Omítky tvoří tradiční vnitřní i vnější finální povrch stěn budov. Chrání stěny mimo jiné před povětrnostními vlivy, pomáhají zajišťovat tepelné poměry uvnitř stavby a ovlivňují i jejich trvanlivost. Strukturou povrchu a barevností ovlivňují vysokou měrou celkový vzhled domu. Jedná se o vrstvu materiálu nanesenou na stěnu, kterou poté zpevňuje a chrání. Dále také vyrovnává spáry, díry a veškeré nepravidelnosti. Omítky jsou cementový postřik a omítky vápenné a cementové; jádrové, jednovrstvé, tenkovrstvé, štukové, vápenosádrové, sanační, strukturální, zatírané, rýhované nanášené ručně nebo strojně a nástřik plastických maltovin.
Druhy a vlastnosti omítek
Před samotným omítáním je dobré pamatovat, že omítek je více druhů lišících se pevností, složením, ale hlavně i paropropustností.
Vnitřní omítky
Vnitřní omítky se od těch vnějších liší v mnoha ohledech. I když plní zejména estetickou funkci, není finální vzhled jediným kritériem výběru. Dokážou ochránit zdivo před mechanickým poškozením a starají se také o regulaci vlhkosti vzduchu. Funkce vnitřních omítek se totiž od venkovních liší v mnoha ohledech. U omítek do interiéru hraje zásadní roli vzhled. Měly by být dokonale rovné a jednotné, bez viditelných přechodů, prasklin či rozdílů struktur. Kromě vzhledu je důležitá i mechanická odolnost. Vhodně zvolená omítka ochrání zdivo před poškozením a také zvýší pevnost konstrukčních prvků. Různé typy interiérových omítek se liší i tepelně a zvukově izolačními vlastnostmi, prodyšností a odolností vůči vzniku plísní a hub.
Typy vnitřních omítek:
- Jádrové (hrubé) omítky: Zajistí vyrovnání podkladu, samy o sobě však mají velmi zrnitou strukturu a neumožňují dokonalé vyhlazení. Můžete je ale nanášet v silnější vrstvě (až 20 mm). Jádrové omítky poměrně dlouhou dobu zrají. Při tloušťce 10 mm potřebují k vyzrání minimálně 10 dnů.
- Tenkovrstvé omítky (štuky a stěrky): Pro zlepšení vzhledu doporučujeme na hrubou omítku nanést štuk, případně stěrku. Jsou k dispozici i v pastovité konzistenci (např. oblíbený Keraštuk s obsahem kaolinu), a tak je jejich aplikace jednoduchá a bezprašná. Na rozdíl od jádrových omítek jsou tenkovrstvé (v řádu několika mm). Povrch dokonale vyrovnají, sjednotí strukturu a omezí přenos smršťovacích trhlin. Štuky jsou předurčené pro nanášení na hrubé omítky s dobrou přilnavostí.
- Vápenocementové omítky: Omítky ze směsi vápna a cementu jsou dostupné v různé velikosti zrna (hrubé i jemné). Jsou cenově dostupné a díky příměsi cementu si poradí s vyšší vlhkostí. Proto se používají i pro realizaci omítek v kuchyních a koupelnách. Mají dobrou schopnost tepelné akumulace a ve srovnání se sádrovými omítkami i lepší akustické vlastnosti.
- Vápenné omítky: Čistě vápenné omítky se v interiérech nejčastěji používají pro finální omítání ve formě štuků. Existují i hrubé vápenné omítky určené pro omítání komínů, sklepů či skladových prostorů. Ve srovnání s vápenocementovými omítkami jsou méně pevné a také více nasákavé. Pro použití do koupelen, kuchyní a na sanace vlhkých zdí se tak nehodí.
- Sádrové omítky: Hlavním konkurentem vápenných štuků jsou sádrové omítky, které z estetického hlediska patří k nejdokonalejším. Při správném provedení je sádrová omítka perfektně rovná a hladká, a to bez jakýchkoli zrníček na ploše. Sádrové omítky rychle schnou a vynikají prodyšností. Protože dokážou vstřebat vzdušnou vlhkost a poté ji do místnosti znovu uvolnit, přirozeně regulují mikroklima v místnosti. Mají však i řadu nevýhod - jsou měkké a snadněji se mechanicky poškodí (když ale budete mít po ruce sádru, snadno je opravíte).
- Hliněné omítky: Specifickým typem vnitřních omítek jsou hliněné. Představují návrat k tradičním postupům. Díky šetrnosti k přírodě a zdravotní nezávadnosti jsou stále žádanější, a to zejména u dřevostaveb. Připravují se ze směsi písku a jílu. Mohou být vyhlazené, strukturované, či reliéfní. Použít je můžete na téměř jakýkoli podklad.
