Objevte Klíčové Rozdíly mezi Jemnou a Hrubou Omítkou – Kompletní Průvodce pro Dokonalé Omítání!

Pojďme si na začátku udělat jasno v pojmech. K omítání se používá malta připravená obvykle z písku, vápna a cementu v různých poměrech. Rozlišujeme tedy jednotlivé druhy malt, kterými se provádějí různé typy omítek. Může to být matoucí, ale pro snazší orientaci lze převzít běžné označování těchto produktů na trhu: směsi pro omítání se označují jako omítky, zatímco směsi pro zdění jsou obvykle popsány jako malty.

Omítky jsou zásadní součástí dokončovacích prací na stavbách, a to jak pro interiéry, tak exteriéry. Funkce vnitřních omítek se totiž od venkovních liší v mnoha ohledech. I když plní zejména estetickou funkci, není finální vzhled jediným kritériem výběru. Dokážou ochránit zdivo před mechanickým poškozením a starají se také o regulaci vlhkosti vzduchu. Platí pravidlo, že čím kvalitněji jsme provedli vnější (obvodové) nosné konstrukce (zdivo) a vnitřní příčky (nosné i nenosné), tím méně spotřebujeme materiálu při nanášení omítek. Ve výsledku sice uvidíte jen štuk, jemnou fasádní omítku, nebo jiné pohledové materiály, ty by ale bez kvalitního podkladu nedržely. Aby omítky splňovaly přísné požadavky z hlediska funkčnosti i vzhledu, musí být vícevrstvé. Nejtlustší vrstvu, která si poradí i s velkými nerovnostmi, tvoří jádrová omítka. Kromě srovnání plochy zajistí také dostatečnou pevnost a odolnost povrchu. Platí, že čím silnější vrstvu omítky budete nanášet, tím větší zrno by měla mít.

Charakteristika hrubých (jádrových) a jemných (štukových) omítek

Rozdíl mezi jemnou (štukovou) a hrubou (jádrovou) omítkou spočívá v zrnitosti: pokud omítka přesáhne zrnitost 1,5 mm, je už obtížné filcovat ji na stěně pomocí měkkého hladítka. Na výběr máte ze 3 základních hrubostí (velikostí zrna) - 1 mm, 2 mm a 4 mm. Všechny jádrové omítky jsou určené pro nanášení v silnější vrstvě a pro vyrovnání i zpevnění podkladu.

Hrubá (jádrová) omítka

Funkce: Nejtlustší vrstva, která si poradí i s velkými nerovnostmi. Kromě srovnání plochy zajistí také dostatečnou pevnost a odolnost povrchu. O vyrovnání a zpevnění se starají právě hrubé jádrové omítky.
Aplikace: Na stěny (z cihel, tvárnic, kamene či smíšeného zdiva) se ručně nahazují, a to i ve více vrstvách. Slouží k vyrovnání povrchu a vytvoření podkladu pro tenkovrstvé finální omítky. Nanášení v silnější vrstvě (až 20 mm).
Zrnitost: Základní jádrová omítka má zrno do velikosti 4 mm. Jemná jádrová omítka má velikost zrna pouze do 2 mm.
Vlastnosti: Jádrové omítky poměrně dlouhou dobu zrají. Při tloušťce 10 mm potřebují k vyzrání minimálně 10 dnů. Nezapomeňte, že 1mm vrstva omítky potřebuje zrát den. Při běžné tloušťce 20 mm proto počítejte s dobou zrání minimálně 20 dnů. Hlavními přednostmi jádrových omítek je odolnost a schopnost srovnat původní nerovný povrch.
Použití jako finální vrstva: V místech, kde vzhled hotové omítky nehraje zásadní roli, může být jádrová omítka současně finální vrstvou zdiva. Nejčastěji se k takovému řešení přistupuje při omítání garáží, kůlen, sklepů či skladových prostorů. Podklad vyrovnáte, ale viditelná hrubá struktura s vystouplými zrnky písku zůstane vidět. Prostor pak můžete jednoduše vymalovat třeba vápnem.
Příprava podkladu pro obklady: Štuky a jemné omítky nemusíte na hrubou omítku nanášet ani v místech, kde plánujete lepit obklady. Jako podklad jim stačí dobře vyrovnaná a zpevněná plocha jádrové omítky.

