Vnitřní omítky mají zásadní vliv na vzhled i funkčnost interiéru. Dodávají stropům a stěnám základ pro malování, tapetování či pokládku obkladů, proto není dobré jejich výběr podcenit. Na trhu dnes najdeme celou řadu druhů vnitřních omítek, od tradičních vápenných a cementových, přes designové s kreativními prvky až po udržitelné hliněné varianty, které začínají být v Česku stále oblíbenější.
Jak správně vybrat vnitřní omítku?
Existuje mnoho druhů omítek, každá s jinými vlastnostmi i výhodami. Správný výběr omítky může výrazně ovlivnit nejen vizuální stránku, ale také funkčnost interiéru. Je důležité si položit několik základních otázek. Jednou z prvních otázek je, pro jakou místnost omítku vybíráme. Neboť jedním z důležitých faktorů, co ovlivňují výběr materiálu, ze kterého se omítka skládá, je vlhkost v místnosti. Není dobré použití omítky na bázi sádry v místnostech, jako jsou například koupelny, kde může být i 90% vlhkost vzduchu nebo sklepních prostor. Sádra je hydrofilní materiál, tzn. lidově řečeno přitahuje vodu. To pak může vést k degradaci a problémům. Například vápenocementové omítky jsou vhodnější do těchto prostor, zatímco hliněné nebo sádrové omítky se dobře uplatní v obývacích pokojích a ložnicích.
Další otázkou je, pro jakou rovinnost vyzdění se omítka má použít. Buď jsou to již moderní přesné bloky, které jsou zděny na velkou přesnost, nebo ještě klasické cihly pálené, které je potřeba vyrovnat větší vrstvou. Tato skutečnost má vliv následně taktéž na volbu materiálu ohledně aplikačních tl. vrstvy v jednom kroku anebo na volbu systému. Jestli chceme jednovrstvý omítkový systém (jedna vrstva současně s finálně upravená) anebo vícevrstvý systém (dvě a více vrstev - jádrová vrstva nebo vyrovnávací vrstva a následně finální vrstva - štuková, pohledová vrstva.) Volba systému je spojená taktéž s otázkou rychlosti výstavby. Dále je otázka, za jakým účelem se omítky mají použít. Například jsou speciální sanační omítky pro opravy vlhkých zdí nebo tepelněizolační omítky pro zlepšení teplotní pohody v místnosti a úspoře nákladů. Musíme si taktéž položit otázku vnitřního mikroklima v místnosti. Pro eliminaci pachů, cigaretového kouře jsou nejlepší hliněné omítky, ale zase je otázka jaké tloušťky použít, aby byla tato vrstva funkční spolu s regulací klimatu uvnitř místnosti. V neposlední řadě do toho vstupují otázky designu a povrchů, které se v dnešní době velice často objevují.
Nejdříve je třeba rozhodnout se, co od omítky očekávám. Bude omítka použitá v interiéru nebo exteriéru? Na jaký podklad bude omítka aplikována? Její aplikace bude probíhat ručně nebo strojně? Očekávám od ní vyšší pevnost? Má zanechat hladký nebo preferuji spíše hrubší povrch stěny? Uvažuji o odstranění vlhkosti ze zdiva? Poté, co máme zodpovězeny předchozí otázky a vybraný typ omítky, je čas se zamyslet nad skladbou jednotlivých omítek a dle podkladu zvolit správnou penetrační (adhezní) vrstvu, samotnou vrstvu omítky (nebo omítek) a barevný nátěr/finální úprava stěny. Pro většinu staveb je vhodná vápenocementová omítka, která je pevná a je ji možné použít i v exteriéru. Vlhkoměr lze použít pro měření vlhkosti dřeva i omítek. Na téma odstranění vlhkého zdiva vypracovali KM Beta článek, kde se dozvíte, jak odstranit vlhkost za pomoci sanačních omítek, jak tyto omítky fungují i jak je správně aplikovat.
