Jelen sika (Cervus nippon) je středně velký druh jelena pocházející z Dálného východu, kde žije od Ussuri, východní Číny a Koreje až po Japonsko. Jeho jméno "sika" pochází z japonštiny a znamená "jelen". Do českých zemí byl sika jako oborová zvěř dovezen koncem 19. století. Původně se stal obyvatelem obor na jihu Plzeňska. Odtud se ve čtyřicátých letech minulého století, často díky poškozenému oplocení i díky své schopnosti přeskakovat až dvoumetrové překážky, dostal do volné přírody. Životu v lesích uprostřed Evropy se rychle přizpůsobil a začal se velmi rychle šířit z Plzeňska i na území Tepelské vrchoviny a Slavkovského lesa. Zde zdomácněl a stal se běžným.
Prof. Ing. Luděk Bartoš, DrSc., z Výzkumného ústavu živočišné výroby v Uhříněvsi, je považován za předního odborníka na problematiku hybridizace siky s jelenem lesním v České republice. Zmínil se o velkém množství literatury dokládající hybridizaci mezi jelenem lesním a sikou.
Charakteristika jelena siky japonského
Jelen sika japonský (dříve nazývaný sika kjúšúský) je menší než jeho příbuzný jelen sika Dybowského. Původní domovinou jelena siky japonského, jak již název napovídá, jsou japonské ostrovy a severovýchodní Asie. U nás ho najdeme v rozsáhlejších lesích, nejraději však obývají lesy smíšené. V současné době jsou nejznámější oborní chovy s jelenem sikou v Lánech a Velkém Meziříčí. V Čechách převažují volné chovy siků. Největší populace jsou v západních Čechách: Plzeň-sever, část okresů Tachov, Karlovy Vary, Sokolov, Cheb a Domažlice. Na Karlovarsku se vyskytuje v Doupovských horách a zasahuje do západní části Krušných hor. Ve středních Čechách je menší stabilní populace na Nymbursku a části okresu Mladá Boleslav. Dále se vyskytuje ve Vidlicích, Holedné a Mstišově.
Na rozdíl od u nás původního jelena lesního, který dosahuje hmotnosti až 250 kg, je sika podstatně menší. V kohoutku měří přibližně 120 cm a váží přibližně 80 kg. V dospělosti váží málo přes 50 kg. V létě ho poznáte snadno podle kaštanově hnědé srsti s řadami bílých skvrn. Přes hřbet se táhne černý pás, který končí u ocasu čistě bílou skvrnou - obřitkem. Zimní srst je naopak nenápadně šedohnědě zbarvená. Má poměrně krátkou hlavu, která je z profilu trojúhelníková. V zimě se mu vytváří na krku nápadná hříva. Jeho zbarvení připomíná v letní srsti daňka, kdy má červeno až hnědavé zbarvení s bílými puntíky. Na hřbetě má ovšem oproti daňku výrazný černý pruh.
Jelen sika patří mezi býložravce. Jejich potravou jsou obvykle listy, trávy, byliny. Pochutnají si však i na ovoci či polních plodinách. V zimním období mají v oblibě okusování dřevin a keřů. Jídelníček si zpestřují i polními plodinami a ovocem. V zimním období les neposkytuje zvěři tak pestré možnosti potravy. Díky tomu si sika vystačí i s borůvčím a velmi rád okusuje větvičky jehličnatých či listnatých sazenic lesních dřevin.
Čtěte také: Vlastnosti cementu a betonu
Žijí v tlupách, nejstarší jeleni se však stávají samotáři. S výjimkou období říje tvoří sikové menší stáda do 8 až 10 zvířat, která se pohybují na území o rozloze od 2 do 10 ha. V zimním období však můžete narazit i na skupiny několika různě starých jelenů. Samice - laně - žijí v malých rodinných skupinách s mláďaty - kolouchy, pouze v zimě se siky shlukují do větších tlup, které mohou čítat i desítky kusů. Během dne zalehávají v krytu houštin a teprve za soumraku vycházejí za pastvou na louky a pole.
