Jelen sika, druh původem z Japonska a dálného východu, je považován za jeden z nejvíce invazních druhů planety. Nekonečná stáda jelenů sika běžící krajinou či přebíhající silnici zachycená na videích představují pro laika pozoruhodný pohled. Jak se ale na jeleny sika dívá odborník na chov jelenů profesor Luděk Bartoš?
Kdo je profesor Luděk Bartoš?
Profesor Luděk Bartoš založil oddělení etologie v Ústavu živočišné výroby v Praze, kde působí dodnes. Zároveň je profesorem na České zemědělské univerzitě v Praze, kde přednáší etologii a aplikovanou etologii. Ve svém výzkumu se dlouhodobě věnuje čeledi jelenovitých. Je čestným členem České a Slovenské etologické společnosti; členem Zoologické společnosti a také čestným prezidentem Asociace farmových chovů jelenovitých ČR. Od začátku své odborné kariéry se zabýval etologií a fyziologií jelenovitých.
Historie introdukce jelena sika v Evropě a v České republice
Historie siky japonského v Evropě začala přibližně před 150 lety, v době módní vlny „obohacování“ domácí flóry a fauny importovanými druhy. První jelen sika byl do Evropy dovezen v roce 1860. Hlavním dovozcem siků do kontinentální Evropy byl obchodník se zvěří Carl Hagenbeck z Hamburku. Prvním evropským státem, kam byli sikové dovezeni, byla Anglie, kde byl import proběhl v roce 1860 pro Zoologickou společnost v Londýně. Viscount Powerscourt zakoupil jednoho jelena a tři laně od londýnského obchodníka se zvířaty Jamracha a vypustil je do své obory v Irsku také okolo roku 1860. Jeho obora v oblasti Wicklow, známá pod jménem „The Powerscourt Park“, se stala hlavním zdrojem siků pro další obory nejen v Irsku, ale také v Anglii a Skotsku. V roce 1884 v Irsku odhalili prvního křížence. Dnes je tamní populace jelenů zcela hybridizovaná, už není možné poznat, kdo je kdo.
Na našem území byli první sikové dovezeni do obory Kluk u Poděbrad v roce 1891. Na přelomu 19. a 20. století byla tato zvěř vysazována do našich obor poměrně často. Předpokládá se, že dovezení sikové náleželi k předpokládaným poddruhům sika japonský (Cervus nippon nippon) a sika Dybowského (C. n. hortulorum). Zvěř se k nám dostala především prostřednictvím Hagenbecka a pocházela většinou z Japonska a Ruska. Došlo však také k importům z Anglie a Rakouska a jistě i z řady dalších států. Sikové byli chováni především v oborách, a to až do 40. let minulého století.
Únik siků do volné přírody a jejich rozšíření
Až do konce druhé světové války jeleni sika ve volné přírodě u nás prakticky nebyli. Jejich invaze začala nejpozději po druhé světové válce. Během 2. světové války, a zejména po ní, když se lid chopil moci, chopil se také rozebírání znárodněného (místy i neznárodněného) majetku. Mnohde byly rozebrány i oborní ploty a zvěř unikla do volnosti. To se stalo ve dvou západočeských oborách: v Lipí u Manětína, kde byli sikové chováni od roku 1897, a v Čemínech, kde se s jejich chovem začalo přibližně od přelomu 19. a 20. století. Uprchlá zvěř se stala základem dnešní západočeské populace žijící v okrese Plzeň-sever. Odtamtud se rozšířila do dalších oblastí, jako je například Slavkovský les.
Čtěte také: Sika vlákna: Klíčové informace
Druhá hlavní populace siky v ČR žije na Bouzovsku na Moravě. Zvěř pocházela z obory Žádlovice, kam byla údajně dovezena od Hagenbecka. První jedinci se dostali na svobodu již v roce 1918, kdy také došlo k prvnímu odstřelu siky. I v této oboře bylo v roce 1945 zničeno oplocení a do volnosti se dostalo 14 kusů siků (čtyři jeleni a deset laní). Tehdy si jistě nikdo neuvědomoval, že se taková hrstka zvěře může stát základem celé populace. K tomu ovšem přispívá i fakt, že se mnozí myslivci, stejně jako jejich kolegové v západních Čechách, těšili na obohacení pestrosti zvěře ve svých honitbách, tajili výskyt siků a byli rádi, že počty siků narůstají.
