List je vždy nadzemní část rostliny, vyrůstá na stonku a je sezónním orgánem s výjimkou vždyzelených rostlin. U vyšších rostlin se vyskytují listy, zatímco u nižších rostlin najdeme analogické orgány nazývané palístky - fyloidy.
Funkce listu
Listy plní několik klíčových funkcí, kterým se přizpůsobily tvarem i velikostí:
- Asimilační funkce: V listech probíhá fotosyntéza, což je hlavní místo tvorby asimilátů.
- Výskyt chloroplastů: Palisádové buňky jsou bez intercelulár, obsahují velké množství chloroplastů uložených podél buněčných stěn a slouží především k fotosyntéze. Buňky houbového parenchymu jsou chudší na chloroplasty než buňky palisádového parenchymu a slouží především k transpiraci.
- Výskyt idioblastů: V houbovém parenchymu se mohou vyskytovat idioblasty s krystalky šťavelanu vápenatého.
Anatomická stavba listu
Anatomická stavba listu je velmi rozmanitá. Na povrchu listové čepele je pokožka (epidermis), která je obyčejně tvořena jednou vrstvou těsně k sobě přiléhajících buněk zpravidla bez chloroplastů. Jen zřídka je epidermis vícevrstevná, například u listu fikusu. Na povrchu svrchní pokožky je výraznější vrstva kutikuly a ve spodní pokožce jsou zase častěji průduchy (u některých bylin bývají na obou stranách listu).
Mezofyl - základní pletivo listu
Základní parenchymatické pletivo vyplňující prostor mezi oběma pokožkami a svazky cévními se označuje jako mezofyl. Mezofyl je tvořen dvěma druhy parenchymu: palisádovým a houbovým parenchymem. Palisádový parenchym je tvořen jednou nebo více vrstvami protáhlých buněk orientovaných úzkou stranou k horní pokožce. Nejdelší a nejužší bývají palisádové buňky nejblíže pokožce. Houbový parenchym je tvořen z buněk různého tvaru (oválných, laločnatých nebo hvězdicovitých) s velkými intercelulárami, které jsou propojeny s průduchovými dutinami průduchů. Tyto mezibuněčné prostory, propojené s průduchovými dutinami, tvoří provětrávací pletivo.
Palisádový parenchym
- Struktura: Jedna až tři vrstvy podlhovastých buněk, většinou bez mezibuněčných prostorů. Tvořen jednou nebo více vrstvami protáhlých buněk orientovaných úzkou stranou k horní pokožce.
- Chloroplasty: Obsahuje velmi mnoho chloroplastů. Palisádové buňky jsou bez intercelulár, obsahují velké množství chloroplastů uložených podél buněčných stěn.
- Funkce: Palisádový parenchym je hlavním místem fotosyntézy v listu. Slouží především k fotosyntéze.
Houbový parenchym
- Struktura: Buňky různého tvaru s množstvím mezibuněčných prostorů. Tvořen z buněk různého tvaru (oválných, laločnatých nebo hvězdicovitých) s velkými intercelulárami, které jsou propojeny s průduchovými dutinami průduchů.
- Chloroplasty: Obsahuje méně chloroplastů než palisádový parenchym. Buňky houbového parenchymu jsou chudší na chloroplasty než buňky palisádového parenchymu.
- Funkce: Kromě výměny plynů slouží k odvádění produktů fotosyntézy z palisádového parenchymu. Slouží především k transpiraci. Z těchto důvodů je rub listu zpravidla světlejší než líc.
Typy listů podle uspořádání mezofylu
Bifaciální list
Bifaciální list mají fylogeneticky starší rostliny (dvouděložné), můžeme rozlišit svrchní a spodní část listu. U bifaciálních listů je mezofyl rozlišen na palisádový parenchym (přiléhá ke svrchní pokožce) a houbový parenchym (přiléhá ke spodní pokožce).
Čtěte také: Využití palisádových obrubníků
Na povrchu listu se nachází většinou jednovrstvová pokožka s kutikulou. U bifaciálního listu můžeme rozlišit vrchní a spodní pokožku. Kutikula suchomilných rostlin je hrubší, u vlhkomilných je tenčí. V pokožce se nacházejí průduchy, které zabezpečují transpiraci a regulaci množství vody v rostlině. Mezi pokožkami se nachází základní pletivo - mezofyl a cévní svazky.
