Kvalitní podlaha je podmínkou komfortu ve vaší domácnosti a úspěch rekonstrukce či novostavby na ní doslova stojí. Právě na nosné vrstvě nejvíce závisí, jestli bude podlaha dokonale rovná a nebude se na ní kývat nábytek, a zároveň je klíčová i pro její dlouhou životnost. Pokud totiž není provedena pořádně, projeví se to prasklinami či pokroucením povrchové krytiny. Je proto důležité věnovat volbě materiálu nosné vrstvy i výběru realizační společnosti dostatek pozornosti.
Anhydritové potěry: Základní informace
Anhydritový potěr je litý samonivelační potěr na bázi síranu vápenatého, vyráběný dle platné normy ČSN EN 13813:2003. Slouží jako podklad pod finální nášlapnou vrstvu, například plovoucí podlaha, dlažba, lino, parkety, dřevěná podlaha a další. Lze použít i jako vyrovnání staré nerovné podlahy, ale při minimální lokální výšce 30 mm, nejlépe 35 mm, a to z důvodu garance rovinnosti podlahy ± 2 mm/2 m. Anhydritový samonivelační potěr se skládá z kameniva do 4 mm (písek), pojiva, vody a popřípadě z přísad, které ovlivňují zpracovatelnost anhydritového potěru. Anhydritový samonivelační potěr je možné použít i jako roznášecí vrstvu do garáže, dílny. Dle normy ČSN 13813 znamená označení C zaručenou pevnost v tlaku, F pevnost v tahu za ohybu (důležitý parametr) a obě toto označení je udáváno v MPa.
Nejčastěji se pro roznášecí vrstvu podlahy používá litý potěr, který má výrazně lepší vlastnosti než běžný beton. Důležité je však správně si vybrat mezi anhydritovým potěrem a potěrem na cementové bázi. Stále oblíbenější anhydritový potěr má celou řadu předností, které jej činí ideálním pro využití v interiérech. Tou hlavní je velmi vysoká pevnost v ohybu, díky které může být jeho vrstva vysoká jen 3 centimetry. Zároveň se objem nosné vrstvy z anhydritového potěru nemění v průběhu zrání, takže se nemusíte bát, že by došlo k pokroucení nebo popraskání. Anhydritové podlahy se proto výborně hodí při stavbách či rekonstrukcích domů a bytů. Stejně jako cementové potěry se anhydritový potěr chová při pokládání jako voda, takže je výsledná podlaha dokonale rovná.
Anhydritové potěry se ovšem příliš nehodí do prostorů, kde je trvale vyšší vlhkost. Pro pokládání podlah ve sklepech, saunách, v chalupách bez izolace nebo třeba okolo bazénů se proto více hodí potěry na cementové bázi.
Pevnostní třídy anhydritových podlah
Anhydritové podlahy se dělí na tyto pevnostní třídy:
Čtěte také: Návrh tloušťky roznášecí desky
- Anhydritový potěr AE 20, CA C20 - F4
- Pevnost v tlaku 20 MPa.
- Pevnost v tahu za ohybu 4 MPa.
- Použití: Rodinné domy, obytné prostory, komerční objekty s malou zátěží.
- Anhydritový potěr AE 25, CA C25 - F4
- Pevnost v tlaku 25 Mpa.
- Pevnost v tahu za ohybu 5 MPa.
- Použití: Rodinné domy, obytné prostory, komerční objekty s malou zátěží.
- Anhydritový potěr AE 30, CA C30 - F5
- Pevnost v tlaku 30 Mpa.
- Pevnost v tahu za ohybu 6 MPa.
- Použití: Komerční objekty s vysokou zátěží + Průmyslové objekty.
Co do pevnostních parametrů jsou však potěry AnhyLevel a CemLevel totožné. Dosahují pevnosti 20 - 30 MPa v tlaku a 4 - 6 MPa v tahu za ohybu, což je až 10x více než tradičním způsobem pokládané suché betonové směsi.
