Logistická centra zabírají zemi jaksi více než jiná výstavba, především proto, že mimo toto „zabírání“ nedělá jejich architektura mnoho jiného. Přestože jsou problematická sama o sobě, nabízejí především vhled do toho, jak obecně přetváříme „přírodní“ zemědělskou půdu jinými „umělými“ povrchy.
Toto je součást oficiální zprávy vypracované pro jeden z českých logistických parků za účelem hodnocení EIA, které posuzuje dopad větších staveb na životní prostředí. Argumentace tohoto textu je jednoduchá: je udržitelnější postavit místo pole sklad, než na něm pěstovat potraviny.
Už samotný fakt, že v právně závazném dokumentu lze tvrdit, že je průmyslová výstavba na 75 % daného území méně škodlivá pro životní prostředí než pěstování rostlin, stojí za zamyšlení. Přestože je toto tvrzení samozřejmě mylné (velice dobře izolovaná budova má přibližně osmnáctkrát větší stopu skleníkových plynů než stejně velká plocha obdělávaného pole), může tento úryvek sloužit jako vstupní bod do diskuze o vztahu haly a pole, na němž byla postavena. Vztahu „umělé“ struktury nahrazující „přírodní“, život podporující vrstvy, v nové všezahrnující situaci změny klimatu, která jediná je silou schopna přenést tyto tak rozdílné objekty na stejnou úroveň, nebo pro nás odhalit jejich vnitřní stejnost.
Přestože samotné úrovně emisí jsou dramaticky rozdílné, je možné říci, že současný způsob obdělávání zemědělské půdy způsobuje životnímu prostředí významnou újmu. Postavit místo této půdy logistický park je jen poměrně (osmnáctinásobně) horší. Skladové haly jsou plochy zpevněné, zakryté země, zatímco průmyslově obdělávaná pole můžeme vidět jen jako plošné nosiče uměle dodaných minerálních živin. U haly je to architektura a u polí chemie a mechanizace, které rozdílnou měrou kontrolují náhody přírody. Nově chápaný vztah přírody a člověka nám dnes ukazuje, že nejenže jsou tyto náhody čím dál více důsledkem kontroly, ale že tato kontrola byla celou dobu jenom jednou z oněch náhod.
Architektura se k zemi, na níž stojí, vztahuje svým zastavěným územím, projekcí svého nejširšího obrysu, zároveň hmatatelnou skutečností i číselnou hodnotou. Je to abstrakce té části země, která je skrytá slunci a dešti, tedy vegetaci, a jako taková je jak předmětem, tak způsobem veřejné kontroly. Povrch má dvě strany: budovu nad sebou a zemi pod sebou. Postavit skladovou halu na zemědělské půdě znamená odebrat jisté zdánlivě přírodní vrstvy a nahradit je vrstvami jinými, zdánlivě umělými. Mluvíme zde především o třech materiálech: o půdě, betonu a asfaltu.
Čtěte také: Plzeňské projekty s BERGER BETON
Půda je složitá směs minerálů, vody, vzduchu, organických hmot a nespočtu organismů, které jsou rozkládajícími se zbytky dřívějšího života. Je používána k pěstování rostlin a podpoře života nového. Asfalt je produkt na bázi ropy, také směs minerálů a rozložené organické hmoty, s jedinou výjimkou: tato organická hmota pochází z jiného geologického období a její rozklad trval přibližně 140 milionů let. Podpírá především motorová vozidla. Beton je směs tří skupin minerálů, obecně popisovaných jako cement, písek a štěrk, s přidanými polymery a ocelovou výztuží. Podpírá tíhu budov, infrastruktur a jejich uživatelů.
Mícháním zmíněných produktů mohou vznikat hybridy jako suchý beton či asfaltobeton, nebo je asfaltová emulze rozstřikována přímo na prašné cesty. Přestože jsou cement, beton a půda samozřejmě rozlišitelné, můžeme v duchu našeho úvodního citátu předstírat, že nejsou, abychom mohli vidět, jakým způsobem je půda „historická“ a asfalt „přírodní“.
