Architektura nás obklopuje na každém kroku. Doma nás těší známé stavby a v zahraničí obdivujeme pro nás atypické slohy. Tento fascinující obor zkoumá vývoj a proměny architektonických stylů napříč časem a kulturami. Architektura jako pojem v sobě zahrnuje nejen estetickou a konstrukční stránku stavitelství, ale i zahradní a bytovou architekturu a urbanismus. To vše velmi podstatně ovlivňuje prostředí, v němž žijeme, a následně spoluutváří i naši osobnost. Architektura se už od starověku považovala za matku umění a v součinnosti s ní se vyvíjelo i malířství a sochařství.
Počátky architektury
Pokud se bavíme o začátku architektury, definujeme ji jako moment, kdy se ke stavbám začalo přistupovat s konkrétním uměleckým nebo praktickým cílem. Předpokládáme, že k tomu došlo 10 000 let před naším letopočtem, a to poté, co lidé opustili jeskyně. S jistotou víme, že první architektonické pokusy vznikly dříve, než existovaly jakékoliv písemné záznamy. První stavitelé přemísťovali kameny do geometrických tvarů a vytvořili tak jedny z nejstarších lidských útvarů, jako byly mohyly, menhiry a kamenné kruhy, například Stonehenge nebo Göbekli Tepe.
Právě Göbekli Tepe neboli Břichatý kopec v Turecku patří mezi nejstarší archeologická naleziště a je odkazem neolitické architektury zbudované předneolitickými lidmi. Jedná se o megalitickou stavbu z doby přibližně 10 až 9 tisíc let před naším letopočtem. Na zachovalých vápencových pilířích byly nalezeny reliéfy zvířat, ptáků i hmyzu. Nedaleko naleziště byla také objevena nejstarší starověká socha Muže z Urfy.
Architektura starověkých civilizací
Počátek architektury lze najít v době vzniku prvních staveb, ovšem spojení stavebních a estetických prvků bylo již součástí budov ve starověkém Egyptě a Sumeru.
Starověký Egypt
Novějším přírůstkem do světa architektury jsou stavby starověkého Egypta, které vznikly 3 tisíce až 900 let př. n. l. Mezi zachovalé památky patří pyramidy, kamenné chrámy, hrobky a paláce. První pyramida se stavěla během vlády panovníka Džosera v Sakkáře pod vedením architekta Imhotepa. Nejenže zosnoval první monumentální kamennou stavbu, ale také byl prvním historicky zaznamenaným architektem. Ačkoliv byl Imhotep po smrti označen za boha, máme záznamy, které dokládají, že se jednalo o skutečně žijící osobu, a nikoliv mýtickou postavu. Kromě pyramid se v Egyptě stavěly také domy z páleného bahna.
Čtěte také: Hliněné cihly v průběhu věků
Starověké Řecko
Evropské myšlení pak asi nejvíce ovlivnila řecká architektura, charakteristická výstavnými náboženskými stavbami. Postupně zde vznikaly jednotné styly, byly rozvíjeny nové konstrukční metody a používán kvalitní kámen a mramor bez jakéhokoli pojícího materiálu. Stavební prvky vzájemně držely pouze vlastní tíhou, stavby byly konstrukčně velmi jednoduché. Za nejvýznamnější chrámovou stavbu je zde považován Parthenón, postavený v 5. stol. př. n. l. Architekty byli Iktinos a Kallikratés a na stavbě se podílel i sochař Feidiás.
Architektura Římské říše
Další zdokonalení architektury je dílem Římanů, kteří řecký styl a postupy obohatili o prvky jiných kultur, ale současně kladli důraz spíše na funkci. Jejich stavby měly často vojenský účel - nejčastěji tedy šlo o opevnění měst a cesty, obdiv dodnes vzbuzují také vodovody. Ty ovšem vyžadovaly pro realizaci plány a rozpočet. Pro zajištění pevnosti a odolnosti těchto strategických staveb vyvinuli Římané navíc beton a ztracené bednění, mohli tak stavět velké a stabilní budovy. Pro strategické členění měst začali vytvářet urbanistické plány sídel, díky jednotnému půdorysu se pak mohla vojska snadno orientovat v jakémkoli římském městě, samozřejmě kromě samotného Říma. Tato architektura měla určitou formou vliv i na architekturu středověku - svůj původ zde má křesťanská bazilika s pravidelným půdorysem a množstvím světla, pozdější základ křesťanského chrámu.
Středověká architektura
Byzantský sloh
Rozpad západořímské říše znamenal ustrnutí architektury, pouze v 5. stol. n. l. došlo v tomto směru k určitému oživení v Byzantské říši. Nový sloh ovlivnil orientální a islámskou architekturu, a také pozdější románský styl. Románský chrám získal v této době členitý půdorys řeckého kříže nebo osmiúhelníku, a do zastřešení vstoupila kupole. Byzantský sloh vnesl také větší dekorativnost do vzhledu vstupů, v konstrukci pak přinesl křížovou klenbu, větší okna - nově i kruhového tvaru, pro vnitřní výzdoby byly využívány mozaiky.
Gotika
12. století již patřilo gotice. Bez prvků antiky, ale s lomeným obloukem, díky němuž došlo k dalšímu výraznému rozvoji stavebnictví. Lomený oblouk nenese totiž vodorovnou váhu, klenba se dělí na více ploch, v určitých případech byla ještě podepírána pilíři. Zdi tak mohly být subtilnější, nemusely již nést celou váhu střechy, současně mohli architekti začít používat i vyšší, až několikametrová okna. Stavby tak získaly na vzdušnosti a vznosnosti. I velké chrámy působí proto elegantně a lehce. Do architektury vnesla gotika další zdobnost v podobě chrličů a fiál s florálními i zvířecími motivy na šikmých střechách. Na mohutnosti dodávaly stavbám čtyřboké věže, zesílené v rozích pilíři. I v tomto období se nový styl projevil nejdříve a nejvýrazněji u církevních staveb, v civilní sféře pak u reprezentativních budov, později si domy s prvky gotiky stavěli i bohatí měšťané.