Vrstvení anhydritové podlahy
Spojovací anhydritový potěr
Spojovací anhydritový potěr při vylívání anhydritové podlahy má za účel vyrovnávat nerovné podklady a připravit je na další použití. Tyto anhydritové spojovací potěry se spojí s nosným podkladem a to na celé ploše. Nesmí být tato plocha anhydritové podlahy přerušena. Tím vzniká schopnost anhydritové podlahy přenášet síly na podkladní vrstvu. Podkladní anhydritový potěr musí vyschnout a vytvrzen předtím, než začneme pokládat vrchní vrstvu anhydritové podlahy. Podkladový anhydritový potěr musí mít dostatečnou pevnost, být čistý, bez prasklin, bez případných zbytků jiných látek, které by mohli v konečném důsledku ovlivnit negativně naši anhydritovou podlahu a způsobit její narušení. Pokud je podklad pro anhydritovou podlahu savý, což se stává například u betonových podlah, musíme tento podklad pro anhydritovou podlahu ošetřit a to tak, aby nedocházelo k předčasnému a zrychlenému úbytku vody v podkladu. K tomu nám slouží penetrace před vylitím konečné vrstvy anhydritové podlahy. Síla této vrstvy anhydritového potěru nemá vliv na budoucí vlastnost zatížitelnosti anhydritové podlahy. Řídíme se ale pravidlem, že 3x největší zrnko písku, bude vrstva podkladu budoucí anhydritové podlahy.
Vrstvení tedy máme od spodu takto: nosná konstrukce, penetrace, vlastní anhydritová podlaha. U krajů pak krajový pás a omítka.
Separační vrstva pod anhydritovou podlahu
Chceme-li užít pod naši anhydritovou podlahu separační vrstvu pod potěr, děláme to z toho důvodu, že tento anhydritový potěr byl separovaný, a my to potřebujeme, jelikož podklad pro pokládku potěru spojovacího není vhodný. Bývá to například v situacích, kdy potřebujeme sanovat podlahu ve starém domě či zástavbě. Tato vrstva má vlastně za úkol umožnit anhydritové podlaze volný pohyb po podkladu. Jestliže tuto vrstvu separační pod anhydritový potěr pokládáme, musíme mít na stěnách již omítku. Opět dbáme na čistotu a suchost podkladu. Nemůže se stát, že nám na podkladu pro anhydritovou podlahu zůstaly praskliny nebo dírky, jiné povrchové nevhodnosti. I potrubí a jiné vyšší konstrukce vedené pod anhydritovou podlahou musí být zarovnané, aby byl v konečném důsledku podklad anhydritové podlahy rovný. Na částech krajových musíme umístit tzv. krajové pásy. Tím myslíme místa, kde nám anhydritová podlaha bude končit tj. u stěn, topení, sloupků, vyvýšenin… Pozor, separační, podanhydritová vrstva by měla být ve dvou vrstvách. Nesmí zde vzniknout žádné nerovnosti, vlny, přeložení a přeložení. Tato vrstva pro anhydritovou podlahu musí mít přesah asi kolem 10 cm. Separační vrstvu můžeme vytvořit netkanou tkaninou, polyetylenovou fólií, syceným papírem, povrstveným papírem apod. Tato separační vrstva pod anhydritovou podlahu musí mít svařené nebo slepené jednotlivé části v celek. Tomu pak říkáme vodotěsná vana. Vrstva potěru se řídí pevností třídy anhydritového potěru.
Vrstvy nyní máte od spodu takto: nosná konstrukce, vyrovnání podkladu, separační vrstva a anhydritová podlaha. U stěny nebo překážky opět krajový pás a omítka.
