Cihly jako stavební materiál se využívají již tisíce let. Způsob jejich výroby se časem proměnil, a tak nelze srovnávat dnešní a středověké cihly, principy však zůstaly stejné. Porovnávat je ale můžeme například podle pevnosti. V současnosti se setkáváme s různými klasifikacemi cihel na základě jejich fyzických a mechanických vlastností, například podle pevnosti v tlaku. Pevnost v tlaku je nejdůležitější vlastnost cihel, zejména pokud se používají v nosných stěnách. Je to zatížení, které může být vyvíjené na celou plochu cihly, aniž by se poškodila nebo dokonce praskla. Pevnost v tlaku cihel závisí na složení hlíny a stupni vypálení. S pevností materiálu souvisí celá další oblast vlastností stavební konstrukce jako je např. únosnost, stabilita, trvanlivost, rozměrová stálost atd. Pevnost výsledného zdiva se však ne vždy odvíjí od pevnosti použitých cihel. Závisí také na tom, zda se při stavbě dosáhne správné vazby, tedy zda žebra cihel dosedají na sebe, či nikoliv.
Historické hliněné stavby a jejich obnova
V minulosti se stavěly hliněné domy podle zkušenosti místního stavitele, na našem území to byly obvykle jednopodlažní rodinné domy nebo hospodářské stavby (stodoly, sklady) i ohradní zdi. Přesto u nás najdeme i stavby vícepodlažní, např. třípodlažní sušárnu chmele v Odrlicích. Životnost těchto staveb je 100 až 300 let v závislosti na kvalitě provedení. Do dnešního dne stojí na našich vesnicích a okrajích měst tisíce hliněných domů skrytých pod vrstvou břizolitových nebo cementových omítek. Po celé století se považovalo za jedinou možnost opravy poruch příslušnou část zbourat a nahradit některým jiným stavivem. Teprve v posledních 15 letech se hliněné stavby začínají opravovat. Nové užití hliněného staviva nastalo s koncem 20. století, a to v souvislosti s rodícím se novým pohledem na kvalitu života na naší zemi. V současné době se hliněný materiál používá především na omítky, na stavbu příček a obezdívek a na výplňové konstrukce zděné nebo dusané. Hlavním nepřítelem těchto staveb je zemní vlhkost a přetížení stavby.
Proč se nestaví nosné hliněné konstrukce?
Proč se nestaví nosné hliněné konstrukce, když mají v naší zemi tak dlouhou tradici a jejich životnost je prokázaná? Vedou k tomu dva důvody. První důvod je finanční. Hliněná cihla je těžká a nedají se z ní vyrábět velké bloky. Zdá se, že maximální vhodná velikost je rozměr cihel, které vyrábí firma HELUZ, kde jejich tvárnice o velikosti 240/250/120 mm váží 11 kg. Malé rozměry cihel zvyšují pracnost při zdění, tím vzrůstá délka výstavby i cena stavby, protože už i v naší zemi začíná být lidská práce drahá. Dalším a hlavním důvodem je nedostatek norem pro jejich navrhování. Na rozdíl od některých evropských zemí, kde kontinuita hliněné výstavby nebyla přerušena jako v naší zemi, u nás o hliněném stavivu není v současných normách ani zmínka. Nedostatek informací o tomto materiálu se dohání řadou zkoušek, nejčastěji v laboratořích vysokých škol, kde se hliněný stavební materiál a výrobky z něj stávají předmětem studentských prací diplomových a doktorských. Tak byla provedena řada zkoušek pevnosti cihel, malty a dusané hlíny včetně tepelných a sorpčních vlastností. Těmito zkouškami se ověřilo, že hliněné stavivo se chová obdobně jako každé jiné stavivo, od kterého se liší hlavně výslednými hodnotami. Mimo běžně zkoumané se však liší od ostatních staviv specifickými vlastnostmi, které ho staví do popředí. Je to jeho práce s vlhkostí v ovzduší, nepatrná energetická spotřeba při výrobě, snadný návrat do přírody po dožití stavby, práce se škodlivinami v ovzduší, prostupnost geomagnetického pole.
