Otroctví provází lidské dějiny napříč kontinenty a kulturami. Avšak nikde na světě nedošlo k tak masivnímu odvlékání lidí, jako tomu bylo v Africe. Během čtyř staletí byly z Afriky násilím odvlečeny milióny lidí, kteří se stali otroky. Hlavní cílovou zemí byla převážně Amerika, ale dalšími oblastmi, kam bývali a nadále jsou lidé odvlečeni, jsou země Středního Východu a Severní Afriky.
Předpokládá se, že z Afriky bylo odvlečeno na 15 miliónů lidí. K největšímu zotročování došlo v průběhu 19. století, kdy otroky pohlcovaly nové plantáže v Severní Americe. Otroctví však není a nebylo spojeno jen s „Černou Afrikou“, ale táhne se celými lidskými dějinami. S otroctvím se v Africe setkáme i dnes.
Historický kontext otroctví
Otroctví sahá do hluboké historie lidské kultury. O tom, že se někdo stal otrokem, či byl prodán nebo vykoupen, nám podávají svědectví různé historické prameny. Zmínky o otroctví nalezneme dokonce v Bibli či Koránu, v náboženských textech Judaismu, atd. Historii otroctví nalezneme všude po světě.
- Otroky měli američtí Majové a Aztékové, asijští Sumerové a Babyloňané, severoafričtí Egypťané (za jejich pomoci se stavěly slavné pyramidy a otročili zde Evropané, Židé a Etiopané).
- Evropští Řekové a Římané používali otroků k vojenské službě, v civilní správě, v domácnostech a dokonce i ve státní správě. Římané své otroky „lovili“ ve značně rozsáhlém území sahajícím od Británie po Egypt.
- Otroctví však na evropském kontinentu nalezneme i později. Naši slovanští králové lovili otroky po Evropě do doby, něž přijali křesťanství.
- V první polovině 19. století se v Carském Rusku nacházela 1/3 populace lidí ve stavu nevolnictví. Neměli žádná práva podobně jako otroci. Mohli být prodáváni, kupováni atd. Teprve Car Alexandr II. v roce 1861 dal svobodu nevolníkům a nevolnictví zrušil. O čtyři roky později bylo zrušeno otroctví i na americkém kontinentu.
Otroctví v afrických společenstvích
V Africe existovalo v minulosti mnoho společenství a království, které si držely otroky, např. Asanti, království Dahomey a Bonny. To vše daleko předtím, než byly navázány obchodní kontakty s Evropou. Otroctví zde ale nemělo komerční charakter. Otroci byli spíše drženi jako rodinné bohatství a pomocná síla v hospodářství. Jednotliví představitelé tím prezentovali svou moc a bohatství, avšak bez komerčního užitku. Dalo by se to hrubě přirovnat k držení stád skotu u Masajů či jiných národností a kmenů.
Na počátku 18. století se království Dahomey (dnešní Benin) stalo hlavním hráčem na poli prodeje otroků. Vedlo války se svými sousedy, např. s královstvím Whydah, které provozovalo podobnou živnost, aby získalo na 10 tisíce otroků. Díky tomu například obdržel král Tegbesu v roce 1750 na 250 000 liber z prodeje otroků. O něco později král Gezo prohlásil, že obchodováním s otroky nedělal nic špatného, dělal jen to, co jeho předchůdci a co po něm Britové chtěli. Můžeme též konstatovat, že v západní Africe otrokářství žije dodnes.
Čtěte také: Typy cihel pro stavbu krbu
Například praprapravnuk Baba-ato (či Babatu), známý severo-ghanský otrokář původem z Nigeru, nevidí na chování svého předka nic neobvyklého. Zasazeno do historického kontextu, obhajuje svého předka. Myslel si, že jím chycení otroci budou, podobně jako tomu bylo v Africe, sloužit na dvorech králů. V podstatě podobné reakce a postřehy lze vypozorovat i u dávných cestovatelů.