Rákosové pletivo pod omítku
Podomítkové rákosové pletivo sloužilo jako nosič omítek už v dřívějších dobách. Používá se i v současnosti díky trendu ekologického stavění a důrazu na přírodní stavební materiály. Jedná se tedy o léty osvědčenou stavební techniku. Pletivo je vhodné pod vápenné i hliněné omítky. Rákos jako nosič omítky se používal v dřívějších dobách jako spolehlivá součást tvorby omítek. Dnes se vrací jako prvek ekologické a udržitelné výstavby hlavně v dřevostavbách. Čistě přírodní složení koresponduje s využitím v kombinaci s materiály jako je dřevo, juta a hliněné omítky. Rákosové pletivo pod omítku se liší od běžně prodávaných dekorativních plotů. Použití je možné pro různé typy povrchů, mezi hlavní použití patří na kamenné stěny, roubené stěny, přes deskové stropy či stěny z OSB desek. Pro jednodušší manipulaci doporučujeme šířku 1 m, s tímto rozměrem může bezproblémově manipulovat jen jeden pracovník.
Čtěte také: Zvýšení soukromí s rákosovou zástěnou
Rákosové pletivo je dostupné v různých variantách:
- ŘÍDKÉ PODKLADNÍ PLETIVO: možnost vázat pozinkovaným, nebo nerezovým drátkem.
- HUSTÉ ŠTUKATÉRSKÉ PLETIVO: možnost vázat pozinkovaným, nebo nerezovým drátkem.
Ceny platí pro provedení s nerezovým drátkem, cena provedení s pozinkovaným drátkem je o 5,-Kč/m2 vyšší.
Hliněné omítky
Při výběru správné hliněné omítky je pro zákazníka důležité si stanovit, zda je pro něj důležitá funkce nebo vzhled samotné omítky. Pro zachování kladných vlastností hliněné omítky na klima interiérové místnosti, jako je například regulace vlastnosti, je z naší zkušenosti důležité nanést jako podklad pod finální omítku 1,5cm vrstvu hrubé omítky. V případě, že je pro zákazníka důležitý pouze vzhled omítky, lze nanést pouze tenkou vrstvu finální omítky. V Picasu vyrábíme tři série finálních omítek a každá z těchto sérií je vhodná do jiného druhu interiéru. Omítky vyrábíme především z barevných jílů a díky tomu omítky v interiéru působí velmi přirozeně. Mají tlumené barvy a tím v interiéru nedominují. Další velkou výhodou je jejich velmi matný vzhled, jehož nelze docílit žádným nátěrem. Přirozená regulace vlhkosti v domě, zabránění prostupu par do konstrukcí, dobré akumulační vlastnosti, originální vzhled a pocit tepelné pohody, to vše patří mezi přednosti hliněných omítek.
Hliněné omítky jsou už běžně k sehnání v podobě suchých směsí v hrubé i v jemné variantě. Představují stále populárnější zdravou alternativu ke klasickým materiálům, oproti nimž nabízí některé výhody, kromě jiného i nezaměnitelný dekorativní vzhled. Při správném zacházení se můžete spolehnout i na jejich neomezenou životnost. Probarvené typy těchto omítkových směsí bez povrchové úpravy ani není nutné natírat. V krásně opravené valašské dřevěnici se v interiérech nanášela hliněná omítka na tradiční rošt z latěk.
Přednosti a nevýhody hliněných omítek
Častým argumentem pro použití hliněných omítek je jejich blahodárný vliv na lidské zdraví. Umí totiž nastolit tepelnou pohodu, prospívají alergikům, jejich příznivé parametry tepelné vodivosti navíc v konečném důsledku ušetří náklady na vytápění. Což je zase jeden z důvodů, proč je hlína jednou z favoritek na seznamu materiálů, oblíbených příznivci ekologického stavitelství a alternativních surovin. Mezi další důvody patří staletími prověřená tradice jejich používání, dostupnost z lokálních zdrojů včetně možnosti přípravy omítkových směsí svépomocí doslova z vlastní zahrady a rovněž dokonalá recyklovatelnost bez jakékoli následné zátěže pro životní prostředí.
Čtěte také: Zvýšení soukromí s rákosovou rohoží
Přednosti hliněných omítek:
- Akumulace tepla: hlína se vyznačuje velmi dobrou schopností uchovávat po určitou dobu teplo.
- Vlhkost v interiéru: hliněné konstrukce i omítky ji dokážou regulovat.
- Požární bezpečnost: omazávky hlínou se tradičně využívaly k ochraně dřeva v konstrukcích proti ohni.
Co hliněným omítkám škodí:
- Eroze: destruktivnímu působení klimatických vlivů na povrch hliněné konstrukce i povrchy lze zabránit správným zpracováním materiálu i zabránění přístupu vody, například dostatečným přesahem střechy.