Poté byli jeleni sika dlouho hájení, protože to bylo něco pozoruhodného. Jenže v enklávách jejich rozšíření začaly prudce vzrůstat škody na lesích. Tak se řeklo, že siky musíme dostat pod kontrolu. S tím se začalo teprve v 70. letech. Jelen sika prý patří mezi sto nejhorších invazních druhů. Podle DAISIE, Manuálu nepůvodních druhů v Evropě, je považován za jeden z nejnebezpečnějších invazních druhů.
Proč je jelen sika invazní druh?
Především proto, že se kříží s jelenem evropským. Ale nejen to, ještě ke všemu se dokáže adaptovat na velice proměnlivé prostředí a dokáže tak úspěšně ekologicky konkurovat místním druhům, nejen jelenovi evropskému. Jelen sika má řadu výhodných vlastností. Je to skromné zvíře, má vynikající reprodukční schopnosti, je velice rezistentní vůči parazitům. Má úžasné adaptační schopnosti. Dokáže úspěšně přežívat na daleko chudší krmivové základně, než například jelen evropský. Třeba Manětínsko, odkud se jelen sika kromě jiného rozšířil, byla oblast smrkových monokultur, kde by jelen evropský nepřežil. Jeleni sika se tu ale namnožili a expandovali dál. Profesor Bartoš má siku rád, ale v Japonsku. K nám nepatří.
Populační potenciál uniknuvších kusů je obrovský, a není proto divu, že všude tam, kde se několik let přimhouří nad stavy siků oko a jejich stavy se nesnižují odstřelem, početnost prudce narůstá. Matematicky s exponenciálním průběhem. Strašlivé je, že jeho populace byla považována za přemnoženou už v 70. letech! Od té doby ale narostla asi osmkrát a počty stále stoupají. Nezměnilo se nic, až na to, že jelen sika postoupil nejméně o 100 km dál z lokalit, kde se po té, co se dostal z obor, namnožil. U velikosti naší republiky to znamená, že pomalu nemáte místo, kam by jeho populace nedosáhla.
Když před lety v okolí Slavkovského lesa začali mít problémy se škodami způsobenými zvěří na lesních kulturách, snížili podstatně v určité lokalitě jeleny evropské. Uvolněný prostor byl ale okamžitě obsazen invazí sik, škody na lesích se nezmenšily. A siky už odtamtud hned tak někdo nedostane. Oplocenky jsou dnes nezbytnou součástí obnovy lesa.
Čtěte také: Přečtěte si, jak SikaTack®-Panel mění lepení fasád
Mezidruhová kompetice a reprodukce
Jelen sika se živí úplně tím samým, co jelen evropský, s tím, že dokáže navíc prosperovat na chudší nabídce. Takže je úspěšnější v potravní konkurenci oproti jelenu evropskému. Dopad na lesy je stejný, ať je tam jelen sika, nebo jelen evropský. Přítomností jelena siky vzrůstá populační zatížení prostředí. Nosná kapacita prostředí má své meze. Tam, kde se druhy překrývají ve využívání potravní nabídky, je zátěž největší. A ten potenciální další průšvih se skrývá v tom, že v prostředí, kde se úživná kapacita prostředí přestřelí, snadněji přežije skromnější sika než jelen evropský.
Jelen sika má reprodukci prakticky stoprocentní. Každý druh má nějakou minimální kondici, kterou musí dosáhnout, aby byl schopen reprodukce. Dá se měřit tělesnou hmotností. Čím dřív jí dosáhne, tím dřív může vstoupit do reprodukce. Oba druhy mají svou druhově specifickou minimální hmotnost, kterou musí laně dosáhnout, aby mohly zabřeznout. Sika se do té minimální kondice dostává rychleji než jelen evropský.
Když se jelen sika přemnoží místně, vytěsňuje dorost. První, kdo odchází, jsou zpravidla samci. Odcházejí jinam, až narazí na populaci jelena evropského. A tam už zůstanou. Protože jsou předvoj a nemají laně svého druhu, zkouší křížení s laněmi jelena evropského. V první vlně kříženců je u nás pravděpodobně otec sika a matka laň jelena evropského.