Marocký Leo Africanus byl očarován bohatstvím a počtem otroků ve městě Gao v království Songhay, které navštívil v roce 1510 až 1513. Ve Svahilské oblasti východního pobřeží Afriky byl v té době již rozšířen Islám. Sultáni, vládní úředníci a zámožní mužové této oblasti využívali jako otroky též nemuslimské obyvatelstvo. Ti pracovali jako služebníci, na polích a byli odznakem majetku. Lidé, kteří byť vykonávali podobnou práci, ale byli muslimové, byli svobodní. I tak byly hranice mezi vrstvami velmi pružné.
Království Asanti (dnešní Ghana) mělo též dlouhou tradici v místním otroctví. Jejich hlavní obchodní komoditou však bylo zlato. Teprve s příchodem Evropanů nahradil obchod s otroky zlato, jako hlavní obchodní komoditu. Tento obchod probíhal až do příchodu britské koloniální zprávy v roce 1895. Britský přístup se změnil, když král říše Asanti odolal Britské koloniální správě. Potlačování otrokářství se stalo ospravedlněním v rozšiřování evropské nadvlády nad africkým kontinentem. Ponížením a následným exilem krále Prempeh I v roce 1896 zde bylo zrušeno otroctví.
Přesto je nutné říci, že již v roce 1807 deklarovala Velká Británie za nelegální veškerý obchod s otroky. Král říše Bonny (delta Nigeru) byl v úžasu z tohoto konce otrokářství v této oblasti. A smutně prohlásil: „Myslíme si, že obchod musí pokračovat. Toto je přání našich kněží a věštců. Říkají, že naše země, jakkoli velká, nemůže zastavit nařízení Boží“.
Otroctví ve východní Africe a arabský svět
Též otrokářství ve východní Africe bylo velmi rozšířené a dobře organizované daleko před příchodem Evropanů. Bylo řízeno poptávkou sultanátů Středního východu. Afričtí otroci končili jako námořníci v Persii, lovci perel v Perském Zálivu, jako vojáci Otomanské říše či dělníci v solných dolech v Mezopotámii (dnešní Irák). Mnoho lidí bylo otroky v bohatých domech. Arabští obchodníci byli již usazeni podél celého východoafrického pobřeží a vytvořili zde kulturu, které říkáme svahilská (Swahili).
Čtěte také: Trendy v cihlových obkladech do kuchyně
V druhé polovině 18. století nastal v oblasti boom otrokářství. Brazilští obchodníci, kterým se začal díky britskému embargu na obchod s otroky (lodě byly Brity zabavovány) rozpadat obchod se západní Afrikou, se přesunuli na východní pobřeží Afriky. Množství rozličných lidí - Arabů a Afričanů - se rychle zapojilo do obchodování s otroky z vnitrozemí a současně i do obchodu se slonovinou. Přesto nejznámější obchodník s otroky byl Tippu Tip, swahilský arab, syn otrokáře, vnuk otroka. Narodil se na Zanzibaru, byl arabsko afrického původu. Poté co dospěl, odešel a založil základnu západně od jezera Tanganika a navázal spojení s Msiri. On a jeho muži operovali na ploše rozprostírající se přes tisíce kilometrů od pobřeží daleko do vnitrozemí.
Pro úplnost je třeba uvést i obchodování s otroky v arabském světě. Nutno však zdůraznit, že zdroje nejsou věrohodné, ale jsou díky propagandě velmi zkreslené. Tu vedli proti Arabům Angličané v době jejich války na Blízkém Východě. Některé zdroje uvádějí celkový počet až 17 miliónů otroků, kteří byli zavlečeni z Afriky do arabského světa. V tomto čísle je však zahrnuta i arabská kulturní oblast v Africe a číslo je značně nadnesené. Věrohodnější jsou však čísla, která hovoří o tom, že mimo Afriku bylo do arabských zemí v 18. století zavlečeno 44 tisíc lidí, v devatenáctém století pak již jen 3 tisíce osob. Tento obchod však v menší míře pokračuje dodnes.
