Rozvoj hospodářských staveb je komplexní téma, které zahrnuje nejen novou výstavbu a související infrastrukturu, ale také legislativní rámec a principy udržitelného rozvoje. V České republice se v posledních letech setkáváme s rostoucím tlakem na rychlost výstavby a zároveň s potřebou zohledňovat environmentální a sociální aspekty. Tato problematika se dotýká jak bytové, tak zemědělské výstavby a vyžaduje komplexní přístup ze strany státních orgánů i developerů.
Stavební boom a poplatky za infrastrukturu
Obce v okolí větších měst v poslední době podmiňují stavbu „povinným“ příspěvkem na obecní infrastrukturu, který v řadě případů dosahuje až statisícových částek. Například v Českém Brodě se plánuje, že město začne od každého, kdo v něm chce stavět, vybírat takzvaný příspěvek na infrastrukturu. Ten může v závislosti na velikosti obydlí přesáhnout i 300 tisíc korun. Za malý dvoupokojový byt s podlahovou plochou do 40 metrů čtverečních bude Český Brod od stavebníků žádat 136 tisíc korun. Kdo si bude chtít postavit rodinný dům o výměře nad 80 metrů čtverečních, tomu městští úředníci řeknou o 312 tisíc korun. Pětistovku navíc pak českobrodská radnice žádá za každý metr čtvereční nebytových prostor, jako jsou garáže, sklepy nebo kůlny.
Podle místostarosty Českého Brodu Tomáše Klineckého jde o jediný způsob, jak může malé středočeské město zvládnout stavební boom, který se v něm chystá. „Pokud jde o infrastrukturu města, tedy zdroj pitné vody, kanalizaci, školskou infrastrukturu, je město v současné době na hraně kapacity,“ vysvětluje Klinecký. Ve městě se má do dvou let začít stavět nová čtvrť s asi tisícovkou bytů. Český Brod, který leží necelou půlhodinu cesty autem od Prahy a s metropolí ho spojuje také železnice, se navíc stává vyhledávaným místem i pro stavbu rodinných domů. Tři tisíce lidí, kteří by se měli v následujících letech nastěhovat do nových bytů v bývalém cukrovaru, zvednou počet obyvatel nyní více než sedmitisícového Českého Brodu skoro o polovinu. „Bude kvůli tomu potřeba postavit novou školu. Náklady na ni odhadujeme na 200 až 250 milionů korun,“ vypočítává Klinecký. Město ale v reakci na stavební boom připravuje i další projekty za stovky milionů korun. Vedle rozšíření čističky odpadních vod nebo stavby nového vodojemu je to i nová silnice do města.
Právě na tyto stavby by podle plánů radnice měli přispívat ti, kteří se plánují do Českého Brodu teprve nastěhovat. Během podzimu proto začne s každým, kdo chce ve městě stavět, radnice podepisovat smlouvu o poskytnutí příspěvku. Bez uzavřené smlouvy nikomu nedá souhlas se stavbou. Zakladatel advokátní kanceláře Štilec & Partners Jakub Štilec upozorňuje, že to ale v praxi neznamená, že bez smlouvy nikdo nový dům ve městě nepostaví. Obec není tím, kdo ve stavebním řízení rozhoduje, stavební úřad neřídí. Stavební úřad se jí sice ptá na stanovisko, ale nejde o závazné připomínky, které úřad musí respektovat. Připomínky obce tak mají podobnou váhu jako připomínky souseda.
Právní aspekty a transparentnost
Příspěvek, jaký chce začít vybírat Český Brod, není v okolí Prahy neobvyklý. Českobrodští se s jeho zavedením inspirovali v nedalekých Úvalech. Už roky ho vybírají také Jirny, Horoměřice, Dobřejovice nebo Říčany. „Od začátku platnosti zásad v roce 2009 jsme takto vybrali téměř 65 milionů korun,“ uvádí místostarosta Říčan David Michalička. To odpovídá zhruba desetině celkového objemu investičních výdajů města.