- Kondenzace vlhkosti: už při návrhu konstrukce nebo při opravách staveb je nutné docílit toho, aby vodní páry kondenzovaly mimo hliněnou konstrukci. K tomu je třeba vypočítat a stanovit tzv. kondenzační zónu tak, aby byla vně konstrukce. Výpočet by měl dělat odborný projektant.
- Pozor na vodu: Za jistotu nevýhodu hliněných stavebních materiálů je nutné považovat to, že s nimi zpravidla neumějí pracovat řemeslníci, zvyklí na standardní postupy omítání. Hlína totiž vyžaduje osvojení některých specifických dovedností. U hlíny je nutné brát v úvahu její nižší odolnost vůči vodě. Vystavení nepálené cihl i hliněných omítek přímému vlivu vody snižuje jejich životnost. Řada těchto omítek proto není vhodná pro venkovní použití, některé však ano, jen je nutné vybrat pro fasádu ten správný typ a držet se doporučených postupů zpracování.
- Cena: Nevýhodou může být jejich vyšší cena oproti standardním omítkovým směsím na bázi cementu.
Povrch omítky z hlíny má svoji specifickou podobu a strukturu, která je příjemná na pohled i na dotek. Hliněná omítka je živý materiál v pravém slova smyslu. Je v ní spousta půdních mikroorganismů, které mají vliv na zdraví člověka. Půdní mikroorganismy se s člověkem vyvíjely od počátku vzniku Země a patří přirozeně do našeho ekosystému.
Postup omítání hliněných omítek
Základní vrstvu hliněné omítky tvoří jílový přilnavostní nátěr v tloušťce do 1 mm (prodává se hotový ke zředění vodou) nebo hliněný nástřik (špric) ve vrstvě do 3 mm. Na ně se nanáší hrubá hliněná omítka o tloušťce 15 až 22 mm, nebo případně hrubá hliněná omítka s příměsí řezanky. Vrstva hrubé omítky se nechá zcela vyschnout (obvykle 3 až 4 týdny). Finální vrstvu tvoří jemná hliněná omítka, případně lze na stěně ponechat do hladka vyhlazenou hrubou omítku a jemnou už nenanášet. Pokud si k omítání zvolíte hliněné omítky, je třeba dobře připravit podklad. Musí být suchý, pevný, savý, zbavený prachu, mastnot a ostatních nečistot. Musí být rovněž dostatečně vyzrálý, aby dále nepracoval a neměnil tvar.
Jakékoli savé podklady kromě hliněných stěn je nutné natřít zmíněným přilnavostním nátěrem, případně hliněným špricem. Jílový nátěr zředíme tak, aby hmota ulpívala na čisté rukojeti zednické lžíce. Hmota ale nesmí být zase moc hustá. Nátěr nanášíme štětkou nebo válečkem. Hliněný špric připravíme tak, že smícháme jíl s pískem v poměru 1:2 nebo 1:3 a naředíme vodou do konzistence, kterou je možné špricovat zeď zednickou lžící, případně ruční omítačkou (čertem). Špric se před dalším omítáním nechává na rozdíl od jílového přilnavostního nátěru zcela zaschnout.
Nanášíme-li hliněnou omítku na tvárnice z betonu (ztracené bednění), použijeme raději klasický cementový špric. Na pórobetony se doporučuje natáhnout před nahozením hliněné omítky vrstvu stěrky s perlinkou podobně, jako při omítání polystyrenu. Před nanášením omítky musí být podklad dobře provlhčený. Na nesavé podklady (OSB desky, beton) se připevní rákosová rohož nebo se vytvoří dřevěný kotvicí rošt. Hrubá omítka se smíchá s vodou v předepsaném poměru v míchačce nebo v kbelíku pomocí míchadla. Po prvním důkladném rozmíchání se směs nechá odstát 3-5 minut a poté se opět znovu promíchá. Hrubou hliněnou omítku nahazujeme zednickou lžící na ještě ne zcela zaschlý přilnavostní nátěr. Pro dosažení roviny použijeme omítníky a zarovnáme omítku stahovací latí. Můžeme však rovněž vyrovnávat omítku bez použití omítníků pouze dřevěným hladítkem. Příliš rychlé vysychání omítky někdy způsobuje vznik trhlin. Je tedy nutné nanášet omítku na dobře provlhčený podklad a zajistit pozvolné vysychání. Natahujete-li v zimě, je nutné topit a současně větrat.