Z celkové výstavby jsou to právě logistické stavby, které nabízejí nejzajímavější případ vzájemné přeměny těchto tří materiálů. Ještě výrazněji než u ostatních komerčních projektů je pro skladové haly zastavěná plocha hlavní určující hodnotou. Jejich architektura pouze zpevňuje a chrání tuto plochu, nebo snad přímo je touto plochou, jen obalenou ocelovými sendvičovými panely. Hloubka haly je hloubkou základové desky, standardní výška 12 metrů je odvozena z modulu fasádního panelu. Logistické haly jsou až na výjimky přízemní a jejich zastavěná plocha zhruba odpovídá jejich čisté užitné ploše.
Podlaha je hlavní aktivum, ve špičkových skladech je technologizována roboty a rastrovými systémy, obecně je prostě jen striktně plochá, odolná a bez zbytečných překážek. Její certifikovaná tvrdost postupně přechází do nejbližšího okolí hal, parkovišť, silnic, dálnic a kontinentů. Velký mezinárodně orientovaný logistický park může zahrnovat cokoli mezi 200 až 500 000 m² čisté skladové plochy a až třikrát tolik zpevněných ploch, krajinářských úprav a plotů, tedy až 150 hektarů, což je pro představu o málo více než rozloha Starého Města pražského. Rozsáhlé plochy jak uvnitř, tak vně skladovacích hal jsou často přímo uváděny v hektarech, tak jak bývá kvantifikována zemědělská půda.
Má-li developer přesvědčit správní orgány, že zástavba zemědělské půdy nebude až taková ztráta, současný způsob zemědělství mu to moc nezkomplikuje. V tomto ohledu nebyl úvodní úryvek zcela zavádějící. Industriální zemědělství velkého měřítka v Česku, tak jako jinde, prosazuje neudržitelné praktiky užívání půdy a vody. Více než v jiných zemích tak ale činí s obrovskou intenzitou, bezstarostností, a dokonce s dlouhou tradicí.
Čtěte také: Občané Žďáru a doprava
Velká většina logistických parků je stavěna na zemědělské půdě, jejíž průměrná cena je v Česku 0,65 € za m². Ceny komerčních pozemků se pohybují mezi 20 a 100 € za m². Proces přeměny z prvního na druhé, takzvaný zábor půdy, není v žádném případě jednoduchý, ale přesto finančně hodný jakéhokoli pokusu. Část z potenciálně zastavitelné zemědělské půdy se nachází v okolí měst, kde je případná přeměna ospravedlnitelná jejich stále obecně akceptovaným růstem, jinde vyrůstají logistické parky v otevřené krajině. Druhý typ je více i méně sporný než ten první.
Stavět na zelené louce mezi jinými zelenými loukami je stále všeobecně považováno za nevhodné, dokonce nemorální, a takovému jednání je do cesty kladena velká spousta právních, zvyklostních a kulturních překážek. Stavět „uprostřed ničeho“ ale zároveň znamená stavět mimo podrobný dohled veřejné kontroly a zájem metropolí.
Větší zábory půdy typicky začínají procesem EIA, jak jsme viděli v úryvku na začátku tohoto textu. Je-li stanovisko souhlasné, následuje změna územního plánu, pokud nějaký existuje, nebo překreslení hranice zastavitelného území obce, pokud neexistuje, a konečně samozřejmě územní rozhodnutí a stavební povolení.
Když je na konci celého procesu půda přeměněna ze zemědělské na komerční, z nezastavitelné na zastavitelnou, vzniká nezanedbatelná finanční hodnota, zdánlivě okamžitě a odnikud, ve skutečnosti ale na úkor veřejného zájmu otevřené krajiny, jednoho z ohrožených veřejných statků. Není náhodou, že v češtině je souhrn veškeré zemědělské půdy popisován jako půdní fond, a právě z tohoto fondu proudí některé ze zmíněných násobných zisků. Jeho důležitost je dokonce kodifikována zvláštním zákonem č. 334/1992 Sb., kde je půdní fond definován jako „základní přírodní bohatství naší země, nenahraditelný výrobní prostředek umožňující zemědělskou výrobu a jedna z hlavních složek životního prostředí“.
