Živé listy rostlin využíváme ve floristice s naprostou samozřejmostí. Ačkoliv jsou z hlediska floristického řazeny mezi zeleň doplňkovou, mají svou nezastupitelnou funkci. Nejčastěji se jedná o listy rostlin používaných jako okrasné nebo užitkové. Kromě těchto můžeme čerpat materiál také z přírody, i listy stromů jsou oblíbeným a hojně využívaným materiálem.
Anatomie Listu
List je postranní vegetativní orgán, který může u některých druhů dorůstat až do velikosti dvou metrů čtverečních. Skládá se ze svrchní a spodní pokožky, pod svrchní pokožkou je palisádový parenchym, pod ním houbový parenchym s velkými mezibuněčnými prostory, které jsou prostřednictvím průduchů ve spodní pokožce spojeny s vnějším prostředím.
Morfologie Listu
Morfologie listu neboli vnější stavba listu je zásadní při determinaci a zároveň nám může částečně napovědět o charakteru rostliny, tudíž i o charakteru listu (silnější kožovité listy jsou trvanlivější, jemné potřebují více vody apod.). Listy tvoří tři základní části - báze, řapík a čepel.
- Báze je část, kterou list přisedá ke stonku, někdy může být zvětšena v pochvu nebo je doplněna palisty. Pochva se vyvinula zejména u jednoděložných rostlin, někdy pochvy vytvoří zdánlivý kmen (Musa).
- Řapík je stopkovitá část listu. Pokud je vyvinutý, nazýváme listy řapíkaté. Velká část rostlin využívá řapíku k natáčení listové čepele směrem ke světlu. Řapíky se také rozlišují podle tvaru například na oblý, polooblý, hranatý, žlábkovitý.
- Čepel je zpravidla největší část listu rozmanitých tvarů, odstínů zelené, někdy s barevnými aspekty.
Podle přirůstání listu ke stonku kromě řapíkatých, rozlišujeme také přisedlé - řapík není vyvinutý, sbíhavé - čepel je protáhlá dolů po stonku, objímavé nebo poloobjímavé - list objímá zcela nebo z části základ čepele.
Typy Listů
Během vývoje rostliny vzniká na stonku několik listových typů. Dělohy se zásobní funkcí na klíčních rostlinách, šupiny chránící základy listů v pupenech dřevin a listy asimilační. Specifickou skupinou jsou listeny a listence, které často mylně bývají považovány za květy nebo květenství, jelikož vyrůstají v jejich těsné blízkosti (Poinsettia). Tyto listy bývají často pestře zbarvené, kdy lákají hmyz k opylování nevýrazných květů. U některých rostlin se objevuje heterofylie, tedy různolistost, kdy se na jedné rostlině objevují dva odlišné tvary listů (Hedera) nebo anizofylie - výskyt listů stejného tvaru o různé velikosti (zejména u kapradin - Selaginella).
Čtěte také: Betonová imitace dřeva krok za krokem
U listů během evoluce došlo také k metamorfózám, kdy se rostliny přizpůsobovaly podmínkám daného prostředí. Základní dělení listů je na jednoduché a složené, které se dále dělí podle tvaru. Jednoduché listy mohou být vejčité, obvejčité, srdčité, střelovité, ledvinovité, kopinaté, vejčitě kopinaté, čárkovité srdčité a štítovité.
Typy složených listů
Složené listy mohou být zpeřené - lichozpeřené, sudozpeřené, dvakrát i vícekrát zpeřené, nebo dlanité - dvojčetné, trojčetné až mnohočetné. Podle okrajů se listy dělí na celokrajné, vroubkované pilovité, dvakrát pilovité, laločnaté, zubatě laločnaté, brvité a peřenoklané.
Vnitřní Stavba Listu
Nejběžnější typ listu je list různostranný (bifaciální, dorziventrální) s rozdílně vyvinutou svrchní a spodní stranou čepele. Na povrchu listové čepele je pokožka (epidermis), která je obyčejně tvořena jednou vrstvou těsně k sobě přiléhajících buněk zpravidla bez chloroplastů. Jen zřídka je epidermis vícevrstevná, například u listu fikusu. Na povrchu svrchní pokožky je výraznější vrstva kutikuly a ve spodní pokožce jsou zase častěji průduchy (u některých bylin bývají na obou stranách listu).
Z mladých pokožkových buněk se tvoří různé typy trichomů, o nichž se podrobněji pojednává v kapitole o krycích pletivech. Základní parenchymatické pletivo vyplňující prostor mezi oběma pokožkami a svazky cévními se označuje jako mezofyl.
Palisádový a Houbový Parenchym
Mezofyl bývá u bifaciálních listů rozlišen na palisádový parenchym (přiléhá ke svrchní pokožce) a houbový parenchym (přiléhá ke spodní pokožce). Palisádový parenchym je tvořen jednou nebo více vrstvami protáhlých buněk orientovaných úzkou stranou k horní pokožce. Nejdelší a nejužší bývají palisádové buňky nejblíže pokožce. Palisádové buňky jsou bez intercelulár, obsahují velké množství chloroplastů uložených podél buněčných stěn a slouží především k fotosyntéze.