Cesty do otroctví
Otrokem se člověk mohl stát velmi snadno a bylo k tomu hned několik cest.
- Kariéra válečníka: Pokud voják padl do zajetí, byl okamžitě prodán. Například kmen Baganda ve východní Africe vedl mnoho válek s okolními kmeny Bunyoro a Basoga. Zajatci byli prodáváni. Tato velmi výnosná činnost vedla později k tomu, že důvody k válce se stávaly stále malichernějšími, až později nebyly „vyhlašovány“ žádné. V západní Africe pak množství prodaných válečníků rozhodlo výsledek války mezi královstvími Dahomey a Oyo.
- Spáchání „trestného činu“: I menší provinění mohlo vést k zotročení.
- Potomek či člen rodiny dlužníka: Vůle vůdce nebo náčelníka se v afrických společenstvích projevovala nad „bezzemky“, kteří spravovali jeho půdu. Valná většina takových poddaných neměla žádná práva. Tím, že chovali krávy, sbírali bobule nebo obdělávali políčko, se automaticky stávali dlužníky. A zdaleka ne vždy se podařilo splácet pronájem v úrodě. Postupně se celé rodiny staly otroky, a dluh přecházel na další generace.
- Urovnávání sporů výkupným: V povodí Nilu zase bývalo zvykem urovnávat spory mezi kmeny výkupným odváděným v pracovní síle. Snaha uplatit pro zachování míru svého silnějšího protivníka právě otroky pak akcelerovala poptávku. Náčelníci se rozhodovali, zda zaútočí na své slabší sousedy a k splacení paktu použijí jejich zotročené obyvatele, anebo se vzdají vlastních otroků.
- Potřeby kouzelníků a šamanů: Určitý počet otroků pro vlastní potřebu vyžadovali a vyžadují kouzelníci a šamani.
- Požadavky pohlavárů: Část otroků byla požadována i pohlaváry jednotlivých oblastí.
- Únos: Poslední a zdaleka nejrozšířenější cestou - byla cesta bílého muže. Stejně hrůzný osud čekal i vdovy, sirotky, nadbytečné dcery a chudé příbuzné.
Nákupem otroků se zase okázale demonstrovala moc vládců. Čím víc jich kdo měl, tím silnější se v očích svého okolí zdál. Zásadní změna pak přišla s objevem zlata na západním pobřeží Afriky. Těžba zlatonosných písků i práce v dolech si přímo říkala o levnou pracovní sílu. Střelka na pomyslném kompasu obchodníků s karavanami otroků tak zamířila k Pobřeží slonoviny.
V muslimských královstvích bývalo zvykem odprodávat vlastní syny do armády. Pořád je čekalo něco lepšího, než být zakoupen vládci z Beninu nebo Faviny z Dahome. Ti totiž při krvavých obřadech každoročně obětovali stovky otroků k usmíření bohů. A krev si žádali i bohové Ašantů. Imbangalové v Angoly nebo Nwamweziové z Tanzanie se stali „mezinárodními“ překupníky, kteří vysílali své obchodní agenty všude tam, kde propukaly kmenové války. Jejich spory často i podněcovali a obě znesvářené strany zásobovali zbraněmi bez rozdílu. Protože na výsledku, ať už byl jakýkoliv, nikdy netratili. Čím horší a delší válka nastala, tím více přinesla otroků.
Čtěte také: Šamot pro vytápění
Rozsah otroctví a zapojení Afričanů
Otrokářství nebylo vynálezem západního světa. Otroctví a otrokářství bylo v Africe široce rozšířené po tisíce let. A nebylo přitom o nic méně hanebné. Obchod s otroky fungoval už ve starém Egyptě, otěže poté převzali Kartaginci a po nich Římané. Další dlouhá století dominovali trhu s lidmi Arabové. Za 600 let odvlekli do otroctví přes 17 milionů osob. Souběžně s nimi se pak v 16. století zapojili i Evropané. Jako první Portugalci, shánějící pracovní síly pro Jižní Ameriku.