Ve chvíli, kdy je právní ochrana půdě odňata, je její hmota najednou přeměněna z život podporujícího nenahraditelného přírodního zdroje ve specifický druh suti, který leží v cestě novému rozvoji, a musí být tudíž odsunut stranou.
Čtěte také: Složení betonu
Země a krajina byly ve střední Evropě opakovaně vystavovány nejrůznějším druhům lidmi působených kalamit, jako například poválečnému odsunu 10,5 milionu Němců z Československa a Polska a následné kolektivizaci vší československé zemědělské půdy. Mezi lety 1948 a 1960 byly do té doby samostatné půdní bloky spojeny, a to jak vlastnicky, tak i fyzicky, do nekonečných monokulturních lánů, pokrývajících vlnitý terén pod sebou jako špatně padnoucí koberec.
Druhá světová válka a následná kolektivizace vedly ke změnám ve velikosti polí. Průměrná velikost pole v Československu v roce 1948 byla 0,23 hektaru a dnes je z důvodů, ke kterým se ještě dostaneme, celých 20 hektarů. Jinými slovy, menší logistický park se relativně spořádaně vejde už na jedno jediné pole.
Tato kobercovitá krajina přežila radikální změny spojené se sametovou revolucí včetně extenzivních majetkových restitucí. Družstva byla přetvořena ve společnosti s ručením omezeným, které se spojovaly v ještě větší akciové společnosti. V novém politickém systému přetrvaly původní motivace pro scelování pozemků: jednodušší správa, užití těžké mechanizace, maximalizace oseté plochy a nově také maximalizace plochy, na niž lze čerpat evropské dotace ve výši přibližně 2,6 eurocentu na m². Toto číslo je pro nás důležité, neboť většina zemědělské půdy v Česku není vlastněna firmami, které ji obhospodařují, ale je naopak pronajatá neboli propachtovaná, a to za průměrný nájem tří eurocentů za m². Jinými slovy, obdělávaná půda je v podstatě volná. Je jednoduché ji získat nebo se jí zbavit.
Výsledky tohoto hospodaření jsou již měřitelné. Extenzivní degradace půdy způsobená intenzivním, krátkodobě cíleným zemědělstvím zapříčiňuje snižování podílu organické hmoty, zhoršení schopnosti retence vody a úrodnosti. Někteří experti popisují příklady, v nichž je intenzivně využívaná půda redukována na plošný nosič uměle dodaných fosfátových živin a život uvnitř redukován na minimum. Stavět namísto této půdy představuje podnik velmi odlišný od zastavování jakéhosi dávno minulého bukolického snu.
Poté, co jsme stručně popsali nejistou situaci půdy, kterou logistická centra nahrazují, se můžeme blíže podívat na materiály, jimiž je nahrazována. V roce 2001 geolog James Ross Underwood navrhl Americké geologické společnosti, že kromě usazených, vyvřelých a přeměněných hornin by měla vzniknout ještě čtvrtá kategorie, kterou nazval antropické horniny, do níž zahrnul látky jako asfalt, sklo nebo beton, tedy horniny vytvořené kolektivní geologickou silou člověka. Tato kategorizace nebyla dosud oficiálně zavedena.
Dnes obecně známý koncept antropocénu, jehož jsou antropické horniny zřejmou kategorií, je geochronologický termín, který popisuje poslední údobí planetární historie podle dopadu lidí na zemskou kůru. Přinejmenším od testů atomových bomb ve čtyřicátých letech, ale spíše již mnohem déle vykazují lidé měřitelný geologický dopad na látku zemské kůry, již se zdají pouze obývat. Lidská aktivita je podle tohoto konceptu v současnosti nejvýznamnější geologickou silou. Souhrn všech fyzických struktur, které lidé vytvořili v průběhu historie, je nesporně geologický. Se svými 580 000 km² pokrývají 0,6 % veškeré obyvatelné pevniny, tedy přibližně rozlohu Francie. V Evropě je tato hodnota na 2,3 % rozlohy, což je zhruba velikost Bulharska. Orná půda, jen poměrně (osmnáctkrát) jiný druh umělé struktury, pokrývá 37,7 % obyvatelné pevniny neboli o něco málo více, než je rozloha celé Asie.