Říje začíná většinou na konci října a trvá cca měsíc. V této době se jeleni ozývají pískavým tónem. Lov jelena siky japonského je pro individuální lovce zajímavý především během sičí říje, která obvykle trvá od druhé poloviny října do první poloviny listopadu. Je loven především na individuálních lovech na čekané nebo šoulání během říje i mimo ní. Jeho hvízdavý hlas má do hlubokého jeleního "troubení" daleko. Hvizd je táhlý, trvá 3 až 4 vteřiny a postupně se zesiluje, takže bývá daleko slyšitelný. Často ho zakončuje jakési zachrčení. Hvizd se opakuje po delších přestávkách. Mláďata siků se rodí po 7 měsících březosti ponejvíc v květnu či začátkem června. Kolouch se sice začíná živit zelenou potravou už po měsíci života, ale trvá přes půl roku, než se zcela osamostatní a přestane být závislý na matce. Zcela dospívá po roce a půl. Samci siků - stejně jako u jiných jelenů - do péče o potomstvo vůbec nezasahují.
Paroží jelena siky japonského je poměrně malé, které tvoří buď šesteráky, nebo osmeráky. Jeleny zdobí poměrně krátké parohy, které mívají maximálně 8 výsad. I tvar paroží je jednodušší - je sice rozložité, ale nevytváří žádné korunky a nebývá tak bohatě perlené jako u jelena lesního. Sika japonský má standardní paroží osmeráka, výjimečně i s větším počtem výsad například v koruně.
Sika je známý i tím, že v tradiční čínské medicíně se mladé parohy - ještě v lýčí (tzv. panty) - suší a využívají se jako medikament s povzbuzujícím účinkem. U paroží siků se hmotnost trofeje nezjišťuje. Vzhledové charakteristiky (barva, perlení, růže, tvar výsad) na paroží se nehodnotí, protože metoda pro ohodnocení trofeje byla v roce 1982 převzata od americké symetrické metody Boone & Crocket Club.
Sika Dybowského a jeho odlišnosti
Oproti sikovi japonskému má sika Dybowského paroží osmeráka, případně i desateráka. Podle některých autorů sika Dybowského neexistuje, stejně jako ostatní poddruhy siků mimo japonské ostrovy, a že jde o produkt mezidruhového křížení mezi sikou japonským a asijskými poddruhy jelena lesního. Tím by se vysvětlila obrovská variabilita velikosti i zbarvení těchto domnělých poddruhů siků. Tímto vysvětlením by se také vyřešila obrovská variabilita velikosti i zbarvení těchto domnělých poddruhů siků. Tato domněnka se zdá být logická, ačkoliv je potřeba počkat na potvrzení současnou genetikou.
Čtěte také: Cement a Beton: Klíčové Rozdíly Vysvětleny
Hybridizace jelena siky a jelena lesního
Již jsme si řekli, že zpětné křížení na jeden či druhý druh vede k rychlému převládání vzezření druhu, na který se zpětně kříží. Zpětní kříženci se pak mohou druhotně dostat do kontaktu s opačným druhem, může dojít k opětovnému křížení, čímž vznikne zdánlivá F1 generace. A tak je tomu dále, stále dokola a v nejrůznějších kombinacích. Setkáváme se tudíž s obrovskou variabilitou stupně hybridizace.
V únorovém čísle Světa myslivosti jsme se zmínili o velkém množství literatury dokládající hybridizaci mezi jelenem lesním a sikou. Načrtli jsme, jak vypadá hybrid v první generaci po křížení, a zdůraznili vliv matky na velikost koloucha. Kolouch je vždy blíže k druhu, z něhož pochází matka. Popsali jsme heterózní efekt, kdy dochází ke zlepšení znaků s nízkou až střední dědivostí, mezi něž patří reprodukce, tělesný a parožní růst apod. Vysvětlili jsme si, že takoví kříženci nejenže mohou unikat naší pozornosti, ale pokud jsou samčího pohlaví, tak v prostředí s výskytem siků mohou být myslivci dokonce chráněni jako nadějní sikové.
