Podlahové vytápění je moderní, efektivní a ekonomický způsob vytápění stavby, který si získává čím dál více příznivců. Přináší komfort, úsporu i moderní vzhled interiéru. Mít doma teplo od nohou je příjemné a zdravé. Jedním z klíčových faktorů pro správnou funkci podlahového vytápění je správná regulace teploty.
Typy podlahového vytápění
Podlahové vytápění se vyrábí ve dvou provedeních - elektrickém a teplovodním. Je důležité pochopit rozdíl mezi elektrickým a teplovodním systémem.
Elektrické podlahové topení
- Využívá vyhřívání pomocí kabelů, rohoží nebo fólií, kde je veden regulovaný elektrický proud.
- Je ideální do bytů, menších prostor nebo jako doplňkové topení.
- Má vyšší provozní náklady (závisí na ceně elektřiny), ale levnější a jednodušší instalaci.
- V podlaze je systém odporových kabelů, rohoží, instalačních desek a vytápěcích fólií.
- Využívá se hlavně k rychlému vytopení místností při poklesu venkovních teplot v přechodném období (podzim a jaro).
Teplovodní podlahové topení
- Funguje na principu cirkulace ohřáté vody v trubkách pod podlahou.
- Ohřívá podlahovou krytinu voda, která proudí v trubkách, ve speciálních tepelných hadech pod podlahou.
- Je nejlepší pro novostavby a rodinné domy s nízkou energetickou náročností.
- Je v praxi častější volbou díky nižším provozním nákladům a vyšší efektivitě.
- Umožňuje lepší nastavení podlahového topení podle aktuálních potřeb domácnosti.
- Teplota topné vody v podlaze nemusí být tak vysoká jako v radiátorech.
- Běžně se reguluje v rozsahu 35-45 °C, ale může dosáhnout až 50 °C.
- Teplovodní podlahové topení je pomalejší - trvá několik hodin, než se podlaha a následně i místnost prohřejí.
Proč uložit podlahové vytápění do betonu
Výhodou uložení do betonu jsou vlastnosti tohoto materiálu. Beton má vysokou tepelnou vodivost a dokáže důkladně obklopit tepelné hady, rohože nebo fólie. Díky tomu jsou teplotní ztráty minimální.
Druhy betonu pro podlahové topení
- Litý beton: Je nutné si ho koupit přímo v betonárně, ale dá se položit nejrychleji ze všech typů.
- Litý anhydritový potěr: Vyznačuje se levnější cenou oproti litému betonu a celkově zajistí nižší vrstvu. Klíčová vlastnost anhydritu je, že o cca 30 % rychleji propouští teplo. Anhydrit se nemusí dilatovat, což je nesporná výhoda pro velké plochy.
- Beton ze zavlhlé směsi: Je to nejlevnější varianta betonu. Nedosahuje tak vysoké pevnosti jako výše uvedené typy betonu, ale pro rodinné domy je pevnost dostačující. Pokládka musí probíhat ve více krocích.
Při výběru mezi betonem a anhydritem se často srovnává jejich cena a vlastnosti. Beton je levnější a odolává vlhkosti, ale je nutno použít silnější vrstvu, což znamená větší hmotu a pomalejší prohřívání. Anhydrit je sice teoreticky samonivelační, ale 100% se na to spolehnout nedá a přináší komplikace v podobě nutnosti použití speciálních penetrací, lepidel a nivelačních stěrek před dalšími pracemi. Bez podlahového topení nemá anhydrit moc smysl, protože je problematické vysušení. Problém je hlavně v létě, protože sádra je hygroskopická.
Výška betonu na podlahové topení
Z hlediska pokládky betonu na podlahové vytápění budete potřebovat minimálně tloušťku betonu 35 mm. Lze použít i tlustší vrstva, ale tenčí se už z hlediska pevnosti nedoporučuje. Materiálem roznášecí vrstvy u mokré montáže je obvykle beton (45 až 60 mm nad trubkou) nebo anhydrit (35 až 45 mm nad trubkou).
Čtěte také: Složení betonu
Regulace teploty
Mezi nejdůležitější součásti teplovodního podlahového topení patří optimalizování jeho provozu, především správnou regulací teploty. A to nejen kvůli standardům na požadavek ohledně nízké spotřeby energie, ale je tu i otázka zdravého pobytu v prostorách s podlahovým topením. Nesprávná regulace teploty může mít vliv na naše zdraví.