Sdružení hliněného stavitelství (SHS)
Sdružení hliněného stavitelství (dále SHS) od svého vzniku vyvíjí snahu přispět k poznání vlastností hliněného staviva, aby nedocházelo k jeho aplikaci formou pokus - omyl. Za tím účelem pořádá v rámci evropské spolupráce kurzy hliněného stavění pod názvem „Poznej hlínu“, které přesto, že jsou určeny pro řemeslníky, navštěvují z velké části projektanti, studenti a mladí lidé, kteří se chtějí věnovat hliněnému stavitelství profesionálně. Experimentální šetření, které probíhalo původně jako grant VUT v Brně, později po založení sdružení pod hlavičkou SHS, bylo vždy řízeno finančními možnostmi a zaměřeno pro praktické využití výsledků experimentů. Přestože první experimenty probíhaly před 20 lety, byly to první zatěžovací zkoušky u nás, kdy byly šetřeny nejenom hliněné vzorky, ale i celé pilíře, při dalších zkouškách před 10 lety byla šetřena únosnost krátkých stěn.
Experimentální zkoušky a výsledky
Zkoušky byly prováděny v době, kdy jsme se potřebovali rozhodnout, zda vlastnosti hliněného staviva jsou dostatečné pro užití v současných stavbách. Bez větších znalostí jsme ověřovali řadu jeho možností. Zkoušeli jsme vliv různých příměsí na pevnost cihel, ověřovali jsme kvalitu dvou ručních lisů (typ Kopic a Hugo) a porovnávali ji s ruční výrobou cihel (vyrobili jsme 250 cihel a desítky trámečků) a ve spolupráci s Ing. Habartou z FAST VUT v Brně jsme porovnávali únosnost pilířů vyzděných z těchto cihel s jejich pevností. Lis Hugo se ukázal účinný, proto zkoušky v roce 1997 byly prováděny s cihlami lisovanými v tomto lisu. Podstatným výsledkem bylo zjištění, že se hliněný materiál při zatížení chová jako každý jiný stavební materiál. Zatěžovací zkoušky ukázaly, že pevnost pilířů se proti pevnosti cihel, ze kterých byla provedeny, snížila 1,9-5,2×, což byla mnohem příznivější hodnota než údaje v literatuře, kterou jsme tehdy měli k dispozici, kde byla uváděna mezi 7-12×. Tyto hodnoty nedávaly velkou naději na únosnost hliněných konstrukcí obecně, když pevnosti cihel se pohybují nejčastěji mezi 3 a 6 MPa.
Čtěte také: Více o pevnosti betonu
Zkoušky vlivu vlhkosti na pevnost cihel
Zkoušky probíhaly v roce povodní, bylo vyrobeno a následně zkoušeno 14 sad cihel po 3-6 kusech. Pro rozšíření znalostí o hliněných cihlách ve vztahu k vodě byly provedeny zkoušky rychlosti vysychání hliněných cihel nových i starých, které byly odebrány ze stávajícího domu a zkoušky pevností cihel ze zaplavených domů. Vzorky cihel byly odebrány ze tří rozbořených domů na předměstí Kroměříže v zaplaveném území po opadnutí vody. Z každého domu byly dle možností odebrány cihly suché i mokré. Po vysušení ve vnitřním prostředí laboratoře pak byly podrobeny pevnostním zkouškám. Časové průběhy vysychání jednotlivých druhů cihel byly odlišné u cihel nových a starých. Hmotnostní vlhkost krátkých stěn byla stanovena na vzorcích odebraných z měření zkušebních těles, ihned po jejich zkoušce pevnosti v tlaku. Vlhkost se stanovila dle ČSN EN 772-1 [2], jako procentuální podíl hmotnosti vody obsažené ve vlhkém vzorku ku hmotnosti téhož vzorku ve vysušeném stavu. Zkoušky pevnosti v tlaku a v tahu za ohybu byly prováděny na třech vzorcích z každé vlhkosti. Rozdělení se provedlo tak, aby se měřily pevnosti v jednotlivých stupních vlhkosti od 0% vlhkosti až po výrobní 21% vlhkost, i když hliněné cihly s vysokou vlhkostí přes 10 % nespadají do stavebních látek. Vysušovalo se přirozeným odpařováním vody stejně jak procházejí hliněné cihly při výrobě v cihelně. Po stanovení stupně vlhkosti váhový úbytkem bylo k rovnoměrné distribuci po celém vzorku použito neprodyšného zabalení do polypropylenové folie po dobu 7 dnů.
