Lidé již od nepaměti stavěli přístřešky, aby si zajistili teplo, soukromí i ochranu před nepříznivým počasím a nepřáteli. Samozřejmou součástí příbytků byly už od začátku střechy a střešní krytiny, které je více či méně efektivně zakrývaly. Historie stavitelství je fascinující cestou evoluce, ale v otázce zastřešení našich domovů jsme uvízli v pasti minulosti, která postrádá logiku moderní doby. Po staletí dominovala krajině sedlová střecha, prostý trojúhelník, který byl později doplněn o střechu valbovou. Podívejte se s námi, jak se v průběhu dějin měnila a vyvíjela podoba střech, které střešní krytiny byly typické pro kterou historickou etapu a jak vznikla dnešní moderní podoba krytin.
Pravěké a starověké počátky
V dalekém pravěku žili lidé v primitivních příbytcích, které zakrývaly jednoduché přírodní materiály, které znali a které jim byly běžně k dispozici. Střešní konstrukci tehdy tvořily poskládané větve, střešní krytinu pak chvojí, rákos, palmové listy, sláma či zvířecí kůže. O stavbu příbytků a pokládku krytin se staraly výhradně ženy, neboť tyto povinnosti spadaly do péče o domácnost. Vlastní historie střešních krytin začíná v okamžiku, kdy se předchůdce dnešního Homo sapiens postavil na vlastní nohy a začal hledat úkryt před nepřízní počasí. Je pak samozřejmé, že v tomto období byly jedinými krytinami nalezené přírodní materiály - dřevo a kámen.
Již neandrtálci - Homo sapiens neanderthalensis (120 000-40 000 př. n. l.) - nežili jen v jeskyních, ale také v primitivních obydlích - chýších. Chýše postavené pravěkým člověkem byly vyrobeny z vhodných větví prokládaných většinou listnatými větvemi a na ně byla položena tráva. Evropský pračlověk - Homo sapiens neanderthalensis - pravděpodobně vymřel během poslední doby ledové, kdy Homo sapiens fossilis (40 000-10 000 př. n. l.), potomek Homo sapiens neanderthalensis, přišel do Evropy ze sousedních kontinentů. Chýše postavené Homo sapiens fossilis byly vyrobeny také z větví stromů, ale byly potaženy kůžemi. Tyto chýše byly poměrně velké. Archeologové odkryli zbytky těchto chýší o rozměrech až 15 × 9 m.
Prvním skutečným stavitelem však začal být člověk až v období 6 500 až 3 000 př. n. l., kdy se začal věnovat zemědělství. Nejstarší zemědělci stavěli domy relativně pevné (tzv. dlouhé domy), jejichž životnost byla cca 20 let. Protože však zatím neovládali konstrukční finesy, činila jim potíže zejména příčná vazba krovu a zavětrování. Zpočátku ani nedovedli tesařsky spojit tři trámy v jednom bodě. Nicméně z těchto domů dokázali postavit celé vesnice. Základní konstrukci domu vytvářelo většinou pět řad kůlů zahloubených do země. Tři vnitřní řady podpíraly středové a vrcholovou vaznici a dvě vnější řady podpíraly okapové vaznice. Vnější řady kůlů byly propleteny proutím a poté omazány hlínou. Domy mívaly standardní šířku, danou konstrukčními možnostmi 5,5-7 m. Zato jejich délka se měnila v rozmezí 20 až 45 m. Domy neměly okna, protože je nejstarší zemědělci neuměli do konstrukce zabudovat a hlavně je neměli čím zasklít.
Ve starověkém Egyptě a na Blízkém Východě pak vznikly první ploché střechy. Tamní obyvatelé si je mohli dovolit, protože se jednalo o oblasti teplé a suché, bez přítomnosti výraznějších srážek. Tehdy také poprvé přišly na svět propracovanější střešní konstrukce, kde první trámy tvořily kmeny stromů, které byly mezi sebou propletené proutím, později pak dřevěné kulatiny a kamenné desky. Střešní krytina mohla mít několik podob. Osvědčila se buď jako udusaná hlína, vrstva směsi jílové kaše s plevami obilí a slámou, která na ostrém slunci zatvrdla, anebo asfaltová hornina vytěžená z Mrtvého moře, která vynikala vodotěsnými vlastnostmi. Na mnohých stavbách sloužily ploché střechy i jako terasy k odpočinku nebo vegetační zahrady. Jejich památka se dodnes dochovala například v chrámu královny Hatšepsut či visutých zahradách královny Semiramis.
