Žijeme v éře klidu, bohatství a hojnosti, byť pociťujeme problémy a těžkosti nebo čelíme výzvám, které svět mohou dramaticky změnit. Od skončení 2. světové války velká část Evropy žije éru, kterou nikdy předtím nepoznala. První skutečně velká krize přišla v první dekádě 21. století. To je naprosto unikátní a jedinečné. Problém, který z toho vyplývá, spočívá v tom, že si Evropané zvykli a považují tento stav za standardní a normální.
Kořeny studené války a bipolární svět
Šťastná anomálie má kořeny v největším běsu, který svět potkal, tedy ve 2. světové válce. Rusové se dostali k atomové zbrani velmi brzy, už ve druhé polovině 40. let. To vytvořilo prostředí, které bylo sice velmi rizikové, ale zároveň bylo nesmírně stabilní. Velká část střední a západní Evropy byla krytá americkým jaderným deštníkem a prožila ekonomicky nesmírně úspěšná léta.
Vztahy mezi Spojenými státy a Sovětským svazem se začaly prudce ochlazovat brzy poté, co padly poslední výstřely druhé světové války. Spojené státy nebyly připravené na vleklou konfrontaci s nepřátelskou supervelmocí, která navíc brzy dohnala jejich náskok v jaderných zbraních. Strach z rudého nebezpečí stoupl poté, co v lednu 1946 doputoval ze Sovětského svazu do Washingtonu proslulý „dlouhý telegram“ George Kennana. Znalec ruských dějin a americký diplomat v Moskvě v něm varoval před ruským imperialismem, přičemž jeho argumentace udělala velký dojem na prezidenta Harryho S. Trumana. Napětí zvyšovala Stalinova snaha zahrnout střední a východní Evropu, Řecko, Turecko i Írán do sovětské sféry vlivu. Obě supervelmoci se snažily upevnit svou moc a rozšířit ji, kdykoliv to bude možné. Studená válka je definována jako období extrémního napětí mezi supervelmocemi a bloky, které reprezentují. Obě strany používaly proti sobě nejrůznějších přímých i nepřímých manévrů, aby zjistily limity akceschopnosti druhé strany, její slabiny a aby ji vyvedly z rovnováhy. Studená válka zůstala studenou pouze díky existenci jaderných zbraní, protože jejich zavedení do výzbroje vedlo k tomu, že skutečná válka mezi oběma bloky by byla sebevražda. Stálé napětí způsobilo, že obě strany musely udržovat vysokou úroveň vojenských příprav.
Rozdělení Evropy a doktríny
Většinu střední a jihovýchodní Evropy obsadila na konci války sovětská vojska. Přímou ozbrojenou moc doprovázel politický, hospodářský a ideologický nátlak, který měl dopomoci komunistickým stranám v jednotlivých státech sovětské zájmové sféry k postupnému získání veškeré politické moci. Tak se v průběhu poválečných let 1946-1948 zformoval v zemích střední a jihovýchodní Evropy blok států s tzv. lidově demokratickými režimy, které představovaly zárodek sovětského mocenského bloku v Evropě. Americký prezident Truman sice nedokázal zabránit, aby Stalin neprosadil posunutí hranic Polska dále na západ a neokupoval východní polovinu Evropy, ale o to více se soustředil, aby Sovětský svaz nemohl již dosáhnout dalších územních a politických zisků.