Čtěte také: Návod na rekonstrukci podlahy: suchý podsyp Liapor a roznášecí vrstva pod dlažbu
Izolace pod anhydritovou podlahu
Děláme-li podlahu třeba v prvním patře obytných prostor, často můžeme požadovat i omezení zvuku. K tomu máme jako další vrstvu naší anhydritové podlahy určenou zvukovou izolaci pod anhydritový potěr. Zde již potřebujeme odvodit minimální tloušťku od očekávaného zatížení místa, kde bude naše anhydritová podlaha umístěna. Méně stlačitelný materiál patří nahoru. Potrubí a překážky opět rovnáme do roviny užitím vyrovnávacího anhydritového potěru nebo další vrstvou izolací. Znovu je potřeba klást vše na suchý a čistý povrch naší budoucí anhydritové podlahy. Nezapomeňme také na svědomité uložení krajových pásů u vzestupných částí. Dále pamatujme na správnou dimenzaci kvůli stlačitelnosti pásu alespoň 6 milimetrů. Mohly by nám jinak vznikat mosty zvukové i tepelné. Před tím než začneme pokládat anhydritovou podlahu, chcete-li anhydritový potěr, musí být opět utěsněna vana, a to tak, že nepropustně. Další věc je nezapomenout vytáhnout okraje.
Vrstvení odspodu je nyní nosná konstrukce, izolační vrstva, separační vrstva, anhydritová podlaha. Opět krajový pás a za ním omítka vedoucí až k nosné konstrukci pod anhydritovou podlahou.
Jako podkladní izolace se používá nejčastěji podlahový polystyren, kamenná vlna nebo extrudovaný polystyren XPS (při vysokém zatížení). Dosažení standardu pro pasivní a nízkoenergetické domy zpravidla vyžaduje u podlah suterénů využít izolaci o tloušťce až 300 mm. Míra stlačitelnosti podkladu pak ovlivňuje potřebu minimální tloušťky potěru. Čím měkčí, resp. stlačitelnější izolace, tím větší ohybové napětí musí roznášecí vrstva (potěr) při zatížení zvládnout.
Topný potěr v anhydritové podlaze
Samostatnou kategorií, kterou je potřeba zmínit, je výběr materiálu pro zalití rozvodů podlahového topení. Nyní je třeba přejít k další vrstvě a tou je topný anhydritový potěr. Pokládá se plovoucí a zcela opláští vodiče topení. Tím vzniká dokonalý přenos tepla. Tloušťku ovlivňuje síla topných vodičů. Opět se řídíme pravidly. Izolační vrstva se stlačitelností do 5 mm, krajový pás 10 mm tloušťka, možnost volného pohybu desky na všech stranách a to dostatečně, aby nebylo omezení v důsledku teploty a tím později došlo k poškození anhydritové podlahy. Izolace a potrubí dáváme do roviny, aby bylo vše pěkně stejně a rovnoměrně zakryto a neovlivnilo to rovinnost anhydritové podlahy. Nezapomeňte opět na kontrolu vlhkosti (zbytkové). Konstrukce topení nesmí zasahovat a protínat konstrukční spáry. Anhydritové potěry mají nízkou roztažnost a je-li nám to na škodu, musíme třeba u přechodů mezi teplotně rozdílnými plochami, užít dilatační spáry. A to nejpodstatnější je, že vodiče, které budeme zalívat do anhydritové podlahy, musíme mít naplněné vodou a vodotěsné. Vstupní teplota nesmí být vyšší než 55 stupňů C. Po vylití anhydritové podlahy anhydritovým potěrem, můžeme topení zapnout nejdříve za 7 dnů. Jinak bychom ohrozili kvalitu anhydritové podlahy.
Velmi vhodný je naopak potěr na anhydritové bázi, který dokonale obklopí rozvody topení a disponuje lepšími tepelnými vlastnostmi. Kromě toho může být díky vysoké pevnosti jeho vrstva tenčí, takže se místnost vyhřeje ještě rychleji. Ideální volbou je potěr Anhylevel Thermio od společnosti CEMEX, který byl vyvinut speciálně pro použití v kombinaci s podlahovým topením. Tento materiál umožňuje realizovat podlahy se sníženou tloušťkou, a to již od 20 milimetrů nad trubkou podlahového topení.