Čtěte také: Sklon střechy: jak na to?
Sedlové střechy v antickém Řecku a Římě
Po mnoha tisících letech, kdy člověk začal budovat své obydlí z hlediska trvanlivosti na delší dobu, vznikají i první střechy z vyráběných materiálů. Za první šikmé střechy, které můžeme takto označit, jsou střechy ve starém Řecku. Tyto následně převzali a značně zdokonalili Římané. Někomu z Vás je možná neznámé slovo „Tegularium“, jehož základ je z řeckého Tegos, keltského TO a latinského Tego - v překladu to znamená nejvyšší, zastřešující, ochraňující, zakončující, ale též chránící kryt. V antickém Římě tak byly nazývány cihelny, ve kterých se vyráběly střešní tašky.
Mezi prvními, kdo používali dřevo na zastřešení halových staveb, byli Sumerové, Akkadové, Egypťané a Řekové. Stavitelé v Mezopotámii, starověkém Egyptě a Řecku používali pro tyto účely dřevěné trámy nebo tzv. římská věšadla. Římští stavitelé začali později trámy a trámové rošty používat na trojúhelníková jednoduchá či vícenásobná věšadla, kterými zastřešovali velké prostory svých raných bazilik až do rozpětí 30 m. V raném věku šikmých střech se voda z těchto střech odváděla rychle pomocí sklonu střechy s jednoduchým tvarem - úhlová střecha - v podstatě sedlová střecha se sklonem 45° a v dnešním pojetí „vodotěsnost střech“ byla zajištěna pouze jejich překladem. Tak tomu bylo po mnohá staletí.
V oblastech, kde panovaly četné srážky, se používaly spíše střechy šikmých sklonů a odlišné materiály k jejich zakrytí. Časté požáry střech vedly k nástupu nehořlavých materiálů. Přestože první pálené tašky znali již staří Řekové a jejich první stopy byly zachyceny na Krétě, u nás své uplatnění našly teprve až ve středověku. Historicky byly tašky objeveny v domě výrobce tašek v Miloy u Argosu a jejich vznik se datuje na 2300 let před naším letopočtem. Na naše území byla taška importována cca 1 stol. n.l. a sice s příchodem římských legií a výstavbou jejich opevněných sídel.
Vývoj sedlových střech v českých zemích
Keltské a slovanské období
V období kolem roku 400 př. n. l. sídlili na území Čech a části Moravy Keltové a podle keltského kmene Bojů dostaly české země latinský název Boiohaemum. Keltové stavěli lehké dřevěné stavby na kamenné podezdívce. Nadzemní část obydlí měla velmi nízké stěny z kamene, které překrývala sedlová střecha sahající až k zemi. V období 400-550 n. l. přišli na území naší země Slované, kteří se zde již usadili natrvalo. Z archeologických nálezů vyplývá, že Slované stavěli obydlí stejného typu jako Keltové.
Středověk a lidová architektura
Mezi 13. a 15. stoletím se vytvořila tzv. lidová architektura (architektura vesnice), která si zachovala svoji ustálenou podobu až do počátku 20. století. Sedlová střecha je především jednou z tradic českého venkova, která dotváří známou tvář české kotliny. Taková střešní konstrukce má nejvýhodnější parametry právě v mírných a chladných podnebných pásech. Naopak v jižních zemích se častěji uplatňují střechy ploché. Kromě toho, že je nejběžnějším řešením zastřešení obytných domů, umožňuje atraktivní využití obytného podkroví.
Čtěte také: Vše o sedlových střechách
Nejpevnější z dřevěných konstrukcí byla konstrukce roubená, jež převažovala u vesnických domů po celá staletí. Používala se ke stavbě i vícepodlažních domů. Kulatina, polohraněné a hraněné trámy, opracované sekerou (teprve od 16. století se používala pila), byly rovnány na sebe a v nárožích různým způsobem spojovány. Stěny roubených domů byly zakončeny vaznicovým věncem, na který se kladly stropnice - příčné trámy, které nesly stropní povaly. Jako střešní krytina se nejčastěji používaly slaměné došky, které byly na hřebeni překryty drny. V lesnatých a horských oblastech se používaly šindele.