Optimální teploty
Pravidla pro kontrolu a projektování teplovodního podlahového topení jsou stanovena v normě ČSN EN 1264. Jejich dodržení zaručuje, že podlahové topení bude mít při stejných teplotách podlahy, vzduchu, stropu a stěn stejný tepelný výkon. Stejně tak zde můžeme najít maximálně přípustnou povrchovou teplotu při nejnižší normované vnější teplotě. Nezapomeňte ani na optimální vlhkost obytného prostoru.
Doporučené a optimální hodnoty povrchové teploty ovlivňují zároveň potřebnou průměrnou přívodní teplotu otopné vody. Ta by v závislosti na konstrukci podlahy neměla překročit hodnotu 50 °C. Běžně se reguluje v rozsahu 35-45 °C.
Tabulka doporučených teplot podlahy a vody
| Typ místnosti/povrchu | Povrchová teplota podlahy (°C) | Teplota vody v podlahovém topení (°C) |
|---|---|---|
| Prostory s dlouhodobým pobytem lidí (obecně) | 19-29 | 35-45 (max. 50) |
| Obytné a pobytové místnosti (dlouhodobě sedící osoby) | 25 | 30-40 |
| Místnosti, kde lidé více stojí nebo chodí | 23 | 30-40 |
| Koupelny, bazény | až 35 (max. 33 dle normy) | Až 50 |
| Dřevěné podlahy | 26-29 (max. 28) | Doporučeno nižší a stabilní |
| Obytné prostory (pokojová teplota vzduchu) | (doporučená 20-22 °C) | 25-35 |
| Ložnice (pokojová teplota vzduchu) | (doporučená 18-20 °C) | 25-35 |
Přívodní teplota vody do podlahovky se obvykle reguluje podle ekvitermní křivky nastavené na zdroji tepla, kotle nebo tepelném čerpadle. Ekvitermní regulace dynamicky zvyšuje nebo snižuje přívodní teplotu otopné vody podle vnějšího prostředí. Pro přesné předávání tepla z podlahového vytápění do místnosti je bezpodmínečně nutná regulace teploty otopné vody v závislosti na teplotě venkovního vzduchu - tzv. ekvitermní regulace.
Regulování teploty u elektrického podlahového topení je jiné. V podlaze je systém odporových kabelů, rohoží, instalačních desek a vytápěcích fólií, kde je veden regulovaný elektrický proud.
Čtěte také: Betonová dlažba Brož
Snížením teploty vzduchu o 2 °C při zachování tepelné pohody klesnou provozní náklady až o 15 %.
Vliv na zdraví
Teplota v obytných prostorách je častým tématem v různých diskusích o zdraví. Hlavně v poslední době, protože si podlahové topení získává čím dál více příznivců. Proto není divu, že se objevují i negativní názory, hlavně v souvislosti s dosahem na lidské zdraví.
Mýty a fakta
- Křečové žíly a klouby: Mnoho lidí si myslí, že teplo pod nohami má špatný vliv na klouby a zapříčiňuje vznik křečových žil. Tyto úvahy jsou samozřejmě mylné. V případě křečových žil by to mohla být pravda jen tehdy, kdyby povrchová teplota podlahy dosahovala 35 °C a více. To bylo běžné v minulosti, když se s podlahovým vytápěním jen začínalo.
- Výkyvy teplot: Existují také domněnky, že prudké střídání teplot nedělá našim nohám dobře. Ano, to je pravda, ale pokud je podlahové topení uděláno správně a podle platných norem, takovéto výkyvy teplot určitě nehrozí. Navíc je teplo přesně tam, kde je ho třeba, a to v prostoru, kde se pohybujeme.
- Imunita: Kritika tvrdí, že si nohy na teplo snadno zvyknou a při přechodu do studeného prostředí se tak stanou choulostivějšími, což může mít za následek snížení imunity. To samozřejmě také není pravda. Nachlazení navíc vzniká právě kvůli studeným nohám. Chůze po studené podlaze může být příčinou některých onemocnění, jako například angína nebo zánět horních dýchacích cest.
V minulosti se na maximální hodnoty teploty podlahového vytápění příliš nedbalo. Důsledkem toho se někdy u lidí mohly projevit negativní vlivy na zdraví. Šlo hlavně o bolesti kloubů, křečové žíly nebo problémy s imunitou. V dnešní moderní době jsou však maximální teploty podlahového topení ošetřeny normou. Nepřekračují hodnotu 29 °C (kromě povolené koupelny). Optimální a doporučené teploty jsou v rozsahu od 19 do 29 °C.
Nátopná zkouška
V případě, že pod dřevěnou podlahu instalujete podlahové vytápění, je potřeba provést tzv. nátopnou zkoušku. Provádí se před tím, než se začne s pokládkou dřevěné krytiny. Po instalaci topení a vylití potěru je potřeba nechat litou vrstvu dostatečně vyschnout. Zrání anhydritu je odhadováno na 7 dní, cementového základu na 21 dní. Litému povrchu se také musí odstranit povrchová vrstva - sintr (šlem).
