Tato článek poskytuje komplexní pohled na problematiku parotěsných vrstev a propustnosti tepla v konstrukcích, s důrazem na význam správného návrhu a provedení pro dlouhou životnost a energetickou účinnost budov.
Význam a funkce parotěsné vrstvy
Parozábrana (někdy též označovaná jako parotěsná nebo paropropustná zábrana) je plastová fólie, která se používá pro odvádění vlhkosti a k zabránění kondenzace ve stěnách, střechách, základech nebo podlahách. Vodní pára je v těchto prostorách neustále přítomná, vzniká při výdechu, vaření, koupání i dalších činnostech. Za její srážení je částečně zodpovědné zateplení střech, podlah i stěn. Pokud vodní pára projde stěnou, stropem nebo jinou překážkou a setká se s povrchem o jiné teplotě, pak kondenzuje. Aplikací parozábrany se předchází vnikání interiérové vzdušné vlhkosti do konstrukce a její případné kondenzaci. Parozábrana zároveň plní vzduchotěsnící funkci, zamezuje výměně vzduchu mezi interiérem a exteriérem. Díky tomu je stavba chráněna před nadměrnou vlhkostí, ochlazováním, korozí, vznikem plísní i hnilob. Nezbytná je parozábrana v podkroví.
Rozdíl mezi parozábranou a parobrzdou
Při realizaci střechy se můžete setkat se dvěma pojmy - parozábrana a parobrzda. Rozdíl je ve veličině, která se označuje Sd a jmenuje se ekvivalentní difuzní tloušťka. Sd je u parozábrany např. 1000 m a u parobrzdy např. 200 m. Tedy parozábrana klade vlhkosti stejný odpor jako 1000 metrů vzduchu. Jinak řečeno, projít vlhkosti přes parozábranu trvá tak dlouho, jako když překonává 1000 m vzduchu. Parobrzda, jak už název napovídá, nezamezuje, ale brzdí. Některé parobrzdy mají schopnost odvádět přebytečnou vlhkost ve střeše zpět do interiéru, potom mají tzv. proměnlivou ekvivalentní difuzní tloušťku. Stejně jako parotěsné fólie zamezí průniku vzduchu, ale vlhkost přes ni však projde. Parobrzda bývá z důvodu dlouhé životnosti nejčastěji zhotovena z OSB nebo sádrovláknitých desek. S použitím parobrzdy je nutné počítat předem a dostatečně dimenzovat údržnost nosné konstrukce. Zda použít parobrzdu nebo parotěsnou fólii záleží na zamýšleném typu novostavby. To doporučujeme vždy pečlivě konzultovat s odborníky!
Typy a parametry parotěsných fólií
Parozábrany a další parotěsné fólie se dělí podle míry propustnosti. Při hledání parotěsných fólií nejčastěji narazíte na kategorii podstřešní (střešní) fólie. Standardně jsou parotěsné fólie vyrobeny z polyetylenu (LDPE) a vyztuženy armovací mřížkou. Dále existují fólie s hliníkovou vrstvou, která slouží k odrazu tepla zpět do místnosti a snižuje tak tepelné ztráty (tzv. reflexní parozábrana). Nejdůležitějším parametrem při výběru parotěsné fólie je její difúzní odpor. Jako parozábrana se obvykle používá silnější plastová, polyethylenová fólie. Možnou alternativou kvalitní parotěsné fólie jsou OSB desky. Při jejich instalaci je ale nutné dbát na maximální vzduchotěsnost. Tuto variantu na základě zkušeností rozhodně nelze považovat za stoprocentně funkční náhradu parozábrany.