Zkoušky hliněných cihel a krátkých stěn v roce 2008
Zkoušky hliněných cihel a krátkých stěn proběhly v roce 2008 na pracovišti FAST VUT v rámci řešení projektu SHS „Hlína dnes“. Pro zkoušky byly použity cihly před výpalem z cihelny Bořinov, zdicí malta byla vyrobena z pytlované směsi Standard (výrobce Hliněný dům s.r.o.). V rámci experimentálního šetření byly mimo jiné provedeny zkoušky pevnosti cihel, zdící malty a dvou typů krátkých stěn. První typ tvořilo 6 ks krátkých stěn o rozměrech 0,60 × 0,30 m, výška cca 0,95 m (13 vrstev cihel) vyzděných na polokřížovou vazbu, druhý typ tvořilo 6 ks krátkých stěn o rozměrech 0,6 × 0,15 m, výška stejná, vazba běhounová. Průměrné rozměry zdících prvků (cihel plných nepálených) byly 62,4×137,3×281,8 mm. Průměrná hmotnost cihly 4,89 kg, objemová hmotnost 2028 kg.m−3. Průměrná pevnost cihel v tlaku byla 6,50 N.mm−2, v tahu ohybem 2,49 N.mm−2. Pevnost malty byla zkoušena na trámečcích 40×40×160 mm. Průměrná pevnost malty v tlaku byla zjištěna 1,55 MPa, v tahu ohybem 0,43 MPa.
Komentář recenzenta k výsledkům výzkumu
Doc. Ing. Jaroslav Solař, Ph.D., VŠB TU Ostrava, doporučuje výsledky výzkumu k publikování, neboť jsou přínosné pro odborníky zabývající se problematikou hliněných staveb, přírodních stavebních materiálů, lidových staveb a statickým působením zděných konstrukcí. Zvláště zajímavá jsou zjištění týkající se poměrně vysokých pevností u cihel z nepálené hlíny v tlaku, což potvrzuje existence staveb s nosnými stěnami z nepálených cihel (tzv. vepřovic). Přínosné je také zjištění vlivu hmotnostní vlhkosti cihel na jejich pevnost v tlaku a v tahu za ohybu.
Vlastnosti cihel a jejich diagnostika
Není cihla jako cihla a při plánování stavby je to potřeba vzít na vědomí. Obecně by cihla měla mít obdélníkový tvar, pravidelný povrch a červenou barvu. Její velikost by měla odpovídat zadaným rozměrům, které se dost liší podle jednotlivých zemí i kontinentů. Měla by být řádně vypálená. To lze zjistit tak, že se dvě cihly drží volně, jedna v každé ruce, a udeří se do nich. Ostrý kovový zvuk znamená dobré vypálení, zatímco tupý úder by znamenal neúplné vypálení. Dobrá stavební cihla by neměla absorbovat více než 15 % své suché hmotnosti vody. Absorpce by v žádném případě neměla překročit 20 procent. Kvalitní stavební cihla by měla mít požadovanou pevnost v tlaku, která by měla být 15-80 MPa. Přibližnou zkouškou pevnosti cihly je nechat ji volně spadnout z výšky asi jednoho metru na tvrdou podlahu. Cihla by se neměla rozbít. Cihla by měla být dostatečně tvrdá, aby se nedala poškrábat nehtem. Dobrá cihla má jednotnou barvu a strukturu po celém těle. To lze zkontrolovat tak, že vezmete cihlu z partie a rozlomíte ji na dvě části. Cihelný systém je komplexní nabídka výrobků a služeb, která díky kvalitě, užitným vlastnostem a komplexnosti servisu poskytovaného uživatelům podporuje přední postavení cihly mezi stavebními materiály. Je potřebné také se zmínit o snadné recyklaci použitých cihel bez škodlivých zásahů do životního prostředí a opět zdůraznit všestrannost cihelných tvarovek.
Typy cihel a jejich pevnostní charakteristiky
V historických stavbách byly pro nosné konstrukce používány pálené cihly plné vyzděné na maltu. Nepálené cihly, používané hojně v lidové architektuře, mají oproti páleným cihlám výrazně nižší pevnost v tlaku (3-5 MPa), která se při vzrůstající vlhkosti zdiva ještě výrazně snižuje. Pálené cihly lze nalézt u významnějších šlechtických a měšťanských staveb, staveb sakrálních a u opěrných stěn. Pevnost pálených cihel zpravidla začíná okolo hodnoty 10 MPa, ostře pálené cihly mají pevnost až 40 MPa. Pálené hliněné cihly, které mají pevnost v tlaku vyšší než 40 N/mm², jsou hojně využívané pro těžké stavby, jako jsou mosty, vícepodlažní a průmyslové budovy a další. Absorbují pouze okolo 5 % vody. Mezi 12-15 % vody pak nasají cihly s pevností v tlaku kolem 10 N/mm².