Čtěte také: Inovace v českém železničním stavitelství
Podle právníků není výběr peněz na infrastrukturu nelegální, obce a města do jejich zaplacení ale nesmí nikoho nutit. Nejvyšší soud už tak v roce 2006 zrušil darovací smlouvy, kterými některé středočeské obce pod hrozbou nepřipojení domu k vodovodu nutily majitele, aby zaplatili statisícové částky. „Nejvyššímu soudu vadilo, že to obec prezentuje tak, že bez zaplacení příspěvku mu stavební úřad nevydá stavební povolení,“ říká advokát David Záhumenský. Právníci proto starosty a zastupitele vyzývají, aby se při výběru příspěvku chovali transparentně a ze schválených zásad a vyhlášek i komunikace městských úředníků se stavebníky bylo na první pohled patrné, že na finanční příspěvek nemá obec právní nárok a jeho zaplacení je jen na dobrovolnosti lidí, kteří chtějí na jejím území stavět. „Příkladem dobré praxe mohou být Zdiby, které ve svých zásadách až úzkostlivě informují o dobrovolnosti požadovaného příspěvku a racionálně vysvětlují jeho význam pro obec,“ popisuje Štilec.
Pokud už stavebník obci na zaplacení příspěvku „kývne“, měl by si pohlídat, co mu radnice napíše do smlouvy. Ideální podle Záhumenského je, když se v ní přímo zaváže, že přivede kanalizaci, vodovod či veřejné osvětlení až k parcele stavebníka. Jenže tak smlouvy, které předkládají obce a města lidem, obvykle nevypadají. Například Český Brod se ve vzorové smlouvě, která je součástí schválených zásad, jen zavazuje posílit technickou, dopravní a další veřejnou infrastrukturu. Jinde obce uvádějí, že poskytnutý příspěvek „použijí za účelem rozvoje ve smyslu schválených zásad rozvoje“.
Udržitelný rozvoj ve výstavbě
Rozsáhlá problematika udržitelného rozvoje je předmětem globálního zájmu. Mezinárodní právo je založeno na společných prohlášeních (deklaracích) zástupců jednotlivých států na různých mezinárodních jednáních (konferencích) a na nich přijatých mezinárodních úmluvách, dohodách a smlouvách (konvencích). Na rozdíl od ochrany životního prostředí nebyl zatím přechod k trvale udržitelnému rozvoji příliš institucionalizován. Valné shromáždění OSN zřídilo v roce 1983 Světovou komisi pro životní prostředí a rozvoj. Tato komise pracovala tři roky pod vedením norské ministerské předsedkyně Gro Harlem Brundtlandové. V roce 1987 vydala zprávu nazvanou Naše společná budoucnost. V ní navrhla, aby světové problémy životního prostředí nebyly řešeny zastavením hospodářského vývoje, ale novým typem hospodářského rozvoje, tzv. trvale udržitelným rozvojem (sustainable development), který by byl zárukou trvale udržitelného života na Zemi.
Definice a principy udržitelného rozvoje
Klasická definice ze zprávy Komise OSN pro životní prostředí a rozvoj (tzv. Zpráva Brundtlandové) zní: "Udržitelný rozvoj je takový rozvoj, který zajistí potřeby současných generací, aniž by bylo ohroženo splnění potřeb generací příštích, a aniž by se to dělo na úkor jiných národů." V roce 1992 se uskutečnila v brazilském Rio de Janeiru Mezinárodní konference OSN o životním prostředí a rozvoji. Její delegáti se shodli, že jedinou záchranou před globální ekologickou krizí je ekonomický rozvoj na ekologických principech a že hospodářský rozvoj musí pokračovat, ne však kvantitativním růstem materiální výroby a spotřeby, ale kvalitativní cestou, která bude šetrnější k přírodním zdrojům a k prostředí. Koncepce trvale udržitelného rozvoje představuje alternativní model vývoje společnosti oproti dominující industriální ekonomice. Odráží přirozené environmentální limity hospodářského růstu a prosazuje uvedení hospodářského a společenského vývoje do souladu s kapacitami ekosystémů, se zachováním přírodních hodnot a biologické rozmanitosti pro nynější i příští generace.
Principy trvale udržitelného rozvoje:
Čtěte také: Práce projektanta ve Znojmě
- Obnovitelné zdroje by měly být čerpány maximálně rychlostí, kterou se stačí obnovovat.
- Vyčerpatelné zdroje by měly být čerpány maximálně rychlostí, kterou budou budovány jejich náhrady, na něž bude možno plynule přejít.
- Intenzita znečišťování nesmí přesáhnout asimilační kapacitu životního prostředí.
- Část současných technologií by měla být investována na redukci znečištění, snížení plýtvání a zvýšení efektivity (výrobků, energie, výrobních postupů a dalších).
Pilíře udržitelného rozvoje
Rozlišují se tři základní pilíře udržitelného rozvoje: environmentální, ekonomický a sociální. Někdy se sociální pilíř dále rozděluje na sociální (společenský, lidský) a kulturní, popř. rovinu politicko-společenskou.