Když americký prezident v březnu 1947 zformuloval takzvanou Trumanovu doktrínu, v níž ohlásil pomoc Turecku a Řecku, nový kongresman John F. Kennedy ji podpořil. Stejně nadšeně přivítal i Marshallův plán, který měl poskytnout válkou zbídačené Evropě hospodářskou pomoc. Politika „zadržování“ komunismu spočívala v posilování ekonomického blahobytu, sebevědomí a schopností obrany. Sílu americké politice zadržování komunismu dával její odpovídající odraz v hospodářské oblasti. Ministr zahraničí G. Marshall ji totiž doplnil hospodářským plánem, jenž vycházel z předpokladu, že hlavní podmínkou obnovy evropského hospodářství bude americká hospodářská pomoc, která zabrání ekonomickému rozvratu a nebezpečí revoluce. V rámci Marshallova plánu poskytly USA evropským zemím nenávratné tři miliardy dolarů. Dodávaly jim především spotřební zboží, ale i potřebné suroviny a v menší míře i stroje a výrobní zařízení. Sovětský svaz a lidově demokratické státy nabízenou účast v Marshallově plánu odmítly. Československo a Polsko, které o přijetí plánu již rozhodly, jej musely odmítnout pod nevybíravým sovětským nátlakem. Sovětské zdůvodnění označilo Marshallův plán za pokus o vytvoření protisovětského bloku a o zasahování do vnitřních záležitostí evropských zemí, neboť podmínky přijetí plánu by prý vedly ke kontrole USA nad jejich ekonomikou. Marshallův plán se realizoval v letech 1948-1952. Americká pomoc ve formě darů, půjček a úvěrů dosáhla téměř 17 miliard dolarů a nejvíce z ní získaly ekonomiky Francie, Velké Británie, Itálie a Německa. Konflikt kolem Marshallova plánu a vyhlášení Trumanovy doktríny představoval jeden z hlavních faktorů, který urychlil rozdělení Evropy a světa. Dovršil postupný vznik studené války.
Čtěte také: Vlastnosti asfaltových pásů
Dlouho se o národní izolaci starala železná opona, která byla opravdu neprodyšná. Ty případy útěku z východu na západ jsou opravdu ojedinělé. Churchill to ostatně řekl. Byla spuštěná od Gdaňsku na Baltu až po Terst na Jadranu. To znamená, že průnik přes železnou Evropu do střední části Evropy, mám na mysli Spolkovou republiku a Rakousko, a potom na západ byl skoro nemožný.
Vývoj vojenských bloků
Sovětský svaz si již zcela nezastřeně upevňoval nadvládu ve své zájmové sféře, na západě směřoval vývoj k vytvoření Severoatlantické obranné aliance (NATO). Omezení styku mezi Východem a Západem vedlo Churchilla k prohlášení, že spadla „železná opona“, rozdělující Evropu od Štětína po Terst. Roku 1949 bylo ve Washingtonu založeno NATO, obranná aliance mezi USA, Belgií, Dánskem, Francií, Velkou Británií, Islandem, Itálií, Kanadou, Lucemburskem, Holandskem, Norskem a Portugalskem. Tzv. Varšavskou smlouvu podepsal SSSR, NDR, Albánie, Bulharsko, Polsko, Rumunsko, Československo a Maďarsko.
Tabulka níže ilustruje složení hlavních vojenských bloků během studené války:
| Vojenský blok | Založení | Členské státy (příklad) | Charakteristika |
|---|---|---|---|
| NATO (Severoatlantická aliance) | 1949 | USA, Velká Británie, Francie, Kanada, Itálie, Belgie, Dánsko, Island, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Portugalsko | Obranná aliance západních zemí proti sovětské expanzi |
| Varšavská smlouva | 1955 | SSSR, NDR, Československo, Polsko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Albánie | Vojenská aliance zemí východního bloku pod vedením Sovětského svazu |
Berlínská krize a Karibská krize
Berlínská krize (1948-1949)
Roku 1948 bylo rozhodnuto o vytvoření německého státu ze tří západních okupačních zón, o vypracování jeho ústavy a provedení měnové reformy. Připravoval se vznik západoněmeckého státu (NSR), tento proces se urychlil během berlínské krize. V červnu 1948 proběhly měnové reformy v západních okupačních pásmech Německa i v západních sektorech rozděleného Berlína. Sovětský svaz se z propagandistických důvodů dožadoval pokračování mezinárodní kontroly Porúří a dokončení demilitarizace. Zároveň provedl ve svém okupačním pásmu měnovou reformu a zablokoval přístupové cesty k západní části Berlína. Uzavřel k němu veškeré pozemní přístupy, i ty určené k zásobování, a způsobil berlínskou krizi. Začalo se hovořit o aktuálním nebezpečí vypuknutí nové světové války. Zásobování západního Berlína obstarával pouze letecký most, který zorganizovalo vojenské letectvo západních velmocí. V květnu 1949 přišlo uvolnění v berlínské krizi. Sovětská okupační správa zrušila svá opatření a znovu se obnovovaly přístupové cesty ze západoněmeckých okupačních pásem do Berlína.