Vytápět se začíná teplotou odpovídající povrchové teplotě potěru (min. 15 °C), která se postupně zvyšuje max. o 5 až 10 °C za 24 hodin až k dosažení maximální teploty topného media. Tato maximální teplota činí u anhydritového potěru 45 °C, u cementového potěru 55 °C a musí být poté udržena nejméně 5 dní. Ochlazování musí probíhat opět plynule max. o 10 °C denně.
Čtěte také: Půjčovna pil na beton – vyplatí se?
Nejvyšší povolená zbytková vlhkost v podkladu je podle normy nižší, než když v podlaze topení zabudované není. Povolené hodnoty jsou u cementového potěru 2 % a u anhydritu 0,3 %. U dřevěných podlah nesmí teplota podkladu překračovat 28 ˚C.
Každý výrobce litého potěru má zpravidla vypracovaný technologický postup vysoušení a nátopné zkoušky, který se může od popsaného postupu prvního nátopu lišit. Nátopnou zkoušku provádí topenářská firma za účasti zástupce investora, uživatele, dodavatele a projektanta a vždy o ní musí být vystaven Protokol o vyhřívání podlahy podlahovým vytápěním. Pokládka dřevěné podlahy správně nesmí začít, dokud parametry podkladu nevyhovují normě ČSN 744505 a podlahář neobdrží protokol o nátopné zkoušce.
Instalace podlahového vytápění do betonu: Důležité zásady a tipy
Skladba podlahy
Skladba podlahy, montáž, zapojení, regulace, zdroj tepla a další části otopné soustavy musí odpovídat příslušným normám. Teplovodní podlahové vytápění dodává teplo do vytápěných místností vodou v trubkách. Vytápěná místnost má v podlaze zabudovány otopné hady - trubky z různých materiálů, různých průměrů a vzdáleností od sebe. Ukládají se do systémových desek, lišt nebo jiných konstrukčních prvků. Vytápění trubkovými hady nezmenšuje využitelnou podlahovou plochu místnosti. Instaluje se v interiérech rodinných domů, obchodních centrech, administrativních či průmyslových budovách, různých provozovnách aj. i s vysokým zatížením podlah.
Základem teplosměnné předávací plochy je povrch trubky, který musí předat do vytápěné místnosti takové množství tepla, aby byly pokryty tepelné ztráty. Vzory ukládání trubek do podlahy jsou různé a lze je upravit na téměř jakýkoliv půdorys. Při kladení potrubí je možné vynechat kdekoliv v místnosti prostor, v němž se nemá vytápět, např. protože v něm bude umístěn nábytek. Naopak v některých místech, například v chladných zónách u oken, dveří aj., je nutné navrhnout hustší rozteče.
Instalace teplovodního vytápění trubkovými hady se rozděluje na tzv. mokrý a suchý způsob. Konstrukční skladba podlahy je poněkud rozdílná a podle toho také montážní práce.
Příprava podkladu
- Před zahájením prací musejí být instalována okna a dveře a začištěny stěny, aby tak bylo umožněno bezprůvanové schnutí topného potěru.
- Pod podlahovým vytápěním se nesmějí vyskytovat dělicí spáry, výškové posuny, trhliny a podobně.
- Hrubá podlaha musí být zametena a nesmějí se na ní vyskytovat nerovnosti, například ulpělé zbytky malty, trhliny atd. Pouze takový stav je předpokladem dalšího správného provedení podlahy.
- Jelikož právě dlažba má nejmenší hodnotu tepelného odporu, je ideální její použití ve spojení s kondenzačním kotlem či alternativními zdroji energie.
- Jsou-li před uložením systémových desek instalovány na podkladním betonu trubky, může být položena vyrovnávací vrstva, například z polystyrenu, aby tak byla pro uložení systémových desek k dispozici rovná plocha. Trubky mohou být také uloženy ve spárách vyřezaných v systémové desce pomocí profilového nože, což z hlediska nákladů představuje příznivou alternativu k vyrovnávací vrstvě.
- Před zahájením ukládání je zapotřebí zkontrolovat, zda je dodržena potřebná konstrukční výška. K tomu musejí být k dispozici v každém podlaží vztažné výškové body určené přímo na stavbě.
- Principiálně je nutné, aby projektant stanovil potřebnou izolaci proti vlhkosti ve sklepech a nepodsklepených prostorách. Tím se zabrání vzlínání vlhkosti zespodu a ze stran.