Čtěte také: Základy staveb s roznášecí deskou
Podlahovka je z estetického hlediska výhodnější než například radiátory, protože se vám nikde nepletou otopná tělesa, která zabírají místo, nejsou na pohled příliš hezká a velmi špatně se čistí, takže akorát víří zapadaný prach. Pravda je, že reakční doba podlahovky není tak pružná jako u radiátorů, protože než se prohřeje nebo vychladne vrstva betonu nebo anhydritu, ve kterých jsou hadice topení zalité, tak to trochu trvá. Nízkoteplotní systémy jsou přípravou pro budoucí dobu, kdy se pravděpodobně vyplatí investovat do účinného tepelného čerpadla nebo do slunečních kolektorů. Na návrh podlahového topení nepotřebujete extra složité výpočty. Zhotovitelé většinou rozmisťují hadice v rozestupu 150-200mm v běžných místnostech a v koupelnách pak ve 100mm rozestupech. Na trhu je na výběr z několika druhů trubek (hadic), které se vzájemně liší svojí konstrukcí, výztužnou vrstvou a materiálem matrice. Průřez je kolem 2 cm a tloušťka stěny asi 2 mm. Hadice se musí k podkladu kotvit, aby při aplikaci roznášecí (akumulační) vrstvy podlahy nevyplavaly a udržely si své rozteče.
Jednou možností je přímo na tepelněizolační (zvukověizolační) vrstvu podlahy rozložit separační anebo reflexní folii, která navíc napomáhá navracet radiační teplo zpět do akumulační vrstvy. Pozor je třeba dát na používání reflexních folií v případě anhydritu, který může chemicky reagovat s kovovou složkou folie a zničit ji (folie musí být pro použití v anhydritu určena). Folie se musí přelepovat ve spojích a po obvodě vodotěsně napojit na stěny dilatační folií z mirelonu, aby pod izolant neprotekl materiál roznášecí vrstvy podlahy a topení ,,nevyplavalo“.
Druhou možností je systém tenkých polystyrenových desek s předlisovaným rastrem výstupků (pupíků), mezi které se hadice vtlačují. Desky vypadají jako podrážka kopačky. Tyto desky mají vetšinou rozměr 0,5 x 1,0 m a jsou po obvodě opatřeny zámky, které zajišťují vzájemně těsný spoj. Všechny místnosti se v prazích otvorů dilatovaly a trubky se v těchto místech opatřily plastovou chráničkou. Potěr vylitý mezi trubkami podlahového topení není možné po statické stránce počítat do celkové výšky roznášecí vrstvy z litého potěru, počítá se až výška nad rozvody topení. Celková výška včetně rozvodů topení a potěru může být ve speciálních případech jen 24 mm.
Tloušťka roznášecí vrstvy anhydritové podlahy
DŮLEŽITÉ: výška anhydritové podlahy se určuje v závislosti na tloušťce izolace, jejího typu a celkové stlačitelnosti. Mnoho zákazníků si to plete s doporučenou minimální tloušťkou 30 - 35 mm anhydritu v technickém listu výrobce. Minimální tloušťka lité podlahy z anhydritového potěru činí 30 mm, v případě cementového potěru pak 45 mm. Nutnost vyšší tloušťky cementového potěru je dána jeho větším smršťováním a větší mírou deformace při vysychání a zrání. Případné snižování tloušťky je pak možné volbou vyšší pevnostní třídy. Maximální vhodná tloušťka litých potěrů je cca 80 mm, nad tuto tloušťku je vhodnější použít k tomu určené betony.
Minimální možná tloušťka roznášecí vrstvy (dáno normou nebo konkrétním výrobcem pro daný produkt) se navrhuje převážně dle plánovaného zatížení (případně se zohledňuje také stlačitelnost podkladu). Čím je větší tloušťka lité podlahy, neboli její konstrukční výška, tím je vyšší její únosnost. Potřebujete-li podlahovou konstrukci více zatížit, musí mít odpovídající pevnost.