Berlínská zeď (1961)
Do SRN každoročně z NDR odcházelo mnoho tisíc odborníků a tento odliv intelektuálů, který představoval celkem asi 2 milióny osob, přiměl předáky NDR (za podpory sovětského vůdce Chruščova), aby vznesli nároky na faktickou kontrolu Západního Berlína, kam většina z nich přecházela. Chruščov požadoval změnu statutu Západního Berlína buď jeho začleněním do NDR nebo jeho neutralizací. Dohady velmocí o této otázce končily nezdarem. Napětí gradovalo. Obě supervelmoci krátce předtím dokončily sérii zkoušek silných jaderných zbraní. V jejich důsledku prudce narostla úroveň radioaktivního spadu, který hrozil zamořit zeměkouli. USA navíc chtěly dosáhnout toho, aby SSSR omezil zkoušky nové generace svých jaderných hlavic, které svou silou převyšovaly jejich vlastní. Nakonec východoněmecké úřady začaly stavět okolo Západního Berlína, kam denně prchalo již přes tisíc uprchlíků, berlínskou zeď, oddělující východní sektor od západního.
Čtěte také: Aplikace lepidla DenBit BOND
Karibská krize (1962)
Napětí kolem Berlína sotva utichlo a studená válka přinesla veřejnosti další konfrontaci supervelmocí v podobě karibské krize. Sověti se na jaře a v létě 1962 obávali, že Američané plánují invazi na Kubu a Chruščovovi přidělával vrásky i sám Castro. Panovaly obavy, že by se mohl začít sbližovat s maoistickou Čínou, jejíž vztahy s Moskvou prudce ochladly. Starý ruský lišák a hazardér tudíž rozmístěním raket na „Ostrov svobody“ hodlal zabít hned tři mouchy jednou ranou: posílil by „kubánsko-sovětské přátelství“, Sověti by mohli přímo ohrožovat Spojené státy a případné stažení raket by mohl vyhandlovat za sjednocení Berlína pod sovětskou kontrolou. Chruščov byl přesvědčen, že pragmatický Kennedy „nezahájí termonukleární válku jen kvůli přítomnosti našich jaderných hlavic - vždyť oni také osazují bojovými hlavicemi své rakety v Turecku. Celou akci chtěl Chruščov tajit až do listopadových kongresových voleb a pak si na Kennedym vynutit ústupky. Kennedy mezitím povolal 150 000 záložníků a v Karibiku proběhly americké manévry. V polovině října měl Washington díky fotografiím z letounu U-2 nesporné důkazy o rozmísťování raket středního doletu a přítomnosti 21 bombardérů Il-28, které mohly nést jaderné zbraně. Chruščov útočné zbraně popřel a ještě 24. října, kdy krize vrcholila, rakety uváděli do bojeschopného stavu. K ostrovu mířily další sovětské lodě a první dvě z nich, doprovázené jadernými ponorkami, se blížily k hranici Američany vyhlášené blokády. Nukleární pohotovost skončila až po 28. říjnu. Skončilo patrně nejnebezpečnější období studené války, neboť rozsáhlé jaderné střetnutí by si hned v prvních hodinách vyžádalo v Evropě a Spojených státech nejméně 300 milionů lidských životů. Napětí kvůli Kubě pokračovalo, neboť ve Spojených státech žilo na 150 000 emigrantů a americká blokáda ostrova nebyla zrušena.