Nebezpečí, které sika vytváří v chovu jelení zvěře, je daleko větší, než se na první pohled zdá. Tímto nebezpečím je vzájemná hybridizace obou jelenů. Tento jev byl jednoznačně historicky prokázán a existuje o něm dostatečná řada záznamů. Ještě v 70. letech minulého století věřil v hybridizaci málokdo z naší myslivecké i odborné veřejnosti. Nebylo divu, neboť informací o sikovi se v našem, tehdy jediném odborném časopise, „Myslivosti,“ příliš neobjevovalo. Za 35 let, od roku 1975 do roku 2010, bylo o chovu siky publikováno pouze 13 článků čtyřmi autory, a z toho se pouze jeden lehce a opatrně dotkl problému hybridizace!
Důkazy o křížení mezi jelenem evropským a jelenem sikou jsou dokladovány celou řadou autorů a první varovná upozornění na tuto skutečnost byla publikována již před více než padesáti lety. Otázkou hybridizace jelena siky a jelena evropského v ČR se zabýval Bartoš a Žirovnický (1981, 1982) a Bartoš - Žirovnický - Hyánek (1981). Na základě několika souběžných metod zjistili poměrně vysoký výskyt křížení v populacích obou uvedených druhů jelenů. Například v oboře Janovice u Heřmanova Městce, kde byly oba druhy chovány několik desítek let, byly zjištěny hybridní znaky u více než 80 % populace jelenů evropských a jelenů siků (Husák, Wolf, Lochman, 1986).
Předpoklad, že může docházet ke křížení obou druhů, je významnější tam, kde ve věkové struktuře populace samčích jedinců jelena evropského chybí dospělí jedinci druhé a třetí věkové třídy. Vzhledem k vysoké přizpůsobivosti siky a ochotě křížit se s jelenem evropským lze s vysokou pravděpodobností předpokládat, že se v populaci místní jelení zvěře vyskytují jedinci z první (F1) i druhé (F2) filiální generace.
Čtěte také: Rozdíly v dřevěných podlahách
Jak se poznají hybridi?
Po více než 100 letech od introdukce siků do Evropy nelze předpokládat, že by někde existovala populace jelena lesního, do níž se historicky nikdy nedostal sika, nebo alespoň jelení zvěř žijící v oblasti se sikou. Hlavní svízel spočívá v omezené možnosti rozpoznat skutečného hybrida F1 generace. Svého času jsme v publikacích na toto téma začali rozlišovat hybridy F1 a Fn generace, kdy za „n“ se dá dosadit jakékoliv číslo do 30, 40, a možná ještě více, ve smyslu počtu generací, které následovaly po prvotním křížení. Již jsme si řekli, že zpětné křížení na jeden či druhý druh vede k rychlému převládání vzezření druhu, na který se zpětně kříží. Lovec tedy v takovém případě nemá šanci hybrida rozeznat.
Pokud nějaké hybridní znaky přítomny jsou, je málokterý kus svým vzezřením na půl cesty mezi oběma druhy, ale vypadá spíše jako jeden z výchozích druhů. Vzpomeňme na maternální efekt. Většinou tedy vidíme buď „siku“ nebo „jelena lesního“, který nese znaky, které bychom u toho druhu nečekali a které jsou charakteristické pro druhý druh. Obecná zkušenost praví, že je snazší rozeznávat hybridy, kteří vypadají spíše jako jelen lesní než jako sika. Naštěstí je to pro nás v současnosti důležitější, protože hrozí především nebezpečí genetické kontaminace našeho původního druhu.