- Sanační omítky: Jsou zde sanační omítky, které se hodí do sklepení a míst, které se potýkají s vlhkostí stěn a které umožní vodě se odpařovat ze stěn.
Konkrétní typ vnitřních omítek volte zejména podle požadavku na finální vzhled, náročnost aplikace, typ podkladu a odolnost vůči vysoké vlhkosti. Na zrnitých omítkách se kdejaká nerovnost či nedokonalé vyrovnání ztratí, sádrová stěrka vám ale žádnou chybu neodpustí. Plánujete-li realizaci svépomocí, při výběru materiálu tak zohledněte i míru svých zkušeností s omítáním.
Vnější omítky
Při zajišťování paropropustnosti konstrukce je důležité, aby konstrukce propouštěla vodní páru zevnitř ven (neboť vodní pára má tendenci přecházet z prostředí s větším tlakem do oblasti s menším tlakem). Vnější stěny přebírají různé ochranné funkce budovy. Musí splňovat všechny požadavky na těsnost proti povětrnostním podmínkám, jako jsou deště, krupobití, sníh, vítr, bouře, slunce, vlhkost a mokro. Je zapotřebí zajistit stavební tepelnou ochranu v zimě proti chladu, ale také v létě proti stoupajícímu teplu.
Čtěte také: Omítání OSB desek venku: Tipy a triky
Paropropustnost omítek
Informace o prodyšnosti omítky lze nalézt v technické dokumentaci výrobku, kde je uveden tzv. „faktor difuzního odporu“, značený řeckým písmenem μ. Ten je vyjádřen poměrem mezi difuzním odporem tloušťky konkrétního materiálu (vybrané omítky) a difuzním odporem vrstvy vzduchu o stejné tloušťce. Platí, že čím silnější je vrstva materiálu, kterou má vodní pára proniknout, tím větší klade difuzní odpor. Z toho pak vyplývá, že s rostoucí hodnotou μ se snižuje schopnost materiálu propouštět vodní páry.
„Je to ovšem složitější,“ říká ing. Martin Bureš, vedoucí útvaru produktmanagementu firmy Cemix, „neboť tento faktor je bezrozměrná veličina, a je proto třeba dopočítat tzv. ekvivalentní difuzní tloušťku sd, což je násobek μ a tloušťky omítky.“ Podle paropropustnosti, vycházející z hodnoty sd, jsou omítky zatříděny do různých kategorií podle normy.
Tloušťka je při výběru omítky důležitým faktorem. Například omítka s vyšší hodnotou μ se může jevit jako ne příliš optimální, ale protože se nanáší v tenké vrstvě, vychází součinitel difuzního odporu příznivěji než u omítky s nízkou hodnotou μ, která se však musí nanášet ve velké tloušťce. „Ovšem toto nelze zevšeobecnit jen na samotnou omítku“, pokračuje ing. Martin Bureš, „vždy bychom měli zohlednit i další vrstvy stěny. Zcela zbytečné je třeba použití prodyšné omítky na neprodyšný podklad, kupříkladu polystyren.“
Tepelněizolační omítky a difuzní odpor
Na zdivo ze svisle děrovaných cihelných tvárnic typu THERM, které má výborné tepelněizolační vlastnosti, se nevylehčená omítka nehodí, poněvadž v ní může docházet k nadměrnému pnutí. Omítka může po určitém čase (2 až 3 roky) doznat určitých defektů - vzniku trhlin, separace apod. z důvodu rozdílného součinitele prostupu tepla U (dříve k) obyčejné vápenocementové omítky a cihelného zdiva. Rovněž difuzní odpor je nepoměrně vyšší než u omítek lehkých a poté nedochází k příznivému odparu a vysychání omítky. Tepelněizolační omítky jsou velice prodyšné (faktor difuzního odporu vodní páry max. 15), mají minimální smrštění, tudíž nejsou náchylné k praskání a dodatečnému dotvarování. Omítka by měla vykazovat co nejnižší poměr mezi hodnotou pevnosti v tlaku a pevnosti v tahu za ohybu (což je předepsáno např. u sanačních omítek) - tento poměr by neměl přesahovat hodnotu 3.
Proces omítání
Omítání vyžaduje zručnost a cvik. Nejedná se však o nic, co byste nedokázali zvládnout bez zedníka.