Ekonomický pilíř: Sestává ze všech hospodářských aktivit v dané společnosti, interakcí mezi nimi a mezi životním prostředím a společností. Zahrnuje pobídkové nástroje pro ty ekonomické subjekty, které se nechtějí přizpůsobit imperativu udržitelnosti dobrovolně; plně tržně kompatibilní mechanismy, které umožňují funkčnímu trhu životní prostředí chránit a nikoli je ohrožovat nebo poškozovat.
Environmentální pilíř: Vychází z faktu, že v omezeném systému není neomezený růst možný. Zasahuje jak do roviny sociální, tak ekonomické. Zásadní premisou environmentálního pilíře je ochrana biodiverzity ve všech jejích formách a podobách.
Sociální pilíř: Aktivy sociálního pilíře spočívají ve vyvažování nerovností mezi jednotlivými společenskými skupinami i jednotlivci. A to jak v rámci lokálních měřítek, tak v globálních podmínkách. Je v něm obsažena také problematika mezigenerační soudržnosti a sociálního začleňování vyloučených (handicapovaných či seniorů).
Udržitelný rozvoj v České republice
První zákon o životním prostředí, stručný a stále platný, který zaručuje právo člověka na příznivé životní prostředí, byl schválen v prosinci roku 1991. Tento zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, účinný od 16. ledna 1992, definuje v ustanovení § 6 trvale udržitelný rozvoj jako rozvoj, který současným i budoucím generacím zachovává možnost uspokojovat jejich základní životní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystémů. Zákon (v současnosti ve znění zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí), kromě definic základních pojmů, uvádí zásady a povinnosti při ochraně životního prostředí, včetně odpovědnosti a sankcí za jejich porušení.
Čtěte také: Zjistěte více o pasportizaci staveb
Rada vlády pro udržitelný rozvoj (RVUR) je poradním orgánem vlády České republiky ve věcech strategického plánování a udržitelného rozvoje. Vznikla v usnesením vlády ČR v roce 2003. Ve své činnosti: "iniciuje, koncipuje, koordinuje, sleduje, vyhodnocuje a podporuje strategické dimenze v řízení státu". Současně se schválením jejího statusu bylo Radě vlády uloženo připravit první Strategii udržitelného rozvoje (SUR ČR, schválena v r. 2004), kterou posléze nahradil Strategický rámec udržitelného rozvoje České republiky (SRUR ČR). Tento dokument tvoří dlouhodobý rámec pro politická rozhodování v kontextu mezinárodních závazků, které Česká republika přijala v souvislosti s členstvím v EU, OECD a OSN, respektující zároveň specifické národní podmínky. V návaznosti na SRUR ČR jsou pod záštitou Rady vlády pro udržitelný rozvoj vypracovávány situační zprávy, jejichž cílem je zmapovat, zda se daří plnit cíle uvedené ve Strategickém rámci, a informovat politiky a veřejnost o stavu a vývoji ČR v oblasti udržitelného rozvoje.
Udržitelná výstavba
V EU zaměstnává stavebnictví více než 25 milionů lidí, výstavba a provoz budov spotřebují 40 % vyrobené energie a stavebnictví produkuje 40 % veškerého odpadu. Proto je v oblasti stavebnictví a užívání staveb při řešení požadavků trvale udržitelného rozvoje věnována patřičná pozornost tzv. udržitelné výstavbě. Je to taková výstavba, která uvádí v soulad environmentální, sociální a ekonomické aspekty při výstavbě a provozu budov. Optimalizace konstrukcí v celém jejich procesu je šance na podstatné ovlivnění kvality životního prostředí. Realizace staveb a technologií patří mezi činnosti, které mají trvalé důsledky pro životní prostředí (ať příznivé či nepříznivé).
Kvalita materiálů hraje důležitou roli v udržitelné výstavbě. Nejvyšší kvalitu a nejvyšší hodnotu Vám přinese dům zděný. Volíme sobě těžší cesty zděných domů, abychom Vám přinesli lepší dům. Kvalitnější. Postavíme Vám dům výhradně z těch nejlepších zděných materiálů s nejdelší možnou životností. Naopak dřevostavby a panelové domy, ačkoliv snadné pro stavbu, znevýhodňují kvalitu a v čase rychle ztrácí svoji hodnotu.