Čtěte také: Vývoj pevnosti betonu
Šitbořické cihly
Vlastnosti cihel vyráběných v Šitbořicích jsou naprosto unikátní. Mají vynikající mrazuvzdornost. Je to prostě způsobeno specifickou konzistencí hlíny, která se vyskytuje právě ve svazích nad Šitbořicemi. Stavitelé rodinných domků je pak dodnes používají jako neomítané estetické zdivo. U hospodářských budov je zase výhodné použít tyto pálené cihly právě proto, že nemusí být omítané. A právě to je typická vlastnost cihel známých jako zvonivky nebo v pohraničí jako klinkery. Kromě lícových cihel neboli zvonivek (zvaných též klinkery) vyrábí cihelna také speciální produkty na zakázku, například při rekonstrukci dlažby kostela svatého Víta v Jemnici.
Diagnostika historických zděných konstrukcí
Při opravách historických staveb a jejich následném statickém zajištění je třeba znát pevnostní charakteristiky materiálů zdiva. Pevnosti cihel plných lze zjišťovat jednak na vzorcích materiálů odebraných z konstrukcí, jednak s využitím nedestruktivních zkušebních metod. Při destruktivních zkouškách na vzorcích vyjmutých z konstrukce dochází k narušení konstrukce při odběru celých cihel, při zjišťování pevnosti na malých vzorcích vyjmutých ze zdiva (výřezy z cihel či jádrové vývrty o průměru 50 mm) je problém v tom, že neexistují dostatečně přesné přepočítací koeficienty pro přepočet pevnosti v tlaku zjištěné na malých vzorcích vyjmutých ze zdiva a pevností v tlaku celého výrobku. Pro zkoušení nedestruktivními metodami je třeba mít k dispozici kalibrační vztah mezi parametrem z nedestruktivního zkoušení a pevností. Důležitými zkouškami pro zhodnocení je stanovení rozměrů cihly, objemová hmotnost, nasákavost, pevnost v tlaku stanovená pomocí destruktivních i nedestruktivních zkoušek, pevnost v tahu za ohybu a také pevnost malty.
Metody diagnostiky
Diagnostika cihelného zdiva zabudovaného v konstrukci není úplně jednoduchá. Je to dáno jednak značnou různorodostí zděných konstrukcí, u masivních konstrukcí heterogenitou zdiva (různé vlastnosti i skladba na povrchu a uvnitř) a v neposlední řadě dostupnými diagnostickými metodami. Cihelné zdivo je stavební hmotou výrazně kompozitní povahy, což s sebou přináší určitá pozitiva i negativa. Hodnocení zdiva jako celku v praxi naráží na řadu problémů - nejsme schopni stanovit zatěžovací schéma ani kritéria pro vyhodnocení zkoušek. Používané metody plochých lisů či zkoušení vyřezaných pilířů jsou příliš pracné a neprůkazné. Z toho důvodu se používá spíše postup, kdy zvlášť určíme pevnost v tlaku zdicích prvků fb a malty fm , vypočteme charakteristickou pevnost v tlaku zdiva fk.
- Zkouškou pevnosti v tlaku celých zdicích prvků.
- Zkouškou na reprezentativních částech zdicích prvků. Vhodné např. vyrobených z jádrových vývrtů.
- Tvrdoměrnými zkouškami, např. pomocí tvrdoměru Schmidt LB. Pro cihly bylo vytvořeno několik různých regresních vztahů na různých pracovištích. Hlavním cílem tohoto výzkumu je ověřit použitelnost vybraných NDT metod pro stanovení pevnosti v tlaku cihel plných pálených zabudovaných v konstrukci. Použité metody jsou Silver Schmidt (typy N (Normal), L (Light) a L s hřibovým nástavcem) a upravená vrtačka s označením KV-3.
- Upravená vrtačka KV-3. Princip této metody je založen na závislosti mezi pevností v tlaku a odporu materiálu proti vnikání vrtáku za daného přítlaku, počtu otáček a průměru vrtáku. Hlavní výhodou této metody je, že jsme tímto přístrojem schopni stanovit rovněž pevnost malty v tlaku. Další její výhodou je fakt, že povrch zkušebních vzorků není potřeba upravovat obroušením. To je významné právě u památkových objektů.