Monofaciální list
Monofaciální list mají fylogeneticky mladší rostliny (jednoděložné). Od bifaciálního listu se liší uspořádáním mezofylu. Pod svrchní i spodní pokožkou se nachází palisádový parenchym, střed vyplňuje houbový parenchym. Listy stejnostranné (monofaciální, izolaterální) mají na rozdíl od listů různěstranných obě strany čepelí shodné. Vyvinuly se buď přeložením listu podél střední žilky svrchní stranou dovnitř a následným srůstem (kosatec) nebo pootočením listu tak, že čepel je postavena hranou ke světlu a obě strany jsou stejnoměrně osvětleny (narcis). Tyto listy mají čepele souměrné podle středem proložené roviny. Také vnitřní stavba je odlišná od bifaciálního listu. Listy oblé, válcovité, rourovité jsou souměrné podle středem proložené osy a označují se jako jednostranné (unifaciální, monolaterální). Asimilační parenchym mají po celém obvodu a svazky cévní mají stejnou polohu dřeva a lýka jako ve stonku.
Cévní svazky listu
Cévní svazky listu (žilky, žilnatina) jsou kolaterální nebo koncentrické cévní svazky. Při kolaterálních se dřevná část nachází směrem k svrchní pokožce. Dřevo kolaterálních svazků cévních směřuje ke svrchní pokožce a lýko k pokožce spodní. Svazky cévní, které tvoří v listech žilnatinu (nervaturu), jsou kolaterální (případně bikolaterální), většinou uzavřené. Svazky cévní se v listech rozvětvují a postupně se v anatomické stavbě zjednodušují. Kolem svazků cévních bývají parenchymatické a sklerenchymatické pochvy vyztužující čepel.
Typy pletiv a jejich funkce
Parenchym je pletivo tvořené tenkostěnnými buňkami izodiametrického tvaru s různou funkcí. Tyto buňky jsou metabolická centra a plní zásobní funkci. Palisádový a houbový parenchym jsou typy asimilačních pletiv, která patří do systému základních pletiv.
Základní pletiva
Systém základních pletiv se nachází mezi pletivy krycími a vodivými. Rozlišujeme pletiva asimilační, zásobní, mechanická, provětrávací, vylučovací a absorpční.
Čtěte také: Řešení Diton pro trvanlivé a estetické ohraničení
Asimilační pletiva
Pletiva osvětlených částí rostlin obsahující chloroplasty - tvorba asimilátů fotosyntézou. Nejvýznamnější je mezofyl listů (palisádový a houbový parenchym). Dále sem patří epidermis svěracích buněk průduchů, stonky (primární kůra, feloderm), kořeny epifytních orchidejí nebo některých mokřadních rostlin, modifikované listy (listeny, palisty, kališní lístky), nezralé plody.
Provětrávací pletiva
Příjem a výdej kyslíku/oxidu uhličitého, jejich distribuce v pletivech a výdej vodních par (transpirace). Rezervoár kyslíku u bahenních a mokřadních rostlin, nadlehčovací funkce. Patří sem systém intercelulár ve vnitřních pletivech + systém otvorů v krycích pletivech (průduchy, lenticely). Strukturní anatomickou adaptací na nedostatek kyslíku je vznik aerenchymu.
Tabulka: Rozdíly mezi palisádovým a houbovým parenchymem
| Charakteristika | Palisádový parenchym | Houbový parenchym |
|---|---|---|
| Tvar buněk | Podlhovasté buňky | Buňky různého tvaru (oválné, laločnaté, hvězdicovité) |
| Počet vrstev | Jedna až tři vrstvy | Variabilní, s množstvím mezibuněčných prostorů |
| Mezibuněčné prostory | Většinou bez mezibuněčných prostorů (bez intercelulár) | Velké mezibuněčné prostory (interceluláry), propojené s průduchovými dutinami |
| Množství chloroplastů | Velmi mnoho chloroplastů | Méně chloroplastů |
| Hlavní funkce | Fotosyntéza | Transpirace, výměna plynů, odvádění produktů fotosyntézy |
| Umístění v listu (bifaciální) | Přiléhá ke svrchní pokožce | Přiléhá ke spodní pokožce |
Čtěte také: průvodce výběrem palisádových obrubníků
tags: #palisadovy #a #houbovy #parenchym #informace