Vývoj zemědělských staveb
Zemědělství a zemědělské stavby se vyvíjely po dlouhá staletí. Nejprve úzce navazovaly na obytnou část, později se z hygienických důvodů začaly odsouvat na okraje obytné zástavby. Až při zakládání zemědělských družstev se vzdálenost mezi zemědělskými objekty a obytnou zástavbou začala zvětšovat. Provozně technické a stavební uspořádání zemědělských objektů se vyvíjelo po staletí. Zemědělské stavby a jejich soubory nejdříve úzce navazovaly na obytné budovy, se kterými tvořily v různých typech krajiny a v různých podmínkách společenského vývoje určité speciální formy - usedlosti. Rozsah půdy náležející k zemědělské usedlosti určovaly krajinné a klimatické poměry a ekonomická dostupnost polí. Zemědělská výroba probíhala v rámci jednotlivých katastrů. V 18. století tak skončil proces osídlování naší krajiny.
Kolektivizace a nové koncepce
Po druhé světové válce se síť venkovských sídel nezměnila, sídla se však začala významově diferenciovat. Na podporu rozvoje zemědělské výroby byla provedena pozemková reforma, při níž bylo rozděleno 1,7 mil. ha půdy. V letech 1949-1959 probíhalo zakládání, rozvoj a dokončení kolektivizace. Zemědělská výstavba byla do krajiny umisťována na základě zjednodušené územně plánovací dokumentace, často také náhodně. V polovině padesátých let se vedle jednotlivých objektů navrhovaly též studie farem se smíšeným provozem staveb živočišné a rostlinné výroby a mechanizačního dvorce, z nichž byla realizována pouze část. Přísnější hygienické a protipožární předpisy zapříčinily větší odstupy zemědělských staveb od obytné zástavby, stavělo se nejčastěji na rovných pozemcích zemědělské půdy.
Šedesátá a sedmdesátá léta proběhla ve znamení slučování družstev ve větší celky (průměrná velikost 500, později 650 ha) a specializace výroby. Tím byl položen základ nové koncepce zemědělské výroby, tak jak probíhala do roku 1965. Stávající síť zemědělských staveb byla v této etapě doplněna novými objekty a soubory budovanými v návaznosti na venkovská sídla, i na dosud volných místech v krajině. Při umisťování staveb již byly uplatňovány určité hygienické předpisy. Mezi obytnými plochami sídel a zemědělskými stavbami bylo nutno zachovávat ochranné odstupy (50-120 m podle druhu výroby a její kapacity), které však nebyly potřebně zazeleňovány, a tak zcela neplnily svoji funkci. Ochranná pásma byla požadována mezi některými druhy zemědělských staveb navzájem, např. mezi stavbami pro skot a prasata, mezi stavbami pro skot a drůbež, atd. Původní rozptýlená zemědělská výstavba se postupně zahušťovala a přibližovala venkovským sídlům.
Od roku 1971 do 1980 byly pro novou výstavbu uvažovány závody s kapacitou až 1500 krav, 4000 ks ostatního skotu, 20 000 prasat a 200 000 slepic, v odůvodněných případech i s kapacitami vyššími. Tak velké soubory bylo na jedné straně nutno důsledně zónovat z hlediska hygieny práce, veterinární ochrany ustájených zvířat a požární bezpečnosti, na druhé straně zvětšovat jejich ochranné vzdálenosti v krajině. V roce 1972 proto vyšly závazné směrnice čtyř zainteresovaných ministerstev, které určovaly minimální rozestupy obytných a výrobních staveb, způsob hospodaření velkokapacitních souborů, formy likvidace škodlivin apod. Nová velkokapacitní střediska se v této etapě budovala na nových pozemcích, nebo na základě různých výjimek, formou dostavby a rozšiřování starších středisek ležících v blízkosti vesnic.
Doporučené odstupové vzdálenosti zemědělských staveb
Následující tabulka shrnuje doporučené odstupové vzdálenosti pro různé typy zemědělských staveb, které byly stanoveny po roce 1972 s ohledem na hygienické a veterinární požadavky.
| Typ chovu / stavby | Kapacita (přibližná) | Minimální odstup od souvislé zástavby | Minimální odstup mezi středisky / od ostatních středisek |
|---|---|---|---|
| Dojnice | 400-800 ks | 500 m (od stájí, hnojišť, siláží) | |
| Odchov telat (od 6 měsíců) | 800-2500 ks | 500 m (od stájí, hnojišť, siláží) | |
| Výkrm skotu | 1000-2500 ks | 500 m (od stájí, hnojišť, siláží) | |
| Drůbež | 100 000-300 000 ks | 1 km | 1 km |
| Ovce (větší střediska) | 1000-2000 ks | 500 m | |
| Ovce (menší střediska) | 400+ ks | 150 m | |
| Výkrm jehňat | nad 1000 ks | 500 m | |
| Koně (malá střediska) | 20-30 koní | 80-100 m | |
| Obilnářská střediska | Nevyžadovala velké vzdálenosti |
Po roce 1980 byly v důsledku dosavadních zkušeností přehodnocovány názory na velikost stájí zejména u skotu a prasat. Od roku 1989 nebyla tomuto tématu věnována moc velká pozornost. Zemědělské provozy zůstávaly většinou v původních prostorách zemědělských družstev. Malé soukromé formy zemědělství se občas vracely do původních usedlostí.