Stanovení pevnosti malty
Pevnost malty lze stanovit různými způsoby - nedestruktivními metodami, jako jsou tvrdoměrné zkoušky, dále odběrem zkušebních vzorků nebo také chemickým rozborem. Podle ČSN EN 1015-11 [7] lze také pevnost malty stanovit na zkušebních trámcích o rozměrech 160 × 40 × 40 mm, případně na tělesech vyrobených z odebraných vzorků malty. Pevnost malty v tlaku na stávajících konstrukcích se však v praxi určuje zpravidla upravenou vrtačkou, mezi odbornou veřejností nazývanou „Kučerova vrtačka“. Původně se jednalo o upravenou ruční vrtačku. Následně byla vyvinuta elektrická „Kučerova vrtačka“ s označením PZZ 01, ta se však v praxi příliš neujala.
Vliv vlhkosti a salinity
Průzkum vlhkosti se může provádět destruktivním nebo nedestruktivním způsobem. Při destruktivním způsobu se odebírají vzorky zdiva pomocí elektrického vrtacího kladiva a sekáče. Vlhkost v odebraných vzorcích se zjišťuje v laboratoři gravimetricky (hmotnostní metodou). Nedestruktivní průzkum vlhkosti zdiva, ale zejména omítek a potěrů, se provádí s využitím elektrických měřicích přístrojů. Přednostně se mají používat přístroje založené na principu měření elektrické kapacity, neboť jimi zjištěné výsledky nejsou ovlivňovány vodivými elektrolyty ve zdivu. Dosah běžně dostupných komerčních přístrojů je však poměrně malý, cca 2-4 cm. Při použití všech nedestruktivních metod je třeba výsledky porovnávat s obsahy vlhkosti zjištěnými hmotnostní analýzou v odebraných vzorcích. Průzkum salinity je zaměřen na druhy a obsah solí tvořících výkvěty - především chloridy, sírany a dusičnany. Pro objektivní analýzu se používají metody hmotnostní, titrační, iontová chromatografie a spektrometrie.
Čtěte také: Beton: prvních 24 hodin
V návrhu normy ČSN P 73 0610 z r. 2000 je uvedena klasifikace vlhkosti zdiva, vyvolaná účinky zemní vlhkosti, srážkové vody a kondenzující vlhkosti. Tato klasifikace, uvedená v tabulce, se má vztahovat na konstrukce staveb určených pro pobyt osob, vyzděných z cihel pálených, vápenopískových nebo z kamenů, u nichž se předpokládá nasákavost vyšší než 10 % hmotnostních. Zmíněné hodnocení je poněkud zavádějící, odpovídá materiálům s nasákavostí cca 20 % (např. klasickým páleným cihlám nebo vápenné maltě).
Tabulka: Klasifikace vlhkosti zdiva
| Stupeň vlhkosti | Popis | Procenta hmotnostní vlhkosti |
|---|---|---|
| A0 | Suché zdivo, původní vlhkost | do 2% |
| A1 | Zdivo mírně vlhké | 2 - 5% |
| A2 | Zdivo silně vlhké | 5 - 10% |
| A3 | Zdivo mokré | nad 10% |
Nejvýraznějším činitelem způsobujícím poruchy základového zdiva je pronikající vlhkost. Jedná se buď o vzlínající zemní vlhkost, v horším případě o proudící zasakující srážkovou vodu. Dalším zdrojem může být i zasakování odstřikující srážkové vody v úrovni povrchu terénu. Co se dále děje s vlhkým zdivem? Pronikající voda vyplavuje vodorozpustné složky malty i kusového staviva. Malta pak po ztrátě pojiva (zpravidla vápna) ztrácí pevnost a soudržnost a dochází k jejímu postupnému rozpadu na nezpevněné kamenivo (písek), které je z ložných a styčných spár zdiva dál postupně vyplavováno. Vlhké prostředí zpravidla urychluje i průběh chemických reakcí ve stavivu i v maltě. Protože je cihelné zdivo porézní, umožňuje kapilární vzlínání vody z podzákladí. Vzlínající zemní vlhkost transportuje do základového zdiva vodorozpustné soli, které v nadzákladové části migrují k povrchu zdiva, kde při vysychání krystalizují a vytvářejí výkvěty na omítkách. U neudržovaných objektů často dochází k zakořenění náletových dřevin. U mělkých základů, s úrovní základové spáry nad nezámrznou hloubkou, dochází v zimním období i k promrzání zeminy v podzákladí. V důsledku působení výše uvedených činitelů pak může dojít ke snížení pevnosti zdiva v tlaku a jeho porušení při překročení jeho pevnosti od zatížení nadzákladovými konstrukcemi.
