Tatry, zejména jejich severní stěny, nabízejí skialpinistům jedinečné zážitky. Stinné rokle, bizardní skalní skulptury, zima, vítr, osamocení, velká hloubka, zmrzlý i prachový sníh - to vše působí na psychiku a mysl takovým způsobem, že výsledek je nepopsatelný a neodolatelný. Vyžaduje se velká vnímavost k horám, své intuici, rozvaha a moře zkušeností z lehčích extrémů.
Letošní zima byla famózní pro těžké linie. Sice málo sněhu dole, zato hodně na vrcholech a ve stěnách. Rostislav Tomanec, který se narodil v roce 1965 a od dětství dělal závodně mnoho sportů, hlavně gymnastiku, lyžování a atletiku, se k skialpinismu dostal v prosinci roku 2013. Nejdříve jako možnost přiblížení k zimním tatranským stěnám a šlapání se ženou na sjezdovkách. Ve volném terénu začal sám. Brzy však zjistil, že se z těch krásných vrcholů dá i sjíždět.
Červený žlab: Klasika mezi extrémy
Jedním z nejvyhlášenějších sjezdů je Červený žlab, který spadá do Mengusovské doliny a měří zhruba 700 metrů. Svou obtížností se řadí mezi tatranské extrémy, hodnocen je jako „černý lehký“ S4+, E2+. Na prvních metrech se sklon žlabu pohybuje okolo 45°, posléze však stoupá na 50-55°, aby se ve spodní části zmírnil na 35-40°. Sjezd komplikují dvě strmá zúžení. Výše položené je ještě široké okolo 4 m, v nižším se však skalní stěny přibližují takřka na délku lyží. Pohled ze sedla vůbec nevypadá zle. Podmínka přeje, a tak vykrajujeme první oblouky. Úvodní širší pasáž se zužuje a sjezd nabírá na strmosti. Chvílemi se kontakt se stěnami žlabu stává dosti intimním.
Vhodná doba na pokus je přibližně druhá polovina března, v lepší zimy to může být i začátek dubna. Je potřeba opravdu nízká lavinovka, jednička, nebo 1, odpoledne 2, protože je třeba si uvědomit, že se pohybujete v terénu od rána až úplně do večera, a navíc úplně ve všech expozicích a v ohromné ploše. Vhodné počasí je alchymie: první den je velmi důležité, aby bylo mírné, pohodové počasí, ale zároveň oblačno až zataženo. Čeká vás totiž extrémně dlouhá etapa a pouze mraky zpomalí odměk a umožní vám průchod.
Nejnáročnější sjezdy v Tatrách
Rostislav Tomanec sjel 43 štítů a vrcholů v Západních a Vysokých Tatrách, z toho 35 jenom ve Vysokých. Celkem už jich má ve Vysokých Tatrách 52 za tři sezóny. Z velkých štítů mu už chybí jen Kežmarský. Celkem letos asi šedesát sjezdů. Z toho sedm v nejvyšší obtížnosti „černý lehký“, pět „červených těžkých“ a osm „červených středně těžkých“ podle skialprůvodce www.miropeto.sk. Většinu jel sám ve společnosti hor. Jet sám je ohromně nabíjející zážitek. Kolikrát se cítí líp, protože lépe vnímá svou intuici, hory i sníh. Následuje svůj vnitřní pocit a nic ho neovlivňuje.