Instalace a vzduchotěsnost parotěsné vrstvy
Při montáži parozábrany v podkroví či kdekoliv jinde je nutné respektovat pokyny uvedené v návodu. Parozábrana se obvykle lepí zevnitř budovy na tepelnou izolaci (mezi krokve) s pomocí lepidla na parozábrany. Některé fólie na sobě mají samolepicí pásku, která usnadňuje montáž. Parozábrana musí být nainstalována maximálně vzduchotěsně tak, aby správně plnila svoji funkci. Preciznost montáže parotěsné fólie je stěžejní pro její následný efekt v dané skladbě. Při instalaci parozábrany se využívá i propočtů na základě parotechnických vzorců. Vzduchotěsnost konstrukce střešního pláště rozhoduje nejen kvalita a neporušenost parozábrany, ale hlavně její kvalitní a spolehlivé vzájemné napojení. Vrstva parotěsné zábrany musí vzduchotěsně oddělit vnitřní prostory od ostatních konstrukčních vrstev a zabránit prostupu a následnému hromadění vlhkosti hlavně v tepelné izolaci. Vzduchotěsnost v podkroví souvisí s parozábranou a tepelnou izolací. Vzniká utěsněním parozábrany. Čím vyšší tloušťka izolace, tím více se špatná vzduchotěsnost ve střeše projevuje. Vzduchotěsnost se zajistí zapravením parozábrany u prostupů. Důležité je se při utěsňování interiéru nedostávat do opačného extrému, tedy nezačít bydlet v sáčku. Je potřeba následně zajistit správné větrání několikrát denně a zaručit dostatečnou výměnu vzduchu v místnosti. I když použijete ten nejkvalitnější materiál, ale aplikaci neprovedete správně, vlhkost si pod parobrzdou dokáže najít cestu. Nejčastěji se tak stane, když se parobrzda natrhne nebo pokud spoje mezi jednotlivými parobrzdami nezalepíte, tzn. parobrzda není vzduchotěsně spojená. I když to nemusí být na první pohled viditelné, tato chyba se projeví při poklesu venkovní teploty. Při práci je také vhodné využívat příslušenství a doplňky, které jsou doporučovány k dané parobrzdě.
Čtěte také: Řešení FATRAFOL pro spodní stavby
Důležité body při utěsňování
- Spoje: Na zalepení spojů parobrzdy a také na spojení detailů poslouží systémová páska Isover Vario® XtraTape. Je to univerzální jednostranná lepicí páska, se kterou se lehce manipuluje, je voděodolná a odolná vůči UV záření. V žádném případě nepoužívejte obyčejnou lepicí pásku, která rozhodně funkci parotěsné pásky nesplní a bude držet maximálně pár dní. V obou případech (parobrzda i parotěsná fólie) je nutné precizně přelepit veškeré spoje a prostupy takzvanou airstop páskou nebo lepidlem na parozábrany.
- Napojení na stěnu: Kritickým bodem zateplování je také uchycení parobrzdy na stěnu. Na tuto část nepoužívejte izolační pásku, neboť její vlastnosti nejsou vhodné na utěsnění u stěn, na kterých by nemusela dobře držet. Na tento spoj je nejlepší použít speciální tmel. Ten vždy aplikujte v minimální tloušťce pěti milimetrů. Při práci se systémem Isover Vario Xtrasafe se můžete spolehnout na tmel Isover Vario® Xtrafit. Mějte však na paměti, že podklad musí být suchý, zbavený mastnoty a nečistot a dostatečně pevný. V případě podkladů s vysokou nasákavostí doporučujeme před aplikací tmelu samotného povrch natřít nátěrem z tmelu Isover Vario® Xtrafit zředěného s vodou.
- Prostupy: Pro dlouhou životnost a kvalitu zateplení je také třeba dbát o místa, kde parobrzdou prochází například kabel. Pozor si dejte při utěsňování prostupu u komínu.
Fyzikální principy prostupu tepla a vlhkosti
Jednou z vlastností vzduchu je, že na sebe dokáže vázat vodu (resp. vodní páry), přičemž čím teplejší vzduch je, tím více vody dokáže absorbovat. Pro příklad nám poslouží vzduch o teplotě 0°C a 20°C. Při teplotě 0°C je maximální množství absorbovaných vodních par 4,8 g/m3, zatímco při 20°C je to již 17,3 g/m3 vzduchu. Jedná se o maximální množství, které vzduch dokáže pojmout, ale v reálu se v něm tolik vodních par nacházet nemusí. Poměr mezi skutečným a maximálním možným množstvím vodních par se nazývá relativní vlhkost vzduchu (RH). Pokud začne klesat teplota, vzduch dokáže pojmout menší množství vodních par. Jejich skutečné množství však zůstává stejné a zvyšuje se tak RH. Pokud se tak stane a RH dosáhne hodnoty 100 % (rosný bod), vzduch již nedokáže vodní páry pojmout a musí se jich "zbavit". K tomu dochází kondenzací vzdušné vlhkosti (přechod skupenství pára -> voda).