Hrázděné konstrukce
Hrázděné konstrukce se nejdříve používaly ve městech, teprve od konce 15. století se používaly také na venkově. Hrázděné stěny tvořily rámy z trámů, mezi které byla umístěná výplň. Dřevěná kostra minimalizovala potřebu velkých konstrukčních prvků a též umožňovala použít výplň z laciných, místně dostupných materiálů. Výplň tvořily většinou laťky či větve vzájemně propletené (popř. sláma) a omazané lepenicí - směsí jílu a řezanky. Od poslední čtvrtiny 19. století se začaly jako výplň používat cihly a vápenná malta.
Městské domy
Ve městech střední Evropy byl v 12. a 13. stol. nejrozšířenějším typem domu tzv. komorový dům ze dřeva s přilehlým průjezdem na dvůr, který se lišil od domu na vesnici jen krytým průjezdem. Od 14. století se začaly stavět městské domy z kamene a cihel. Vývoj domů ve městě byl mnohem diferencovanější než vývoj vesnického domu. Stropy městských domů bývaly většinou až do 16. stol. dřevěné, i když klenba nebyla technickým problémem. Důvodem nebyly jen finanční náklady, ale zejména dobré tepelně izolační vlastnosti dřevěných stropů. Krovy domů ve městech byly obdobné jako na vesnici. Od 16. století nastal velký rozvoj cihlářství. To umožňovalo více používat cihly na zdi domů.
Vývoj krovů
Ve středověku byly požadavky na rozpětí hal, kostelů, klášterů a hradů skromnější než v dobách Římanů, ale na druhé straně vzrostly požadavky na výšku konstrukce zastřešení. Nosnými prvky románských krovů byly krokevní soustavy, jejichž konstrukční prvky tvořily tuhé trojúhelníky. Původní románské krovy se v českých zemích nedochovaly, ale charakteristické trojúhelníkové uspořádání prvků bylo využíváno i v pozdějších dobách. Gotické krovy se vyznačují svoji velkou výškou. Jejich výška je přibližně shodná s rozpětím nebo ho dokonce převyšuje. Raně gotické krovy tvoří krokevní soustavy vyztužené ondřejským křížem a krokevní soustavy s patrovými hambalky. V pozdějších gotických a barokních krovech jsou již hambalky vynášeny vaznicemi podepřenými v plných vazbách vzpěradlovou nebo věšadlovou konstrukcí.
Střešní krytiny v historii
V tomto referátu si tedy dovolíme přiblížit hlavní materiály na šikmé střechy a jejich změny v proměnách času.
Čtěte také: Výhody sedlové střechy pro váš bungalov
Přírodní materiály
Mezi čistě přírodní materiály, používanými na šikmé střechy, byly: přírodní kámen a to nejen břidlice, ale i ostatní štípatelné kameny, šindel, sláma a rákos-došky. Tyto materiály se objevují na šikmých střechách mezi prvními.
Došky
Došky, jako krytina šikmých střech, měly svůj vývoj hlavně ve vesnických oblastech (první a doložený výskyt došků na střechách je z období Lužické kultury 5 st. př. n. l.), kde svého času dominovaly. Jako základní materiál se použita sláma z obilí, s názvem žito nebo také rež a rovněž kukuřičná sláma a dále rákos, orobinec. Technologie pokládky doškové krytiny představují dva odlišné typy. Prvním typem je hladká (česaná) střecha (u této střechy je krytí doškem, kde vázání je klasem dolů a stonkem směrem k hřebeni. Návaznost jednotlivých došků na jejich délku není po učesání a sestřižení střechy vůbec vidět. Druhý způsob (a méně častý, v současné době se již vůbec nepoužívá) představuje kladení a vázání jednotlivých došků tzv. stupňovitě (u této střechy byly v jednotlivých doškách vázána stébla stonkem dolů - směrem k okapu). Na střeše jsou pak vidět tvary a přibližné délky jednotlivých došků. Životnost tohoto druhu krytin je různá a závislá na více podmínkách, přesto však přesahuje 40 let. Konec masivního rozvoje doškové krytiny u nás znamenalo vydání Stavebního řádu pro venkov ze 17. května 1833, který tuto krytinu zakazoval zhotovovat na novostavbách.