Jemná (štuková) omítka

Funkce: K dokonalému vyrovnání povrchu a sjednocení struktury. Omezují přenos smršťovacích trhlin. Role vnitřních štuků je estetická a hygienická.
Aplikace: Na vyzrálý podklad se natahují pomocí ocelového (nerezového) hladítka a poté vyhlazují měkkým (filcovým, polyuretanovým, pěnovým) hladítkem. Jsou tenkovrstvé (v řádu několika mm). Štuky nanášíme pomocí hladítek (ocelových, plstěných či molitanových). Ocelovými hladítky se nejprve nanese vrstva štuku v pruzích a v tloušťce 1 až 2 mm.
Zrnitost: Jemná omítka má zrnitost do 1,5 mm, což umožňuje její filcování.
Vlastnosti: Rychlejší a snadnější realizace, protože sádrová omítka je na rozdíl od jádrové pouze jednovrstvá.
Upozornění: Bylo by velkou chybou větší zjištěné nerovnosti omítky nahrazovat silnějšími vrstvami štuku. Štuk nám v budoucnu popraská a navíc na podkladu nebude držet.

Typy omítek a jejich složení

Omítku je nutné volit podle typu zdiva a také podle toho, jakému náporu opotřebení bude stěna vystavená. Omítky jsou děleny i podle druhu použitého pojiva. Omítkové směsi se skládají z pojiv, sypkých směsí (plniv) a vody. Plnivo je složkou omítkových směsí, která omítku vyztužuje a zmenšuje její změny objemu při tuhnutí. Nejčastěji se pro účely plniv používá drobné kamenivo. Přitom k našim nejzásadnějším pojivům stále patří cement, užívané omítkové směsi se však již mění.

Minerální omítky

Jedná se o klasické omítky, které jsou na bázi cementu, vápna nebo sádry. Jsou vysoce propustné pro vodní páry, což zajišťuje, že stavba „dýchá“. Jsou ideální pro vlhké prostředí nebo starší budovy.

Čtěte také: Vlastnosti cementu a betonu

Vápenné omítky

Složení: Pojivovou složku směsi vápenné omítky tvoří výhradně vápno (hašené vápno nebo namočený vápenný hydrát) a písek. Míchá se zpravidla v poměru 1 díl vápna a 3 díly písku. Příliš vysoký podíl vápna omítce neprospívá, naopak sníží její pevnost a způsobuje po vyzrání vznik jemné sítě vlasových trhlin v omítce. Lze do ní přidávat i různé přísady pro zlepšení vlastností omítky.
Vlastnosti: Vynikají dobrou paropropustností. Po zaschnutí je bílá. Jsou méně pevné a trvanlivé, ale pro některé typy zdiva jsou výrazně vhodnější než standardní cementové omítky.
Použití: Vápenná malta se používá hlavně na vnitřní omítky stěn a stropů. Zpravidla se používá jen pro vnitřní použití - je méně odolná a pevná. V exteriéru se často používá i při rekonstrukcích historických objektů, protože představuje tradiční stavební materiál. Pro použití do koupelen, kuchyní a na sanace vlhkých zdí se tak nehodí. Vápenná hrubá omítka je jednovrstvá omítka, která se nahazuje v tloušťce 10-15 mm. Použití je vhodné na půdách, štítech, komínech. Vápenná hladká omítka se nahazuje se jako jednovrstvá o tloušťce 15 mm nebo jako dvouvrstvá o tloušťce jádra 15 mm a štuk o tloušťce 5 mm.
Spotřeba: Počítejte se spotřebou zhruba 140 až 210 kg vápna na jeden krychlový metr písku u vnitřních a zhruba 250 kg vápna (vápenného hydrátu) na jeden krychlový metr písku u vnějších štuků. Rozmezí množství vápna je závislé na jeho kvalitě.

