrukci. Příčinou této závady je pravděpodobně špatná rovinnost povrchu nosné stropní desky, kdy oblasti v rozích vystoupily nad požadovanou úroveň. Po položení vrstvy tepelné a kročejové izolace byla podlaha zarovnána do požadované úrovně na úkor tloušťky anhydritové desky.
Nedostatečná tloušťka nosné anhydritové desky byla zjištěna rovněž v oblastech okolo truhlíků pro otopná tělesa. V některých místech dokonce vystupovaly trubky na povrch podlahy, případně tloušťka anhydritové desky byla pouze několik milimetrů. V prvním nadzemním podlaží bylo zjištěno poškození anhydritové desky v aule, pravděpodobně od nadměrného namáhání bodovými silami stojek lešení. V ostatních místnostech 1.
Závady nalezené v rozích místností a v okolí truhlíků pro otopná tělesa lze hodnotit jako velmi závažné, protože ukazují, že nosná vrstva podlahy v těchto oblastech není schopna dlouhodobě plnit svou funkci. V místech s nedostatečnou ohybovou tuhostí nosné vrstvy podlahy nelze vyloučit poruchy nášlapné vrstvy, tj. vznik trhlin v nášlapné vrstvě, případně oddělování dřevěných pásků v důsledku vzniku trhlin v nosné anhydritové vrstvě. Toto nebezpečí hrozí v rozích místností a v oblastech okolo truhlíků pro otopná tělesa.
Před pokládáním nášlapné vrstvy bylo třeba obnovit tuhost nosné podlahové desky. Ve všech oblastech je třeba dodržet projektem předepsanou tloušťku anhydritové desky. Oprava byla provedena vybouráním anhydritové desky v oblastech s nedostatečnou tloušťkou, odstraněním části kročejové a tepelné izolace a novým dolitím anhydritové desky.
Pracovní spáry byly vyztuženy pomocí ocelových prutů vložených do vyfrézovaných drážek. Spáry a drážky byly zality epoxidovou pryskyřicí.
Obvodová Dilatace
Tento druh dilatace má dvě hlavní funkce: pojmout objemové změny v podlaze a odhlučnění podlah. U litých anhydritových podlah také plní funkci v průběhu realizace, kdy separuje litou směs od zdí. Pro správnou funkci musí být obvodová dilatace instalována po celém obvodu betonové desky, včetně prostupů podlahou.
Nejdůležitější vlastností obvodové dilatace je stlačení, tedy o kolik se materiál dokáže zmenšit, pokud je na něj vyvíjen tlak. Občas je na stavbách vidět obvodová dilatace z polystyrenu. Za předpokladu, že si spočítáte stlačení, můžete polystyren také použít. V praxi je ale často použití EPS polystyrenu poddimenzováno s ohledem na jeho stlačení.
Způsoby Montáže Obvodové Dilatace
- Samolepící dilatace: Kromě REHAU dilatace je vše ostatní problematické.
- Celoplošně přilepená k separační vrstvě: Problematické, vyžaduje pečlivou montáž.
- Přibetonování obvodové dilatace: Jeden z nejhorších způsobů montáže, většinou zhoršuje rovinnost anhydritové podlahy u krajů.
Obvodovou dilataci fixujeme pobíječkou nebo lepidlem. Je důležité dávat pozor na samolepící obvodovou dilataci s navařenou fólií, protože s tímto typem je spojeno nejvíce problémů při realizaci lité anhydritové podlahy.
Často dochází k odtržení dilatace od zdi vinou pnutí fólie, což vyžaduje opravy s ohledem na zachování funkce obvodové dilatace a pochozí krytinu. Další vada může nastat, pokud folie zůstane napnutá a zůstane tak u krajů vzduch. To může po zatížení podlahy zapříčinit propadnutí.
Dilatace u Cementových a Anhydritových Podlah
U cementových betonových podlah je nutné provádět časté dilatace podlah v ploše, je nutné oddělovat topné okruhy a někdy je nutné provádět dilatace v ploše u větších místností i když mají pravidelný tvar. Toto omezení platí jak pro běžné potěry tak i pro lité cementové podlahy.
Anhydritové podlahy jsou na tom ale jinak. Provádění dilatací v ploše u betonových podlah je dáno chováním materiálu, ze kterého betonová podlaha je. Provádění dilatací v ploše ovlivňuje smrštitelnost. Další důvod k provedení dilatace v ploše může být akustika, způsob montáže, konstrukční spáry stavby nebo podklad s různým stlačením. Lité cementové podlahy se dělají bez dilatací max. Je to poměr šířky a délky místnosti.
Dilatace ve dveřích doporučujeme provádět až po zhotovení anhydritové podlahy a to i v případě podlah s podlahovým topením. Místa v přechodech se nařezávají do hloubky cca 10-20 mm. Anhydritová podlaha pak praskne v zeslabeném místě a nehrozí tak poškození finální vrstvy. V případě bytů je pak vhodné provést klasické dilatace s měkkou vložkou, stačí tak provést jen u hlavních dveří bytu.
Závěr
Podlahové konstrukce velmi často budí dojem, že jejich návrh a provedení jsou relativně jednoduché. Z praxe je zřejmé, že dodatečné zjišťování příčin a řešení oprav stojí velké úsilí a další investice. Na základě zkušeností z posuzování vad a poruch podlah lze doporučit opatrnost a důslednou kontrolu při přebírání podkladu.
tags: #dilatace #betonové #mazaniny #postup