Čtěte také: Soklové lišty a jejich typy
Houbový parenchym je tvořen z buněk různého tvaru (oválných, laločnatých nebo hvězdicovitých) s velkými intercelulárami, které jsou propojeny s průduchovými dutinami průduchů. Buňky houbového parenchymu jsou chudší na chloroplasty než buňky palisádového parenchymu a slouží především k transpiraci. Z těchto důvodů je rub listu zpravidla světlejší než líc.
Cévní Svazky a Žilnatina
Svazky cévní, které tvoří v listech žilnatinu (nervaturu), jsou kolaterální (případně bikolaterální), většinou uzavřené. Dřevo kolaterálních svazků cévních směřuje ke svrchní pokožce a lýko k pokožce spodní. Svazky cévní se v listech rozvětvují a postupně se v anatomické stavbě zjednodušují. Kolem svazků cévních bývají parenchymatické a sklerenchymatické pochvy vyztužující čepel. V řapíku listu jsou svazky cévní vycházející ze stonku většinou uspořádány do polokruhu a jsou propojeny se svazky cévními stonku. Místo, kde se list napojuje cévními svazky na stonek, nazýváme listová stopa. Listové stopy přecházejí do stonku v nodech.
Zvláštní Typy Listů
Listy stejnostranné (monofaciální, izolaterální) mají na rozdíl od listů různostranných obě strany čepelí shodné. Vyvinuly se buď přeložením listu podél střední žilky svrchní stranou dovnitř a následným srůstem (kosatec) nebo pootočením listu tak, že čepel je postavena hranou ke světlu a obě strany jsou stejnoměrně osvětleny (narcis). Tyto listy mají čepele souměrné podle středem proložené roviny. Také vnitřní stavba je odlišná od bifaciálního listu.
Listy oblé, válcovité, rourovité jsou souměrné podle středem proložené osy a označují se jako jednostranné (unifaciální, monolaterální). Asimilační parenchym mají po celém obvodu a svazky cévní mají stejnou polohu dřeva a lýka jako ve stonku.
Listy Trav a Jehlice
Ke zvláštním typům listů s odlišnou anatomickou stavbou patří listy trav a jehlice. Listy trav mají čepel připojenou ke stéblu pochvou. Na rozhraní pochvy a čepele mohou být vyvinuta ouška a jazýček. Čepel listů má často pokožku s inkrustovanými stěnami buněk kyselinou křemičitou. V pokožce listů jsou v rýhách mezi žebry pruhy vakovitých buněk, tzv. ohýbací buňky, které slouží ke složení čepele v suchém ovzduší. Asimilační pletivo (chlorenchym) není rozlišeno na houbový a palisádový parenchym. Kolaterální svazky cévní mají parenchymatické a sklerenchymatické pochvy. Sklerenchymatické pruhy jsou také často v okrajích čepele, v žebrech a v kýlu.
Čtěte také: Dívčí tvář na kostele: tajemství Velhartic
Jehlice nahosemenných dřevin mají silně kutinizovanou pokožku a průduchy jsou zanořené pod povrch pokožkových buněk. Mezofyl je složen z buněk se stěnami rozčleněnými v krátké laloky s mělkými rýhami, tzv. ramenovité palisády. V mezofylu jsou rozmístěny pryskyřičné kanálky. Kolem kolaterálních svazků cévních je vyvinuto transfúzní pletivo se strukturou tracheid.
Asimilační Pletiva
Asimilační pletiva jsou pletiva osvětlených částí rostlin obsahující chloroplasty - tvorba asimilátů fotosyntézou. Nejvýznamnější je mezofyl listů (palisádový a houbový parenchym). Dále sem patří epidermis svěracích buněk průduchů, stonky (primární kůra, feloderm), kořeny epifytních orchidejí nebo některých mokřadních rostlin, modifikované listy (listeny, palisty, kališní lístky), nezralé plody.
Chloroplasty jsou plastidy obsahující směs karotenoidů. Fotosyntéza je metabolický děj, při kterém je za pomoci světelné energie syntetizována organická hmota. Paládový parenchym je hlavní fotosyntetickým pletivem rostliny. Chlorenchym jsou zelené buňky s asimilační funkcí.
Zásobní Pletiva
Zásobní pletiva slouží k ukládání produktů fotosyntézy - nejčastěji škrob (80 % amylopektin + 20 % amylóza). Zásobní plastid je amyloplast (obsahuje velká škrobová zrna, redukovaný membránový systém, barvitelná jódem). Další zásobní látky jsou inulin (hvězdnicovité, zvonkovité), proteiny (tvoří tzv. aleuronová zrna), lipidy (hodně v semenech - slunečnice, len).
Klasifikace Pletiv
Pletiva jsou soubory vzájemně integrovaných buněk, které mají společný původ, přibližně stejný tvar a plní stejnou funkci, popřípadě soubor funkcí.