Vápenocementové omítky

Složení: Vápenocementová malta je směsí vápna, cementu a písku. Na stropy a stěny se míchá v poměru 140 kg vápna a 60 kg cementu na krychlový metr písku. Orientační poměr dílů ve směsi je 1 lopata hašeného vápna, 1 lopata cementu a 3 až 5 lopat písku.
Vlastnosti: Oproti vápenné je tato omítka odolnější vůči vlhku a otěru. Díky cementu je omítka dobře zpracovatelná a odolná. Má charakteristickou šedou barvu.
Použití: Je určena pro vnější i vnitřní omítání zdí ve vlhkém prostředí, případně k omítání stěn v místech vystavených většímu opotřebení (např. schodiště). Jedná se o nejčastěji používaný druh jádrové omítky. Vápenocementová a cementová omítka je jednovrstvá omítka tloušťky 10-15 mm. Použití je vhodné v místnostech se zvětšenou vlhkostí a do prostor se zvýšenou možností mechanického opotřebení.
Upozornění: Cement snižuje prodyšnost omítky, u rekonstrukcí starých domů s neizolovanými základy se proto doporučuje použití vápenných omítek bez cementové složky.

Cementové omítky

Složení: Cementová malta se míchá z písku, cementu a vody v nejčastěji udávaném poměru 1 díl cementu a 4 díly písku.
Vlastnosti: Cement snižuje prodyšnost omítky. Tyto omítky jsou odolné vůči vlhkosti.
Použití: Cementová malta se používá pro omítání místností s větším podílem trvalé vlhkosti (např. prádelny, sklepy) k vytvoření tzv. zatřených, hlazených či pálených cementových omítek. Cementová omítka je jednovrstvá omítka v tloušťce 15-20 mm, která se vyhlazuje dřevěnými hladítky.

Sádrové omítky

Složení: Sádrové omítky jsou v interiéru oblíbené pro rychlou a snadnou aplikaci.
Vlastnosti: Mezi jednovrstvé interiérové omítky bez nutnosti finální štukové vrstvy patří i sádrové omítky. Po ztuhnutí se dál nepropadají v důsledku sesychání a nepraskají, ať už je vrstva nanesené omítky jakkoli silná. Sádrové omítky rychle schnou a vynikají prodyšností. Dokážou vstřebat vzdušnou vlhkost a poté ji do místnosti znovu uvolnit, přirozeně regulují mikroklima v místnosti. Jsou měkké a snadněji se mechanicky poškodí (ale snadno se opraví). Nejsou vhodné pro exteriér ani pro příliš vlhké vnitřní prostory.
Použití: S nimi lze zvláště v kombinaci se sádrokartonem docílit dokonale rovných zdí. Sádrová omítka je dvouvrstvá omítka, kde jádro tvoří cementová malta a štuk se provádí sádrovou omítkou tloušťky 5 mm.

Štukové malty

Složení: Štuková malta je hustší vápenná malta, která je směsí vápna a jemného prosátého říčního nebo kopaného písku v poměru 1:3. Do směsi je možné přidat i cement, který by měl tvořit asi padesátinu celkového množství namíchané štukové omítky.
Tradiční příprava: Pro přípravu „fajnové“ omítky se nejprve namíchala řídká malta z vody, a jemného písku a vápna v poměru 1 : 1. Ta se pak přelévala přes jemné síto do nádob (sudů) a nechala se ustát do dalšího dne. Voda se z povrchu odebírala a malta postupně houstla do vláčné máslové konzistence. Aby byla dokonale připravená k natažení na hrubou omítku, je potřeba vyčkat až tři dny. Před zpracováním lze do této malty pro zlepšení její odolnosti přidat i cement nebo pomalu tuhnoucí sádru.