Mezidruhové křížení a jeho důsledky
Českým jelenům evropským hrozí zánik. Kříží se totiž s asijským sikou a původní majestátní symbol tuzemské přírody tak může do několika málo desetiletí zcela vymizet. Podle České krajiny se o rizicích mezidruhového křížení začalo mluvit v 60. letech, v 80. letech už prý více než 80 % našich jelenů vykazovalo hybridní znaky. „Jelen evropský je paradoxně jedním z nejohroženějších velkých obratlovců nejen české, ale i evropské přírody. Přímo o časované bombě mluví ředitel organizace Česká krajina Dalibor Dostál. „Velký rozsah křížení jelena evropského s jelenem sikou představuje časovanou bombu pro jednoho z nejtypičtějších a zároveň nejmajestátnějších evropských živočichů,“ uvedl Dostál. „Přestože je sika menší jelen s méně výsadami, dokáže si vymoci páření s laněmi jelena evropského.“ Sika navíc podle České krajiny paradoxně není na seznamu nepůvodních druhů a jejich dovoz, ale i vývoz je od srpna zakázán. „Šíření jelena siky představuje pro původní druhy i životní prostředí jako celek výrazně větší riziko, než například přemnožená divoká prasata.“
Nikoho proto nenapadne, že by se tyto dva druhy mohly mezi sebou křížit, protože jelen sika je co do velikosti zhruba poloviční. Je to jako křížit bernardýna s jezevčíkem. Ale ti jeleni to umí a navíc jsou jejich kříženci plodní. Kříženec se dá relativně snadno poznat jen v první generaci. Ale jakmile se začne zpětně křížit s kterýmkoliv z obou výchozích druhů, může být velmi těžké ho vůbec rozeznat. Čím více generací od prvního překřížení, tím hůře.
Čtěte také: Dekorativní lazury Soudal
Při výběru partnera je cílem rozmnožit se a vyprodukovat životaschopné potomstvo, které bude dál nést a prosazovat vaše geny. A k tomu jsou různé strategie. Jedna je mít potomstvo s velkým sošným jelenem evropským. Ale alternativou k tomu může být mezidruhové křížení, skrze něž samice získá větší heterozygotnost, čili vyšší variabilitu genů u svého potomstva. Ta vede k daleko větší životaschopnosti. A každá samice pro sebe váží náklady a přínosy. Takže z tohoto hlediska mezidruhové křížení může být pro laň dokonce z hlediska životaschopnosti potomstva výhodnější.
Meghan Wyman dělala v rámci své doktorantury v Anglii experimenty se zvukovými nahrávkami samců sik a jelena evropského. Jelen troubí, sika píská. Je to tak odlišné, že si to nikdo nemůže splést. Wyman pak pouštěla z reproduktorů na dvou místech volání sik a jelena evropského laním v říji. A ukázalo se, že část ‚evropanek‛ dala přednost tomu pískání jelena siky. Aktivní účast laní při křížení musí existovat, když to tak funguje napříč nejrůznějšími druhy.
Jedním z kritérií výběru je dominance. Laně si vyberou toho, kdo je největší „chlapák“. Proto samci inklinují k tomu o dominanci bojovat. A když má někdo takové zbraně, jako jsou parohy, je souboj životu nebezpečný. V praxi se čtvrtina jelenů během říje zraní a část té čtvrtiny zranění nepřežije. Při soubojích nebere jelen evropský siku jako partnera do souboje. Sika se do stáda vplíží. Ale pro upoutání pozornosti laně používá stejné fígle. Laň, když nechce, tak se oplodnit nenechá. V přírodě může od prvních známek zájmu jelena o laň uplynout 8 hodin i déle. Laň jelena svádí, občas ho nechá naskočit, pak podklesne, on se na ní neudrží a sjede se zádi dolů. Ona ho při milostných honičkách může navést tak, že se jelen potká s jiným jelenem a utkají se v souboji. A ona nakonec třeba skončí s úplně jiným jelenem.
Identifikace kříženců a genetika
V 70. letech se na oddělení ve Výzkumném ústavu živočišné výroby, kde profesor Bartoš dodělával svou dizertaci, obrátili z hodnotitelské komise trofejí, že vyloučili jednu trofej s podezřením, jestli nepochází od křížence. My jsme nakonec prokázali, že to kříženec byl. A nejen to. Zjistili jsme, že ke křížení dochází celkem běžně. Zkoumali jsme několik populací jelenů u nás a v Anglii, a kam jsme sáhli, tam jsme našli hybridní znaky. Přestože byly výsledky opublikovány už koncem 70. a začátkem 80. let, stále narážely na to, že mnoho lidí nevěřilo, že může dojít ke křížení tak velikostně odlišných druhů.