Hlavním úkolem veterinární ochrany zvířat je snížení možnosti, nebo pokud možno zamezení přenášení nákazy. Nákaza se může ze staveb živočišné výroby šířit vzdušnými proudy, lidmi, převáženými zvířaty, dopravními prostředky, nebo z uhynulých zvířat. K veterinární ochraně patří také dodržování odstupů od jednotlivých specializovaných chovů. Doporučená odstupová vzdálenost mezi stavbami chovů různých druhů hospodářských zvířat je 1 km. Karanténní stáje chovů s větším počtem zvířat se zřizují zásadně mimo areál vlastního chovu. Stejné odstupové vzdálenosti se doporučují i při umisťování jiných navazujících potravinářských provozů.
Zjednodušení a urychlení stavebního řízení
Ministerstvo pro místní rozvoj (MMR) přichází v rámci Hospodářské strategie České republiky se souborem konkrétních opatření, která mají zásadně zlepšit dostupnost bydlení a výrazně urychlit výstavbu. Cílem je odstranit dlouhodobé bariéry, které komplikují rozvoj měst i regionů, zpomalují výstavbu a zvyšují náklady na nové projekty. MMR proto připravuje praktické změny, které mají dopad jak na obce, tak na developery i samotné občany. Jedním z klíčových kroků je modernizace povolovacích procesů. Novela stavebního zákona zavádí princip „jedno řízení, jeden úřad, jedno razítko“. Tím dojde ke sjednocení povolování pod centrální stavební správu a k integraci většiny dotčených orgánů. Nový systém odstraní nadbytečné administrativní kroky, zrychlí rozhodování a posílí právní jistotu všech účastníků.
MMR současně pracuje na navýšení nabídky bytů. Strategickým cílem je dostat se během pěti let k výstavbě 50 000 nových bytů ročně. To představuje navýšení přibližně o 20 000 bytů ročně oproti současnému stavu a významný impuls pro celý stavební sektor i navazující odvětví. Součástí tohoto úsilí je podpora obcí při přípravě dostupného nájemního a družstevního bydlení, posílení jejich odborných kapacit i nové metodiky pro realizaci projektů včetně těch formou PPP. Ministerstvo připravuje registr státních pozemků a nemovitostí vhodných pro bytovou výstavbu, který pomůže aktivovat nedostatečně využité lokality a urychlit přípravu projektů. Navýšení výstavby v tomto rozsahu může přinést přibližně 90 miliard korun přímých investic ročně navíc a v širším ekonomickém dopadu až 270 miliard korun ekonomické aktivity, tedy téměř 3 % českého HDP.
Součástí plánovaných změn je i zlevnění a zrychlení výstavby samotné. MMR zahájí revizi technických norem, zaměří se na odstranění nadbytečných regulací a podpoří větší využívání modularity a typizace. Klíčovým nástrojem bude také digitalizace projektové přípravy, která umožní efektivnější spolupráci všech aktérů a sníží náklady v raných fázích developmentu. Ministerstvo bude zároveň podporovat vyvážený mix forem bydlení - vlastnického, družstevního i nájemního, aby lidé mohli volit podle svých aktuálních potřeb. Bydlení je chápáno jako ekonomická infrastruktura, která podporuje mobilitu pracovní síly, rozvoj regionů i stabilitu trhu práce.
Kroky, které MMR připravuje a realizuje, nejsou dílčí úpravy stávajícího systému. Jde o ucelenou změnu, jejímž výsledkem má být rychlejší výstavba, dostupnější bydlení a silnější ekonomika. Bydlení se tak stává jedním z klíčových pilířů Hospodářské strategie České republiky a významným motorem dlouhodobé prosperity Česka. Nový přístup kombinuje legislativní úpravy, podporu investic, moderní nástroje řízení i aktivní práci s územím.
tags: #rozvoj #hospodarskych #staveb