Pastové omítky

Pastové omítky jsou vyráběny na bázi syntetických pryskyřic a dodávají se v připravené pastovité formě. Jsou připraveny k okamžitému použití a nevyžadují žádné další míchání.

Silikonové omítky: Jsou považovány za prémiový produkt. Vyrábějí se na bázi silikonové pryskyřice. Díky vodoodpudivému povrchu se na nich méně usazuje prach a nečistoty, jsou extrémně odolné vůči povětrnostním podmínkám a znečištění. Podobně jako pastové omítky jsou velmi pružné a méně náchylné k praskání.
Silikátové omítky: Vyráběny na bázi draselného skla. Tyto omítky jsou velmi vhodné pro starší budovy, kde je třeba zachovat schopnost fasády „dýchat“.
Akrylátové omítky: Syntetické omítky na bázi akrylových pryskyřic. Jsou velmi pružné a méně náchylné k praskání, což je výhoda zejména u novostaveb nebo konstrukcí s možným, jakkoli drobným pohybem. Akrylátové omítky ovšem nejsou příliš propustné pro vodní páry, což může být nevýhodou při použití na fasádách, kde je nutná dobrá ventilace.

Speciální typy omítek

Sanační omítky: Používají se pro omítání vlhkého nebo poškozeného zdiva. Její pojivo obsahuje přísady, které způsobují větší pórovitost hmoty. Díky tomu vyniká nadstandardní paropropustností. Navíc dokáže zachycovat soli a zabraňovat tak vzniku silných výkvětů.
Tepelně izolační omítky: Používají se pro zlepšení tepelné izolace vnitřních i venkovních ploch. Obsahují speciální hydraulické pojivo a izolační materiál (perlit, nebo granulovaný polystyren), dolomitické vzdušné vápno a organické lehčící přísady. Dokáže posilovat tepelně-izolační vlastnosti zdiva, má vysokou vydatnost a je dobře zpracovatelná. Vyniká silnou paropropustností, díky čemuž dokáže přirozeně regulovat vnitřní mikroklima.
Hliněné omítky: Určené především (ale nejen) pro hliněné zdivo. Ty mají specifické složení a vyžadují i jiný postup nanášení. Zpravidla je nutné podpořit jejich soudržnost se zdivem pomocí rabicového pletiva, rákosu či laťování. Představují návrat k tradičním postupům. Jsou připravovány ze směsi písku a jílu.
Kamnářská omítka: Krycí finálová hrubá omítka vyvinutá speciálně pro kamnářské práce (omítání akumulačních a izolačních staveb). Jako jediná je vhodná i pro venkovní použití (zahradní krby, pece na pizzu, udírny). Prvotním předpokladem je perfektní odolnost vůči prudkým změnám teplot a tepelná odolnost 200°C. Neobsahuje žádné plastické látky ani chemická pojiva. Díky složení také perfektně přenáší teplo do vytápěného prostoru.

Příprava omítky

Hotové směsi se snadno zpracovávají, někdy je však lepší namíchat si vlastní omítku. Zatímco v minulosti si každý zedník připravoval omítku ze základních surovin sám, dnes většina upřednostňuje použití předpřipravených směsí v pytlích. Důvodem je nejen úspora času, ale i přesnost poměrů, díky kterému jsou výsledné vlastnosti hmot konstantní. Suché směsi dodávané v pytlích splňují přísné stavební normy.

Míchání svépomocí

Pokud chcete cenu za stavební hmoty stáhnout dolů, nabízí se alternativa v podobě maltovinových pojiv. Jedná se o předpřipravené směsi, které však neobsahují písek. Ten přidáte společně s vodou až při míchání omítky. Pro srovnání - 25kg pytel se směsí jádrové omítky vám vystačí na omítání přibližně 0,8 m² plochy. Stejně velký pytel pojiva bez písku pak vystačí asi na 6 m². Cena obou pytlů bude přitom podobná. Pro míchání většího množství vlastních omítkových směsí, kdy se poměry zpravidla odměřují na lopaty, je nejvhodnější stavební míchačka. Na trhu jsou k dispozici i poměrně lehké a skladné modely, které lze po sklopení nohou naložit i do kufru auta.