- Při výběru materiálu je třeba dbát na to, aby byly použity materiály, které se dobře snášejí s polystyrenem a neobsahují rozpouštědla. Nesmějí být použity lepenky obsahující dehet a zalévací nebo stěrkové hmoty s obsahem rozpouštědel. Nejvhodnější jsou izolační pásy s vrstvou bitumenu nebo plasty. Styčné plochy je nutno náležitě překrýt a svařit.
- Podklad sdružené podlahy musí být očištěn od prachu a volných částic (po škrábnutí nebo broušení). Nejprve je nutné upravit nasákavost podkladu přípravkem. Minimální tloušťka vrstvy je 30 mm.
Pokládka izolace
- Při instalaci izolačních vrstev se izolační desky pokládají těsně k sobě. Vícenásobné izolační vrstvy je možné také pokládat, avšak přesně podle projektu.
- Běžně se používá tvrzený polystyren s vyšší odolností proti stlačení, tloušťky 30 mm nebo dvě polystyrénové desky s tloušťkou 30 mm, které se navzájem překrývají. Hustota polystyrenu má být 20 kg/m3 a stlačitelnost nesmí překročit 10 % tloušťky při tlaku 10 kg/cm2.
- V nepodsklepených prostorech, kde se používá hydroizolace, nesmí být polystyren v kontaktu s penetračními nátěry na bázi cyklických sloučenin a rozpouštědel, které by způsobily destrukci polystyrenové pěny. V tomto případě je třeba jako izolaci použít gumoasfalt se sklotextilem.
- Fólie proti pronikání vlhkosti do tepelné izolace má výstupky, které mají funkci úchytek pro trubky. Na horních stranách výstupků se nacházejí výčnělky proti zpětnému vytažení, které zaručují pevné držení trubky.
- Svrchní fólie ze dvou stran systémovou desku přesahuje a slouží tak k ideálnímu vytvoření tvarových zámků a dokonalému utěsnění celého systému hlavně při použití litých potěrů.
Pokládka trubek a betonování
- Mezi nejdůležitější součásti teplovodního podlahového topení patří optimalizování jeho provozu.
- U systému přímého zalévání je pro bezpečnost potrubí nejdůležitější, aby potěr trubku úplně obalil. Uchycení trubek v systémové desce je konstruováno tak, aby bylo ze všech stran zaručeno úplné zalití trubky potěrem.
- Podle předpisů a doporučení se trubky mohou od projektované vzdálenosti pokládání odchylovat v horizontálním směru maximálně 10 mm a ve vertikálním jen 5 mm, aby mohlo být zaručeno rovnoměrné předávání tepla.
- Ideálním materiálem pro podlahové vytápění jsou polybutenové trubky, které mají ve srovnání s ostatními používanými materiály nejdelší životnost a nejlepší instalační vlastnosti, které se výrazně nemění ani s klesající teplotou.
- Trubky odpovídají normě DIN 4726/27 a procházejí nezávislou kontrolou. Registrované trubky jsou označeny potiskem Přezkoušeno podle DIN a rovněž je registračním číslem potvrzena shoda s normou. V souladu s normou DIN 4726 může mezní hodnota prostupu kyslíku trubkami s kyslíkovou bariérou činit maximálně 0,1 g/m3. Takto je dosaženo maximální provozní bezpečnosti a zcela vyloučeno nebezpečí koroze.
- Plastifikační prostředek zlepšuje tekutost potěru a zvyšuje pevnost v tlaku a pevnost v tahu při ohybu. Sníženým obsahem vzduchových pórů se zlepšuje tepelná vodivost potěru.
- Horní hrana výstupků přidržujících trubky leží nad horním povrchem trubky. Tím je trubka při chůzi po nainstalovaném systému chráněna a není vystavena namáhání jako provozní plocha.
- Před zalitím trubkových hadů se podél stěn a dalších konstrukcí budovy, vstupujících do kontaktu, umístí obvodový dilatační pás. Obvodový dilatační pás se instaluje vždy po obvodu stěn a u velkých ploch i do dilatačních spár mezi jednotlivé úseky podle výkresu a projektu. Má několik účelů: tlumení šíření kročejového hluku (vibrací) do sousedících konstrukcí stavby, vyrovnávání objemových změn při změně teploty, zamezení popraskání betonu či anhydritu a rovněž narušení svislých konstrukcí, stěn, se kterými by byla vzniklá deska v kontaktu. V oblasti spojů musí být okrajová dilatační páska provedena s přesahem minimálně 5 cm.