Odpověď spočívá v tom, že kříženci nevypadají tak, jak bychom intuitivně čekali. Dá se očekávat, že kříženci v první generaci budou někde mezi jelenem evropským a jelenem sika. Ale ono to tak není. Promítají se do toho dvě věci z genetiky, maternální efekt a heterózní efekt. Maternální efekt způsobuje, že i když máte stejnou genetickou výbavu, tak záleží na matce, jaká bude velikost potomka. Pokud je matkou křížence laň jelena evropského, kolouch bude mnohem větší než průměr mezi oběma druhy. Pokud bude matkou laň jelena sika, kolouch bude menší než průměr. Heterózní efekt způsobuje, že když křížíte co nejvíce geneticky vzdálené linie, tak první generace je větší než obě výchozí linie. Ale děje se to jenom v první generaci. Mezi znaky s nízkou dědivostí patří právě růstové schopnosti. Když si toto promítnete do mezidruhového křížení mezi jeleny, tak co do velikosti nejsou kříženci tak snadno rozeznatelní.
Existuje však řada dalších znaků křížení, například skvrnitost, protože sika je skvrnitá, jelen evropský nikoli. Pak zbarvení hlezenní žlázy, u sik bílá, u jelena evropského hnědavá. Tyto hybridní znaky relativně snadno vidíte na první generaci, ale v dalších generacích jsou méně výrazné, nebo se až ztrácí. Když se kříženec narodí matce sika, vyrůstá mezi sikami. Kříženec má díky heteróznímu efektu větší a členitější parohy. Tím poutá zájem lovců, pro něž je to mnohdy důležitější než to, co se mezi jeleny děje.
Ani genetické metody ho jednoduše nerozliší. Ve Velké Británii například revidovali po deseti letech čtvrtinu svých vlastních publikovaných výsledků, protože za těch deset let podstatně rozvinuli citlivost metodiky zjišťování křížení. Díky tomu pak dokázali snáze rozeznat křížence i po několika generacích. Lze proto říct, že ani genetické metody nejsou zatím úplně zárukou přesnosti odhadu křížení. Další rozhodující věc je osobní zkušenost.
Mezidruhové interakce a flexibilita chování
Introdukovaná spárkatá zvěř, která není v Evropě původní, se často dostává do konfliktu s jinými introdukovanými druhy, a samozřejmě také s druhy domácími. Výhodou siků je zvláště vyvinutá schopnost využívat vláknitou potravu často nízké kvality. Mezidruhové chování siků je velmi flexibilní. V různých koutech Evropy byla pozorována jejich agresivita vůči ostatní spárkaté zvěři. Siky v prvé řadě dominují menší srnčí zvěři, například Danilkin (1996) popsal řadu případů odhánění srnčí zvěře sikou na krmelištích a přičítá tomu pokles počtů srnčí zvěře v oblastech, kde se sikové usadili a kde jejich počty začaly narůstat. Sikové jsou však útočnými a úspěšnými konkurenty také daňčí zvěři, jak bylo popsáno v západních Čechách. Během 12 let poté, co se sikové v této oblasti dostali do volnosti, původně prosperující tamní daňčí populace téměř vymizela a byla vytlačena na samý okraj území.
V literatuře bylo popsáno, že sika může rušit průběh říje jelena lesního, Sumiński (1964) se dokonce domnívá, že v polské oblasti Kadyně sika dominuje jelenovi lesnímu. Podle dalších polských autorů bývají údajně hlavně v době říje napadáni mladší jeleni lesní starými jeleny sika. V oblastech přirozeného výskytu siků na Dálném východě, kde na stejném území žije poddruh jelena lesního, jelen mandžuský, nebo také izjubr (Cervus elaphus xanthopygus), se zdá být mnohem menší sika v konkurenci úspěšnější než izjubr, a to pro vyšší ekologickou přizpůsobivost.
Je třeba zdůraznit, že mezidruhová kompetice se odehrává především na „neviditelném“ základě, což může vést lidského pozorovatele k mylnému závěru, že k soutěži o potravu mezi původními a introdukovanými druhy nedochází. Velmi ilustrativní je případ popsaný Putmanem (1996) z New Forest v jižní Anglii, kde se jedinci dvou a více druhů byli zaznamenáni na stejném místě pouze ve 30 případech z celkem 2580 pozorování, ačkoliv se všechny druhy v daném prostředí jinak vyskytovaly běžně.
Napříč Evropou existuje velká variabilita průběhu sičí říje. Prodloužená doba říje a v jejím důsledku výskyt pozdního kladení lze považovat za znak vysoké adaptability druhu v daných podmínkách. Obecně mohou být pozdní kladení způsobena skutečností, že laň, která nezabřezne v prvním cyklu či v cyklech své sezónní reprodukční aktivity, musí být schopna dostat se do dobré kondice vzdor nadcházejícímu nepříznivému zimnímu počasí. Díky tomu může sika často překonávat drsné místní podmínky lépe než původní druhy.