Nejčastěji používaná tloušťka roznášecí vrstvy litého potěru v bytové výstavbě je 40 - 50 mm. V současnosti je ale v určitých případech možné realizovat také potěry tloušťky již od cca 25 mm, v závislosti na použitém systému nebo konstrukci.
Pro běžně zatěžované podlahy by stačila výška cca 35-40 mm Anhydritu CA-20/F4, ale pokud má plocha sloužit jako herna, učebna apod. doporučil bych minimální výšku anhydritové podlahy 40-45 mm, resp. min. 45 mm pokud se vezme v úvahu to, že jako finální krytina bude položen vinyl, kde nedochází k roznesení váhy jako např. u dlažby.
Minimální tloušťka roznášecí vrstvy je ovlivněna charakteristikou zvoleného systému podlahového vytápění. Každý systém vykazuje specifickou tloušťku, rozvody teplovodního topení například 16 mm, zatímco fólie jsou podstatně tenčí.
Srovnání anhydritových a cementových potěrů
Na roznášecí vrstvu můžete použít betonovou mazaninu. Nevýhodou je její velká aplikační tloušťka a tím i větší zatížení nosných konstrukcí, více hmoty k prohřívání, nutnost provádění vyztužení armaturou pro eliminaci smršťovacích trhlin v potěru, značná pórovitost betonu, která více prodlužuje dobu prohřívání podlahovky (pro snížení pórovitosti se používají plastifikátory, její hodnoty jsou i tak v porovnání s pórovitostí samonivelačních potěrů horší). Čas nutný pro vytvoření betonové podlahy je podstatně delší a tento způsob vyžaduje použití techniky, kterou běžně k dispozici asi nemáte (vibrátory, hladičky).
Samonivelační hmoty, jak sám název napovídá, mají vlastnost „samo se vyrovnání“, čehož je dosaženo velmi vysokou tekutostí. Jsou řídké asi jako jogurt a na rozdíl od betonu, který se sype, tečou. Směs je řídká pro velmi vysoký podíl vody a plastifikátorů. Hutnění a vyrovnání povrchu se provádí rozkmitáním hladiny vylitého materiálu rádlem, při čemž se uvolňují obsažené bublinky a povrch se srovnává do vodorovna. U samonivelačních potěrů se běžně dosahuje rovinnosti 2 mm / 2 m, což je hodnota pro omítky.
Výhoda samonivelačního potěru je menší aplikační tloušťka (při použití potěru na podlahové vytápění je to min. 35 mm nad horní hranu otopné hadice), s tím je spojené menší zatížení nosných konstrukcí a méně spotřebované hmoty, která se musí prohřívat (kratší reakční doba), dále nižší pórovitost potěru, kvůli nižšímu smrštění absence vyztužování potěru (kyselé anhydrity se ani kovovou výztuží vyztužovat nemohou) a možnost provádění větších dilatačních úseků. Obrovskou výhodou je snadnost provádění a čas, za který se materiál vylije a podlaha srovná.
V zásadě existují dva druhy samonivelačního potěru, které se vzájemně liší použitým pojivem. Jak bylo řečeno, směs obsahuje obrovské množství vody. Běžné betony by při takové konzistenci neměly žádné pevnosti, protože by se rozdružilo plnivo. Vlivem vysoké pórovitosti by navíc při smršťování materiál zcela rozpraskal. Pokud jako pojivo použijete anhydrit (bezvodá forma sádry), můžete použít mnohem více záměsové vody. Část vody je využita při hydrataci pojiva během tuhnutí a tvrdnutí, zbylá voda se však musí z anhydritu co nejúčinněji odstranit. Dlouhodobým působením vody a to i té přebytečné záměsové sádra ztrácí svoji pevnost. Pochozí je anhydrit již druhý den po vylití. Své pevnosti 20 - 30 MPa dosahuje asi po pěti dnech zrání a následně se musí velmi intenzivně větrat prostory a voda z hmoty vysoušet, aby se všechna odstranila. Pomůže i postupné zatápění a zahřívání desky podle výrobcem předepsané náběhové křivky, které vysoušení urychlí. Obsažená voda se s ohledem na klimatické podmínky vyvětrá při tloušťce 6 cm asi za osm týdnů (při vytápění podstatně dříve). Betonu se nechává 28 dní na smrštění, ale není tak citlivý na zbytkovou vlhkost. S ohledem na použitou nášlapnou vrstvu pojiva musí být vlhkost potěru cca 0,5 - 1,0 % hmotnosti, což je prakticky suchý materiál. Tuto vlhkost by měl měřit dodavatel podlahy.