Šindele
Dřevo bylo využíváno na krytinu šikmých střech všude tam, kde bylo k dispozici v blízkém okolí. Ze dřeva se vyráběly šindele - dříve jen štípané. Trvanlivost tohoto materiálu je závislá vždy na výběru vhodného dřeva a rychlosti jeho růstu. Tzv. rychle rostoucí dřeviny proto nejsou k výrobě šindelů vhodné. V minulosti byly šindele vyráběny ze dřeva smrku, jedle, borovice, modřínu ale i dubu a buku. K hodnocení kvality se používá počet letokruhů na 100 mm šířky, kde ideálem je minimální počet okolo 60. Dřevo, rostoucí v drsnějších přírodních podmínkách - Sibiř, Kanada a jejich druhy - sibiřská borovice, cedr apod. jsou pro výrobu vhodnější s ohledem na počty letokruhů, přesahujících hodnotu 100 až 200. I v tomto případě je životnost závislá na vnějších podmínkách, způsobu zpracování a mnoha dalších, ale i tak se může pohybovat bez problému okolo 30 let. Nevýhodou došků a šindelů však byla vysoká hořlavost. Nezřídka se stávalo, že ohniště, které bylo tradičně umístěno uvnitř domu, zapálilo střechu nad hlavou. Proto se lidé stále častěji uchylovali k použití nehořlavých a trvanlivých materiálů.
Břidlice a kámen
Dalším materiálem na krytinu šikmých střech je břidlice a další druhy kamenů se štípatelnými schopnostmi. Krytina z břidlice se stala dominantní hlavně na šlechtických stavbách, mimo Francie, kde se stala dominantní i na stavbách církevních - tedy vždy u majetnějších vrstev a teprve s rozvojem těžby se stala rozšířenou ve všech oblastech. Břidlice se stala skládanou krytinou doslova, neboť v rámci vývoje technologie pokládky je velké množství tradičních způsobů krytí, které se většinou odvíjejí od místa vzniku - moravské krytí, německé krytí, divoké krytí apod. Jednotlivé plotny se (přiřezávají) přisekávají a stříhají šikmo (koso) na hraně a z toho důvodu má každá svůj líc a rub a z toho pak vyplývá i kladení a úprava jednotlivých desek - dírkování, přířezy apod. různé tvarovky, které mají svůj historický původ. S ohledem na snadnost opracování kamene můžeme dělit břidlicové desky na základě jejich tvaru do šupin, rybích šupin, čtverců, obdélníků, kosočtverců, kosodélníků, šestiúhelníků, osmiúhelníků a dalších novodobých tvarovek.
Vyráběné materiály
Dalším materiálem pak byly pálené střešní tašky a olověný plech.
Pálené tašky
Střešní krytinou, která vycházela ze zásad pokrývání přírodními materiály je pálená taška. První doložené zmínky o pálené tašce jsou z Řecka, asi okolo roku 500 před naším letopočtem a jednalo se o plochou desku s délkou od 660 mm do 1250 mm, šířkou 470 až 850 mm a tloušťkou od 30 až 50 mm (i když první zmínky o pálených taškách jsou ještě staršího data). Z pohledu dneška se tak jednalo skutečně o velkoplošnou krytinu. Rozvoj výroby u nás nastává v 10. a 11. stol. n.l. - kdy cihlami krycími byla roku 1133 pokryta střecha Sázavského kláštera (hegemonii, v různých dobách používaných materiálů na střešní krytiny, jako došky a šindel, narušovali svými nařízeními vládci - např. již v roce 794 vydal francký císař nařízení, které předepisovalo použití střešní pálené krytiny pro krytí střech císařských sídel, včetně hospodářských objektů, či nařízení císaře Ludvíka z roku 1342, ke kterému se připojili i radní města Mnichova, aby se používaly pouze střešní krytiny odolné proti ohni). V 15. století byla již ve výrobě převážně taška prejzová.
Plechové krytiny
Plech na šikmých střechách se objevuje převážně na církevních stavbách a prioritu hraje olovo (první zmínky o olověném plechu na střechách jsou z počátku našeho věku, tj. cca 2000 let) a měď, která doprovází lidstvo již 5000 let. Střechy z olověného plechu jsou známé v Anglii již v 10. století našeho letopočtu a sice převážně na církevních stavbách, jejich životnost je prakticky neomezená. Ještě dnes jsou známé církevní stavby, pokryté olověným plechem - chrám Sv. Petra v Římě, část katedrály Notre Dame Chartres, Kolínský dóm, chrámy v Jeruzalémě apod. (přelom v použití byl zaznamenán v roce 1670 - válcování olova v Anglii).