Čtěte také: Použití červeného sádrokartonu
Predná Bednarzova lávka
Tuto ohromnou linii považuje Rostislav Tomanec za nejtěžší kontinuálně slyžovaný extrém v Tatrách. Úžasné parametry: 55° na padesáti metrech klíčové stěny nad žlabem, kde je dalších snad sto metrů sklon 45° až 47°. Nahoře nad stěnou je žlab sice jen 40° až 45°, zato pořádná expozice E3. Poprvé jel sám, ale nedokončil. Vršek si prodloužil až na vrchol Zadné Garajovy věže a celou ji objel od severu přes jih na sever a východ, aby se dostal rovnou do lávky. Obtížnost asi S3 E3. Na celkovou náročnost to nemá vliv, ale pro něj bylo důležité dát si pěkný sjezd z vrcholu na kvalitním firnu a obdivovat ty bonboniérové rozhledy. Zvláště když čekal na odměk ve žlabu. Vrchní dlouhý a klikatý žlab z lávky v překrásné severní scenérii divokých skalních útvarů na něj hodně zapůsobil. Obtížnost tady však neleží. Hlavní pasáž čeká až v polovině. Ta mezitím naopak zmrzla na kost. Slezl ji proto lopotně na mačkách a přišel znovu za dva dny, kdy bylo tepleji. S Karlem Svobodou, známým z Beton ski týmu, se setkali spontánně nad klíčovou stěnou a těšili na společné dobrodružství. Podmínky však byly hodně těžké. Stěnu rozděloval hluboký a široký rigol od lavin na dvě části. Mohli jet buď vpravo pod skalami na lepším firnu, zato užším koridoru anebo při pohledu shora vlevo, jenomže na měkkém sněhu, který hrozil ujet přes skalní prahy. Karla to automaticky táhlo doleva, Rostislava doprava. Bylo skvělé sdílet jízdu společně a fandit si. Ačkoli každý oblouk byl těžký a těžší, odjezdili to poctivě včetně zúžení, na čemž Rostislavovi velmi záleželo. Žádné šlapání, či sesouvání. Spodní žlab, sevřený gigantickými stěnami, si po takové porci náramně vychutnali až na pláně Hlinské doliny, přestože byl už zase zmrzlý. Shodli se, že v těchto podmínkách je to náš absolutně nejtěžší sjezd. Myslím, že i v dobrých podmínkách je o třídu jinde než ostatní „černé lehké“, které jel.
Ďáblův žlab
Ďáblův žlab byl pro Rostislava Tomance dosud technicky nejtěžším sjezdem. Úzký, extrémně strmý a relativně krátký žlab. Jeli ho s Karlem už v půl osmé ráno krásnou stěnou ze Satanovy věžičky, s největším sklonem dole kolem 48°. Do žlabu vjeli asi třicet metrů pod Sedlem. Zúžení bylo přesto už ve stínu a zmrzlé. Čekali přes tři hodiny, než aspoň minimálně odměkne. Přeskákal to úplně nadoraz a špičkou vždy boural do skály… Karel sešlapával s lyžemi prohnutými jako luk, takže po chvíli obul mačky. Na lyžích 177cm neměl šanci. Po Bednárzově lávce a v těchto podmínkách to je pro Rostislava nejtěžší sjezd. Jeli jsme s Filipem tento vyhlášený Diablov žlab spadající ze stejnojmenného sedla mezi Zadnou Baštou a Zlatinskou vežou. Sjezd touhle pekelně úzkou skalní štěrbinou, která ústí do Satanova žľabu, vede až na dno Satanovej dolinky a měří celých 500 metrů. Nahoru stoupáme po linii sjezdu. Sice si kazíme „on sight“, alespoň si však ohmatáváme podmínku, která je oproti Červenému žľabu o poznání méně příjemná. V sedle už bohužel není vůbec sníh, a tak se zapínání do lyží neobejde bez pěkné řádky komických prostocviků. Za chvíli jsme „ready“ a pouštíme se dolů. Sněhový splázek, který před sebou hrnu, mi v klíčových místech přidává několik centimetrů tolik potřebných pro tuhle podivnou taneční disciplínu. Žlabová tíseň však netrvá dlouho, kuloár se brzy roztáhne, a tak se jede se moc hezky.
Malý Ladový
Technická paráda s vysokou expozicí, kterou však mírní skalní věžičky pod tebou a přejezdy na lehčí místa. Obtížné úseky jsou krátké. Už vloni jel Rostislav lehčí sjezd „B“, červený těžký, takže věděl, zač je toho loket. Přesto dává „on sight“, jedeme shora. Tentokrát jel s Poláky Jarkem a Pavlem, kteří zvolili expozičně lehčí variantu A1. Technicky nejtěžší žlábek jeli spolu. Úzkou dolní část žlábku jel šusem a brzdil na protilehlé krátké rampě. Byl konec března a na zmrzlém sněhu nás čekala dost silná vrstva prašanu, zvláště níže na spojovací rampě, která zvolna padá až do Hlinské doliny. Na rampě si vychutnávali opravdu skvělý prašan.