Pokud mícháte vlastní omítku, ta se skládá z hašeného vápna, cementu, písku a případně vody. Poměr složek je 1:1:3. Malta nesmí být příliš hustá, protože by poté opadávala. Nesmí však být ani příliš řídká, protože by naopak stékala ze stěny. Je nutné, aby v maltě bylo předepsané množství pojiva, jinak malta při omítání špatně přilne a po zatvrdnutí není dost pevná a odolná. Proto se nesmí u omítek pojivem zbytečně šetřit.

U rekonstrukcí či různých dostaveb i dílčích oprav starších domů je nanejvýš vhodné udělat si důkladný přehled o složení zdiva a na základě toho zvolit nejvhodnější složení omítky. Někdy má smysl požádat o konzultaci památkáře nebo profesionály z firem, které se specializují na opravy historických staveb. Jakmile budete vědět, který typ omítky je pro vaše zdivo nejvhodnější, můžete si je podle doporučených poměrů vlastnoručně namíchat. Je to pracnější než nákup hotových směsí, ale ušetříte, a hlavně budete přesně vědět, co ta či ona směs obsahuje a jak se bude v budoucnu na stěnách chovat.

Čtěte také: Cement a Beton: Klíčové Rozdíly Vysvětleny

Postup nanášení omítky

Zkušený zedník si s omítáním poradí hravě. Do realizace jádrových omítek se ale můžete pustit i svépomocí. Omítky si můžete namíchat sami. Přesně zvolený poměr složek v omítkové směsi je vhodné ovlivnit zvláště při omítání starých chalup z kamene či smíšeného zdiva. Pro vlastní omítání je samozřejmě potřeba řada nářadí, které je nutné si předem nachystat. Jedná se především o zednickou lžíci, vodováhu, olovnici, zednické hladítko, zednickou naběračku, velkokapacitní vědro, zednickou stěrku, míchadlo, stahovací lať, zednickou skobu, hodit se může i ruční omítačka, pokud se rozhodnete pro špricování zdí. Dále se může samozřejmě hodit klasická míchačka, zejména pokud omítat větší plochy, pro přepravu namíchané směsi se pak jistě hodí stavební kolečko. Nesmíte opomenout ani omítníky nebo fasádní špachtli, pokud chcete zhotovovat tenkovrstvé omítky.

Příprava podkladu

Než se pustíte do omítání, podklad si nachystejte. V případě rekonstrukcí odstraňte zbytky starých omítek, solí nebo jiných nečistot. Podklad se nejprve nutné opravit, konkrétně musíte věnovat pozornost výtlukům a trhlinám ve zdivu. Výtluky a trhliny je možné zaplnit různými materiály, v případě výtluků je vhodné dozdění nebo zaplnění maltou. U trhlin můžete dle velikost volit mezi maltou, tmelem, ale i polyuretanovou pěnou. Po opravě je potřeba materiály zejména maltu nechat zaschnout, abyste omítáním neuzavřeli vlhkost ve zdi. Zároveň je nutné zkontrolovat, zda jsou všechny spáry zcela vyplněny. Elektrické a instalační drážky, spáry ve zdivu apod. je potřebné před omítáním zaplnit vhodným materiálem. Překlady nebo přechody různých materiálů vyztužit armovací sítí pro omítky.

Jádrové omítky nanášejte na navlhčený podklad. Zdivo proto nejprve pokropte vodou. Ve většině případů je potřeba nanést i „špric“ neboli podhoz - řídký nástřik ze směsi cementu a písku. Tradiční špricování, které se dělá pro zvýšení soudržnosti jádrové omítky s podkladem, lze u rovnějších stěn nahradit penetračními nátěry. Hloubkové penetrace snižují a sjednocují savost podkladů, jejich použití se určitě vyplatí i v kombinaci s nástřikem řídkou maltou (špricem). V případě potřeby nejdříve podklad navlhčit (nesmí být na povrchu vytvořen vodní film).

