Betonové potěry, často zaměňované s betonem, představují klíčovou součást moderních podlahových konstrukcí. Zatímco beton je určený pro staticky namáhané konstrukce, potěry tvoří spádové, vyrovnávací a roznášecí vrstvy podlah. Betonový potěr, někdy označovaný také za cementový potěr, a betonová mazanina je označení pro dvě směsi, které jsou svým složením stejné. Rozdíl je jen v tloušťce jejich uložení - potěr je vrstva do 50 mm, mazanina pak označuje podlahovou roznášecí vrstvu o tloušťce větší než 50 mm. Jemný betonový potěr může kromě roznášecí funkce plnit i úkol vyrovnání podkladu pod podlahovou krytinu. Jde o nedílnou součást většiny podlahových konstrukcí. Podlahové potěry tvoří jednak základní nosnou vrstvu, jednak vyrovnávací vrstvu. Na tu se pak aplikuje přímo, nebo přes vyrovnávací samonivelační hmotu, finální podlahová krytina (dlažba, PVC, vinyl, koberce, dřevo).
Informace o produktu Weber CZ425
Betonový potěr Weber CZ425 vyrovnávací, 25 MPa, 25 kg. Tato jednosložková cementová podlahová hmota je určená pro ruční zpracování.
- Č. výr.: 5235522
- Druh výrobku: Potěr, Beton, Cement
- Varianta: Cementový potěr
- Složení: Cement
- Oblast využití: Exteriér, Interiér
- Vlastnosti: Jednoduché zpracování
- Provedení: Betonový potěr
- Obsah: 25 kg
- Spotřeba: 20 kg/m²
- Doba zpracování: cca 60 min
- Pevnost v tlaku: 0,03 N/mm²
- EAN: 2005235522004, 8595124800893
Cena
- Cena za kus: 165,00 Kč (vč. DPH a bez nákladů na přepravu)
- Odpovídá: 6,60 Kč za kg
- Při odběru 42 ks: 157,00 Kč za kus (6,28 Kč za kg)
Bezpečnostní pokyny
Signální slovo (CLP čl. 20): Nebezpečí
Informace o nebezpečnosti (věty H):
- (H315) Dráždí kůži.
- (H317) Může vyvolat alergickou kožní reakci.
- (H318) Způsobuje vážné poškození očí.
- (H335) Může způsobit podráždění dýchacích cest.
Bezpečnostní pokyny (preventivní prohlášení - věty P):
Čtěte také: Betonový potěr a platné normy
- (P102) Uchovávejte mimo dosah dětí.
- (P103) Před použitím si přečtěte údaje na štítku.
Upozornění
Dodatečné přidávání plniva, pojiva a přísad není možné. Podklad musí být dle použití pevný, stabilní a zbavený nečistot, prachu a separačních vrstev (mastnoty, oleje).
Normy a specifikace pro podlahové potěry
Důležitá norma pro podlahové potěry je ČSN EN 13813 „Potěrové materiály a podlahové potěry - Potěrové materiály - Vlastnosti a požadavky“, která byla vydána v roce 2003. S předchozí normou souvisí ČSN EN 13318 „Potěrové materiály a podlahové potěry - Definice“. Ta obsahuje pouze definice, a to vždy v češtině, angličtině, němčině a francouzštině. Požadavky na vlastní konstrukce, tedy vrstvy potěrů zabudovaných do podlahy, uvádí například nová ČSN 74 4505 „Podlahy - Společná ustanovení“. Je určena pro vlastní stavební materiály a lze v ní tedy získat informace o tom, jak rozumět kódu značení potěrových materiálů, či jaké vlastnosti, respektive třídy vlastností, lze předepsat. Obsáhle se věnuje hodnocení shody, což jsou ustanovení důležitá především pro výrobce potěrových materiálů.
V části normy ČSN 74 4505 „Podlahy v bytové a občanské výstavbě“ se explicitně upozorňuje na okolnost, že monolitické podlahové vrstvy z materiálů, které podléhají smrštění (např. beton), musejí být rozděleny smršťovacími spárami. Vzdálenost smršťovacích spár volí zhotovitel v závislosti na konzistenci použité směsi, dávce cementu a dalších faktorech ovlivňujících hodnotu smrštění. Vznik trhlin je významným rizikovým faktorem zejména u tenkovrstvých, adhezně kotvených nášlapných vrstev typu PVC.
