Švandovo divadlo opět nezklamalo, co se týče otevřenosti a odvázanosti herců! Tentokrát jsme svědky adaptace novely Betonová zahrada od britského spisovatele Iana McEwana, ve které můžeme sledovat příběh čtyř sourozenců a jejich pomalou, ale jistou destrukci.
Pražské Švandovo divadlo jako první scéna mimo Velkou Británii uvedlo v premiéře jevištní adaptaci slavné novely Iana McEwana Betonová zahrada, známou u nás z knižní i filmové verze. Dramatizace se ujala jedna z nejvýraznějších osobností české prózy po roce 2000 - Petra Hůlová.
V zapomenuté ulici kdesi na předměstí stojí poslední dům. Ostatní byly zbourány kvůli plánované stavbě uprchlického centra. V tom podivném domě s vybetonovanou zahradou žijí čtyři sourozenci. Čtyři nedospělí sourozenci se rozhodnou nebrat na vědomí fakt, že přišli o oba rodiče, a pokusí se udržet své společenství pohromadě stůj co stůj.
Příběh je „prostý“. Nacházíme se na periferii města, v zapomenuté a téměř neobydlené ulici. Ve zdejším domě žijí čtyři sourozenci - Julie, Jack, Sue a Tom - se svým pedantským otcem a uťáplou matkou. Otec se jednoho dne rozhodne zabetonovat zahradu, aby se o ni dál nemusel starat. Při práci se mu udělá nevolno, a tak volá o pomoc svého syna Jacka.
Ten má však na práci „důležitější věci“. Sourozenci mají strach, aby je nezavřeli do dětského domova, proto nikomu nic neřeknou a zabetonují mrtvolu své matky ve sklepě. Jsou volní stejně jako jejich mravy.
Čtěte také: Betonová podlaha: detaily a postup
Jejich postupná destrukce způsobená rodinným zázemím a zejména výchovou tyranského otce, pocity méněcennosti, osamění, frustrace až deprivace a touhou po lásce, se dostane na povrch. Víc a víc zabředají do vzájemných sexuálních vazeb a řeší si tak své komplexy.
Hůlová dokáže přesně vyhmátnout, v čem předloha rezonuje s dneškem. Gombárova inscenace tematicky i způsobem ztvárnění přesně zapadá do dramaturgie smíchovské scény, která se systematicky vyhýbá prvoplánové líbivosti a spikleneckému pomrkávání po divácích, zato opakovaně vplouvá do vod ušpiněné reality.
Flekatá lednice stojí vedle ošuntělé sedačky, staré kolo vedle zaprášené lampy a záchodové mísy, perský koberec na zdi ukrývá vybetonovaný výklenek, vlastně hrob. Zdánlivě snůška ošklivosti, přesto je výsledkem scéna téměř monumentální a svým způsobem krásná, zvlášť v závěru, kdy je veteš postupně odnášena pryč a čtyři zcela obnažení aktéři se ve vybetonovaném výklenku propletou do živého sousoší.
Stejně tak logicky zdůvodnitelná je fyzická přítomnost postav zemřelého otce a matky, kteří procházejí prakticky veškerým děním. Unavenou, smrtelně nemocnou matku načrtává Bohdana Pavlíková, despotického otce s násilnickými sklony Tomáš Pavelka. Ztížený úkol vzhledem k omezenému prostoru ovšem mají herečtí představitelé rodičů.
Klíčovou postavu staršího bratra Jacka ztělesňuje Marek Pospíchal. Pod tváří posmutnělého klauna, bezradného a tápajícího, se ukrývá propast sexuální trýzně, s níž se Jack obrací k sestrám, k matce, ba i k malému bráškovi Tomovi. Malý Tom se opakovaně navléká do dívčích šatů, snad proto, aby vzbudil lásku staršího bratra Jacka, snad hlavně na přání obou sester, které v jedné chvíli vykřičí do světa své emancipační poselství: "Holky můžou nosit džíny, krátké vlasy, košile, protože bejt kluk je v pořádku.
Čtěte také: Betonová dlažba na zahradě
Z obou sester hraje prim starší Julie v podání Zuzany Onufrákové, každým gestem, postojem, slovem dává stále provokativněji na odiv probuzenou sexualitu a touhu po udržení rodinné soudržnosti, navzdory tomu, že rodiče jsou mrtví. Mladší sestra Sue (Andrea Buršová) se sice jeví jako dětsky bezelstnější, jakmile dojde na ochranu rodinných svazků, prokazuje i ona nečekanou razanci a po boku Julie se mění v divokou dračici.
Dramatickou sondou do přediva rodinných vztahů a tajů lidské psychiky a sexuality získalo Švandovo divadlo pozoruhodný titul.
Švandovo divadlo je první scéna, kromě Velké Británie, která uvedla na jeviště dramatizaci tohoto kontroverzního a šokujícího příběhu. A tak se jistě nabízí otázka, jak se s tím vypořádali?
Nejprve je třeba zmínit celkovou scénu, kterou ve Švanďáku vyřešili opravdu s grácií. Představuje ji pokoj s všemožným harampádím. Stěny jsou vylité z betonu a uprostřed visí veliký květový koberec, za kterým se skrývá to jejich hrůzné tajemství. Působí velmi pochmurným a neutěšeným dojmem, což přispívá k potřebné atmosféře.
Jakmile však na pódium vstoupí herci, přijde lehké zklamání. Herečka představující Julii je afektovaná a exhibuje po celou dobu představení, což k té postavě v jistém smyslu i patří, ale její výstup je přehnaný a nutí diváka kočírovat vzrůstající adrenalin a vztek. Představitel Jacka svou roli zvládl velmi obstojně, ovšem ze začátku k němu cítíme jistou nedůvěru, vzhledem k tomu, že Jack má být patnáctiletý chlapec a herci je něco kolem čtyřicítky.
Čtěte také: Polské betonové jímky: kvalita
Inscenace se ubírá poněkud rozvláčným tempem a několikrát si v duchu s pozvednutým obočím říkáme: “Ale no tak!“ Očekávání, že budeme od začátku do konce šokováni, příjemně pobouřeni či konsternováni, nebylo naplněno.
Určitě ve hře můžeme nalézti i další klady. Zajímavé bylo například neustálé prostupování děje již zemřelým otcem a matkou. Výstižně tím bylo vyjádřeno, že sourozenci jsou oběťmi tyranie svého otce, který je i po své smrti pronásledoval a zároveň neschopnost vyrovnat se se ztrátou matky. A nemůžeme také opomenout vynikající závěr, který celou inscenaci zachránil.
Všichni čtyři sourozenci se do naha svlečení přitiskli svými těly k sobě v prohlubni betonové zdi. Hra nebyla žádná extáze, ale ani žádná pohroma. Diváci, kteří neznají příběh Betonové zahrady, budou pravděpodobně zmateni. Zároveň ti, kdo příběh znají či Betonovou zahradu četli, budou zklamáni. Proto doporučujeme raději nic neočekávat.
Ian McEwan: Betonová zahrada, Švandovo divadlo 30. 1.
tags: #betonova #zahrada #svandovo #divadlo #recenze