Důsledky studené války a migrace
V roce 1949 dostoupil strach ze Sovětského svazu, kterému se podařilo odpálit atomovou bombu, a rudé diverze ve Spojených státech vrcholu. Podle ředitele FBI Edgara Hoovera údajně až 100 000 amerických komunistů plánovalo svržení vlády. Po smrti Stalina v březnu 1953 se politbyro vytasilo s „mírovou ofenzívou“, což vedlo k ukončení Korejské války i k opadnutí obav Američanů z bezprostřední komunistické hrozby. Jádrem zahraniční politiky prezidenta Eisenhowera bylo udržet v Evropě status quo, kdežto v zemích třetího světa podporoval Bílý dům dekolonizaci. Velký problém Spojených států však spočíval v tom, že podporu „osvobozeneckým válkám a povstáním koloniálních národů proti jejich utiskovatelům“ halasně vyjadřoval též sovětský vůdce Nikita Sergejevič Chruščov. Bílý dům tak musel řešit kvadraturu kruhu, jak zabránit komunistickým převratům po celém světě a zároveň nebýt vnímán jako nový kolonialista. V říjnu 1957 Sověti úspěšně vypustili Sputnik 1, což Pentagon šokovalo zejména z důvodu možné raketové dominance Moskvy v případě třetí světové války. Následovaly silné požadavky na zvýšení výdajů na obranu. Objevila se dokonce naléhavá doporučení zahájit preventivní válku dřív, než Ameriku zničí sovětské rakety.
Léta studené války se dneska s odstupem jeví harmonicky. Mnozí politikové na léta studené války dneska vzpomínají se sentimentem. Judi Denchová v jednom z bondovských příběhů říká: „Zlatá studená válka. To ještě všechny věci byly čitelné a jasné.“ Ano, ta doba byla jednoznačně čitelná „good and evil“, „good guys“ a „bad guys“, všichni jsme věděli, kdo patří na jakou stranu.
Konec bipolárního světa přinesl změny. NATO již není to, co bývalo, změnilo doktrínu. Hodně také záleží na tom, jak se proměňuje a bude proměňovat přístup Spojených států amerických k Evropě. Nepochybně Evropu proměnila i uprchlická krize, tedy příchod velkého množství migrantů. Najednou se debatuje o tom, jestli Schengen je, nebo není mrtvý.
Překonat vzdálenost nebylo tak snadné a hlavně syrskému rolníkovi nebo obyvateli syrského města scházela představa o tom, co všechno by ho mohlo potkat v Evropě, jak senzační to je v západní Evropě. Dneska tu představu mají, byť je to falešná představa, byť je to z velké části iluze. Ale je to jeden z důvodů, proč ta migrace do Evropy existuje a proč je a bude nezadržitelná. Evropa je pořád ještě nesmírně bezpečný a nesmírně bohatý kout světa, a proto přitažlivý pro všechny migranty, kteří mají naději, že se do ní mohou dostat. Podívejme se na příběh migrace do Spojených států z přelomu 19. a 20. století. Od konce 80. let 19. století do počátku 20. let 20. století, konkrétně do roku 1924, kdy americký kongres přijal zákon, který migraci ztěžoval, přišlo do Ameriky několik desítek milionů lidí během čtyř desetiletí. Vedla je touha po americkém snu, po zbohatnutí, po lepším životě. Ten příběh je velice podobný tomu dnešnímu evropskému příběhu.
Čtěte také: Vlastnosti studené asfaltové směsi Den Braven
Existence lepšího světa, který je dosažitelný, ta motivace je u těch lidí nezničitelná. Historikové mají na všechno hrozně složité odpovědi a všechno je pro ně komplikované. Ono se to totiž nezřídka spojovalo v jedno. Když jste v Anglii na sklonku alžbětinské éry řekli „katolík“, tak jste měli na mysli „Španěl“, „Francouz“ nebo „Ir“. Čili to spojení toho národnostního a toho náboženského je často. Křičeli-li Angličané „papeženci“, tak Španělé, kteří žili v Londýně, čekali těžkou noc. Takže náboženské a etnické střety jdou často ruku v ruce. Totéž přece platilo na Balkáně z velké části v 90. letech minulého století. Chorvat bylo symbolem slova „katolík“.
tags: #narodni #izolace #v #dobe #studene #valky