Další plechové krytiny jsou již mnohem mladší - zinkový plech byl poprvé použit na střešní krytinu v roce 1850 při velké Hausmanově přestavbě Paříže (znalost zinku jako kovu pochází z roku 1530, znalost jako vzácné varianty cínu však překračuje hranice tzv. našeho letopočtu - staré Řecko, Egypt, Čína, kde zinek sloužil k jiným účelům). Mezi nejmladší plechovou krytinu můžeme řadit hliník a střechu zhotovenou z této krytiny na kostele Sv. Jáchyma v Římě z roku 1893 (i když patenty na výrobu hliníkového plechu byly uděleny současně ve Francii a USA a sice v roce 1886/87), která je funkční do dnešní doby.
Moderní krytiny
Mladšími sourozenci těchto tradičních krytin se staly betonová taška (první betonová taška navazovala poměrně rychle na vynález cementu - v roce 1843 zahájil výrobu prvních cementových tašek pan Adolf Kroher) a na přelomu století 19. a 20. to byla eternitová krytina (tato krytina je spojena se jménem českého rodáka Ludvíka Hatscheka z Olomouce, patent z roku 1900).
Betonová taška od svých počátků kopírovala již tradiční tvary pálené tašky a břidlice (bobrovka, čtverec, Steinbruck apod.) a teprve v posledních desetiletích si začala vytvářet vlastní tvary a povrchové úpravy. Rovněž betonová taška byla z počátku vyráběna ručně ve formách a teprve s rozvojem strojírenství byla jejich výroba zmechanizovaná. Eternitová krytina (při vynálezu eternitu hrály velkou roli azbestová vlákna a odtud i vžitý název azbestocementová krytina) - šablony zase přejímala všechny technologické prvky od krytiny z břidlice. Novodobá technologie (nahradila azbestová vlákna organickými a nově se vžil název vláknocementová krytina) se pak snaží o vlastní směry vývoje technologie pokládky.
V 18. století mnohé evropské země znovu objevily kouzlo asfaltu, který se na střechách objevoval v podobě asfaltových pásů. V některých oblastech, zejména těch chudších, se od pálených tašek přešlo ke střešním krytinám z přírodní břidlice, neboť byly výrazně levnější. S příchodem 19. století si získala oblibu betonová varianta tašek, raritou nebyla ani dehtová lepenka. O století později pak začala být populární levná a lehká azbestocementová krytina známá jako eternit, nadále se však zachovaly i asfaltové pokrývky střech.
Současná doba přinesla i k těmto tzv. klasickým krytinám na šikmých střechách zcela nové materiály i úpravy původních materiálů. Jedná se zejména o taškové či šablonové úpravy všech typů plechů, nových materiálů na bázi asfaltů - šindele a vlnité desky, na bázi plastů, ať už se jedná o šablony či tašky. Nové tašky na bázi keramického střepu apod. Dnes jsou populární především lehké střešní krytiny, nejčastěji v plechovém provedení, například jako trapézový plech.
Sedlová střecha a její výhody
Sedlová střecha je nejstarším typem střechy, což vyplývá z její jednoduché konstrukce - prostě se jen vzepřely dva konstrukční prvky proti sobě. Možná proto je u novostaveb opomíjená, protože působí příliš usedle. Jenže z její jednoduchosti plyne i řada benefitů, jako jsou rychlost realizace nebo minimum napojování a záludných detailů, které můžou působit potíže. Oblíbená je především díky své funkčnosti, jednoduchosti a tím pádem i nižší ceně. Každé malé dítě si pod pojmem střecha představí dvě šikmé plochy, které se dotýkají jednou stranou v nejvyšším bodě.
Tak jako každá střecha, i sedlová střecha má za úkol odvádět vodu z horní části stavby a bránit jejímu nahromadění, které by mohlo postupně zapříčinit poškození její konstrukce. Sedlová střecha však splňuje i jiné technické funkce jako je snadná údržba či použití krajových tašek. Nespornou technickou výhodou sedlových střech je i snadná pokládka střešní krytiny, při níž není kromě prostupů oken nebo komínů zapotřebí řezat střešní tašky díky jednoduchému tvaru střechy. V posledních letech se s rozvojem nových technologií stále častěji na střechách objevují fotovoltaické systémy pro výrobu elektřiny nebo solární systémy pro ohřev teplé vody. Sedlová střecha je ideálním tvarem, který správným nastavením domu podle světových stran umožňuje nejsnazší pokládku těchto systémů a snižuje tak postupem času energetickou náročnost stavby.