Špric je zrnitá řídká hmota, konkrétně velmi řídká vápenná omítka, kterou nastříkáte na navlhčenou zeď nejlépe za pomoci ruční omítačky. Špric zdi jako by ušpiní a zdrsní, aby na nic lépe držela nahazovaná omítka. Oproti tomu penetrace je jednosložková nízkoviskózní kapalina, která se na očištěné stěny nanáší za pomoci štětce. Penetrace zvyšuje přilnavost, pokud je potřeba spojit dva rozdílné materiály. Kromě toho je pak vhodná na zdi, které jsou vlhké, protože sníží jejich nasákavost. Hlavním rozdílem mezi špricem a penetrací tak je jejich struktura a funkce na vlhkých zdech, protože penetrace vlhkosti mnohem lépe odolává. Před další prací musí zejména špric plně zaschnout což trvá zhruba 3 dny.

Ještě před samotnou aplikací omítek je třeba vytypovat místa, kde by v budoucnu docházelo k většímu pnutí a omítky by mohly praskat. Tam aplikujeme takzvanou perlinku. Perlinka je určena k lepší přilnavosti omítek a právě na místech s předpokládaným větším pnutím je nezbytná. Zároveň je nutné aplikovat penetraci na veškeré betonové prvky ve stropech a tam, kde se na omítku napojují okenní rámy a je nutné aplikovat systémové lišty. Tyto lišty brání vznikání jakýchkoli trhlin právě v těchto v budoucnu velmi namáhaných oblastech. Přitom je i dobré na všechny rohy (i ty kolem stavebních otvorů - oken a dveří) opět aplikovat systémové lišty, v tomto případě lišty rohové. Zabráníme tak takzvanému dříve běžnému urážení rohů.

Čtěte také: Rozdíly v dřevěných podlahách

Omítníky

Ještě, než se pustíte do vlastního nahazování jádrové omítky je potřeba umístit omítníky. Omítníky slouží k tomu, aby nahozená stěna byla opravdu rovná. Omítníky mohou být z různých materiálů, dříve se nejčastěji používali omítníky dřevěné, v současné době se však již jedná zejména o omítníky hliníkové. Omítníky se připevňují na zeď a musí být vyváženy vodováhou a olovnicí. Omítníky se připevňují v rozličných vzdálenost, ale je potřeba pamatovat na to, že omítníky tvoří kolejnici pro stahovací lať a čím dál budou od sebe tím těžší bude stahování omítky.

Několik hodin před omítáním, s cílem jednoduššího zpracování, osadit na všech krajích a rozích rohové omítkové profily, resp. na plochách omítníky. Kovové prvky z důvodu ohrožení korozí je potřebné chránit trvalým antikorozním nátěrem. Jsou to svislé pruhy omítky, vzájemně vzdálené 1 až 1,5 m, nahazované po celé výšce místnosti, či fasády; široké jsou na jedno nahození malty.

Nanášení hrubé (jádrové) omítky

Jádrovou neboli hrubou omítku můžete na stěnu nahazovat ručně nebo strojově. Při ručním nahazování, pokud nemáte předchozí zkušenosti, počítejte s tím, že to hned nepůjde a je lepší si to nejdřív vyzkoušet na zdi, kterou budete mít třeba za skříní. Směs nanášejte na zeď za pomoci zednické lžíce do tzv. terčů, a to od stropu směrem dolů. Nanáší se tak první vrstva omítky. Následně ke stažení a zarovnání použijte stahovací lať nebo ještě lépe dlouhou vodováhu a stahujte omítku odspodu nahoru, následně pak také do stran. Lať nebo vodováhu přitom opírejte o omítníky. Následně sejměte omítníky a zarovnejte vzniklé spáry a jiné nerovnosti za pomoci zednického hladítka.