Hodí se také dodat, že oni krutí lovci otroků, kteří dobývali a vypalovali domorodé vesnice a lapali muže, děti a ženy k prodeji na tržištích, byli prakticky vždy místní. Tedy obyvatelé ze sousedních kmenů a domorodých etnik.
Bojovali sami Afričané proti otrokářství? Tady je výklad historie o něco složitější. Jolové a Diolové ze Senegalu a Gambie se proti obchodu s lidmi ostře vymezovali a otroctví na svých územích přísně zapovídali. Až do 17. století, kdy se stali jeho manažery. Středoafrická etnika Kru a Baga přímo proti lovcům lidí bojovala. Jenže své zajatce pak prodávali do otroctví. Vládci říše Mossi, z dnešní Burkiny Faso, se po staletí pokoušeli získat kontrolu nad trans-saharskou obchodní cestou, a tím pádem i nad obchodem s otroky. Neúspěšně. Lidé z početného etnika Hausa potírali otroctví mezi sebou, ale přitom patřili k největším přepravcům otroků přes pásmo Sahelu a Sahary. A podobné to bylo i s hrdými Tuarégy, kteří si velmi vážili svobody.
„Bez komplexního obchodního partnerství mezi africkými elitami a obchodníky s lidmi by nemohlo otroctví nikdy existovat,“ podotýká k tomu profesor afro-amerických studií na Harvardu, Henry Louis Gates. Ten jako jeden z mála upozorňuje na to, že až 90 % objemu „exportu“ otroků mimo Afriku měli na svědomí právě Afričané. Afrika nebyla jen zdrojem ovoce, koření, zlata a slonoviny.
Mezi lety 1502 až 1853 existovalo na území Afriky celkem 173 států, království a politických útvarů. Je to nepříjemné téma - jak v Evropě, tak v Africe, ale i arabském světě. Účast na obchodu s otroky se týkala snad každé společnosti. Dopady hrůzného zacházení s lidmi pak vidíme dodnes.
Poněkud zvláštně pak působí třeba nedávná aktivita ghanské vlády, která rok 2019 vyhlásila Rokem vzpomínání. V rámci smíření se s těžkou historií vyzvala obyvatele afrických diaspor, potomky dávných otroků po celém světě, k návratu do staré vlasti. Od země, která po čtyři století dobrovolně a s ekonomickým výnosem zajišťovala 20 % celoafrického „exportu“ otroků za oceán, to ale zní poněkud zvláštně.
Statistiky otroctví v Africe
Ještě v roce 1824 se polovina z obyvatel etnika Kano na severozápadě Nigeru počítala mezi otroky. Padesátiprocentní zastoupení nesvéprávných otroků měla po staletí také Sierra Leone. Velká muslimská království a africké říše na území Afriky: Ghana, Mali, Segou a Songhaj, disponovala v průměru třetinou zotročeného obyvatelstva. Tři čtvrtiny domorodých etnik Vai, Duala a Kameruňanů byly otroky Kasanžanů z Konga a Chokweů z Angoly. Třetina národa Ašantů a Yorubů byla také zotročena. Bantové ze Somálska se jako otroci už rodili. Sokotové patřili k movitému majetku kalifů z Nigérie a dvě třetiny obyvatel etnika Gurma z dnešní Burkiny Faso žily rovněž coby otroci. Otroctví bylo běžné i v etnicích Ga a Ewe, u Efiků, Fonů, Akanů a lidí kmene Igbo.