Vlivem běžného chodu domácnosti vzniká v interiéru vlhko, které se snaží dostat tam, kde je vlhkost nižší - ven. Na tom by nebylo nic špatného, jenže u izolovaných staveb by došlo k prostupu vodních par skrze izolaci, kde směrem ven dochází k poklesu teploty. Vzduch se tak ochlazuje, ztrácí schopnost pojmout původní množství vodních par a dochází k jejich kondenzaci v úrovni izolace. To samozřejmě nechceme, protože se tím podstatně sníží životnost i funkce izolace. K zabránění nechtěné kondenzace vodních par v izolaci domu umisťujeme parotěsnou fólii na interiérovou stranu. Tak dokážeme vzduch udržet při teplotě, při které dokáže absorbovat potřebné množství vlhkosti, aby nedošlo k její kondenzaci. Kdyby byla parotěsná fólie umístěna až za izolací (ze strany exteriéru), došlo by k prostupu a ochlazení vzduchu uvnitř izolace a fólie by tak ztratila smysl. Takto umístěná parotěsná zábrana respektuje poměr tlouštěk vrstev tepelných izolací (cca 4:1) ohledně umístění rosného bodu v konstrukci. Pod takto umístěnou parotěsnou zábranu se bude v chladnějších dnech posouvat rosný bod díky špatnému poměru tlouštěk vrstev tepelné izolace nad a pod fólií a bude hrozit zvýšená a nepřípustná kondenzace vodních par v tepelné izolaci. V případě chybné instalace parozábrany nebo jakýchkoliv prasklin či otvorů může docházet k vyšší spotřebě tepla, k poškození základů, střechy a stěn i k nebezpečným situacím v případě, kdy by vlhkost pronikla k elektrické instalaci.
Tepelný odpor a součinitel prostupu tepla
Tepelný odpor R (m²·K/W) charakterizuje izolační schopnost konstrukční vrstvy o tloušťce d [m]: R = d/λ. Celkový tepelný odpor složené konstrukce je součet odporů jednotlivých vrstev: R = R1 + R2 + R3 + ... Určitý tepelný odpor se projevuje i při površích konstrukce, na rozhraní s obklopujícím vzduchem, jako důsledek šíření tepla prouděním vzduchu a sálavé výměny tepla s obklopujícími povrchy (šíření tepla sáláním).
Výpočty a požadavky norem
Tepelně-technickým výpočtem se posuzuje celá skladba konstrukce nejen na hodnotu součinitele prostupu tepla, ale také se posuzuje riziko kondenzace. Z tohoto výpočtu vyplynou požadavky na parozábranu (potřebný difuzní odpor, správná poloha parozábrany ve skladbě konstrukce). Výpočet prostupu tepla vícevrstvou neprůsvitnou konstrukcí umožňuje určit tepelný odpor a součinitel prostupu tepla konstrukce dle platných norem a výsledek porovnat s požadavky aktuální ČSN 73 0540-2:2011 Tepelná ochrana budov - Část 2. Výpočet je naprogramován v souladu s ČSN 73 0540-4 Tepelná ochrana budov - Část 4: Výpočtové metody a ČSN EN ISO 6946 Stavební prvky a stavební konstrukce. Do výpočtu lze zadávat konstrukce s tepelnou izolací proměnné tloušťky, konstrukce se systematickými tepelnými mosty, střechy s opačným pořadím vrstev. Nadměrná korekce uvedená pro obrácené střechy zohledňuje proudění dešťové vody mezi tepelnou izolací a hydroizolační vrstvou. Požadavky na izolační kvalitu konstrukcí se v průběhu let postupně zpřísňovaly.
Pokud jsou v konstrukci přítomny nepravidelnosti a jiná oslabení tepelněizolačních vrstev, musí se odpovídajícím způsobem hodnota součinitele prostupu tepla zvýšit. Požadované hodnoty součinitele prostupu tepla se použijí pro základní hodnocení konstrukcí a jako vstupní údaj pro výpočet referenční budovy v hodnocení energetické náročnosti. Použití hodnot doporučených je vhodné všude tam, kde tomu nebrání technické, ekonomické nebo legislativní překážky. Hodnoty doporučené pro pasivní budovy se použijí zejména pro předběžný návrh konstrukcí takových budov. Kvalitní zateplená konstrukce by měla mít projekčně stanovenou tzv. roční bilanci vodních par, což je množství, které je přípustné, aby ve skladbě pouze zkondenzovalo a zůstalo v ní. V případě, že je výpočtem prokázána nutnost provětrání skladby mezi pojistnou hydroizolací a tepelnou izolací, jedná se o tzv. dvouplášťovou (větranou) konstrukci.