Renesance
Odklon od inspirativní antiky v období gotiky byl jen krátkodobý. V první polovině 15. století se k ní vrátili v Itálii, aby nejen do stavebnictví, ale i do životního stylu mohl vejít nový myšlenkový proud, renesance. Architektura starověkého Řecka a Říma výrazně inspirovala éru renesance ve Florencii kolem roku 1400 n. l. A ačkoli obecně návrat k antice znamenal povznesení těla i duše v ideálním spojení dle kalokagathie, v architektuře to byl zčásti krok zpět, neboť antika nepracovala s některými, již v této době známými prvky, a ty bylo proto nutné opět zapracovat do antických postupů. Renesanční stavby vynikají symetrií, okna mají opět svůj přesný čtverhranný tvar i své místo v jednotných liniích. Oblost se uplatňovala pouze na kupolích. I v architektuře však renesance prosazovala individualitu a pracovala detailně s vnitřním prostorem stavby.
Čtěte také: Práce projektanta ve Znojmě
Přehled klíčových architektonických slohů a jejich charakteristik
| Sloh | Období | Charakteristické znaky |
|---|---|---|
| Neolitická architektura | cca 10 000 - 9 000 př. n. l. | Přemísťování kamenů do geometrických tvarů, mohyly, menhiry, kamenné kruhy (např. Göbekli Tepe) |
| Starověký Egypt | 3 000 - 900 př. n. l. | Pyramidy, kamenné chrámy, hrobky, paláce, první monumentální kamenné stavby |
| Starověké Řecko | od 5. stol. př. n. l. | Výstavné náboženské stavby (Parthenón), jednotné styly, kámen a mramor bez pojiva, konstrukční jednoduchost |
| Starověký Řím | navazuje na řecký styl | Důraz na funkci (vojenské stavby, vodovody), beton, ztracené bednění, urbanistické plány, původ křesťanské baziliky |
| Byzantský sloh | od 5. stol. n. l. | Členitý půdorys (řecký kříž/osmiúhelník), kupole, křížová klenba, větší kruhová okna, mozaiky, dekorativnost |
| Gotika | od 12. stol. | Lomený oblouk, subtilní zdi, vysoká okna, vzdušnost, vznosnost, chrliče, fiály, čtyřboké věže |
| Renesance | od 15. stol. v Itálii | Návrat k antickým prvkům, symetrie, čtverhranná okna, kupole, důraz na individualitu a vnitřní prostor |
Evoluce architektonických principů a moderní trendy
Prapůvodním principem architektury jako uměleckého směru byla vždy harmonie, až v 19. století přibyla funkce a účelnost stavby, jimž se začaly podřizovat proporce a stavební materiály. Určujícím se stal vnitřní architektonický prostor, nikoli, jak bývalo dříve, vnější vzhled. V posledních desítkách let vidíme architekturu, která se zaměřuje hlavně na užitnost, společenskou náladu a potřeby lidí. Moderní technologie nám dávají příležitosti, o jakých se dřívějším architektům ani nesnilo. Přesto se i dnes inspirujeme a učíme od původních stavitelů a architektů.
Studium a význam architektury
Knihy v této oblasti nabízejí hluboký vhled do toho, jak se architektura přizpůsobovala společenským změnám, technickým inovacím a uměleckým trendům. Mezi nejoblíbenější tituly patří ty, které propojují historické události s architektonickým vývojem. Díla s nejlepším hodnocením často přinášejí detailní analýzy významných staveb a vlivných architektů. Srozumitelným a vyčerpávajícím průvodcem historií architektury je publikace, která zahrnuje tak odlišné kultury, jako byly kultura Mayů, kultura dynastické Číny i renesanční Evropy. Kdo chce detailně pochopit jazyk architektury, musí nejprve znát základní stavební kameny.
Bydlení se týká každého z nás, je to něco, co je současně aktuální i hluboce historické. Kniha Kapitoly z historie bydlení odhaluje v dávných i blízkých dějinách překvapivá fakta a souvislosti, které mnohdy dodnes určují způsob, jakým bydlíme. V této knize se můžete seznámit s nejkrásnějšími a nejpůsobivějšími stavbami na světě, jako jsou kostely, hrady, zámky, paláce, kultovní místa, chrámy, výškové budovy, průmyslové objekty, divadla, stadiony, mosty a věže. Objevujte stavby pohledem zevnitř i zvenčí.
Závěrečný díl průvodců Zlatého řezu po moderní architektuře na území České republiky mapuje dědictví stavební kultury v Čechách mimo hlavní město Prahu od počátku 20. století do současnosti. Publikace představuje také téma žen v architektuře druhé poloviny 20. století jak z hlediska dějin architektury, tak v mezioborových souvislostech z pohledu sociologie, obecných dějin a genderových studií.
Monumentální dílo Václava Mencla, Dějiny evropské architektury, je vydáváno ve svazcích. První svazek byl vydán téměř po padesáti letech od vzniku rukopisu, následně s odstupem jednoho roku vychází druhý. Po předchozích dvou dílech - Umění starověkých říší a Umění antického světa - vychází třetí svazek Menclových Dějin evropské architektury obsahující Středověké umění evropského Západu.
Čtěte také: Zjistěte více o pasportizaci staveb
tags: #dejepis #staveb #a #architektury