Nohavica mluví o duchovních otázkách způsobem, který dnešní lidi dokáže zaujmout a vystihnout jejich pocity. Stovka farářů poslouchala v naprostém tichu odbíjení zvonů Nohavicovy písně Litanie u konce století, kterou přednášející Jindřich Halama zařadil doprostřed své přednášky o mlčícím Bohu.
Litanie evokující hrůzy 20. století. Pro mě, od puberty Nohavicova obdivovatele, měla nastat vytoužená chvíle zadostiučinění, a přesto nenastala.
Píseň "Přelezl jsem plot"
Poprvé mne Nohavica oslovil, když to nandal pobožnůstkářům ve své písni Přelezl jsem plot:
Je postní neděle / a majestátné ticho / a v hradišťském kostele / si Pán Bůh nacpal břicho / a v dobrém rozmaru / nazval mě vlastním synem / pak jsme se opili / erárním mešním vínem / Přelezl jsem plot.
Nohavica píseň napsal v pubertě. Podle něj samotného je to první povedená a hratelná píseň.
Čtěte také: O Jaromíru Nohavicovi
Další tvorba a vliv
Druhá podobná píseň, která na mne podobně silně zapůsobila: Halelujá. Nohavica zpívá o sobě:
Neustýlal když se stlalo / čůral kde se čůrat nemá / a aby toho snad nebylo málo / spřáhnul se s folkáčema / Křičel že satanáš / to je táta táta náš.
Obraz bolševické mašinérie vykreslil pomocí zlidovělé představy o katolické církvi. To jsem přijímal jako jasný doklad toho, jak vnímá Nohavica „církev“: komunismus i křesťanství jsou podobné ideologie.
Nejde tu Nohavica ve stopách anarchistů? Ano, jde! Drobty pod stůl hází nám osud / ostatní vše je nicota / alkohol ještě je holky jsou posud / jsou ještě radosti života.
V trochu jiné perspektivě to vyjádřil pomocí Bezručova textu Kdo na moje místo:
Čtěte také: Jaromír Nohavica: Přelezl Jsem Plot - akordy
V dým zahalen / vítkovských pecí jsem stál / noc zřela mi z očí / plam z nozdry mi vál / nech svítilo slunce / nech večer se šeřil / já semknutou brvou / ty vrahy jsem měřil / ty bohaté židy / ty grófy ze šlachty / já škaredý horník / jak vyskočil z šachty.
V té době jsem přijímal Nohavicu tak nekriticky, že se mi dokonce stal, zpětně viděno, duchovním průvodcem. Jeho slova jsem četl jako jasné poselství: náboženství je proto, aby zotročovalo lidi.
Možná to byl krom jiného i vliv jeho písní, co mne přivedlo k rozhodnutí vystoupit z katolické církve. Pravda, trochu mě znervózňovalo Nohavicovo levičáctví. Jak mohl člověk, jehož píseň o Lendlovi a McEnroovi se vysílala téměř každý večer z praskající a rušené Svobodné Evropy, být zároveň tak divně levicový?
Nakonec jsem o něm poprvé slyšel od člověka (na konci osmdesátých let), který jedním dechem mluvil také o Krylovi, jehož jsem do té doby taky neznal. Dokonce mu vyšly dvě desky ještě před revolucí.
Jak je to možné, ptal jsem se okolí? Na to mi každý řekl: no, občas se něco povede a vydá se i autor, který je protirežimní.
Čtěte také: Bezúdržbový živý plot
Ránu mému obdivu k Těšínskému bardu dal jakýsi pořad vysílaný těsně po revoluci, kde „Bohem nadaný bohém“ stále dokola opakoval, že má počítač a že si ho může dovolit. Bylo to v době, kdy tzv. třiosumšestka stála kolem třiceti až padesáti tisíc. Vypadalo to, jakoby tvůrce autentických výpovědí o svobodě sklouzl k manýrám popových hvězd. A tak jsem ztratil svůj idol.
Sám Nohavica mnohokrát později opakoval, že chce, aby písně byly líbivé. Že do nich trošku sladidla přidává, ale že pravá alchymie skladatele spočívá v poměru a množství oné líbivosti a patosu k základní výpovědi. Jako skalní přívrženec Nohavici jsem po revoluci nepřijal jeho inovace směrem k novým aranžmá písní, považuji je za variantu popu. Bard s kytarou má zůstat bardem s kytarou.
Divnému století jsem se dostal zvláštním způsobem. Upozornil mě na tu desku jeden můj židovský kamarád. Byl z ní nadšen. Šest milionů srdcí vyletělo komínem / svoje malé lži si lásko dnes prominem / budeme tančit s venkovany na návsi vesnice / budeme se smát / mám tě rád.
Nohavicův Bůh už nebyl ten, kdo člověka sleduje, aby ho nachytal. Najednou se Bůh objevuje jako protějšek, jemuž lze svěřit svou úzkost poučenou parafrází žalmu 42:
Nikdy jsem nebyl tak sám jako teď / veliká pýcha vystavěla zeď / nikdy jsem nebyl tak sám jako teď / Pomoz mi v mé samotě / pomoz mi v mém životě / pomoz mojí opuštěné duši / já noc co noc po tobě volám / já noc co noc o pomoc volám / Věřím navzdory všemu / že mé volání dolétne k sluchu tvému / věřím navzdory všemu.
Píseň je dvojznačná, lze ji číst také jako volání po blízkém člověku. A pak ležela / a trochu brečela / a Josef bambula / tvářil se jak mula / a potom k půlnoci / s boží pomocí / a díky odvaze / přivedla na svět kluka jako obrázek / Maria Maria Panna / která byla na všecko zcela sama / ta Maria Maria Panna / která byla na všecko zcela sama.
A to je vlastně hlavní důvod - proč už pro mě Nohavica není tvůrcem, s nímž bych se potřeboval zásadně vyrovnávat.
Proč psát o Nohavicovi?
Protože se mu podařilo rozvlažit plnou posluchárnu evangelických farářů a farářek? Z dnešního pohledu se mi zdá, že důležitější je něco jiného: Nohavicovi se podařilo jako málokomu spojit a vytknout některá témata, na něž si žádná jiná z hudebních (popových) celebrit takto naplno netroufne.
Jeho levicovost přesahuje bolševismus a učí člověka hledat si cestu např. k levicovým básníkům první republiky nebo ruským bardům typu Vysockého, Okudžavy. Jeho (často převzaté) revoluční písně učí dnešního člověka citlivosti k sociálním tématům vůbec. Nadšení, s kterým ho poslouchá velká část našeho národa, dokládá, že se mu podařila rehabilitace těchto témat.
Tohle co se děje teď už se nikdy nestane / hromničkou na našich hrobech budou naše knihy / vůně milujících se těl jednou ráno vyvane / z té nekonečné tíhy / z té nekonečné tíhy (Sudvěj); A světe div se - tato jeho sociální citlivost proniká i do jeho čtení biblických témat. Ježíš je spíš tím, který je nucen establišmentem přijmout roli malého hloupého děladla (Plebs blues) než vítězným pantokratorem soudícím neposlušné ovečky.
I proto přeji Nohavicovi, aby se jeho poetika neslila v nějakou podobu nasládlé katolické lidové zbožnosti, ale aby dál zrála živena opravdovým duchovním zápasem.
tags: #prelezl #jsem #plot #co #to #znamena