Hybridi vypadající spíše jako jelen lesní
Prvním a také asi nejnápadnějším znakem je přítomnost skvrnitosti u dospělého kusu. Nejtypičtějším hybridním znakem je skvrnitost, velmi často se objevující podél hřbetu. Dalším poměrně nápadným znakem je horní úroveň světlého zbarvení obřitku. Světlá část (může, ale nemusí být bílá jako u siky) většinou nepřesahuje úroveň báze kelky a je tedy ve srovnání se standardem jelena lesního snížená. K tomu se může přidružovat víceméně výrazné tmavší ohraničení obřitku. Kelka bývá prodloužená, někdy s náznakem tmavého dorzálního pruhu, který často končí při bázi kelky. Typickým znakem je také bíle zbarvená hlezenní žláza (pod patním kloubem na vnější straně zadního běhu.) Čistý jelen lesní ji má odlišenou od ostatního pokryvu těla jednak strukturou srsti, jednak mnohdy i zbarvením, ale zbarvení není nikdy bílé. Je-li u evropsky vyhlížejícího kusu přítomna bílá hlezenní žláza, o hybridním původu není pochyb.
Paroží hybridů mívá menší počet výsad než je v dané populaci jelena lesního obvyklé. Očník bývá nasazen v ostrém úhlu k hlavní lodyze tak, jak vídáváme u siků. To je patrné již na počátku růstu paroží. Rory Harrington ještě přidává ke znakům hybridizace tmavou skvrnu ve vnitřní části slechu, širší boltce a jakoby zkrácenou délku lebky v přední části. Tyto znaky však nepovažuji pro praxi za příliš spolehlivé.
Hybridi vypadající spíše jako sika
Když se naopak podíváme na hybrida, který vypadá jako sika, je rozeznávání známek křížení mnohem těžší, a bez použití laboratorního vyšetření v drtivé většině případů skoro nemožné. Hybridi totiž vypadají velmi podobně jako sikové, zejména pokud již nejde o F1, ale Fn generaci. O hybridním původu svědčí většinou jen jejich větší velikost. Uvažovaným znakem je skvrnitost v zimní srsti. Pro siky japonské je typické tmavohnědé až černé zbarvení v zimním období. Oproti tomu hybridi bývají i v zimě skvrnití, a to zejména podél hřbetní linie. Za poměrně spolehlivý znak hybridizace se proto v evropských podmínkách považuje paroží, které má více než osm výsad, pokud to není způsobeno mechanickým poraněním paroží v době jeho růstu. Pokud má sika na paroží dokonce korunu, je téměř jisté, že jde o hybrida.
Metrické metody rozpoznávání hybridů
Když selže rozeznávání hybridů podle vnějších znaků a nejsou k dispozici postupy moderní genetiky, nastane problém. Zbývá tedy vrátit se případně k postupům dnes již zastaralým, jako jsou metrické metody (měření tělesných nebo lebečních rozměrů). Jako příklad si můžeme uvést postup, který se nám osvědčil koncem 70. let. Tehdy jsme dostali zadání posoudit, zda jedna z trofejí předložená na mysliveckou výstavu není hybridního původu.
Použili jsme postup publikovaný Lowem a Gardinerem z Velké Británie v r. 1975. Proměřili jsme 16 lebečních rozměrů u téměř 200 lebek obou druhů. Aplikovali jsme kanonickou diskriminační analýzu, jejímž cílem bylo najít co největší oddělení skupin údajů ze všech 16 lebečních rozměrů najednou a určit, které ze znaků přispívají k tomuto odlišení nejvyšší mírou. Výstup analýzy se dal ukázat v grafické podobě z naší prastaré publikace z r. 1981 v prostoru definovaném kanonickými osami. Jednoduše řečeno - na obrázku z naší publikace jsou zřejmé dva shluky údajů. Výše položený znázorňuje údaje pro jelena lesního, níže položený pro siku. Náš, bohužel již zesnulý, spolupracovník dr. Jaromír Hyánek, matematik a statistik, vymyslel výpočet elips spolehlivosti. Údaje od jedinců uvnitř elipsy odpovídají standardu druhu, údaje mezi oběma elipsami spadají mezi hybridy. Ukázalo se, že podezřelá trofej byl typický F1 hybrid. Kromě něj jsme odhalili ještě tucet dalších.
