Betony patří ve stavebnictví mezi nejpoužívanější a nejrozšířenější stavební materiály. Jejich historie sahá až do starověkého Říma. Beton je umělé stavivo složené z cementu, hrubého a jemného kameniva a vody. Své vlastnosti získává hydratací cementu.
Mezi veřejností jsou často zaměňovány pojmy beton a potěr. Kromě skutečnosti, že se vlastnosti betonů a potěrů ověřují jiným způsobem, liší se hlavně oblastí použití. Zatímco beton je určený pro staticky namáhané konstrukce, potěry tvoří spádové, vyrovnávací a roznášecí vrstvy podlah. Zda se jedná o potěr, nebo beton, poznáte snadno na obalu výrobku, kde je uvedena u potěrů evropská norma EN 13813 a zatřídění např. CT-C30-F5. U betonů je uvedena norma EN 206-1+A2 a zatřídění např. C 25/30.
Naproti tomu betonový potěr je věc obvyklá i v běžné občanské výstavbě. Těžké podlahové konstrukce jsou standardním řešením v novostavbách rodinných domů. Potěrový beton nabízí absolutní stabilitu, pevnost i hygienickou nezávadnost. Jemný potěrový beton navíc při správném použití dokáže vyřešit i případné nedokonalosti v rovinnosti podkladu.
Betonový potěr, někdy označovaný také za cementový potěr, a betonová mazanina je označení pro dvě směsi, které jsou svým složením stejné. Rozdíl je jen v tloušťce jejich uložení - potěr je vrstva do 50 mm, mazanina pak označuje podlahovou roznášecí vrstvu o tloušťce větší než 50 mm. Jemný betonový potěr může kromě roznášecí funkce plnit i úkol vyrovnání podkladu pod podlahovou krytinu.
Důležitá norma pro podlahové potěry je ČSN EN 13813 „Potěrové materiály a podlahové potěry - Potěrové materiály - Vlastnosti a požadavky“, která byla vydána v roce 2003. Je určena pro vlastní stavební materiály a lze v ní tedy získat informace o tom jak rozumět kódu značení potěrových materiálů, či jaké vlastnosti, respektive třídy vlastností, lze předepsat.
Čtěte také: Důležité aspekty betonového potěru
S předchozí normou souvisí ČSN EN 13318 „Potěrové materiály a podlahové potěry - Definice“. Ta obsahuje pouze definice, a to vždy v češtině, angličtině, němčině a francouzštině. Požadavky na vlastní konstrukce, tedy vrstvy potěrů zabudovaných do podlahy, uvádí například nová ČSN 74 4505 „Podlahy - Společná ustanovení“.
Tradičním materiálem je cementový potěr. Obvykle se pokládala a pokládá zavlhlá směs, kterou je třeba na místě důkladně zhutnit. V posledních letech jsou na trhu i lité cementové potěry. Ve srovnání s anhydritovými litými potěry je jeho předností zejména odolnost proti vlhkosti, kompatibilita s dalšími cementovými materiály (např. lepidla) a možnost zajištění mrazuvzdornosti.
Druhými dnes velmi často používanými materiály jsou anhydrit a další hmoty na bázi síranu vápenatého. Tyto potěry vyžadují kratší a méně intenzivní ošetřování (pouze minimálně 2 dny ochrany před prudkým vysušením). Jejich další výhodou je prakticky zanedbatelné smršťování, což umožňuje vytvoření velkých ploch bez smršťovacích spár, a relativně malá pracnost pokládky.
V posledních letech se i v ČR začínají pokládat asfaltové potěry. Jejich hlavní předností je možnost urychlení výstavby, kdy vyzrání potěru je otázkou jejich vychladnutí. Výjimečně, zejména u starších domů, se lze setkat také s potěry hořečnatými (xylolit) nebo, ve speciálních podmínkách, s potěry na bázi syntetických pryskyřic.
Typy potěrů podle umístění v konstrukci:
- Potěr spřažený s podkladem: Není samonosnou konstrukcí a kopíruje všechny deformace svého podkladu. Používá se zejména jako vyrovnávací vrstva, nebo pro zlepšení vlastností povrchu podlahy a klade se v tloušťkách cca 10-30 mm.
- Potěr oddělený od podkladu separační vrstvou: Používá se zejména pokud nelze zajistit soudržnost s podkladem, nebo kde chceme vyloučit promítnutí trhlin z podkladu do potěru.
- Plovoucí potěr: Je nejčastějším typem v bytových a občanských stavbách, kvůli nutnosti izolovat prostory v různých podlažích proti přenosu kročejového hluku. Jeho únosnost závisí nejen na tloušťce a mechanických vlastnostech vlastního potěru, ale velmi výrazně také na stlačitelnosti zvukové či tepelné izolace pod potěrem.
Pro plovoucí potěry je rozhodujícím parametrem popisujícím mechanické vlastnosti pevnost v tahu za ohybu. Tu lze zkoušet podle ČSN EN 13892-2 „Zkušební metody potěrových materiálů - Část 2: Stanovení pevnosti v tahu za ohybu a pevnosti v tlaku“ pouze na zkušebních tělesech.
Čtěte také: Jak vybudovat betonový základ pro bránu
Prakticky vždy je před pokládkou následných vrstev kontrolována vlhkost potěru. Normový postup, tzv. gravimetrická metoda, je definován v ČSN EN ISO 12570 „Tepelně vlhkostní chování stavebních materiálů a výrobků - Stanovení vlhkosti sušením při zvýšené teplotě“.
Pro pokládku následných vrstev jsou důležité parametry rovinnosti povrchu. Dle terminologie ČSN 74 4505 je jedná buď o celkovou rovinnost povrchu, což jsou odchylky skutečně provedeného povrchu od předepsané roviny, nebo o místní rovinnost povrchu, což jsou jednak odchylky od rovné úsečky reprezentované dvoumetrovou latí a jednak rozdíly ve výškové úrovni hran ve spárách.
Minimální tloušťky potěru v závislosti na typu a pevnosti
Pro určení správné výšky potěru nestačí jen informace o jaký druh potěru se jedná, důležitější je informace o pevnosti v ohybu (při pokládce na stlačitelný podklad) - každý typ potěru má několik tříd pevnosti.
Pro obytné budovy se uvažuje plošné zatížení do 2kN / m2.
| Typ potěru | Třída pevnosti | Minimální tloušťka (mm) |
|---|---|---|
| Plovoucí potěr | F4 | 45 |
| Plovoucí potěr | F5 | 40 |
| Plovoucí potěr | F7 | 35 |
| Vytápěný potěr | F4 | 45 |
| Vytápěný potěr | F5 | 40 |
| Vytápěný potěr | F7 | 35 |
| Potěr na izolaci | IC10 | 25 |
| Potěr na oddělovací vrstvě | F7 | 35 |
| Potěr na oddělovací vrstvě | F10 | 30 |
Čtěte také: Montáž betonových plotových panelů
tags: #betonový #potěr #tloušťka #normy