Čtěte také: Komplexní průvodce Ondutiss Reflex 90
Vliv větrání na tepelný odpor
Rozlišujeme tři typy dutin z hlediska větrání:
- Nevětrané (uzavřené) považujeme za zvláštní vrstvu konstrukce. Kromě vedení tepla se zde projevuje proudění a sálání. Proto jsou hodnoty tepelného odporu této vrstvy závislé i na směru tepelného toku, tloušťce vrstvy a orientaci (svislé, vodorovné).
- Větrané (otevřené), kde se předpokládá propojení s venkovním prostředím. Tím vzniká dvouplášťová (větraná) konstrukce. Zjednodušeně se předpokládá, že v dutině je stejná teplota jako venku.
- Slabě větrané se označují takové vrstvy, které mají částečné propojení s venkovním prostředím. Může se například jednat o průběžnou dutinu za venkovním režným zdivem, kde jsou záměrně ponechávány některé svislé spáry volné (nevyplněné maltou) pro zajištění odvodu pronikající vlhkosti a podporu vysychání zdiva.
Měření tepelné vodivosti a tepelných ztrát
Podle účelu měření se měřicí metody dělí na laboratorní a provozní. Laboratorní metody se používají v laboratořích, kde se měří za přesně definovaných podmínek s přesností 5 %. Za těchto podmínek jsou pro daný vzorek tepelné izolace měření reprodukovatelná.
Laboratorní metody
Používané laboratorní metody jsou zejména metoda desková (Poensgenova), metoda válce (Van Rinsumova) a metoda koule (Nusseltova).
- Metoda desková (Poensgenova): Zařízení je určeno k ověřování tepelné vodivosti izolačních vzorků tvaru rovinných desek. Měří se dva stejné vzorky (rozměrů, kvality) položené vodorovně. Mezi nimi je uložena měřicí deska, která po čtvercovém obvodě má kompenzační pás. Měřicí deska je elektricky vytápěna a měří se její tepelný příkon. Okrajové kompenzační pásy jsou rovněž elektricky vytápěny k zamezení okrajových ztrát. Optimální tloušťka měřeného vzorku tepelné izolace je 0,2.l, kde l je délka strany měřené desky. Použitelný rozsah teplot této metody je 0 až 300°C.
- Metoda válce (Van Rinsumova): Je prakticky jedinou používanou metodou pro ověřování izolací potrubí o průměrech 20 až 250 mm. Elektricky vytápěná trubka (měřicí úsek) o uvedeném průměru má na povrchu čidla k měření teplot. Na povrchu je trubka opatřena měřenou izolací. Povrch měřené izolace je rovněž opatřen čidly k odečtu povrchových teplot. Dá se předpokládat, že tepelný tok prochází kolmo k ose potrubí a že ztráty okrajů jsou rovny nule. Na povrchu celého zařízení je instalována děrovaná fólie s odstupem od povrchu, která zabrání nežádoucímu proudění okolo povrchu.
- Metoda koule (Nusseltova): Je určena pro měření tepelné vodivosti sypkých, volných vláknitých apod. materiálů. Jde o dvě soustředné koule, kde vnitřní koule je podepřena v meziprostoru izolačním materiálem a elektricky vyhřívána. Regulací topného proudu se řídí povrchová teplota vnitřní koule. Povrchové proudění vzduchu se omezí. Koule je osazena čidly k odečtu teploty. Průměr vnitřní koule je obvykle 150 mm a vnější 300 mm.
Provozní metody
Provozní metody se používají v provozních podmínkách. U provozních metod nejsou teploty přesně definovány a měření je závislé na možnostech měřicí metody. Přesnost naměřených hodnot, tj. tepelného toku, popř. tepelné vodivosti je horší než 5 %. Provozní metody ověřují tepelně izolační vlastnosti především tepelnou vodivostí a tepelnými ztrátami. Mezi provozní metody patří metody Schmidtova, termovizní a kalorimetrická.