Typy potěrů a jejich vlastnosti
Beton je umělé stavivo složené z cementu, hrubého a jemného kameniva a vody. Své vlastnosti získává hydratací cementu. Mezi veřejností jsou často zaměňovány pojmy beton a potěr. Kromě skutečnosti, že se vlastnosti betonů a potěrů ověřují jiným způsobem, liší se hlavně oblastí použití.
Druhy potěrů podle složení
- Cementový potěr (CT): Tradičním materiálem je cementový potěr. Obvykle se pokládala a pokládá zavlhlá směs, kterou je třeba na místě důkladně zhutnit. V posledních letech jsou na trhu i lité cementové potěry. Ve srovnání s anhydritovými litými potěry je jeho předností zejména odolnost proti vlhkosti, kompatibilita s dalšími cementovými materiály (např. lepidla) a možnost zajištění mrazuvzdornosti.
- Anhydritový potěr: Druhými dnes velmi často používanými materiály jsou anhydrit a další hmoty na bázi síranu vápenatého. Tyto potěry vyžadují kratší a méně intenzivní ošetřování (pouze minimálně 2 dny ochrany před prudkým vysušením). Jejich další výhodou je prakticky zanedbatelné smršťování, což umožňuje vytvoření velkých ploch bez smršťovacích spár, a relativně malá pracnost pokládky.
- Asfaltový potěr: V posledních letech se i v ČR začínají pokládat asfaltové potěry. Jejich hlavní předností je možnost urychlení výstavby, kdy vyzrání potěru je otázkou jejich vychladnutí.
- Hořečnatý potěr (xylolit): Výjimečně, zejména u starších domů, se lze setkat také s potěry hořečnatými.
- Potěry na bázi syntetických pryskyřic: Používají se ve speciálních podmínkách.
Pro úplnost je třeba dodat, že funkci potěru může úspěšně plnit také tzv. montovaná, nebo prefabrikovaná, vrstva složená ze vzájemně spojených desek.
Čtěte také: Důležité aspekty betonového potěru
Typy potěrů podle umístění v konstrukci
- Potěr spřažený s podkladem: Není samonosnou konstrukcí a kopíruje všechny deformace svého podkladu. Používá se zejména jako vyrovnávací vrstva, nebo pro zlepšení vlastností povrchu podlahy a klade se v tloušťkách cca 10-30 mm. Tyto potěry jsou velmi náročné na provedení, zejména na dosažení požadované soudržnosti s podkladem a ochranu proti ztrátě vlhkosti. Typologicky lze do této kategorie zařadit i stěrky kladené v tloušťkách výrazně menších.
- Potěr oddělený od podkladu separační vrstvou: Používá se zejména pokud nelze zajistit soudržnost s podkladem (např. zaolejované staré podklady, nebo podklady s nátěrem), nebo kde chceme vyloučit promítnutí trhlin z podkladu do potěru (v trhlinách nesmí docházet k pohybu ve svislém směru). Tento potěr je ve svislém směru podpírán podkladem a ve vodorovném směru se může deformovat nezávisle na podkladu.
- Plovoucí potěr: Je nejčastějším typem v bytových a občanských stavbách, kvůli nutnosti izolovat prostory v různých podlažích proti přenosu kročejového hluku. Tento potěr působí zcela nezávisle na podkladu podlahy, a to jak ve vodorovném tak i ve svislém směru. Jeho únosnost závisí nejen na tloušťce a mechanických vlastnostech vlastního potěru, ale velmi výrazně také na stlačitelnosti zvukové či tepelné izolace pod potěrem.
Tloušťka potěru na podlahové topení
Vhodný výběr tloušťky potěru na podlahové topení je důležitý pro dosažení optimálních možností vytápění. Je třeba si uvědomit, že betonové potěry hůře přivádějí teplo než anhydritové. Proto je důležité vybrat vhodnou tloušťku, která zajistí efektivní a rovnoměrné ohřívání podlahy.
