Omítky tvoří stejnoměrné a opticky přitažlivé povrchy stěn. Nemají jen dekorativní účel, slouží jako ochrana zdiva a zabraňují jeho trvalému poškozování povětrností. Omítání svépomocí může na první pohled působit složitě, ale s jasným postupem dává všechno smysl. Jestliže se rozhodnete nanášet omítky svépomocí a ušetřit poměrně výraznou částku, je potřeba si dopředu připravit nejen požadovaný stavební materiál, ale také nářadí a trochu si práci rozplánovat. Technologický postup omítky není nijak náročný, ale je potřebné chytit správný grif do ruky. Omítky svépomocí dávají smysl hlavně tehdy, když chcete mít práci pod kontrolou, neřešíte časový tlak a jde vám o běžné úpravy interiéru. Není nutné být profesionál - důležité je pochopit základní postup, připravit podklad a pracovat pečlivě.
Typy omítek a jejich výběr
Při výběru omítky je důležité zohlednit místo použití, stav podkladu i požadovaný výsledek. Ne každá omítka se hodí všude - některé slouží jako základní vrstva, jiné jako finální úprava a další řeší specifické problémy, jako je vlhkost nebo tepelná izolace. Na vlhké zdi totiž není vhodné používat sádrové ani cementové omítky, které by mohli později opadávat. Na vlhké zdi je pak nejlepší použít pod štuk vápennou omítku. Jádrová omítka patří k nejpoužívanějším typům a tvoří základní vrstvu omítkového systému. Různé typy omítek vytvářejí odlišnou strukturu i finální vzhled stěny. Dle použití se dají omítky dělit na jednovrstvé, vícevrstvé a zateplovací systémy. Druh použitého pojiva jednoznačně vymezuje oblast použití daného výrobku.
Vnitřní omítky
Omítání svépomocí se nejlépe hodí pro vnitřní omítky, kde nemáte extrémní nároky na rychlost ani dokonalost strojového provedení. Velmi častým případem je vnitřní omítka na cihlu, ať už jde o nové příčky, nebo staré zdivo po oklepání původní vrstvy. Jako vnitřní omítky se použijí lehké, vylehčené nebo obyčejné vápenné nebo vápenosádrové omítky. Pro stěny z tvárnic vyšších hmotnostních tříd se používají vápenocementové omítky s cementovým přednástřikem. Pokud se nepoužívají speciální tenkovrstvé typy omítek, je minimální tloušťka vnitřní omítky 10 mm.
Vnější omítky
Pro vnější omítky se doporučuje používat dvouvrstvé omítkové systémy. Při větší tloušťce by mělo být provedeno jádro ve dvou nánosech „čerstvý na čerstvý“. Pokud se nepoužijí speciální tenkovrstvé druhy omítek, je minimální tloušťka omítky 15 mm. Vnější omítky odpuzující vodu musí mít koeficient povrchové nasákavosti podle ČSN 72 2448 menší než 0,5 kgm-2h-0,5. Vnější omítka se na jednovrstvé zdivo nanáší ve dvou variantách.
Tepelně izolační omítky a zateplovací systémy
Tepelně izolační omítky jsou dodávány jako dvouvrstvé systémy. Jádro tvoří speciální velmi lehká omítka a vrchní vrstvu vodoodpudivá omítka obvykle s vloženou sítí. Pro tepelně izolační omítky musí být použity výhradně suché, továrně vyráběné maltové směsi. Zdivo z Liaporu je vhodným podkladem pro tepelně izolační omítky. Tepelně izolační omítka má mít tloušťku alespoň 30 mm. Pro dosažení minimálního požadovaného tepelného odporu (R=2,6 m2.K.W-1) slouží kontaktní zateplovací systém. Kontaktní systémy omezí tepelné ztráty v zimním období, nejsou však schopny dokonale chránit konstrukci před teplotními zisky v letním období, kdy se může teplotní účinek negativně projevit na napjatosti vnitřní nosné konstrukce. Myšleno tedy použitím různých vrstev materiálů s různými tloušťkami a fyzikálně technickými vlastnostmi. Kontaktní zateplovací systém se skládá z několika vrstev:
Čtěte také: Omítání OSB desek venku: Tipy a triky
- Kontaktní vrstva: Jedná se o konstrukční vrstvu, která zprostředkovává kontakt nosné (původní) konstrukce s tepelnou izolací. Zpravidla se jedná o maltovou směs na bázi cementu a jemných vápencových drtí, jež je zušlechťována přísadami zlepšujícími zpracovatelnost a přilnavost čerstvé malty k podkladu.