Dá se říct, že mezi 6. až 16. stoletím, tedy než se do obchodu s otroky zapojily evropské země, bylo v celé Africe méně svobodných, než otroků. Svou roli tu sehrála společenská struktura, hierarchie afrických společenství, náboženství a politika. Do absolutního područenství jste se většinou už narodili a celý váš osud řídila vůle náčelníka. Život v některých kmenových společnostech nelze považovat za selanku. Náčelník byl jen tak mocný, kolik řídil duší. A proto se svými válečníky podnikal výpady na území ostatních kmenů, aby zotročoval i jejich obyvatele. Jedinou výhodou člověka, který se do takového kmenového otroctví narodil, bylo, že jeho život měl trochu větší váhu než čerstvě dovlečení otroci první generace z poraženého kmene. Pokud chtěl náčelník s obchodníky nebo jiným kmenem směnit nějaké zboží, mohl jako univerzální platidlo vyvolit jakéhokoli otroka.
Dopady otroctví a odpor
Těžké dopady na obyvatelstvo, společnost a ekonomiku si začali uvědomovat i sami Afričané velmi brzy. Tento odpor začal někdy v 16. století. Pohlavár Koro Liman IV z Gwolu v západní Ghaně, začal pro své lidi budovat opevnění, aby nemohli být zavlečeni do otroctví. Král z Beninu (dnešní Nigérie) Oba okolo roku 1550 viděl, jak mu otrokářství devastuje království. Zavlékáni byli hlavně muži. Tak okamžitě otroctví zakázal. Afonso I, král Konga, podobně došel k zjištění, že mu portugalští otrokáři ničí zemi a na jejich praktiky si stěžoval portugalskému králi.
„Je zde mnoho obchodníků po celé zemi. V jiných místech lidé pod tlakem okolností zrušili i své zvyky a přestali spolu s pánem pohřbívat a zabíjet jeho otroky. Např. král Eyo Honesty II z Creek Town zakázal zabít své otroky až umře.“
Ekonomické důsledky pro Evropu
Ještě jednou se vrátíme do minulosti, abychom si připomněli, co jsme díky práci Afričanů získali. V 18. století byly 2/3 otroků zneužívány k práci na plantážích cukrové třtiny, a s tím rostla spotřeba cukru v Evropě. Na rostoucí spotřebě se díky levné pracovní síle podepsala snižující se cena cukru. Např. v Británii za 150 let vzrostla spotřeba cukru o 2500 procent.
Druhý rostlinný produkt, který je i jistým symbolem práce otroků, je bavlna. Vše začalo v roce 1793, kdy Eli Whitney objevil postup, jak oddělit vlákno od plodu. Díky tomu se Amerika stala světovou velmocí ovládající obchod s bavlnou, zvláště vynikaly Geogrie a Virgínie. 1500 - byla založena první cukrová plantáž ve Sv. Tomáši a Princově ostrově.
Zrušení otroctví a repatriace
V 18. století pomalu začíná v Evropě hnutí za zrušení otrokářství. Williamem Wilberforce se stal hlavním představitelem abolicionistů, kteří začali silně lobovat v anglickém parlamentu a pracovat s veřejným míněním. Měli představu, že vrátí otroky do jejich vlasti a všechny osvobodí. Průmyslová revoluce v Anglii, s tím spojené množství lidí bez práce. Přes zjevné potíže začala Velké Británie těžit z nové situace, její ekonomická pozice sílila. S ekonomikou přišly na řadu i změny sociální. V roce 1807 zakázala britská vláda prodej, transport a nákup otroků. Vlastnit otroka opatřeného před účinností zákona však nebylo trestné. V srpnu 1834 Parlament osvobodil v Západní Indii děti pod 6 let, plantážníci dostali od vlády kompenzaci 20 miliónu liber. V roce 1865 bylo zakázáno otroctví v Americe. Zákaz otroctví postupně přijaly všechny koloniální země i země Afriky a Asie. Nejpozději asi Nigérie, která přijala zákon v roce 1936. Nutno však opět připomenout, že otroctví stále žije.