Moderní přístupy k sedlovým střechám
Mnoho rodinných a bytových domů postavených v minulých stoletích bylo v prostoru půdy ponecháno bez jakéhokoliv zateplení. Velmi často se v prostoru půdy vyskytovaly skladové prostory. Zazimovávalo se zde seno. V současnosti se mnoho těchto prostor rekonstruuje a renovuje. Další obytná plocha se šikmými stropy a střešními okny s výhledem na oblohu a široké okolí není jediný bonus podkroví - mnohdy se k ní přidává volný a vzdušný prostor, který oživují prvky tradičního dřevěného krovu. V případě městské zástavby je rekonstrukce podkroví vyvolána převahou poptávek po bydlení či administrativní činností v centrech městských aglomerací. Rekonstrukce podstřešních prostor je v tomto případě finančně nejdostupnější. Možnost zařídit si bydlení s výhledem na starobylá zákoutí či cihlově červenou barvu střech přitahuje estetičnost tohoto prostoru a vcítění se do ducha starého města.
Důležitým a nepostradatelným materiálem ve skladbě šikmé střechy je tepelná izolace. Mezi nejčastěji používané tepelněizolační materiály patří polystyren a minerální vlna. V ekologickém stavitelství se uplatňují různé přírodní materiály, například ovčí vlna, starý papír či sláma. Jednou z možností jsou minerální vláknité izolace ze skelných vláken vytvářejících miliony suchých vzduchových dutinek. Do šikmých střech se tato izolace vkládá velice snadno a dobře v nich drží. Mezi výhody minerálněvláknité izolace patří lehkost, prodyšnost, nenasákavost, mechanická odolnost či zvuková pohltivost. Aktuální požadavky na ochranu tepla, letní stabilitu (předcházení přehřívání v letním období), požární bezpečnost a ochranu proti hluku jsou velmi přísné. Zvyšují náročnost pro správný návrh, a tím zvyšují i náročnost vlastního provedení izolace šikmých střech.
Každá šikmá střecha je neodmyslitelně spjata s dřevěným krovem. Nosnou konstrukci tvoří dřevěné trámy - krokve, kleštiny, sloupky, pásky atd. Dřevěné konstrukce samotné jsou oproti tradičním betonovým stavbám lehké. Je mnohem složitější u nich zabezpečit tepelnou stabilitu - tepelný komfort. To vše je ve velké míře úkol kladený na tepelnou izolaci. Zateplení je možné provést v několika variantách - nad krokvemi, mezi krokvemi a pod krokvemi. Všechny tři kombinace zateplení jsou vhodné a mohou dosahovat různých stupňů tepelněizolačních, zvukověizolačních a požárněbezpečnostních vlastností. Vzhledem k náročnějším tepelnětechnickým požadavkům dnes nestačí izolaci jen vložit mezi krokve. Je třeba izolaci aplikovat minimálně ve dvou vrstvách - mezi krokve a pod krokve nebo mezi krokve a nad krokve.
Od počátku devadesátých let minulého století obliba podkrovních obytných prostorů rychle stoupala. Se zateplováním střech jsme neměli velké zkušenosti, a tak se zprvu tepelná izolace aplikovala zpravidla jen mezi krokve, později tento postup však nesplňoval normy tloušťky zateplení. Začala se tedy vkládat i pod krokve, to však znamenalo zmenšení podkrovního prostoru. Relativně novým řešením je nadkrokevní systém. Oproti starým postupům má hned několik výhod. V první řadě se přiznáním krokevního systému v interiéru zvyšuje estetický komfort vnitřního prostředí, neboť aplikací minerální izolace nad krokve získáme větší užitný prostor. Dále dochází k minimalizaci vzniku tepelných mostů. Díky posunu linie kondenzace za hranici nosného krokevního systému lze dosáhnout i vyšší životnosti celého krovu. Během aplikace minerální izolace je krov proti možnému zatečení chráněn původními vrstvami střešní konstrukce a parotěsnou vrstvou. Návrh izolace je v rukou projektanta, který musí zaujmout individuální přístup k jednotlivým návrhům. Důležitým a neodmyslitelným výsledkem však musí být nižší energetická náročnost objektu.
Postavit moderně vyhlížející dům je možné i s klasickou sedlovou střechou.
tags: #sedlová #střecha #v #minulosti #historie