Pokud bude předložena mimořádně velká trofej siky japonského k hodnocení, je nutné ověřit, zda se jedná o paroží typického siky japonského, nebo křížence. Za tím účelem v osmdesátých létech minulého století publikoval kolektiv autorů Bartoš L., Hyánek J. a Žírovnický J. práci o kraniometrických charakteristikách siky japonského, jelena evropského a jejich hybridů. Velký počet změřených lebek obou druhů a několika hybridů, umožnil provést analýzu kraniometrických znaků, a sestavit tak tabelární přehled o mezních hodnotách obou druhů a hybridů. Měření se provádí posuvným měřítkem. V případech, kdy je podezření, že se jedná o trofej hybrida, je možné využít i vizuální posouzení tvaru lebečních kostí na patrové kosti (palatinu), v nasální oblasti a intermaxilární oblasti. Tato kraniometrická a vizuální metoda je sice praktická, ale stoprocentní determinace není zaručena. Přesnější metoda laboratorními testy je přesnější, ale není lehce dostupná pro běžnou mysliveckou praxi.
Měření paroží siků
Paroží siků (japonského, Dybovského a mandžuského) se měří ocelovým pásmem v centimetrech s přesností na 1 mm. Výsady u trofejí siků musí být alespoň 2 cm dlouhé a jejich délka musí přesahovat šířku výsady při základně.
- Vnitřní rozloha: Měří se kolmo na podélnou osu lebky jako největší vzdálenost vnitřních stran lodyh, mezi druhou výsadou (opěrákem) a třetí vnitřní výsadou. V případě, že třetí výsada chybí (jelen je šesterák), pak se rozloha mezi vnitřní stranou lodyh měří v polovině vzdálenosti mezi opěrákem a špicí lodyhy. Naměřená rozloha se zapíše do sloupce 1. Pokud je vnitřní rozloha větší než průměrná délka lodyh, zapíše se rozdíl mezi skutečnou vnitřní rozlohou a průměrnou délkou lodyh do sloupce 4.
- Celková délka abnormálních výsad: Celková délka všech abnormálních výsad z obou lodyh se zapíše do sloupce 4.
- Délka lodyh: Měří se po vnější (nejdelší) straně lodyhy od spodního okraje růží, kde se pásmo nad růží nepromáčkne, až po vrchol lodyhy.
- Délka očníku: Měří se od horní hrany růže po přední straně očníku až k jeho špici. Při vysoko nasazeném očníku (ve vzdálenosti 5 cm nad růží a více) se očník měří od místa, kde na povrchu lodyhy leží bod, vzniklý rozpůlením úhlu mezi osou lodyhy a osou opěráku.
- Opěrák: Měří se po vnější straně od místa, kde se osa výsady protíná s linií horní hrany lodyhy. Měření se vede po ose výsady až k její špici.
- Třetí vnitřní výsada: Měří se po vnější straně od bodu, kde se protíná osa výsady s linií vyčlenění výsady z horní hrany lodyhy.
- Nadpočetné výsady v koruně: Pokud jsou na lodyze další výsady nad třetí vnitřní výsadou, jsou považovány za nadpočetné výsady v koruně, a zapisují se do tabulky v kolonce 7, 8, 9.
- Spodní obvod lodyhy: Měří se vždy na nejslabším místě lodyhy mezi očníkem a opěrákem.
- Horní obvod: Měří se na nejslabším místě mezi opěrákem a třetí vnitřní výsadou. Pokud třetí výsada chybí a paroží siky je stupně šesterák, pak se horní obvod měří v polovině délky lodyhy mezi opěrákem a špicí lodyhy.
Důsledky hybridizace a řešení
V současnosti již došlo k částečnému posunu v chápání tohoto problému i přístupu k jeho řešení, které lze chápat ve dvou směrech. První názor, striktně ochranářský, chápe siku v naší fauně jako nepůvodní element a v posledních dvou desetiletích prosazuje jeho odstranění z volné přírody. Druhý pohled je smířlivější a vychází z evolučního hlediska, kdy s příchodem jiného druhu a jeho asimilací vznikají nové vývojové formy, přičemž původní druh je potlačen nebo dokonce vymizí.