Čtěte také: Typy a využití hrubé omítky
Příprava podkladu
Příprava podkladu je jedním z nejdůležitějších úkolů při omítání. Stěna musí být suchá, čistá, bez prachu a trhlin. Myslete také na to, že pokud je stěna čerstvě vyzděna, musíte ji nechat chvíli vyschnout. Vše odstraňte smetákem či kartáčem a prohlubně vyhlaďte stěrkovou hmotou. Pokud chcete omítnout jen některé části stěny, vytyčte si omítaný prostor pomocí dřevěných latí připevněných ke stěně.
Před samotným omítáním připevněte na stěnu latě, tzv. omítnice, které si pomocí provázku vyrovnáte. Tyto omítnice vám pomohou udržet stejnou tloušťku omítky a pomohou vám tak vytvořit rovný povrch. Dále si vytipujte místa, kde by omítka mohla praskat. To je většinou u napojení příček a nosných stěn, nebo v případě starších domů na místech, kde jsou drobné, staticky nevýznamné praskliny. Tyto místa je dobré vyztužit výztužnou sítí.
Všechny styky dvou různých podkladních materiálů (beton-cihla, pórobeton-cihla, heraklit-cihla apod.) ve vnějším i vnitřním prostředí by měly být vyztuženy rabitzovým pletivem nebo alkalivzdornou sklotextilní síťovinou s velikostí ok cca 8 x 8 mm. Výztuž se klade do jádrové omítky pod její povrch (krytí min. 3 mm), maximálně však do 1/3 tloušťky pod její povrch (jádrová omítka se provádí ve dvou vrstvách - do první se vmáčkne pletivo nebo tkanina a hned se nanese další vrstva).
Míchání malty
Malta na omítání se skládá z hašeného vápna, cementu, písku a případně vody. Poměr složek je 1:1:3. Malta nesmí být příliš hustá, protože by poté opadávala. Nesmí však být ani příliš řídká, protože by naopak stékala ze stěny. Dále čtěte pokyny výrobce. Přichází na řadu smíchání omítky s vodou (opět dle pokynů výrobce). Přestaňte míchat ve chvíli, kdy ve směsi nebudou žádné hrudky. Nechte několik minut odstát a poté znovu zamíchejte. Dávejte si také pozor na čas.
Nanášení omítky
Omítání nelze provádět za všech teplotních podmínek. Většinou se jedná o teploty od 5 do 35 °C. S nízkou teplotou může dojít k narušení struktury a následnému opadání omítky.
Čtěte také: Použití Sanacni Omítky Weber
Vnitřní omítky se provádějí nejdříve po dvou měsících od vyzdění stavby, když je zdicí malta dostatečně vyzrálá a vlhkost zdiva, zejména v zimních měsících, nepřekračuje stanovenou mez uvedenou v ČSN 73 2310 Provádění zděných konstrukcí. Pro vnější omítky platí, že se mohou provádět nejdříve dva měsíce po vnitřních omítkách, aby došlo k dostatečnému vysušení zdiva.
Naneste rovnoměrnou tloušťku omítky na stěnu. Nezapomeňte i na vyrovnání případných šikmých stěn. Při omítání nejlépe poslouží zednická naběračka či zednická lžíce. Naberte maltu a uvolněným zápěstím ji naneste. Pro správnou funkci omítky je nutné dosáhnout patřičné tloušťky okolo 1,5 cm. Stěnu vždy omítejte od spodu nahoru. Pokud máte hotovo, vyčkejte na lehké zaschnutí a poté vyjměte omítníky.
Štukové omítky
Štuková omítka se nanáší na navlhčenou jádrovou omítku. Natahuje se v tenké vrstvě pomocí ocelového hladítka, na které naberete dvě lžíce omítky. Poté nechte omítku zavadnout až na 40 minut. Další fází je uhlazení, které provedete pěnovým či molitanovým hladítkem mírně namočeným ve vodě. Vedle štukových omítek je v sortimentu celá řada stěrek, které mohou představovat finální povrch. Jsou zde například omítky silikátové, akrylátové i dekorativní.
Štukové omítky nejsou základní omítka - je to finální povrchová úprava stěn. Jde o tenkou vrstvu (1-3 mm), která vytváří hladký, estetický povrch. Štuk se používá tam, kde chcete elegantní, nadčasový vzhled. Hodí se do obývacích pokojů, ložnic, chodeb nebo kanceláří. Důležité je, že štuk vyžaduje dobrý podklad. Nenapravuje nerovnosti - naopak každou nerovnost zvýrazní. Štuk se nikdy neaplikuje přímo na holé zdivo. Potřebujete nejdřív základní omítku - sádrovou nebo vápenocementovou. Celý proces je časově i technicky náročnější než klasická omítka s malbou. Proto štuk stojí více. Ale výsledek je odlišný - stěny mají hloubku, matný lesk a jemnou strukturu, kterou malířská barva nedokáže napodobit. Kvalitně provedený štuk vydrží desítky let bez nutnosti renovace.