- Schmidtova metoda: Gumový pásek je obložen sériovým termočlánkem měřícím rozdíl teplot na tloušťce pásku 2 mm. Pásek je zavulkanizován do pasu 60 x 5 x 600 mm. Pas se přikládá k měřenému povrchu, kterým prochází tepelný tok. Ten vyvolá změnu teplot na vnitřním i vnějším povrchu zavulkanizovaného pásku a sériové termočlánky násobící změnu signalizují napětí v závislosti na velikosti tepelného toku. Po ocejchování pasu se získá konstanta pasu C. Násobením odečteného napětí na svorkovnici pasu získáme hodnotu měřeného tepelného toku. Vzhledem k cejchování pasu na rovině se tepelný tok určovaný na potrubí násobí korekčním součinitelem.
- Termovizní metoda: Tato metoda představuje způsob měření, při kterém se termovizní kamerou snímá povrch izolovaného zařízení. Termovizní zobrazení povrchových ploch umožňuje zaznamenat rozložení povrchových teplot zařízení a tak případné vady izolace, které se projevují jako tepelné mosty.
- Kalorimetrická metoda: Metoda vycházející z kalorimetrické rovnice a umožňuje stanovit tepelné ztráty či zisky na úseku rozvodu. Měřením se stanoví rozdíl teplot teplonosné látky a průtok. Při využití fakturačních měřidel tepla dodavatele a součtových hodnot fakturačních měřidel na vstupu u odběratelů lze přibližně stanovit tepelné ztráty celé sítě.
Tepelná izolace v rozvodech a zařízeních
Vyhláška Ministerstva průmyslu a obchodu č. 194/2013 Sb. ze dne 12. července 2013 stanoví technické požadavky na zařízení pro rozvod tepelné energie a vnitřní rozvody tepelné energie a teplé užitkové vody. Tato vyhláška se vztahuje na nově zřizovaná zařízení a na části zařízení. Část tepelné sítě, kterou prochází teplonosná látka o teplotě vyšší než 40 ºC, se vybaví tepelnou izolací. Tepelná izolace se chrání před mechanickým poškozením. Vnější povrch izolovaného potrubí se upraví tak, aby byl odolný vůči vnějšímu prostředí a slunečnímu záření. Izolace armatur a přírub se provádí jako snímatelná. Tepelná izolace se provede tak, aby jí neprocházely žádné kabely, vodovodní potrubí apod. Povrchy, spoje a čela tepelných izolací se opatří vhodnou nepřerušovanou parotěsnou vrstvou k zamezení pronikání vlhkosti difuzí vodních par.
Čtěte také: Vlastnosti parotěsných fólií a parobrzd
Minimální tloušťky izolace
Minimální tloušťky tepelné izolace jsou stanoveny vyhláškou pro různé aplikace:
- Minimální tloušťka tepelné izolace zásobníků teplé vody a otevřených expanzních nádob je 100 mm při použití izolačního materiálu se součinitelem tepelné vodivosti λ rovným nebo menším než 0,045 W/m.K (udáváno při teplotě 0 ºC).
- Minimální tloušťka tepelné izolace pasivních zásobníků (akumulačních nádob) je 100 mm při použití izolačního materiálu se součinitelem tepelné vodivosti λ rovným nebo menším než 0,04 W/m.K (udáváno při teplotě 0 ºC).
- Tloušťka tepelné izolace u vnitřních rozvodů do DN 20 se volí ≥ 20 mm; u DN 20 až DN 35 se volí ≥ 30 mm; u DN 40 až DN 100 se volí ≥ DN; nad DN 100 se volí ≥ 100 mm. U vnitřních rozvodů plastových a měděných potrubí se tloušťka tepelné izolace volí podle vnějšího průměru potrubí nejbližšího vnějšímu průměru potrubí řady DN.
- Při nižších hodnotách λ, než je uvedeno, se minimální tloušťka tepelné izolace de-d2 stanoví výpočtem tak, aby součinitel prostupu tepla vztažený na jednotku délky potrubí k byl menší nebo roven 0,35 W/m.K. Výpočet se provede podle vztahu uvedeného v příloze č. 1 vyhlášky.
- Rozvody s provozní teplotou +15 ºC a nižší mají tloušťku izolace podle § 6 odst. 9 vyhlášky.