Dle Tloušťky Buněčné Stěny
- Parenchym: tenkostěnné buňky izodiametrického tvaru s různou funkcí (metabolická, zásobní, provětrávací, vodivá, absorpční, sekreční, dělivá).
- Prozenchym - dlouze protažené buňky.
- Aerenchym - velké mezibuněčné prostory (intraceluláry).
- Hydrenchym - velké buňky sukulentů s velkým obsahem vody.
- Chlorenchym - zelené buňky s asimilační funkcí.
- Merencyhm - kulovité buňky s mnoha intracelulárami.
- Kolenchym: mechanické pletivo z buněk s nerovnoměrně ztloustlými buněčnými stěnami bez lignifikace, mechanická opora nadzemních částí rostliny, diferenciace v závislosti na působení mechanického stresu na rostlinu.
- Rohový - buněčná stěna více ztloustlá při styku tří a více buněk.
- Deskový - ztloustlé tangenciální buněčné stěny (rovnoběžné s povrchem orgánu).
- Sklerenchym: mechanické pletivo z většinou mrtvých buněk s rovnoměrně ztloustlou, často lignifikovanou buněčnou stěnou.
- Sklerenchymatické fibrily - silnostěnná, podélně protažená, na koncích zašpičatělá vlákna.
- Sklereidy - sklerifikované buňky různého tvaru: izodiametrické brachysklereidy („kamenné buňky“) v dužnině hrušek, protáhlé sklereidy uvnitř šípků, makrosklereidy v osemení vikvovitých rostlin, hvězdnicovité astrosklereidy v listech čajovníku.
Dle Dělivé Aktivity Buněk
- Trvalá pletiva: budována z nedělícího se parenchymu, kolenchymu a sklerenchymu.
- Dělivá pletiva (= meristémy): dělící se parenchymální buňky s hustou cytoplazmou, malými vakuolami, velkým jádrem a výrazným jadérkem.
- Protomeristémy - embryonální meristémy.
- Primární meristémy - apikální meristémy kořene a stonku produkující primární trvalá pletiva, axilární meristémy vyvíjející se v pupeny a postranní větve.
- Sekundární meristémy - druhotně obnovila svou dělivou aktivitu (kambium a felogén).
Estetické Vlastnosti Listů ve Floristice
Kromě znalosti základních fyziologických pochodů v listech je také velmi důležité vnímat jejich estetické vlastnosti. Při tvorbě kytic, aranžmá a dekorací bychom se měli zaměřit na jejich barvu, směr linií, texturu a tvar.
- Směr linií - další důležitou vlastností je směr linie listu, tedy přirozené postavení čepele na řapíku. Může nám předurčit jeho použití. Vodorovné postavení jako má například Monstera, Anthurium, Philodendron xanadu, je vhodné na zakrytí aranžovací hmoty nebo jako manžeta u kytic. Vertikální postavení charakteristické pro listy Strelitzia, Sanseveria, Chamaerops, jsou ideální pro jednostranné kytice a aranžmá.
- Textura - určuje vzhled listu, zejména jeho povrchu. Kožená textura je charakteristická pro silné listy (Bergenie, Chamaedora, Zamioculcas). U jemnějších listů je to například textura hedvábná (Hosta, Artemisia, Calathea).
Výběr druhu je třeba také přizpůsobit zvolené technice zpracování. Na zřetel bychom měli brát délku, ohebnost a tloušťku řapíku.
Příprava a Využití Listů
Důležitá je příprava materiálu. Pomocí různých technik si můžeme listy uzpůsobit na další zpracování.
| Technika | Popis | Využití |
|---|---|---|
| Prodlužování | Používáme vazačský drát adekvátní tloušťce řapíku. | V případě krátkých řapíků pro lepší uchopení do ruky nebo zapíchnutí do aranžovací hmoty. |
| Vyztužování | Ke zpevnění řapíku, opět pomocí vazačského drátu patřičné tloušťky. Můžeme provést „na dvě nožky“, pomocí dlahy, nebo drát vedeme vnitřkem řapíku. | Zpevnění řapíku. |
| Ohýbání | Pokud nám nevyhovuje přirozený tvar listu a potřebujeme ho usměrnit. | Usměrnění tvaru listu. |
| Vatičkování | V případě že mají listy nedostatečnou délku řapíku a jsou navázané. | Omezení odpařování vody. |
| Začišťování páskou | Konce řapíků navázaných drátem začišťujeme speciálními páskami. | Estetické začištění. |
| Lepení | Nevzhlednou nádobu lze listy polepit (Stachys). | Dekorace nádob. |
| Omotávání | Ohebné a měkké listy. | Pro připevnění k obalu nebo aranžovací hmotě je často využívána technika skobičkování. |
| Stáčení do kornoutu | Pevné listy (Bergenia). | Při tvarování lze použít k fixaci částí listu sešívačku. |
Způsobů využití listů při samotné tvorbě je nepřeberné množství. Listy jsou jedinečné svou tvarovou, texturovou a liniovou rozmanitostí. Jsou vhodným krycím a výplňovým materiálem.
tags: #tvar #palisadoveho #parenchymu #informace