Vícevrstvé omítání
Omítání se zpravidla provádí ve třech vrstvách ručním nebo strojním způsobem.
- Spojovací vrstva: Nejprve se nanáší spojovací vrstva z řídké cementové malty. Postřik se provádí síťovitě s minimálním pokrytím 50 %. Pokud je podklad velmi suchý, je vhodné jej podstříknout lehce vodou, aby se tzv. nespálil. Pro postřik (tzv. „špric”) se používá cementová nebo vápenocementová malta. První vrstva plní spojovací funkci mezi omítkou a zdivem (nosné vnitřní stěny, obvodové stěny, příčky). Pokud jsou spáry po zdění hlubší než 10 mm, je nutno použít cementovou postřikovou maltu o přídržnosti min. 0,3 MPa. Spotřeba této řídké malty je cca 4 kg·m-2.
- Jádrová vrstva: Pro nanášení jádrové vrstvy použijeme omítku lehkou s objemovou hmotností v zatvrdlém stavu pod 1300 kg·m-3 nebo tepelněizolační se součinitelem tepelné vodivosti λ max. 0,2 W·m-1·K-1 nebo se součinitelem tepelné vodivosti λ max. 0,1 W·m-1·K-1. Druhá vrstva plní vyrovnávací funkci a provádí se z jádrových vápenocementových omítkových směsí.
- Finální vrstva: Pro konečnou vrstvu tvořící podklad pro malbu se používá štuková vápenná nebo vápenocementová omítka s velmi jemnou zrnitostí do cca 0,5 mm nebo jen jemnou zrnitostí do cca 1 mm, která se upravuje filcováním. Na vápenocementové omítky lze bez problémů lepit keramický obklad. Pro méně exponované rovné povrchy lze použít vápennou maltu, která však má nižší pevnost a přídržnost a je více nasákavá, proto ji nelze použít do prostorů se zvýšenou vlhkostí. Pro nanášení vápenných omítek platí podobné podmínky jako pro omítky vápenocementové. Pro konečnou vrstvu tvořící podklad pro malbu se používají pouze štukové vápenné omítky.
Omítky se dodávají v úpravě pro strojní nebo ruční zpracování. Podle rovinnosti zdiva se vybere typ omítky. Pro velice rovné zdivo lze použít omítky se zrnitostí do 1,5 mm, které se nanášejí v tloušťce do 10 mm. Pro méně rovné zdivo se používají omítky se zrnitostí do 2,5 mm, které se nanášejí v tloušťce od 10 do 20 mm. Pro větší tloušťky omítky než 20 mm volíme omítky se zrnitostí do 4 mm. Tyto omítky můžeme nanášet v jedné vrstvě až do tloušťky 25 mm. Strojní omítky jsou modifikovány přísadami tak, že při max.
Normy a specifikace pro omítky
ČSN EN 998-1
Pro tyto omítky platí EN 998-1 Specifikace malt pro zdivo - Část 1: Malty pro vnitřní a vnější omítky, která rozděluje tyto omítky podle záměru výroby, způsobu výroby a vlastností nebo použití. Každá omítka musí být deklarována svojí zkratkou (např. obyčejná malta pro vnitřní a vnější omítku) a dále kategoriemi rozsahu pevností v tlaku po 28 dnech, kapilární absorpcí vody a tepelnou vodivostí (u tepelněizolačních malt, u ostatních pouze hodnota). Dále musí být deklarována objemová hmotnost v suchém stavu, přídržnost a způsob odtržení, propustnost vodních par, trvanlivost a reakce na oheň, pro jednovrstvé omítky navíc ještě soudržnost po cyklech uložení. Výrobce musí zajišťovat provedení „Počáteční zkoušky typu výrobku“ a provozuje systém řízení výroby podle této normy. Tato osvědčení platí v celé Evropské unii a malty mají na obalu nebo v průvodní dokumentaci označení CE.