- Tepelný izolant: Je to vrstva zprostředkovávající funkci tepelného izolantu připojeného pomocí kontaktního tmelu s nosnou konstrukcí. Tepelným izolantem je většinou deska z minerální vlny, nebo pěnového polystyrenu.
- Armovací vrstva: Je tvořena speciální omítkou, jež obsahuje tkaninu ze skleněných vláken. Ta zajišťuje jednolitost finálního povrchu bez trhlin v místě spojů a materiálových přechodů. Armovací tkanina je sklotextilní síťovina s alkalivzdornou povrchovou úpravou s velikostí oka 4x4 mm (příp. 5x5 mm). Důležitou vlastností této vrstvy je pevnost v tahu za ohybu (MPa), součinitel difuze vodních par a rovněž zpracovatelnost.
- Finální povrch: Tvoří omítky - modifikované pasty, které umožňují větší deformace bez vzniku trhlin. Této finální úpravě předchází provedení penetračního nátěru na bázi akrylátové disperze a minerálního plniva. Struktura povrchu bývá v zrnitosti od 1 - 6 mm.
- Doplňky: Nedílnou součástí zateplovacího systému jsou doplňky umožňující bezproblémové provádění a funkci systému jako celku.
Nářadí pro omítání
Pro vlastní omítání je samozřejmě potřeba řada nářadí, které je nutné si předem nachystat. Jedná se především o:
- zednickou lžíci
- vodováhu
- olovnici
- zednické hladítko
- zednickou naběračku
- velkokapacitní vědro
- zednickou stěrku
- míchadlo
- stahovací lať
- zednickou skobu
Hodit se může i ruční omítačka, pokud se rozhodnete pro špricování zdí. Dále se může samozřejmě hodit klasická míchačka, zejména pokud omítáte větší plochy. Pro přepravu namíchané směsi se pak jistě hodí stavební kolečko. Nesmíte opomenout ani omítníky nebo fasádní špachtli, pokud chcete zhotovovat tenkovrstvé omítky.
Příprava podkladu
Správná příprava zdi je jeden z nejdůležitějších kroků při omítání zdí. Pokud se podklad podcení, omítka nemusí dobře držet, může praskat nebo se časem odlupovat. Správná příprava zdi rozhoduje o tom, jak bude omítka držet a jak dlouho vydrží bez prasklin. Než se pustíte do samotné práce, je dobré si celý postup krátce projít.
Kontrola zdiva a opravy
Před samotným zahájením prací je nejprve nutné změřit vlhkost zdiva takzvaným vlhkoměrem. Pohybovat by se měla do 6 hmotnostních procent v letním období a do 4 hmotnostních procent v zimě. Zdivo zvlhčené z důvodu špatné ochrany během stavby, například stékáním ze stropů, nebo zdivo promočené náporovým deštěm a podobně (vlhkost vyšší než 10 %), se nedoporučuje omítat. Je-li zdivo příliš vlhké, doporučuje se před omítáním provést jeho vysušení (přirozeně - vlivem teplého počasí nebo pomocí vysoušečů). Podklad se nejprve nutné opravit, konkrétně musíte věnovat pozornost výtlukům a trhlinám ve zdivu. Pokud jsou trhliny ve zdi hluboké je potřeba zvážit jejich příčinu a případně nechat budovu zkontrolovat statikem. Výtluky a trhliny je možné zaplnit různými materiály; v případě výtluků je vhodné dozdění nebo zaplnění maltou. U trhlin můžete dle velikost volit mezi maltou, tmelem, ale i polyuretanovou pěnou. Aby byl podklad rovný, používá se k vyplnění drážek a spár zdicí malta. Lze také použít polyuretanovou pěnu (PU). Po jejím vytvrdnutí se musí pěna vyříznout do hloubky cca 3 cm a tento prostor opět vyplnit zdicí maltou. Vyhneme se tím riziku vzniku trhlin v těchto místech. Po opravě je potřeba materiály, zejména maltu, nechat zaschnout, abyste omítáním neuzavřeli vlhkost ve zdi. Zároveň je nutné zkontrolovat, zda jsou všechny spáry zcela vyplněny. Všechny spáry ve zdivu musí být vyplněny maltou. Zdivo bez trhlin lze omítat ihned. Je-li totiž zdivo dlouho nechráněné na povětrnosti, snižuje se jeho kvalita.
Penetrace nebo špric?