Minimální tloušťka potěru na podlahové topení závisí na druhu použitého potěru. Bez ohledu na druh potěru je důležité, aby jeho tloušťka byla přizpůsobena charakteru dané místnosti a technickým a projektovým požadavkům. Maximální tloušťka potěru na podlahové topení má velký význam jak pro účinnost vytápění, tak pro náklady na provedení. Při volbě tloušťky potěru na podlahové vytápění je třeba zohlednit jak materiál, ze kterého je potěr vyroben, celkové náklady na jeho provedení, tak i optimální tepelný výkon, který chceme dosáhnout. Je také třeba si uvědomit, že čím větší je tloušťka potěru, tím větší bude inerce (tedy setrvačnost) podlahového vytápění.
| Typ potěru | Minimální tloušťka | Maximální tloušťka |
|---|---|---|
| Betonový | 6-7 cm | 8-10 cm |
| Anhydritový | 3,5 cm | 9 cm |
V obytných budovách bez podlahového vytápění se běžně používá cementový potěr o tloušťce 5 až 6 cm. Minimální použitelná výška potěru je cca 4,5 cm. Pokud pokládáte potěr na podlahové vytápění, musí být jeho výška pečlivě zvolená. Vrstva nesmí být příliš tenká (kvůli ochraně trubek), ale ani zbytečně silná (kvůli pomalému nahřívání). Obecné pravidlo říká, že cementový potěr tvoří asi 40 % celkové výšky skladby podlahy, zbytek je tepelná izolace a krytina.
Vlastnosti a požadavky na potěry
Pevnost v tahu za ohybu
Pro plovoucí potěry je rozhodujícím parametrem popisujícím mechanické vlastnosti pevnost v tahu za ohybu. Tu lze zkoušet podle ČSN EN 13892-2 „Zkušební metody potěrových materiálů - Část 2: Stanovení pevnosti v tahu za ohybu a pevnosti v tlaku“ pouze na zkušebních tělesech, obvykle trámečcích 40 × 40 × 160 mm, buď vyrobených do forem při pokládce potěru, nebo odebraných přímo z vrstvy potěru. Ty se pak ve zkušebním lisu zlomí a na zlomcích je možno stanovit i pevnost v tlaku. Touto metodou zjistíme přímo parametr, který je obvykle pro potěr předepsán, a zároveň o výsledku zkoušky rozhodují i partie uprostřed tloušťky a u spodního líce vrstvy potěru, kde bývají často skryté vady. Alternativní použitelnou metodou je stanovení pevnosti v tahu povrchových vrstev. Při této zkoušce se na povrch hodnocené vrstvy přilepí odtrhový terč (kruhový o průměru 50 mm, nebo čtvercový o hraně 50 mm), potěr se okolo terče nařízne a pomocí speciálního přístroje se terč odtrhne. Jedná se o pevnost v prostém tahu, o jejíž velikosti rozhodují zejména vlastnosti povrchu vrstvy potěru. Pro hodnocení vlastního potěru je třeba zkušební terč nalepit na pečlivě obroušený povrch. Podle dlouhodobých zkušeností je u betonu pevnost v prostém tahu přibližně na úrovni ½ pevnosti v tahu za ohybu. Zkoušku lze využít i pro kontrolu předúpravy povrchu, zda povrch umožňuje dostatečné ukotvení následných vrstev. Pro podlahové potěry větších tlouštěk (cca nad 70 mm) lze využít i běžné zkušební metody pro hodnocení pevnosti v tlaku betonu.