Další typickou konstrukcí historických cihelných staveb jsou ohradní, zárubní a opěrné a fortifikační zdi. Hlavním zdrojem poruch zdiva těchto konstrukcí jsou klimatická zatížení a jejich vzájemné kombinace. Jsou to srážková voda (déšť, sníh), změny teplot (oslunění, promrzání, teplotní dilatace) a vítr (tlak a sání větru). Z nich nejvýraznějším zdrojem poruch je srážková voda. Nejvíce namáhanou partií je koruna stěny, kde je zdivo střídavě suché a mokré, je vyluhováno pojivo z malty ve spárách krycí vrstvy koruny, dochází k rozpadu materiálu vlivem promrzání vlhkého zdiva, ke vzniku a rozvoji trhlin v koruně vlivem teplotních změn (výrazné teplotní dilatace). V oblasti pod korunou zdiva dochází k lokální koncentraci vlhkosti v místech odkapu vody z koruny zdi. K poruchám zdiva v úrovni terénu za rubem zdi dochází z důvodu nefunkčního odvodnění terénu za opěrnou zdí, kdy je srážková voda často ke stěně přiváděna spádováním terénu nad opěrnou zdí. Nechráněná či z pohledu izolace narušená rubová strana zdi je namáhána srážkovou vlhkostí zasakující do zdiva i z úrovně pod terénem za rubem zdi. Další oblastí výrazně namáhanou srážkovou vodou je ukloněná lícová plocha. Oblast nad patou zdi je často smáčena odstřikující vodou a kapilárním vzlínáním, v přímé vazbě na nasákavost cihel a malty. Dalším činitelem narušujícím strukturu zdiva jsou teplotní a vlhkostní dilatace. Stěny jsou vzhledem ke své venkovní expozici vystaveny výrazným teplotním rozdílům, u povrchových vrstev to může být až 50 °C. Tyto objemové změny se cyklicky opakují a po vyčerpání pevnosti materiálu dochází ke vzniku a následnému rozvoji trhlin. Obdobně jako u základů může být zdivo narušováno kořenovým systémem náletové zeleně. V případech, kdy byl za rubem osazen drenážní systém odvádějící zasáklou srážkovou vodu, mohlo dojít k jeho zanesení. V případě nedostatečně odvodněné rubové strany může dojít ke zvýšení zemního tlaku a statickému narušení zdiva (posun, vyklonění).
Pevnostní třídy cihel
Podle evropských norem pro tlakové zkoušky se cihly rozřazují do pevnostních tříd, které udávají nejnižší pevnost v tlaku v newtonech na milimetr čtvereční. V Česku se setkáte s označením PX, kdy X odpovídá číslu dané pevnostní třídy (například P10). Při stavbě vyšších budov je vhodné s tímto číslem počítat, aby zdivo budovu uneslo. Čím je vyšší budova a těžší střecha, tím je potřeba použít cihly z vyšší pevnostní třídy. Napříč celou budovou je však možné použít cihly z různých pevnostních tříd. Pokud stavíte šestipatrovou budovu, pro první tři podlaží použijete odolnější zdivo, kdežto na vrchní tři patra můžete použít zdivo jiné - pevností, typem i tloušťkou.
Výrobce musí deklarovat průměrnou pevnost prvků v tlaku. Touto pevností může být libovolná hodnota pevnosti, doporučuje se však používat třídy pevnosti v tlaku podle stávajícího klasifikačního systému. Kromě toho v případě potřeby musí výrobce deklarovat normalizovanou pevnost prvků v tlaku. Výrobce může kromě toho informovat, do jaké míry deklarovaná pevnost v tlaku prvků je v souladu s národním klasifikačním systémem. Stanovení pevnosti zdicích prvků se provádí podle EN 772-1 Zkušební metody pro zdicí prvky - Část 1: Stanovení pevnosti v tlaku. Stanovení škodlivosti hrudek. Provedením zkoušky pevnosti v tlaku na vzorcích kondicionovaných pod vodou lze též stanovit škodlivost cicvárů při jejich výskytu ve zdicích prvcích.
tags: #pevnost #historicke #cihly #v #tlaku