Problém hybridizace z hlediska chovu jelení zvěře je v dnešní době velmi důležitější, než se na první pohled zdá. Jelikož se hybridní znaky vyštěpují v F1 generaci, je možné, že většina těchto kříženců je odstraněna díky nestandardním znakům již během průběrného odstřelu. Problém však nastává tehdy, pokud se hybrid kříží dále s některým z výchozích druhů a vzniká F2 generace. Zde se již tyto hybridní znaky smazávají a fenotypově jsou jedinci F2 generace podobní (rozměrově) matce, a to na základě tzv. maternálního efektu (Walton & Hammond 1938), (Bartoš. & Žirovnický 1981). Protože z fyziologických důvodů dochází k pokládání laní jelena evropského jelenem sikou, je poté těžké tyto hybridy odlišit a rozpoznat. Z genetického hlediska však představují pro chov velké nebezpečí, neboť jsou nositeli genů jelena siky a dostávají je dále do populace.
Kromě genetických dopadů se projevují i změny v etologii. Počátek říje siky se oproti dřívějším létům, kdy začínala zhruba v polovině října, posunuje již do září a stále více se synchronizuje s říjí jelena evropského. Sikové velmi intenzivně reagují na laně jelena evropského a aktivně se účastní říje. V minulosti jeleni lesní na siku hlasově vůbec nereagovali, dnes je opak pravdou. Jelen evropský na siku pachově nereaguje a zpravidla jej neodbíjí.
Jako jediný a nejreálnější způsob řešení se jeví obnovení oblasti chovu jelena siky japonského, zrušené v roce 1993 a tím zachování jeho výskytu v oblasti v únosné početnosti a na vymezené ploše. Oblast by alespoň do určité míry zabezpečila jednotný a hlavně koncepční přístup k chovu a regulaci stavů siky japonského. To však předpokládá vzájemnou spolupráci vlastníků a uživatelů honiteb a hlavně dodržování sjednaných zásad. V rámci tohoto procesu by bylo nanejvýš potřebné vymezit dostatečně daleko od sebe honitby (oblasti) s žádoucím chovem zvěře jelena evropského a zvěře jelena siky z důvodu zabránění kontaktu jejich populací a tím i vzájemné hybridizaci. Zásadním momentem je zamezit pronikání jelenů sika do míst s výskytem laní jelena evropského a obráceně. Tím zabraňovat vzniku první hybridní generace, která vzniká pokládáním laní jelena evropského jeleny sika, neboť pokládání laní siky jelenem evropským je prakticky vyloučeno. Naopak jelen evropský ani pachově nereaguje na přítomnost jelena siky u říjných laní a neodbíjí ho.
Další obrana proti stále většímu genetickému vlivu jelena siky spočívá v důsledném odstraňování kříženců během průběrného odstřelu. Tím se ale stoprocentně nezabrání vyštěpení kříženců druhé a další filiální generace, kdy je posouzení hybridizace již téměř nemožné. Proto, chceme-li udržet chov jelena evropského v Doupovských horách i v ostatních oblastech s intenzivními chovy na dobré úrovni a postupně jej zlepšovat, je jedinou a správnou cestou úplná likvidace jelena siky v těchto oblastech a omezení výskytu sika pouze na oblasti bez kontaktu s jelenem evropským, což se v současnosti jeví téměř jako utopie. Je to však jediná možnost, jak udržet relativní genetickou čistotu jelení zvěře. K tomu by měla v tomto směru přispět i přijatá chovatelská opatření. Zároveň by mělo být využito v co největší možné šíři výzkumných metod, založených na molekulárně genetických postupech, např. metoda PCR-RFLP (Polymerase Chain Reaction-Restriction Fragment Length Polymorphism), spočívající v porovnávání určitých úseků (genů) v mitochondriální DNA jedince daného druhu. Tyto metody se jeví jako nejspolehlivější ke vzájemnému rozlišování živočišných druhů či poddruhů, k identifikaci jedince, ověřování příbuzenských vztahů, původu a k charakteristice některých ekologicky a ekonomicky významných vlastností druhů.
tags: #rozdil #sika #japonsky #a #sika #dybowskeho