Na hrubou omítku na rákosové rohoži, dřevěném roštu či jakémkoli dalším rizikovém podkladu je dobré natáhnout jutovou tkaninu nebo perlinku. Zamezíme tím případným problémům s praskáním jemné finální omítky. Dělá se to tak, že do zavadající omítky hned po stažení latí nebo dřevěným hladítkem (vyhrubování) natáhneme jutovou tkaninu nebo perlinku a celou plochu takto vyarmované vrstvy omítky uhladíme plastovým hladítkem. Jemné hliněné štuky se nanášejí až po úplném vyschnutí hrubého podkladu. Ten před nanášením jemné omítky navlhčíme vodou a hladítkem (doporučuje se plastové z novoduru) na něj natahujeme jemnou hliněnou omítku v tloušťce do 3 mm dle použitého druhu. Finální úprava se dělá ocelovým nebo plstěným hladítkem.
Čtěte také: Zvýšení soukromí rákosovou rohoží
Finální úprava povrchu hliněných omítek
Výrobce omítek Picas doporučuje techniku finální úpravy povrchu hliněných omítek, s jejíž pomocí docílíte pevné a hladké plochy bez nutnosti dalších úprav. Při filcování svrchní vrstvy plstěným hladítkem se dostávají na povrch zrnka písku a vytváří strukturální povrch. Pak ovšem dochází k trvalému uvolňování kamínků a proto se filcovaný povrch fixuje nátěrem. Při zahlazování omítky se na povrch dostává jíl, který utváří pevnou a hladkou plochu. Zahlazenou plochu proto není nutné dále upravovat. První vrstva jemné hliněné omítky se nanese pomocí dřevěného nebo plastového hladítka. Tuto vrstvu uděláme co nejslabší a vyčkáme na její zavadnutí. Do omítky vtlačíme palec a pokud omítka neulpí na palci a přitom bude stále vlhká a tvárná, naneseme nerezovým hladítkem druhou vrstvu omítky tak, aby se vytvořil hladký povrch bez děr. Výstupky vzniklé tahy hladítkem nevadí. První hlazení provádíme ve chvíli, kdy je omítka zavadlá. Opět vtlačíme palec, na kterém by neměla ulpět omítka a přitom by měla být stále tvárná. Pro hlazení použijeme měkké ocelové hladítko, které položíme na hlazený povrch tak, aby se ho dotýkalo alespoň čtvrtinou své plochy. Je třeba docílit sjednocení povrchu a zatlačení případných tahů po hladítku, které vznikly při druhém natažení. Pokud se při hlazení bude v některém místě lepit omítka na hladítko, místo vynecháme a vrátíme se k němu o něco později. Při přeschnutí povrchu ho navlhčíme pomocí ručního rozprašovače. Po navlhčení vyčkáme dvě minuty, pak je možné pokračovat v práci.
Finální leštění se dělá pomocí speciálních plastových hladítek. Jako alternativa poslouží kolečko, vyrobené například odstřižením okrajů z víčka od hořčice nebo velkého balení jogurtu, na němž se otřepy po odstřižení zabrousí jemným brusným papírem. Plocha musí být zavadlá tak, aby se omítka nelepila na víčko a přitom zůstala ještě tvárná. Ve čtvrtkruhových či krouživých pohybech přeleštěte celou plochu. Podobně jako u běžných směsí postačí pro menší množství hliněných omítek i vědro a míchadlo.
Aplikace hliněných omítek na specifické podklady
Omítání dřeva
Při omítání dřeva, dřevocementových či OSB desek je nutné vytvořit nosnou konstrukci pod omítku, která zajistí její lepší soudržnost s nenasákavým podkladem. Omítka se tedy nanáší na štukatérský rákos (palach), opět opatřený jílovým přilnavostním nátěrem nebo špricem. Na něj se aplikuje vrstva hrubé hliněné omítky s řezankou, do ní perlinka a finální vrstvu pak tvoří jemná hliněná omítka. Nosný drát rákosových stébel v rohoži by měl být pozinkovaný, ještě lepší je nerezový. Ze stejných materiálů by měl být i drát pro napínání rákosové rohože ke stěně. Rákos připevňujeme sponkami alespoň 18 mm dlouhými ve vzdálenosti maximálně 20 cm. Sponky upevňujeme od středu postupně ke konci. Tím docílíme vypnutí napínacího drátu a rákos se nebude vlnit. Na rákos naneseme přilnavostní jílový nátěr, který vytvoří spojení mezi hrubou omítkou, rákosem a OSB deskou. Poté nanášíme vrstvu hrubé hliněné omítky. Jestliže jsme použili jílový špric (doporučeno na stropy), počkáme na jeho úplné vyschnutí.
