Mívala nejvyšší a nejmohutnější hráz na světě. Díky své hydroelektrárně představovala technologický pokrok a její budování pomáhalo překlenout následky hospodářské krize. Uplynulo přesně 80 let, kdy začala Hooverova přehrada v USA vyrábět první elektřinu.
Historie a technický význam
I když o svá prvenství dávno přišla, inspirovala budoucí projektanty při konstrukci modernějších vodních děl. Není nejvyšší, největší či nejdražší, nevyžádala si ani nejvíc obětí, přesto je to legenda. Dvě stě dvacet metrů vysoká přehradní hráz Hooverovy přehrady ležící 50 kilometrů jižně od Las Vegas byla nejen převratným technickým dílem.
Materiál, jenž by údajně stačil na zbudování chodníku z Los Angeles až do Chicaga, se stal jedním ze stavebních kamenů cesty z hospodářské krize 30. let minulého století. Před 80 lety, 1. března 1936, byl definitivně dostavěn jeden ze symbolů Ameriky. Prvotním cílem přitom nebylo ani tak zajistit energii, ale akumulovat velké množství vody, připomíná Radek Procházka z katedry elektroenergetiky na ČVUT v Praze. „Unikátní byla mimo jiné v tom, že je postavená v hlubokém kaňonu, kde je velmi složitý terén pro stavbu,“ dodává.
Zkrocení řeky Colorado
V podstatě šlo o to, jak zkrotit Colorado. Řeka tohoto jména byla jedním ze základních zdrojů vody na vyprahlém jihozápadě, pravidelné jarní tání sněhu ale způsobovalo škody všem, kdo se pokusili u tohoto zdroje usadit. Po deseti letech příprav tak dal v roce 1928 prezident Coolidge příkaz k zahájení stavby. Od vzniku velké pyramidy v egyptské Gíze mělo jít o největší stavební blok v historii lidstva.
Dopad na ekonomiku a výstavba
Ve své době přehrada poskytovala poměrně velký výkon. Blízko se rozvíjela velká města jako Las Vegas nebo Los Angeles, kde bylo třeba vyhovět velkým nárokům na energii. Právě včas. Americká a vlastně i světová ekonomika se topila v hospodářské krizi. Stavba Boulder Damu (původní název, po Herbertu Hooverovi byla přehrada pojmenována až v roce 1947) do Rooseveltova New Dealu, tedy plánu na oživení a ozdravení americké ekonomiky, skvěle zapadla.
Čtěte také: Betonová podlaha: detaily a postup
Na hranice Nevady a Arizony se začaly sjíždět tisíce dělníků, pro jejichž rodiny byl průměrný plat čtyři dolary denně spásou. Na březích řeky v poušti Mojave vyrostl Ragtown, ze kterého se každé ráno vypravovalo 3500 lidí do práce (celkem se na výstavbě hráze podílelo 16 tisíc lidí, 96 z nich při stavbě zahynulo). Za neuvěřitelného vedra - teplota se v roce 1931 podle vzpomínek pamětníků vyšplhala v devět hodin ráno nad 50 stupňů Celsia a následně tam 12 hodin vydržela - se začal připravovat prostor pro hráz. Ve své době ojedinělou nejen mohutností, ale i svým designem ve stylu art deco.
Dva roky trvalo, než dělníci, jichž se na stavbě vystřídalo na 16 tisíc, odstranili přes milion kubíků zeminy a skály a vytvořili podmínky pro zahájení lití betonových bloků. To už měli za sebou stavitelé první stávku kvůli špatným pracovním podmínkám a dělníci stěhování z Ragtownu - který dnes leží na dně Lake Mead - do lepších podmínek Boulder City. Země se hrabala z hospodářské krize a stavba pokračovala i v porovnání se šibeničními termíny rychleji, než měla. Dva roky před plánovaným dokončením v roce 1938 mohli Američané začít napouštět. Nádrž za 49 milionů dolarů byla dokončena.
Technické parametry a současnost
Za 221 metrů vysokou hrází, která je v základech široká 198 metrů, na vrcholu 13 metrů tlustá po délce 379 metrů, vážící 6,6 milionů tun, tak nyní drží Lake Mead, jezero dlouhé 180 kilometrů schopné pojmout dvě jarní tání řeky Colorado. Sedmnáct turbín pak generuje 2080 megawattů.
Američané si navíc z přehradní hráze udělali jeden z poutních bodů. Od roku 1985 je Hoover Dam národní památkou, denně na prohlídku jeho útrob zavítá 13 tisíc turistů.
Porovnání betonu: moderní vs. římský
Dnešní beton přežije 100 let, římský vydržel 2000 roků. Vědci popsali jeho tajemství. Moderní beton se začal používat po druhé světové válce s tím, že vydrží asi padesát roků. Náš moderní beton 21. století by měl mít výdrž dokonce až 120 let. Jenže betonové stavby, které stavěli staří Římané před dvěma tisíci lety, stojí dodnes. Teprve v současnosti začíná veřejnost chápat, v čem tajemství tohoto materiálu spočívalo.
Čtěte také: Betonová dlažba na zahradě
Povedlo se to inženýrům z USA, kteří díky experimentům i analýze popsali, že římský beton měl specifické složení, které reaguje s mořskou vodou - a tak stavby umístěné ve vodě (jako přístavy, mola nebo pilíře) věk učinil ještě pevnějšími, než byly před tisíci lety. Zatímco dnes se beton vyrábí z cementu, vody a písku (a někdy štěrku), římský recept vypadal jinak: pálené vápno, voda a sopečný popel, do nichž se ještě zamíchaly kusy cihel, případně sopečná hornina tuf. Nové analýzy ukazují, že právě vulkanické materiály byly a dodnes jsou klíčové pro to, aby se stal beton téměř nezničitelným.
Tabulka: Porovnání betonu
| Typ betonu | Předpokládaná výdrž | Složení | Klíčové vlastnosti |
|---|---|---|---|
| Moderní beton (20. století) | 50-120 let | Cement, voda, písek (někdy štěrk) | Běžně používaný, postupně stárne |
| Římský beton | 2000+ let | Pálené vápno, voda, sopečný popel, kusy cihel/tuf | Reaguje s mořskou vodou, s věkem se stává pevnějším, téměř nezničitelný |
Čtěte také: Polské betonové jímky: kvalita
tags: #betonova #pyramida #v #usa #informace