Měření vlhkosti potěru
Prakticky vždy je před pokládkou následných vrstev kontrolována vlhkost potěru. Normový postup, tzv. gravimetrická metoda, je definován v ČSN EN ISO 12570 „Tepelně vlhkostní chování stavebních materiálů a výrobků - Stanovení vlhkosti sušením při zvýšené teplotě“. Tato metoda vychází přímo z definice vlhkosti materiálu, což je poměr hmotnosti vlhkosti obsažené v materiálu a vysušeného materiálu. Zde je třeba upozornit na teplotu sušení vzorku, která je standardně 105 °C, avšak pro materiály na bázi sádry (např. anhydrit) pouze 40 °C. Při vyšších teplotách u nich totiž dochází k uvolňování značného množství tzv. krystalické vody. V podlahářské praxi se dobře osvědčila i tzv. metoda CM. Při této metodě se v uzavřené nádobě, obsahující vzorek zkoušeného materiálu, rozbije kapsle s karbidem vápníku. Jeho reakcí s vodou vzniká acetylen, jehož tlak ve zkušební nádobě se měří. Kromě těchto dvou metod se lze setkat s použitím metod založených na měření elektrických veličin (vodivost, kapacita apod.). Tyto metody byly většinou primárně vyvinuty pro měření vlhkosti dřeva. Při měření vlhkosti silikátových materiálů se však naráží na problém převodního vztahu měřené veličiny na vlhkost, protože ten je velmi významně ovlivněn vlastnostmi struktury sledovaného materiálu, například množstvím cementu, typem a velikostí kameniva apod.
Čtěte také: Jak vybudovat betonový základ pro bránu
Velmi podstatná je okolnost, že u cementových potěrů jsou přípustné hodnoty vlhkosti významně vyšší než u potěrů anhydritových. Požadavky na nejnižší vlhkost jsou v případě aplikace dřevěných nášlapných vrstev 2,5 % u cementových potěrů, u anhydritových vrstev pouze 0,5 %. Specifickou kapitolou v tomto případě je měření vlhkosti, které se realizuje několika možnými postupy, jež jsou však zatíženy různými nepřesnostmi. Obecně platí, že pečlivé a co nejpřesnější ověření vlhkosti v celé tloušťce potěrové vrstvy je základním předpokladem pro realizaci vrstev nášlapných.
Rovinnost povrchu
Pro pokládku následných vrstev jsou důležité parametry rovinnosti povrchu. Dle terminologie ČSN 74 4505 je jedná buď o celkovou rovinnost povrchu, což jsou odchylky skutečně provedeného povrchu od předepsané roviny, nebo o místní rovinnost povrchu, což jsou jednak odchylky od rovné úsečky reprezentované dvoumetrovou latí a jednak rozdíly ve výškové úrovni hran ve spárách. Celková rovinnost povrchu se měří geodeticky a je důležitá pro zajištění návaznosti povrchu podlahy na sousední prvky, jako prahy dveří, podlahy v sousedních místnostech apod. Naproti tomu místní rovinnost je u nášlapné vrstvy důležitá pro bezproblémový provoz na podlaze. Měří se pomocí dvoumetrové latě a posuvného měřítka.
Stěrka na podlahové vytápění
Stěrka na podlahové vytápění je betonová nebo anhydritová vrstva, která slouží k vyrovnání a zakrytí systému teplovodního podlahového topení před pokládkou finální podlahy.
Funkce stěrky v podlahovém topení:
- Slouží jako podklad a upevňovací prvek pro trubky a topné prvky.
- Rovnoměrně rozvádí teplo po celé ploše podlahy.
- Slouží jako ochranná vrstva pro trubky a další prvky vytápění.
Druhy stěrky:
- Cementová stěrka: Vyznačuje se vysokou mechanickou odolností.
- Anhydritová stěrka: Vyznačuje se rychlým tuhnutím a možností použití ve velmi tenké vrstvě.
Příklady poruch a jejich řešení
Nízká pevnost potěru
Na základě zjištění, získaných při místním šetření lze konstatovat, že cementový potěr odpovídá betonu pevnostní třídy cca C8/10, či ještě nižší, což je cca o dvě třídy horší než obvykle požadovaná pevnostní třída. V rámci opravy bude třeba odstranit stávající cementový potěr a nahradit jej novým. Tato vrstva by měla být vyztužena pomocí KARI sítě cca uprostřed tloušťky. Do nosné vrstvy podlahové konstrukce nelze započítat tzv. technologickou vrstvu, obsahující trubky podlahového vytápění, protože tato vrstva je velmi oslabena jak samotnými trubkami, tak i plastovými terči, vymezujícími polohu trubek. S ohledem na minimální tloušťku potěru a na návaznosti povrchu podlahy na dveřní otvory bude pravděpodobně třeba odstranit a nově položit i technologickou vrstvu a případně zmenšit tloušťku tepelné izolace. Rovněž je třeba upozornit na dilatační spáry v místnostech s podlahovým vytápěním, které musí umožnit pohyb jednotlivých dilatačních celků, způsobený teplotní roztažností.