Může být větší vrstva hlíny na stropě a na šikminách? Ten důvod, proč to děláme, je pořád stejný - je to o úžasné schopnosti tohoto materiálu absorbovat vlhkost a potom ji postupně uvolňovat do interiéru. Hlína zpříjemňuje klima v rodinných domech a interiérových prostorech. Tady to byla trochu výzva v tom, že jsme nanášeli větší vrstvu hlíny na šikmých plochách. Tady je vrstva hlíny 3 až 4 cm. Jako podkladní rastr jsme zvolili dvě na laťky, do kterých se vtlačovala hrubá omítka. Pro celkové zpevnění se ještě do kříže dával rákos, na který se nanesla další vrstva hliněné omítky. V této fázi vidíme dokončenou hrubou omítku. Někoho možná zaujme, proč je v tomto rohu klasické lepidlo. Je to proto, že u střešních oken nemáme na této špaletě dostatek místa, abychom mohli nanášet dostatečnou vrstvu hlíny. Na detailu jsou pěkně vidět laťky, které jsou trochu utopené a za tím je OSB deska. Ale jde pěkně vidět skladba. Pocitově i pohledově hlína, poté co zaschla nikam „nepůjde“ a vidíme to i na starých domech, kde hliněné omítky byly často aplikované na stropech. I v prostorech, kde těch kolmých stěn není mnoho, můžeme hliněné omítky řešit na šikminách a na stropech.
Omítání sádrokartonu
Na sádrokarton se hliněná omítka obvykle nedoporučuje, protože pomalé vysychání hrubé hliněné omítky může sádrokartonou desku narušit. Praktické zkušenosti však ukazují, že lze na sádrokartonou desku natáhnout tenkou vrstvu hliněného štuku za předpokladu, že se plocha sádrokartonové stěny před omítáním vyarmuje perlinkou, nataženou do lepidla.
Kde použít omítky z hlíny:
- Hrubé hliněné omítky
- Jemné hliněné omítky
- Omazávky roubených a laťových konstrukcí
- Hliněný pačok (nátěr)
Skladba hliněné omítky
Skladba hliněné omítky se skládá ze dvou typů omítek, hrubé a jemné. U hrubé omítky je praskání přirozený a žádoucí jev, vzhledem k faktu, že hliněná omítka při změně vlhkosti mění svůj objem. Praskliny ji umožňují dilataci. Standardní praskání (do 20 cm) se na následné finální vrstvě jemné omítky neprojeví. Hliněná omítka se ke stěně váže pouze mechanicky - to znamená, že je důležité zajistit drsný povrch pro správné přichycení k podkladu. Na dřevěné podklady se používá rákosová rohož, na níž se následně nanáší hrubá omítka v síle 1,5 cm. Na pálené cihly se zase musí používat cementový špric, který zajistí maximální přídržnost hrubé omítky.