Požadavky na regulaci a účinnost
Tepelná síť se dimenzuje tak, aby roční využití její schopnosti přenosu tepelné energie bylo co největší. Hodinová ztráta oběhové vody netěsnostmi při provozu v uzavřené tepelné síti může dosáhnout nejvýše 0,15 % z celkového objemu soustavy; při dlouhodobějším překračování se provádějí opatření k jejímu snížení. Hodnota vyšší než 0,5 % je považována za poruchu, kterou provozovatel dotčeného zařízení pro rozvod tepelné energie neprodleně odstraní. Účinnost užití energie z hlediska její dopravy a z hlediska tepelných ztrát je určena vztahy uvedenými v přílohách vyhlášky. Při navrhování nových a při rekonstrukci stávajících tepelných sítí se použije řešení, pro které má minimální hodnotu energetická účinnost z hlediska dopravy tepelné energie ηc a účinnost z hlediska tepelných ztrát ηz. Pro vytápění a ohřev teplé užitkové vody a všude tam, kde to pro daný účel postačuje, volí se přednostně pro přenos tepelné energie teplá voda do 90 ºC nebo do 110 ºC. Horká voda nad 110 ºC se použije pro rozsáhlé tepelné sítě určené k zásobování rozlehlých sídlišť, obcí a vzdálených odběratelů. Výpočtová teplota ve vratném potrubí se volí nižší nebo rovna 70 ºC. Tlak v teplovodní a horkovodní síti se za provozu udržuje ve výši, která zajišťuje, že v žádné části potrubí ani v připojeném odběrném tepelném zařízení nedojde k odpaření vody. Parametry páry se volí tak, aby s ohledem na úbytek tlaku a teploty v síti byly uspokojeny požadavky všech napojených odběratelů a aby při její dopravě byla omezena kondenzace v potrubí.
Každý spotřebič tepelné energie se opatří armaturou s uzavírací schopností, pokud to jeho technické řešení a použití připouští. Každé otopné těleso se opatří ventilem s uzavírací a regulační schopností s regulátorem pro zajištění místní regulace a u dvoubodového napojení vyjma jednotrubkových otopných soustav též regulačním šroubením. Každý parní spotřebič nebo v technicky odůvodnitelných případech skupina spotřebičů se opatří zařízením, zejména vhodně voleným odvaděčem kondenzátu, zabraňujícím vstupu páry do kondenzátního potrubí, s výjimkou spotřebičů s regulací výkonu na straně kondenzátu. Pro vytápění s nuceným oběhem otopné vody se volí teplota vody na přívodu do otopného tělesa do 75 °C. Tepelná energie předávaná do vytápěného prostoru z neizolovaného potrubí se považuje za trvalý tepelný zisk, který se uvažuje při návrhu tepelného výkonu otopných těles podle tabulek 1 a 2 v příloze č. 2, jestliže projektovaná teplota vody v rozvodu je rovna nebo vyšší než 60 ºC.
Každý zdroj tepelné energie pro ústřední vytápění, popřípadě k němu připojené předávací stanice se k zabezpečení hospodárného nakládání s tepelnou energií teplem a rovnovážného stavu mezi výrobou a spotřebou tepelné energie vybaví zařízením automaticky regulujícím teplotu otopné vody, zejména v závislosti na průběhu klimatických podmínek nebo venkovní teploty ve spolupráci s teplotou vnitřní ve vytápěném prostoru nebo podle zátěže, nebo regulátorem tlaku páry. Předávací stanice se přednostně zřizují samostatně pro jednotlivé odběratele. Společné stanice pro více odběratelů se při rekonstrukcích nahrazují stanicemi pro jednotlivé odběratele. Předávací stanice se vybavuje automatickou regulací teploty otopné vody. U vodního primárního rozvodu se u nových nebo rekonstruovaných předávacích stanic provede opatření zamezující překročení maximálního dovoleného průtoku na primární straně rozvodu u odběratele. Parní předávací stanice jsou takové stanice, kde je primární teplonosnou látkou vodní pára. Zdroje tepla se vybaví automatickou regulací umožňující centrálně snížit či odstavit dodávku tepelné energie, stejně jako zapnout a vypnout elektrická zařízení v závislosti na venkovní teplotě nebo jiné určující veličině. Volba druhu regulace upřednostňuje požadavek maximálních úspor tepelné energie. Spotřebiče se vybaví místní regulací tak, aby se dosáhlo zohlednění tepelných zisků z oslunění a vnitřních tepelných zisků. U rozvodu tepelné energie a vnitřního rozvodu vytápění a teplé užitkové vody se prokazuje seřízení průtoků měřením v jednotlivých větvích otopné soustavy tak, aby odpovídaly projektovaným jmenovitým průtokům s maximální odchylkou ± 15 %.
tags: #parotěsná #vrstva #propustnost #tepla #informace