Malý Ostrý štít
To je úplný klenot mezi extrémy! Příkrá stěna s klíčovou přejezdovou rampou mezi východní a severovýchodní stěnou. Vyrazili na to s Karlem v silném nárazovém větru a pod mrakem, takže stěna byla dlouho úplně zmrzlá a moc nevěřili, že to dají. Jakmile se však dostali na mačkách a s cepíny do vrcholových partií, rozjasnilo se a začalo pražit do stěny. V 9:30h vyrazili z jižního vrcholu a vychutnávali si delší ostré oblouky na měkkém firnu, zato v dost šílené expozici. Rampu, kterou jeli Peťovci, podjeli, protože na ní byl nesourodý sníh a vybrali si nižší skalnatější římsu, kde sníh mezi skalami pevně držel. Je to těžký přejezd nad skalami ve sklonu nad padesát stupňů. Sjeli ji oba šusem. Na SV mírnější pláni je už lyžování za odměnu až dolů, ačkoli hřebínek do žlabu z Ladové štrbiny je taky asi 50°. Po tomto sjezdu byli v úplné extázi, zcela opilí mocným zážitkem. Je to přímo magická linie a krásné lyžování.
Vyšná Baraní strážnica
Vedle Malého Ladového další uhrančivá stěna, která Rostislava Tomance očarovala. Při pohledu z Mlynické doliny se mu normálně podlamovala kolena. Je to ta stěna, která z dálky vypadá, jako by byla kolmá. „Ona si lehne,“ uklidňoval se stále, aby vůbec mohl šlapat blíž. Lehla si, ale ne zas tak moc. Na mačkách ve stěně a na měknoucím firnu už byl klidnější. Byl tu sám, jako na dvou ze sedmi černých linek. Sjezd byl velkou třešničkou na dortu. „Rozkoš nad rozkoš,“ jak říká. Přibližovat se však neustále velkému skalnímu prahu dole je dost děsivý zážitek, který nutí ještě k většímu soustředění.
Čtěte také: Vlastnosti červeného asfaltového pásu
Svinica
Mezi skalami přímo pod lanovku spadá několik strmých a těžkých sjezdů. Tento vlevo od budovy Rostislavovi připadal nejstrmější. Ocitl se tady sám navečer. Jen si ho chtěl prohlédnout, ale zlákala ho jediná a ještě k tomu rovná lyžařská stopa nějakého odvážného freeridera. První metry přes návěj šly až někam k 60°. Chtěl si vyzkoušet oblouky v takovém padáku. Expozice nebyla vysoká, zato ji umocňoval přímý pohled dolů tak sto metrů! Skály dole zužovaly prostor, ale sklon se zmenšoval až na 45°. Jel pomalu jeden přeskakovaný oblouk za druhým. Dole mezi skalami hromady prašanu až do Zakopaného. Kilometr výškový a sedm kilometrů sjezdu. Jak to říká Karel o Chamonix, je to sice vysoký sklon, ale nemusíš skákat mezi skalami, je to široké a na dobrém sněhu to sjedeš relativně snadno. Taková tatranská fajnšmekrovina. Dostatečně si ji s Karlem vychutnali. Nebylo to moc těžké, ale je třeba být naprosto jistý v obloucích, maximálně soustředěný a jet na kvalitním firnu. Pěkně v 10h dopoledne. To je, myslím, často nejvyšší čas na sjezd, pokud se jezdí na slunci. Zážitková jízda s nádhernými rozhledy. Odhad podmínek tady musí být stoprocentní. Není tu moc prostoru na zastavení! Na dvou místech svah rychle padá kolmými skalami stovky metrů do údolí!
