Jiří Adamíra byl vysoký, štíhlý elegán s noblesním vystupováním, gentleman každým coulem, vždy perfektní, sebejistý a jedinečný. Prostě jako by ho vystřihli z filmů pro pamětníky. Jeho nezaměnitelný hlas jste vždy rozpoznali už při prvních slovech, klidný a sebejistý, často s podtónem sarkasmu.
Mládí a osobní život
Křehký chlapec s plachým pohledem se narodil 2. dubna 1926 do rodiny legionáře a pojišťováka, který miloval matematiku, k životu měl odjakživa velmi pragmatický přístup a syna vedl odmalička k zásadovosti, upřímnosti a odvaze. Po večerech maloval portréty svých kamarádů vojáků a místa, která prošel. Matka o své muže celý život láskyplně pečovala a o tři roky později do rodiny ještě přibyla dcera Milada.
Po obecné škole a měšťance začal Jiří studovat na gymnáziu v pražských Vršovicích a v pouhých šestnácti letech dostal první honorář za povídku, která vyšla v novinách České slovo, a sám ji později označil za romantickou. Za protektorátu se ale odmítal na protest proti okupaci učit němčinu, takže musel ze školy odejít. „Hlavně se z toho nepodělat,“ říkával mu prý otec s trpkým úsměvem během okupace stále dokola. Není divu, místo suchopárné vědy ho totiž mnohem víc lákaly radosti života, a hlavně půvabné dívky.
„Jednou jsem šel za školu, protože jsem měl rande. A moje maminka, která nikdy do školy nechodila, se zrovna ten den rozhodla jít se na mne zeptat. Nechápu, jak ji to napadlo, ale byla to smůla. Postih ve škole nebyl ani tak zlý, to spíš ta atmosféra doma,“ prozradil ve vzpomínce, kterou připomněl v knize Jiří Adamíra - noblesní král českého jeviště, její autor Jaroslav Kříženecký.
Jeho první lásky prý ale bývaly většinou platonické, protože neměl dost odvahy, aby dívkám, které se mu líbily, vyjevil své sympatie a obdiv. „Jednou jsem se však odvážil. Miloval jsem spolužačku. Já hrál hokej, ona krasobruslila. Spíš mne zneužívala, měla staršího kluka. Já jsem ji však zbožňoval a skládal pro ni do čtverečkovaného sešitu z fyziky básničky. Po nějaké době jsem jí je dal a ona mi bezostyšně - a blbě - řekla, že je dala číst i tomu svému. Dost jsem se styděl… Pokud šlápnu vedle, mám ten pocit pořád.“
Čtěte také: Chodníky z betonu: tipy a triky
Válečné zkušenosti a "betonové peklo"
Ani on neunikl za války totálnímu nasazení. V osmnácti letech povinně putoval do dolnosaského Hannoveru, kde koncem března 1945 zažil i poslední velký nálet, při němž zhruba 400 letadel RAF zasáhlo celé město. Jen náhodou nepřišel při něm o život, před smrtící vlnou trosek a betonu se prý zachránil skokem přes zeď. A později o tom mluvil jen výjimečně. „Co v sobě máte, zjistíte, až když vám jde o život.“ Když se pak vrátil už do osvobozené Prahy, stanul na rozcestí.
Začátky herecké kariéry
Lákal ho jazz, také chtěl dál psát, s kamarádem recitoval básně a dramatické texty. Měl mimořádně barevný a zvučný hlas, takže mu kdekdo doporučoval, aby studoval zpěv a zaměřil se na kariéru zpěváka-basisty. Hudbu měl sice rád, obzvlášť klasickou a jazz, a vynikal také na tanečním parketu. Nakonec za něj rozhodla náhoda. Doslechl se o konkurzu do Divadla mladých pionýrů a přihlásil se, moc vážně to ale nebral. Tím víc ho překvapilo, že s přehledem vyhrál. Bez odborné průpravy si ale svoji budoucnost představit nedokázal, takže začal studovat na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy divadelní vědu. Nakonec ale studium kvůli velkému pracovnímu nasazení nedokončil.
Po krátkém působení v Divadle mladých pionýrů získal první angažmá ve zlínském Divadle pracujících, kde se ocitl v partě zhruba stejně starých nadšenců a vplul naplno do hereckého života. Všichni bydleli v jednom patře Společenského domu, takže žili společně a stejně tak vymýšleli i různé skopičiny. Třeba s Josefem Vinklářem ukradl Adamíra pro kolegyni růže ze zahrady slavného básníka Jaroslava Seiferta. Prostě v noci přelezli plot a potmě je ostříhali, aby je mohli ráno slavnostně předat. Prostě zatímco byl Jiří navenek pedant, introvert a perfekcionista, v jeho duši sídlil romantik, tropící bláznivé klukoviny. Ve Zlíně také poprvé stanul před kamerou ve dvou krátkých filmech. V roce 1948 v komedii Postel o 5 HP aneb Probuzení na ulici o muži, který si auto, zaparkované před hotelem, přiváže pro jistotu k posteli, a rok později v osvětovém dramatu I andělé ztrácejí trpělivost. A jeho milostný život začalo brzy napjatě sledovat celé okolí.
Herecký styl a role
Na každou zkoušku byl ale vždy pečlivě připravený a vybavený vlastním seznamem návrhů, jak roli uchopit. Náročný k sobě i druhým; nesnášel pozdní příchody, lajdáctví či výpadky textu. V uniformě byl dokonale věrohodný, ideální představitel důstojníků, aristokratů nebo chladných intelektuálů. A postavy elegantních padouchů a suverénních autorit všeho druhu ho pak provázely po celou kariéru. Zkrátka co dokázal s publikem i svým okolím Oldřich Nový, to už v problematických padesátých letech bravurně zvládl Jiří Adamíra.
Chronologie herecké kariéry
- 1948: Komedie Postel o 5 HP aneb Probuzení na ulici
- 1949: Osvětové drama I andělé ztrácejí trpělivost
- (Další role provázely jeho kariéru po mnoho let)
Pro mě měl už od raného dětství mimořádné kouzlo, protože jako by z oka vypadl strýci Josefovi, kterého jsem zbožňovala. A o to víc, že ten můj idol zemřel v pouhých devětačtyřiceti letech, když mi bylo devět. Jako bývalého šéfa mlékárny v Králíkách ho zabily následky tuberkulózy, kterou se nakazil z mléka nemocných krav. Ale s každou Adamírovou rolí se ke mně dodnes znovu a znovu vrací. Kdyby se ti dva bývali někde setkali, mohli klidně tvrdit, že jsou dvojčata. Byl vychován postaru, nebyl ochoten ze svých zvyků slevovat. Byl o čtyři roky mladší než náš Pepa a z jeho rodné Dobrovice do „našeho“ Chlumce nad Cidlinou to je zhruba šedesát kilometrů, takže se jejich předkové možná opravdu kdysi kdesi potkali. Sahat jim ale do svědomí ale nikdy nikoho nenapadlo.
Čtěte také: Vlastnosti betonových podlah
Čtěte také: Betonové květináče pro dům i zahradu
tags: #betonove #peklo #csfd #informace