Sádrové a vápenosádrové omítky
Sádrové nebo vápenosádrové omítky se používají jako jednovrstvé. Na tyto omítky se vztahuje norma EN 13279. Hmoty se sádrovým pojivem jsou vysoce progresivní materiály, které zkracují čas výstavby, neboť k tvrdnutí potřebují velice krátkou dobu. Umožňují provádění některých pracovních operací, které nejsou s hmotami na jiné bázi možné, jako je např. provádění vyrovnávací jádrové a štukové vrstvy v jednom pracovním kroku nezávisle na tloušťce vrstvy nebo zkrácení, popř. Sádrové hmoty se používají výlučně ve vnitřních prostorách a tam, kde nedochází k nadměrnému vlhkostnímu zatížení. Hmoty musí být chráněny před zemní vlhkostí a proti vodě obecně, poněvadž sádrové výrobky po kontaktu s vodou měknou, snižují své pevnosti, hmota nasává vodu a mírně bobtná. Pokud se sádrové hmoty použijí v koupelnách a sprchách, musí být opatřeny keramickým obkladem, aby se zamezilo vniku vody do hmoty. Běžná vlhkost sádrovým hmotám nevadí, nesmí však přesáhnout rosný bod. Povrch cihelných tvárnic se pod sádrové hmoty nemusí nijak upravovat (není potřeba postřik vodou ani postřikovou maltou), musí být zbaven prachu, nečistot a zbytků mastnot. Omítky jsou jednovrstvé vnitřní hmoty, které plní funkci vyrovnání povrchu i funkci konečné vrstvy. Nanášejí se na stěnu nebo strop strojním zařízením, event. ručně. Omítková směs může být pro snadnější aplikaci vylehčená perlitem. Zrnitost těchto omítek je do 1 mm a povrch se po mírném zavadnutí zfilcuje nebo se vyhladí ocelovým hladítkem.
Doplňkové úpravy a postupy
Ošetření solí a cementování
Nástřikem roztokem "Esco - Fluat" se rozumí imobilizace solí přípravkem ESCO-FLUAT, jehož prostřednictvím jsou soli rozpustné ve vodě (chloridy, dusičnany a sírany) přeměněny na nerozpustné resp. těžko rozpustné sloučeniny. Toto ošetření solí se provádí především jako doplňkové opatření, kterým se zabraňuje pronikání snadno rozpustných solí do ještě čerstvé, nehydrofobní sanační omítky během fáze zrání. Cementováním (pačokováním) mlékem z cementu (vápna) se rozumí nátěr konstrukcí jejichž povrch nebude omítán, obkládán nebo malován mlékem z šedého nebo bílého cementu nebo vápna. Obsahem standardu je i namíchání mléka a nanesení štětkou nebo stříkáním.
Vyspravení a potažení pletivem
Vyspravením povrchu neomítaných betonových nebo železobetonových konstrukcí monolitických i prefabrikátovaných a zatření spár z cihel, stropnic nebo desek se rozumí vyspravení s rozetřením vysprávky do ztracena. Potažením povrchů pletivem se rozumí potažní povrchů stropů rovných, trámových, (žebrových), zaoblených (kleneb), stěn, pilířů nebo ostatních ploch rovných i zaoblených v ploše nebo v pruzích na plném podkladě nebo na podkladě s dutinami (pod omítku) pletivem rabicovým, keramickým, sklotextilním nebo jiným, funkčně podobným.
Často kladené otázky o štukových omítkách
Zde uvádíme odpovědi na nejčastější dotazy týkající se štukových omítek, které vám pomohou lépe pochopit jejich vlastnosti a použití:
| Otázka | Odpověď |
|---|---|
| Jaký je rozdíl mezi jádrovou a štukovou omítkou? | Jádrová omítka slouží k vyrovnání stěn, zatímco štuková omítka je jemná finální vrstva, která vytváří hladký povrch připravený pro malování. |
| Jsou štukové omítky vhodné i pro rekonstrukce? | Ano, často se používají při rekonstrukcích bytů a domů pro sjednocení a vyhlazení starších stěn. |
| Jak hladký povrch štuková omítka vytvoří? | Vytváří jemně hladký a rovnoměrný povrch ideální pro běžné malby i dekorativní nátěry. |
| Je nutné stěny po štuku ještě brousit? | Ve většině případů není potřeba rozsáhlé broušení. Povrch je po správné aplikaci připravený k penetraci a malbě. |
| Praskají štukové omítky? | Při správné aplikaci a vhodně připraveném podkladu je riziko praskání minimální. Důležitá je kvalita podkladu i technologický postup. |
| Jsou štukové omítky prodyšné? | Ano, umožňují přirozené dýchání stěn a přispívají k příjemnému vnitřnímu klimatu. |
| Jak dlouho trvá realizace štukových omítek a kdy je možné začít malovat? | Doba realizace závisí na velikosti prostoru, obvykle několik dní včetně schnutí jednotlivých vrstev. Malování je možné po dostatečném vyschnutí omítky, obvykle po několika dnech až týdnech podle podmínek na stavbě. |
tags: #omitka #sten #slozitost #2 #co #to