V Evropě, kde jsou stavby relativně staršího původu než ve zbytku světa, jich 60 % není starších padesáti let, a můžeme tedy bezpečně odhadnout, že velká většina všech zpevněných ploch používá beton. Že je tato tvrdá antropická hornina dnes nejužívanějším materiálem na světě, víme s jistotou.
Beton je víc než jen stavební materiál, je geologickou silou působící na planetu jak přímo, tak nepřímo. Výroba cementu představuje jeden z hlavních faktorů globálního oteplování. Zodpovídá za 8 % veškerého oxidu uhličitého vyprodukovaného lidmi, což je například přibližně dvakrát více než letecká přeprava. V jistém ohledu není cement natolik odlišný od „ostatních“ fosilních paliv. Při chemické reakci, při níž vzniká, je vápno (neboli biomechanický sediment prastarého života) páleno a jeho společný CO2, nastřádaný za celé věky, je v jediném okamžiku vypuštěn do atmosféry. Zbylá přeměněná látka je redistribuována do nových, lepších, předvídatelnějších, odolnějších, lidmi vytvořených biomechanických sedimentů. Žíly infrastruktury a ložiska měst se rozšiřují rychleji než kdy dříve.
Kanadsko-český vědec Václav Smil, který se prostřednictvím interdisciplinárního výzkumu zabývá lidským využíváním energie a materiálu, spočítal, že mezi lety 2008 až 2010 bylo v Číně použito více betonu, než kolik se ho vyrobilo ve Spojených státech amerických za celé 20. století. Pro geologickou ilustraci můžeme zmínit jiný výpočet stejného autora, v němž odhadl, že lidé vytvářejí každých dvacet let množství betonu ekvivalentní objemu hory Fudži.
Deset miliard tun betonu vyrobených na světě každý rok by mohlo pokrýt celou rozlohu Česka za pouhé čtyři roky. V tomto kontextu je osm milionů metrů čtverečních čisté (betonové) skladovací plochy, kterou zatím v Česku zabírají logistické haly, relativně malé číslo, jak developeři sami s oblibou připomínají. Tuto plochu si přesto můžeme představit jako betonovou desku o délce hrany 3 km, odpovídající vzdálenosti z Pražského hradu k Vyšehradu.
Ještě působivější než celková rozloha hal v Česku je rychlost, s jakou roste. Mezi roky 2004 a 2006 se plocha A-class hal zdvojnásobila. Zdvojnásobila se znovu v roce 2008 a znovu v roce 2017. Jen za poslední rok bylo pro logistické a průmyslové parky vyňato z půdního fondu na 2 000 000 m².
Haly, šířící se krajinou, se zdají lehké a rozmontovatelné. Jejich nosná konstrukce, fasáda a vybavení takové dokonce i mohou být, přestože i jejich demolice je nákladná. Co snadno rozmontovatelné není, jsou betonové sarkofágy, na kterých haly stojí. Stejně jako jiné horniny mohou být tyto betonové desky sice rozbity, ale Underwoodova „horninovost“ betonu má důsledky pro případnou demolici sahající daleko nad rámec spojitosti a tvrdosti. Rozdíl mezi bouráním kamenné zdi a hory spočívá v měřítku a ekonomičnosti vynaložených prostředků. A je vinou těchto dvou proměnných, že se souhrnná rozloha logistických hal stala dnes už prakticky trvalou součástí české krajiny.
Poté co je přeměna z nezastavitelné na zastavitelnou půdu dokončena a poté co zmizí veškerá ochrana zákona, je transformace zkonzumována ...
Tabulka: Srovnání velikostí polí a farem v Československu a ČR
| Rok | Průměrná velikost pole | Průměrná velikost farmy |
|---|---|---|
| 1948 | 0,23 ha | N/A |
| Současnost | 20 ha | 133 ha |
tags: #berger #beton #pisek #historie