Přehled skladby hliněné omítky:
| Vrstva | Tloušťka | Poznámky |
|---|---|---|
| Jílový přilnavostní nátěr / Hliněný špric | Do 1 mm / Do 3 mm | Základní vrstva, zajišťující přilnavost |
| Hrubá hliněná omítka (s řezankou) | 15 - 22 mm | Nosná vrstva, nechá se vyschnout (3-4 týdny) |
| Jutová tkanina / Perlinka | Na rizikové podklady, zabraňuje praskání jemné omítky | |
| Jemná hliněná omítka | Do 3 mm | Finální vrstva, nanáší se na navlhčený podklad |
Obecné zásady pro nanášení omítek a prevence praskání
Rozhodně by se měl dodržovat pracovní postup, technický list, technologický předpis apod. Na první pohled je patrno, že těch podmínek a doporučení je celá řada. Pokud to budeme chtít velice, ale velice zjednodušit, tak by se měl klást důraz na poměr vody, tl. aplikovaných vrstev, dodržování technologických pauz, povětrnostních podmínek (přímý sluneční osvit, teplota, průvan, aj.), stabilitu podkladu, přípravu podkladu apod. Praskání omítky se zcela vyhnout dle mého úplně nelze. Vždy vám tam mohou vzniknout tzv. vlásečnicové trhliny. Tyto trhliny nejsou v chráněných prostorách na závadu a nemají vliv na funkci. Jsou však mnohdy estetické. Tyto praskliny se dají překrýt speciálním nátěrem. Praskání omítek může být zapříčiněno kromě již zmiňovaného vyššího poměru vody a dalšími příčinami uvedenými výše, tak i nestejnoměrnou tloušťkou vrstvy, která při následném tvrdnutí a vysychání může způsobit nerovnoměrné vysychání a následné praskání povrchu. Dále je důležité, aby podklad byl dostatečně a správně upraven dle tloušťky či pracovního postupu. Tzn. musí být dobře napenetrovaný nebo dostatečně zvlhčený, případně lze použít podhoz. Tato vrstva (příprava podkladu) je velice důležitá, neboť ovlivňuje následnou přilnavost souvrství k podkladu a eliminuje se i různorodost savosti podkladu a následné praskání či odpadávání. Pro klasické cementovápenné omítkové systémy je stále dle mého nejbezpečnější použití podhozu. U těchto systémů je nutné dodržení i technologických pauz (např. aby jádro tzv. vypráskalo před nanášením finální vrstvy). Dalším důležitým faktorem je i objemová stálost podkladu. Toto se nejvíce řeší hlavně u pórobetonu. Zde dochází často ještě během výstavby k dotvarování. Zkrátka je hrozně moc vlivů ovlivňujících následné případné praskání omítkového souvrství.
Zde je nutno věnovat pozornost při výběru správné omítky a zohlednit, na jaký typ zdiva bude omítka aplikovaná. Pokud je zdivo vyzrálé a již dotvarované od zatížení stačí použít cementový postřik. To platí pro klasické pálené prvky. Pokud se jedná o zdivo z vápenopískových cihel, cementovláknitých desek nebo betonu, použijte adhezní můstek k úpravě podkladu před omítáním. Jedná-li se o zdivo smíšené nebo zdivo, které není dotvarováno nebo dostatečně vyschnuto (např. Pórobeton) a může u něj dojít k smrštění vlivem dotvarování, je nutné do 1/3 tloušťky vrstvy omítky vložit síťovinu tzv. perlinku.
Budoucnost interiérových omítek
Budoucnost interiérových omítek vidíme dle současných trendů v několika směrech. První je jemnost struktury finální vrstvy, tzn. co nejhladší povrch. Dále budoucnost vidím v předem připravených disperzních stěrkách, které jsou vhodné jak pro rekonstrukce povrchů před tapetováním, nátěry apod., tak pro suchou výstavbu (sádrokartony apod.) V neposlední řadě vidíme směr v materiálech nahrazujících a umožňujících stejné vlastnosti jako sádrové omítky a ve vysoce hladkém povrchu. A taktéž v materiálech na čistě přírodní bázi (hliněné omítky). Oblibu hladkých omítek pozoruje u zákazníků i omítkář Roman Burša: „V posledních letech obliba sádrových omítek s gletovaným povrchem výrazně stoupá.“
Ambicí KM Beta je usnadnit stavebníkům cestu k spokojenému bydlení. Samozřejmostí je pro nás výroba hlavních konstrukčních prvků - zdicích bloků, střešní krytiny, stropních systémů a suchých maltových směsí. Naše produktové portfolio maltovin chceme dále rozšiřovat o sádrové omítky a stěrky. Obrovský potenciál vidíme v rychlosti aplikace, úsporách materiálu, v jejich možnosti aplikace tenké vrstvy a snadném použití na naše přesné cihly Sendwix.
Hliněné omítky při své výrobě nezatěžují přírodu tolik jako většina jiných stavebních materiálů. V Evropě se stále více dbá na to, aby nové budovy zatěžovaly přírodu co nejméně a s touto filozofií jsou hliněné omítky v harmonii. Pokud se ale oprostíme od ekologického hlediska, tak hliněné omítky v sobě skrývají mnoho jiných pozitiv, která mohou být prospěšná člověku. V tuto chvíli se kromě rozšiřování stávajícího sortimentu zaměřujeme primárně na výzkum a zdokonalování stávajících omítek.
tags: #rakosova #omitka #slozeni