Žabí Kůň
Pořádná exponovaná darda. Tak se Rostislav Tomanec ještě nevybál. Na kole ve 3h v noci z Polany Palenice na Mořské oko. V 6h vstupuje do temného kuloáru pod Žabím koněm. Slunce už zahřívá vršek stěny, je 23. 5. Uvolněný šutr ho bolestivě trefuje do nohy. Je mu jasné toto varování. Jde tedy opatrně dál jen pokud to půjde. Boří se v hlubokém, měkkém sněhu. Je mu jasné, že takhle to až nahoru nedá. Končí pod skálou 10 metrů od spojení s narovnáním lávky z Malé Rohaté štrbiny. Obtížně nazouvá lyže. První oblouk a první těžký splaz se valí s rachotem přes skály dolů. Buší mu srdce. Další oblouk a totéž divadlo znovu. Je rád, že nepokoušel lézt výše a bude rád, když to bezpečně sjede. Žlábek. Jen obtížně se vyvléká ze splazů, které shazuje každým obloukem. Průjezd traversem pod Rysy, konečně parádní jízda a radost, že je z toho venku. Podmínky v lávce letos prostě nebyly. Hodně sněhu, a potom do toho hned teplo…
Doporučení pro skialpinisty
Zájemce o extrémní sjezdy nabádám opravdu k velké pokoře a učení se vnímat přítomnost a intuici, která je rozhodující pro bezpečnost. Ego a ambice můžeme mít doma, ale v horách ne, hory tohle netrpí! Je třeba zdůraznit, že ve skialpinismu to někdy platí doslova! Proto najezděte nejprve kvantum lehčích sjezdů čistě, bez sesouvání, abyste získali zkušenosti, jistotu, přesnost a obratnost v přeskakovaném oblouku!
Mlynická dolina: Rájem žlabů
V této malé a úzké Mlynické dolině je největší koncentrace žlabů a popsaných sjezdů stěnami i ze sedel ve Vysokých Tatrách. Výběr je opravdu ohromný ve všech obtížnostech až po nejvyšší level, který představuje „černý lehký“ sjezd technické obtížnosti S4 a expozice E3.
Tabulka: Příklady sjezdů v Mlynické dolině
| Lokalita | Obtížnost | Popis |
|---|---|---|
| Ústí Mlynické doliny | Lehké | Široké „vany“ a pláně, asi 5 km až pod vodopád Skok. |
| Sedlo nad Červeným | Červený lehký (S3, E2) | Spektakulární žlab s konstantní obtížností, sklon 45°, převýšení půl kilometru. |
| Sedlo nad Skokom a Sedlo nad Širokým žlabem | Až 500 výškových metrů | Na západ široký žlab do Soliskového sedla, na východ do Sedla nad Skokom. |
| Západní Volí štrbina | Sklon do 40° | Panenské svahy po sněžení. |
| Východní Volí štrbina | Téměř 45° | Pěkně stoupající svahy po sněžení. |
Nejdelší lehké sjezdy se nacházejí v ústí Mlynické doliny a krásně se tam projedete širokými „vanami“ a pláněmi asi 5 km až pod vodopád Skok. Tady na západ vede široký žlab do Soliskového sedla, můžete dokončit okruh do Furkotské doliny a na sjezdovku a na východ do Sedla nad skokom a vlevo od něho do Sedla nad Širokým žlabem mezi Malou Baštu a Prednou Baštu. Tyto sjezdy mají až 500 výškových metrů! Pokud už si troufáte na „červené lehké“ linky, což už jsou pořádné extrémy, pak doporučuji spektakulární žlab ze Sedla nad červeným. Je zde volný prostor, expozice sice E2, ale to je za tu hloubku. Konstantní obtížnost S3, sklon 45°, dostatečná šířka a úctyhodné převýšení půl kilometru na dno doliny. Žlab poznáte podle širokého ústí a přehledu celého žlabu už zespodu. Nachází se asi 15 minut stoupání nad vodopádem Skok. Čeká vás překrásná scenérie skalních věží a útvarů a okouzlující výhledy ze sedla. Sjezd si můžete zpestřit výšlapem na Satanovu věžičku na severu anebo lezením na Prednou Baštu na jihu od sedla. Od vodopádu Skok po žluté značce trošku krosovou jízdou v úzkém koridoru vyšlapané stezky dojedete pohodlně zpět pod sjezdovky Štrbského plesa.
Čtěte také: Zahradní střecha s Guttabitem
Další doporučené sjezdy
- Štrbské Solisko: SV rampou do Mlynické i západní stěnou stejné obtížnosti, „červený těžký“, do Furkotské doliny.
- Pravý centrál z Mlynického Soliska: Na východ, „červený těžký“.
- Velké Solisko z Prostredné soliskové kopy: Doleva do prudkého a úzkého žlabu taky do Mlynické, „červený těžký“.
- Východní z Kriváně a Končisté, západní ze Zadního Gerlachu a Svinice: Ohromné lahůdky, jízdy „za odměnu“.
tags: #sjezd #cerveny #zlab #skialp #informace