Cementový potěr má oproti anhydritovému vyšší tendenci ke smršťování (cca 20x větší). Vlivem určitých faktorů může docházet k odlišnému smršťování na povrchu oproti spodnímu okraji, čímž vzniká obecně známé kroucení cementových potěrů. Velikost těchto deformací závisí na mnoha faktorech. Smršťování může vznikat u cementových potěrů i po několika měsících nebo dokonce letech. Jakmile cementový potěr vyzraje, ustálí se jeho vlhkost na určité hodnotě (cca 2 - 2,5 %). Při rychlé změně vlhkosti dochází k tzv. druhotnému smršťování, které způsobuje deformace - kroucení. Čím je tloušťka menší, tím větší má potěr tendenci se kroutit. Tento jev je nejčastější u potěrů dlouhodobě bez povrchové krytiny, nátěrů apod., které zamezují prudkým změnám. Bude-li tedy na povrchu cementového potěru finální krytina, volí se tloušťka standardně. Pokud bude potěr bez povrchové ochrany, tj. Cementový potěr se přirozeně smršťuje více než potěr anhydritový. Při smršťování velkých ploch vzniká vysoké tahové napětí, převyšující pevnost samotného potěru. Důsledkem je vznik prasklin. Redukce tohoto napětí se řeší smršťovacími spárami (dilatace), které napětí velké plochy rozdělí rovnoměrně do ploch menších. S požadavkem na větší dilatační celky je vhodné zvyšovat také tloušťku potěru.
Na anhydritový potěr můžeme pokládat finální krytinu až po dostatečném vysušení (cca na hodnotu 0,5 %), uzavření vlhkosti v podlaze by mohlo značně snížit pevnost potěru. Cementový podklad naopak může obsahovat vyšší zbytkovou vlhkost, cca 5 %. Stále ale platí, že čím větší je tloušťka vrstvy z litých potěrů, tím více vody se musí odpařit. Časový nárůst není v tomto případě lineární, ale geometrický.
Dodávka a aplikace anhydritových potěrů
Anhydrit je dodáván buď v mixu jako beton a dopravován čerpadlem, výhodou je cena za jednotku objemu materiálu. Nemusíte mít čerpadlo, vodu ani posílené jističe. Nevýhodou je nutná rezerva materiálu, který buď vylijete do rygolu nebo necháte odvézt a zlikvidovat, přebytek každopádně zaplatíte. Další možností je nechat si materiál dovézt v sile v suchém stavu. Pod silem je čerpadlo, ve které se směs smíchá s vodou a dopravuje se na místo lití hadicemi do vzdálenosti až 100m s převýšením do 30m, což na rodinný dům bohatě stačí i při horších dopravních podmínkách nebo při svažitém terénu. Nevýhodou je dražší jednotka materiálu, platíte však pouze to, co skutečně spotřebujete. Nutností je posílení jištění (na 32C jistič), protože náběhy čerpadla jsou až 100A. Na trhu je k dostání i cementový samonivelační potěr, kde je drahé sádrové pojivo nahrazeno levnějším cementem a velkým množstvím plastifikátorů a přísad omezující smrštění. S tímto materiálem nemám osobní zkušenosti, údajně funguje pouze na menší plochy (na mysli mám rodinný dům, ne výrobní halu), jinak ráda praská. Hmota samonivelačního potěru vám nesmí zatéct pod izolant, jinak celý systém vyplave a musíte desky narychlo šprajcovat klacky nebo tyčemi do podhledu.