- Přes tepelnou izolaci se pokládá fólie bránící vniknutí vlhkosti a záměsové vody z betonu, anhydritu, do izolace a do spodních konstrukcí, a teprve pak se kladou trubkové hady.
- Vyhřívané podlahové konstrukce od určitých rozměrů vyžadují dilatační spáry. Pro klasické betonové podlahy platí: maximálně 40 m2, boční délka menší než 8 m, poměr stran maximálně 1 : 2,5. U litých potěrů jsou doporučené rozměry větší a řeší se podle konkrétních podmínek.
- Umístění spár začíná od výklenků, rohů např. pilířů, komínů a krbů, tedy od míst, kde se může projevit roztažení nebo smrštění desky. Všechny svislé konstrukce stavby zasahující do otopné plochy musí od ní být odděleny dilatací, která umožní pohyb topné desky.
- Polypropylenová vlákna částečně chrání před popraskáním podlahy, ale pouze tato ochrana proti popraskání nestačí. Polypropylenová vlákna se tedy dávají do všech betonových podlah.
- Do garáže patří vždy kari sítě (správně "armovací sítě")! Minimální tloušťka kari sítě pro zatížení autem je 6mm, oko 15x15cm. Sítě by se k sobě měli správně svazovat, ze zkušenosti se k sobě však svazovat nemusí. Sítě se ale musí vždy překrývat alespoň o jedno oko z každé strany!
- Tloušťky potěru příslušných podkladních vrstev odpovídají pevnostní třídě pro bytovou výstavbu. Plastifikátor - přísada do potěru - podstatně zlepšuje tekutost potěru. Tím je zajišťován optimální kontakt mezi trubkou a potěrem. Další předností přísady je skutečnost, že snižuje obsah vzduchu v potěru, a tím se zlepšuje jeho tepelná vodivost. Pomocí plastifikátoru se zvyšuje pevnost cementového potěru, přičemž podstatně vyšší jsou zejména počáteční hodnoty pevnosti. Platí zásadní pravidlo: pro tloušťku potěru 60 mm, tj. překrytí 45 mm od horního povrchu trubky, je zapotřebí 0,2 kg/m2.
Nejčastější chyby ukládání podlahového vytápění do betonu
Při pokládce betonu na podlahové vytápění si dejte záležet na každém detailu a neopakujte chyby, které se často vyskytují. V případě problému to může totiž znamenat, že budete muset podlahu kompletně rozbourat a začít znovu.
- Beton není dostatečně ztvrdlý: Aby byla betonová podlaha dostatečně tvrdá, musí se počkat minimálně 4 - 6 týdnů. Stejně tak musí být beton i vyschlý.
- Okamžité nastavení vytápění na plný výkon: Teplota vytápění v podlaze se musí postupně zvyšovat. Nejprve nastavit topení na teplotu v místnosti a následně každý den teplotu o 2 stupně Celsia zvýšit. Teplota se zvyšuje do 28 stupňů Celsia. Ta musí být konstantně udržovaná 2 - 3 dny.
- NIKDY NEPOUŠTĚJTE SAMOSTATNĚ JEN NĚKTERÉ OKRUHY V MÍSTNOSTI, VE KTERÉ JE VÍCE OKRUHŮ BEZ ODDILATOVÁNÍ!!!
Zdroje tepla pro podlahové vytápění
Podlahové vytápění je vhodné i pro aplikaci alternativních zdrojů energie. Hodí se do všech typů místností a prostor bez ohledu na způsob jejich využívání. Podlahové vytápění dovoluje použití všech podlahových krytin, jejichž tepelný odpor nepřesahuje hodnotu 0,15 m2 . K/W. Hodnotu tepelného odporu podlahové krytiny udává výrobce a této podmínce vyhovují všechny běžně používané krytiny, jako je dlažba, plovoucí podlaha, koberec, PVC či parkety.
Pro podlahové vytápění jsou vhodné pouze podlahové krytiny s malým tepelným odporem. Nedoporučují se koberce s výškou vlasu nad 10 mm a gumovým podkladem, PVC s plstěnou podložkou a parkety z měkkého dřeva. Dřevěné krytiny musí být dokonale vysušené, protože jinak se mezi nimi rozevřou spáry.
Teplovodní podlahové vytápění má obvykle teplotní spád okolo 35/30 °C. Při velkých venkovních mrazech se voda ohřeje pomocí tepelného čerpadla nebo solárního systému na určitou teplotu a podle potřeby se na vyšší teplotu dohřeje plynovým kotlem. Podlahové vytápění je moderní a efektivní způsob, jak udržet doma příjemné prostředí, aniž byste museli spoléhat na tradiční radiátory.
tags: #beton #topeni #teplota #principy