Přestože je sika obecně v celé Evropě popisován jako druh věrný stanovišti, příležitostně vykazuje značné migrační schopnosti. Často se stává, že se jednotlivé kusy, většinou jeleni, zatoulají do oblastí, kde není stabilní populace siků. Osamělý kus pak většinou vyhledává společnost jelena lesního, mnohdy natrvalo. V Čechách se dokonce stalo, že se potulný sika dostal do oploceného farmového chovu jelena lesního. Jednotliví jeleni sika byli pozorováni v tlupě jelena lesního v Dánsku, Polsku i v ČR.
Experimenty s hybridizací
V 70. letech 20. století uskutečnil v Irsku pro vědecké účely dr. Rory Harrington sérii experimentů s hybridizací jelena lesního se sikou, a to včetně zpětného křížení za kontrolovaných podmínek. Své poznatky doplněné dokumentárními fotografiemi zveřejnil v letech 1973, 1974 a 1982. Rory Harrington se nechal ke svým experimentům inspirovat situací ve Wicklow, oblasti na jihovýchodě Irska. Jednou z jeho zjištění bylo, že mladí samci jelena lesního vykázali obecně největší „pružnost“ v pokládání a byli nejochotnější k mezidruhovému křížení. Když bylo ve výběhu více samců, pohotovost k mezidruhovému pokládání vzrostla. V experimentech vyzněla naprázdno kombinace samec sika x samice laň jelena lesního. Na počátku hybridizace musel být otcem vždy jelen lesní. Jakmile došlo k hybridizaci, kříženec narozený z tohoto spojení byl v dospělosti již velmi ochotný křížit se s oběma druhy.
V dalších letech se profesor Bartoš a jeho tým věnovali úplně jiné problematice. Svoji pozornost přesunuli na zvěř chovanou v zajetí a část programu realizovali na jelení farmě v Bohumilicích u Vimperka. Během pozorování se u několika kolouchů projevily znaky hybrida. Vedoucí farmy se přiznal: v průběhu předchozí říje padl v bouřce strom na plot ohraničující výběh s laněmi určenými pro sledování mateřského chování a z vedlejšího výběhu se mezi ně dostal jeden sika. Trvalo prý jen dva dny, než se ho podařilo přehnat zpět. Přestože u laní byl jelen jejich vlastního druhu, mnohem větší a silnější než vetřelec sika, bylo za ony dva dny počato pět hybridů. Tyto hybridy profesor Bartoš převezl do Uhříněvsi na experimentální pracoviště v Podlesku. Prokázalo se tak nade vší pochybnost, že k hybridizaci může dojít, když je otec sika i jelen lesní.
Populační matematika
Možná neuškodí, když si zkusmo spočítáme, jak rychle může populace založená na úniku několika jedinců narůstat. Jako teoretický příklad si vezmeme jednoho uprchlého jelena siku s jednou těžkou laní v roce 1945, která bude v prvním roce na svobodě klást prvního koloucha, pro jednoduchost samičího pohlaví. Pokud budeme hypoteticky počítat s tím, že každá laň přivede každý rok na svět potomstvo, že poměr pohlaví kladených kolouchů bude vždy 1:1 a že v optimálních podmínkách zabřezávají laňky již v druhém roce života (což v praxi není nic neobvyklého), během deseti let může z původního páru s jedním kolouchem vzejít slušná tlupa čítající téměř sto jedinců! Pokud bychom do tabulky dosadili místo jednoho páru čtyři jeleny a deset laní, jako tomu bylo v Žádlovicích, přehoupne se výsledný počet za deset let výrazně nad 500 kusů! Pokud bychom realisticky připustili, že ne každá laňka zabřezne tak brzy, jak je výše uvedeno, a že tu a tam dojde z nejrůznějších důvodů ke ztrátám, nebyl by populační nárůst tak rychlý, jak je prezentováno v připojené tabulce. Přesto je zřejmé, že populační potenciál několika uniknuvších kusů je obrovský, a není proto divu, že všude tam, kde se několik let přimhouří nad stavy siků oko a jejich stavy se nesnižují odstřelem, početnost prudce narůstá. Matematicky s exponenciálním průběhem. To se zjevně stalo - zejména v počátcích úniků siků do volnosti - na celé řadě míst nejen naší republiky, ale v celé Evropě.
| Rok | 1 pár (1 jelen, 1 laň, 1 kolouch) | 14 kusů (4 jeleni, 10 laní) |
|---|---|---|
| 1945 (počáteční stav) | 3 | 14 |
| Po 10 letech | ~100 | >500 |
tags: #jelen #sika #přes #plot #bartoš