Lité samonivelační anhydritové potěry ANHYMENT® se vyrábějí na maltárnách dceřiné společnosti TBG Pražské malty, s.r.o. ANHYMENT® je materiál pro lité podlahy do interiéru, k vytváření podlahových roznášecích vrstev. Takto vyrobené vrstvy - potěry - slouží buď jako podklad pod finální nášlapnou vrstvu (PVC, dlažba, koberec, parkety apod.), nebo přímo jako vlastní nášlapná vrstva (po provedení příslušných povrchových úprav - např. epoxidových, polyuretanových nebo jiných stěrek). Anhydritové potěry ANHYMENT® jsou vysoce tekuté a jemnozrnné směsi s maximálním zrnem kameniva Dmax 4 mm. Zhotovují se z nich roznášecí vrstvy v tloušťkách od 30 mm. Jejich základní vlastností jsou rovinatost povrchu 2 mm na 2 m, vysoká pevnost v tlaku i v tahu za ohybu a velmi nízké smrštění. Anhydritové potěry se nevyztužují kari sítěmi, nebo jinou běžnou betonářskou výztuží, ale lze pro vyztužení použít sítě z kompozitních materiálů. Anhydritové potěry ANHYMENT® vyrábíme na maltárně Rohanský ostrov a autodomíchávači je dopravujeme na místo ukládky. Na stavbě je směs z autodomíchávače postupně dávkována do šnekového čerpacího zařízení a pomocí hadic o průměru 50 nebo 63 mm uložena do jednotlivých místností. Tímto způsobem je možné ukládat materiál do vzdálenosti až 200 metrů a do výšky až 100 metrů. Po uložení do konstrukce se materiál pouze srovná do roviny nivelační hrazdou a do druhého dne je podlaha pochozí. Podlahy v běžném rodinném domě tak lze zhotovit za 2 hodiny.
Nově je nabízen produkt ANHYMENT PLUS®. Jedná se o litý tenkovrstvý potěr na bázi síranu vápenatého, u kterého jsou garantované tepelné vlastnosti. Díky zvýšenému součiniteli teplené vodivosti je příznivě ovlivňována efektivita podlahového topení a tepelný komfort užívaných prostor. Současně je možné potěr použít již od tloušťky 20 mm a to díky zvýšené pevnosti v tahu za ohybu. Pro docílení požadovaných vlastností je použita patentovaná technologie THERMIO®+. Potěr má charakteristickou růžovou barvu.
Anhydritové potěry a akustika
S ohledem na požadavek na útlum váženého vzdušného hluku (mluvené slovo, hudba apod.) musí konstrukce stropu obsahovat nejen kročejovou izolaci, ale také právě těžký hutný materiál. Tímto materiálem může být už samotná stropní konstrukce. V případě lehkých stropů tuto funkci plní litý potěr, který toto pásmo hluku tlumí také. Čím je větší objemová hmotnost a tloušťka potěru, tím je útlum výraznější. Je-li použita u lehkého stropu pouze kročejová izolace, dojde pouze k útlumu nízkých, dunivých zvuků. Nedojde však k útlumu tónů vysokých (mluvené slovo, hudba apod.). Pro útlum těchto zvuků je nutné do podlahové konstrukce instalovat těžký a hutný materiál, např. anhydritový nebo cementový potěr. Pro představu: Pokud bychom do výplně okna vložili jen lehký materiál, např. polystyren, byl by veškerý hluk z ulice slyšet. Avšak použitím hutného materiálu, jako sklo, dojde k útlumu tohoto hluku. Sklo tloušťky 2x 4 mm tak dokonale tlumí zvuky z ulice. Obdobně v konstrukci podlahy působí lité potěry. Ale pokud by na sklo dopadal déšť nebo kroupy (odpovídá kročejovému hluku na lité podlaze) k jeho útlumu nedojde.
tags: #roznaseci #vrstva #anhydrit #informace