Ke cti Britů nutno dodat, že obchod s otroky jako první oficiálně zakázali. Ačkoli až poté, co s nimi zasídlili své americké kolonie. Od roku 1808 proti němu začali bojovat, byť se záměry spíše ekonomickými než humanitárními. Nakrátko otroctví zakázala i revoluční Francie, odhodlání zříci se výhodné pracovní síly jí však dlouho nevydrželo. Britský zákaz stroj otroctví nezastavil. Měl totiž ohromnou setrvačnost. Belgické Kongo fungovalo v otrockém režimu ještě ve 20. letech 20. století a arabské země se otroků z Afriky zříkaly těžce ještě v letech šedesátých. A v pozměněné podobě, jen částečně kriminalizované, tu otroctví funguje vlastně dodnes.
Návrat otroků do Afriky
První návrat bývalých otroků se uskutečnil v Sieře Leone, kdy na 400 lidí opustilo Londýn. Lidé odcházeli z Anglie většinou chudí. Po občanské válce v Americe bylo osvobozeno mnoho otroků v Americe. Mnoho lidí bylo též propuštěno z Anglické armády. Tito černí loyalisté osidlovali „Nové Skotsko“. Další skupinou lidí, kteří však do Nového Skotska neodešli dobrovolně, byli Maroonové. Byli to rebelové z Jamajky, bojující proti Britům.
Okolo roku 1808 či 1787 vznikla Sierra Leone, která byla roku 1896 prohlášena za protektorát. Maroonové sem byli též posíláni. Díky určitému kulturnímu náskoku bývalých otroků se ze Sierry Leone stalo v 19. století kulturní a vzdělanostní centrum západní Afriky.
Sousední země Libérie začala být kolonizována osvobozenými americkými otroky v roce 1822, hlavní slovo ve znovu navrácení měla American Colonisation Society. Libérie získala samostatnost v roce 1847 pod vedením J.J.Robertsa, který byl původem svobodný černý Američan z Virginie. I tato země slavila velké úspěchy na poli obchodním a kulturním.
Mnoho bývalých otroků se navracelo za vidinou nového života v Africe. Tento proces probíhal v oblasti západní Afriky od roku 1800 do roku 1900. Na východě byl asi o 40 let delší. Postupný návrat vyvolával i určité tlaky, protože pro stále nové příchozí nebylo místo. Navíc tito relativně vzdělaní lidé obsazovali důležité posty ve státní správě a to se původním obyvatelům příliš nezamlouvalo, protože jim začali vládnout jejich otroci. Později navíc Libérie přešla pod koloniální zájem Evropy, v roce 1880 byla její část přičleněna k Sieře Leone, v roce 1891 jihovýchodní část země zabrala Francie.
Otroctví dnes a otázka reparací
Během posledních let se stále častěji nastoluje otázka reparací za otrokářství. Hovoří se též o jakémsi holokaustu Afriky. Silná slova však tuto otázku nevyřeší. Problémem je, koho odškodnit - konkrétní lidi a které? Či odškodnit postižené země, které tímto dříve trpěly. Čísla zavlečených lidí se též různí. První a nepravděpodobné odhady hovoří o 50 miliónech lidí zavlečených do zámoří, jiní badatelé udávají počet 15 miliónů, další však jen 12 miliónů. Pravdou však je, že otrokářství mělo nepříznivý vliv na africkou populaci.
Jedním z hlavních dopadů bylo to, že byli zavlékáni převážně muži. Žen bylo v Africe mnoho a mělo to za následek ukotvení polygamní společnosti v zemích na jih od Sahary. Dalším dopadem je odhad celkové populace obyvatelstva v subsaharské oblasti. Vzpomínky se sice snažíme vymazat a rozhovory o reparacích zamést pod koberec, ale samotná existence takzvaného západního světa je postavena na tělech otroků a otrokyň. Otroctví v pozměněné podobě, jen částečně kriminalizované, tu funguje vlastně dodnes.
tags: #cihly #otroctví #afrika #historie