Tloušťka jedné vrstvy max. 25 mm, při větších tloušťkách omítky se doporučuje v každém případě dvouvrstvé zpracování s nanášením druhé vrstvy na čerstvý, avšak zavadlý podklad. Při omítání je nezbytné dbát na několik zásadních věcí. Je možné omítat i ještě před betonováním podlah, potom je však třeba dát velký pozor, abychom nepoškodili rozvody, které teprve budou zabetonované. Postupujeme tak, že nejprve omítáme stropy a nakonec až stěny. Při omítání je též důležité dostatečné větrání. Logickým důvodem je nezbytné vysychání stěn. Jde o mokrý stavební postup, čili za účasti vody.

Nanášení jemné (štukové) omítky

Při nanášení štuků, čili jemných omítek, postupujeme stejně jako při nanášení omítek hrubých. Začneme tedy od stropů a pokračujeme stěnami. Hrubá omítka ale musí nejprve vyzrát. Záleží vždy na použité směsi, obecně se uvádějí dva týdny. Štuky nanášíme pomocí hladítek (ocelových, plstěných či molitanových). Ocelovými hladítky se nejprve nanese vrstva štuku v pruzích a v tloušťce 1 až 2 mm. Přitom se na kouty používají hladítka speciálních rozměrů. Teprve po nanesení a vyhlazení štuků dosáhneme dostatečné rovinnosti. Ještě než však štuky aplikujeme, měli bychom již aplikovanou a vyzrálou jádrovou omítku zdrsnit.

Zvláštní pozornost je nutné věnovat rohům místnosti, rohy a hrany tvarujte za pomoci prkna, které připevněte ke stěně zednickými skobami. Desku ukotvěte tak, aby přečnívala přesně o požadovanou tloušťku štukové omítky.

Tabulka 1: Orientační spotřeba vápna pro vápenné omítky

Typ omítky	Množství vápna na 1 m³ písku
Vnitřní vápenné omítky	140 až 210 kg
Vnější štukové omítky / Vnitřní do vlhkého prostředí	250 kg vápenného hydrátu

Doporučení a poznámky

Omítku je nutné volit podle typu zdiva a také podle toho, jakému náporu opotřebení bude stěna vystavená.
Omítky jsou zpravidla vícevrstvé - o vyrovnání a zpevnění se starají právě hrubé jádrové omítky. Jedna vrstva nestačí.
Při omítání tradičního zdiva starších domů a chalup je často nutné zvolit i tradiční postup omítání, tedy kombinaci jádrových a štukových omítek.
Problém průmyslově vyráběných omítkových směsí někdy spočívá v tom, že převažující část pojiva v nich tvoří cement. A příliš velký podíl cementu není vhodný pro některé typy zdiva, protože má tendenci stěny uzavřít a zadržovat v nich vlhkost.
Mezi jednovrstvé interiérové omítky bez nutnosti finální štukové vrstvy patří i sádrové omítky.
Teplota vzduchu, materiálu ani podkladu nesmí během zpracování a tuhnutí klesnout pod +5 °C.
Zabránit zrychlenému vysychání. Přímé vyhřívání omítky není dovoleno. Nedoporučuje se používat v soklových oblastech a v dosahu odstřikující vody.
Při použití vyhřívacího zařízení, především plynových ohřívačů, je třeba dbát na dostatečné příčné větrání.
Jádrová omítka je podkladní vrstva vícevrstvého omítkového systému, na kterou je následně aplikován tzv. štuk. Na trhu již ale existují také jádrové omítky, které druhou vrstvu nevyžadují a lze je upravit tak, že jsou dostatečně hladké.

tags: #rozdil #mezi #jemnou #a #hrubou #omitkou

Rozdíl mezi jemnou a hrubou omítkou: Průvodce světem omítání