Zkroucení desek (nadzdvižení rohů dilatačních celků)
U posuzované betonové mazaniny došlo k nadzdvižení rohů dilatačních celků, tzv. zkroucení desek. K tomu nejčastěji dochází, když horní povrch desky vysychá rychleji, a tudíž se smrští více, než její spodní povrch. Tento jev nastává prakticky vždy, nepřijatelné míry pak dosahuje v případech, kdy jsou smršťovací spáry provedeny v příliš velké vzdálenosti, případně sám beton je náchylný k velkému smršťování (například velký obsah vody nebo cementu) a současně nebyl dostatečně intenzivně, nebo dostatečně dlouho ošetřován. V daném případě bylo možné po odeznění smrštění nadzdvižené rohy a hrany přebrousit a povrch tak vyrovnat dle požadované místní rovinnosti. Dilatační spáry v betonové mazanině bylo nutno přiznat i v dlažbě, protože musí umožnit pohyb podlahy při změně teplotního režimu podlahového topení.
Nedostatečná tloušťka nosné podlahové vrstvy
Posuzovaná podlaha se nachází ve školních učebnách v přízemí a v prvním patře budovy. Bylo zjištěno, že tloušťka anhydritové desky v rozích místností je velmi malá (cca 16-25 mm, oproti cca 45-50 mm uprostřed místností) a v mnoha případech již došlo k odlomení rohových oblastí či k jejich celkové destrukci. Příčinou této závady je pravděpodobně špatná rovinnost povrchu nosné stropní desky, kdy oblasti v rozích vystoupily nad požadovanou úroveň. Po položení vrstvy tepelné a kročejové izolace byla pak podlaha zarovnána do požadované úrovně na úkor tloušťky anhydritové desky. Nedostatečná tloušťka nosné anhydritové desky byla zjištěna rovněž v oblastech okolo truhlíků pro topná tělesa. Závady nalezené v rozích místností a v okolí truhlíků pro topná tělesa lze hodnotit jako velmi závažné, protože ukazují, že nosná vrstva podlahy v těchto oblastech není schopna dlouhodobě plnit svou funkci. V místech s nedostatečnou ohybovou tuhostí nosné vrstvy podlahy nelze vyloučit vznik poruch nášlapné vrstvy, tj. vznik trhlin v nášlapné vrstvě, případně oddělování dřevěných pásků v důsledku vzniku trhlin v nosné anhydritové vrstvě. Před pokládáním nášlapné vrstvy bylo třeba obnovit tuhost nosné podlahové desky. Ve všech oblastech je třeba dodržet projektem předepsanou tloušťku anhydritové desky. Oprava byla provedena vybouráním anhydritové desky v oblastech s nedostatečnou tloušťkou, odstraněním části kročejové a tepelné izolace a novým dolitím anhydritové desky. Pracovní spáry byly vyztuženy pomocí ocelových prutů vložených do vyfrézovaných drážek. Spáry a drážky byly zality epoxidovou pryskyřicí.
Poruchy, či vady, podlah jsou často zarážející svou relativní jednoduchostí, kdy vztah mezi příčinou a následkem je zřejmý. Dodatečné zjišťování příčin a řešení oprav pak stojí velké úsilí a zbytečně vynaložené prostředky. Zkušenosti z realizací a z posudků vzniklých vad a poruch však přesvědčují o opaku. Zkušenosti z posuzování jejich vad a poruch nelze než doporučit důslednou opatrnost a kontrolu při přebírání podkladu.
tags: #betonovy #poter #tloustka #1 #5 #cm