Po zaschnutí zdi je načase se rozhodnout, zda budete chtít zdi penetrovat nebo nahodit špric. Obojí má za úkol zvýšit přilnavost nahazované jádrové omítky, a to i když jsou značně rozdílné.
Čtěte také: Typy a využití hrubé omítky
- Špric: Špric je zrnitá řídká hmota, konkrétně velmi řídká vápenná omítka, kterou nastříkáte na navlhčenou zeď nejlépe za pomoci ruční omítačky. Špric zdi jako by ušpiní a zdrsní, aby na nic lépe držela nahazovaná omítka. Špric je řídká hrubozrnná malta, která musí být tak řídká, aby ze zednické lžíce stékala. Na vzhledu výsledku nezáleží, důležitější je rovnoměrné rozložení nástřiku na podkladu. Na úplně nové zdivo se nanáší základní nástřik ve vrstvě jen zpola krycí. Na zdivo staré nemá základní nástřik naopak být řídký, neboť je potřeba zakrýt plně omítané starší zdivo. Moderní lehčené omítky, které se používají na tepelněizolační zdivo Porotherm obvykle nevyžadují vrstvu v podobě tradičního cementového šprice.
- Penetrace: Penetrace je jednosložková nízkoviskózní kapalina, která se na očištěné stěny nanáší za pomoci štětce. Penetrace zvyšuje přilnavost, pokud je potřeba spojit dva rozdílné materiály. Kromě toho je pak vhodná na zdi, které jsou vlhké, protože sníží jejich nasákavost. Pro vnější omítky zdiva z lehkého betonu z Liaporu se doporučuje používat dvouvrstvé omítkové systémy. K zajištění pevného trvalého spojení omítky s podkladem se používají různé adhézní můstky (penetrační nátěry) a cementové postřiky. Hlavním rozdílem mezi špricem a penetrací tak je jejich struktura a funkce na vlhkých zdech, protože penetrace vlhkosti mnohem lépe odolává. Před další prací musí zejména špric plně zaschnout, což trvá zhruba 3 dny.
Příprava omítníků
Ještě, než se pustíte do vlastního nahazování jádrové omítky, je potřeba umístit omítníky. Omítníky slouží k tomu, aby nahozená stěna byla opravdu rovná. Omítníky mohou být z různých materiálů, dříve se nejčastěji používali omítníky dřevěné, v současné době se však již jedná zejména o omítníky hliníkové. Omítníky se připevňují na zeď a musí být vyváženy vodováhou a olovnicí. Omítníky se připevňují v rozličných vzdálenostech, ale je potřeba pamatovat na to, že omítníky tvoří kolejnici pro stahovací lať a čím dál budou od sebe, tím těžší bude stahování omítky. Po přípravě podkladu se usazují omítkové lišty, které vymezují budoucí rovinu omítky. Používají se různé druhy lišt - rohové, soklové lišty a okenní profily. Soklové lišty se usazují podle budoucí úrovně spodní hrany zdiva do zdicí malty. Při provádění si lze lištu zafixovat do požadované polohy pomocí hřebíků a po vytvrdnutí malty hřebíky odstranit. Rohové lišty se osazují do zdicí malty, která je v rohu zdiva nanášena s rozestupy zhruba po půl metru. Okolo oken se poté nalepí okenní profily, které zajišťují pružné připojení omítkových vrstev k rámu oken či dveří.
Nahazování jádrové omítky
Hned následující den se může začít omítat. Před samotným nahazováním omítky je potřeba zeď lehce navlhčit. Stačí jemné pokropení vodou, ideálně konví s kropicí hlavicí. Podklad před nanášením lehčené omítky musí být zvlhčen. Jádrovou neboli hrubou omítku můžete na stěnu nahazovat ručně nebo strojově. Při ručním nahazování, pokud nemáte předchozí zkušenosti, počítejte s tím, že to hned nepůjde a je lepší si to nejdřív vyzkoušet na zdi, kterou budete mít třeba za skříní. Směs nanášejte na zeď za pomoci zednické lžíce do tzv. terčů, a to od stropu směrem dolů. Při samotném nahazování omítky použijte zednickou naběračku (fanku) nebo zednickou lžíci. Naberte omítkovou směs a uvolněným pohybem zápěstí ji nahoďte na stěnu. Pokud si nejste jistí, jak nahodit na zeď omítku rovnoměrně, počítejte s tím, že chce chvíli cviku. Při omítání zdí je důležité dodržet správný směr práce. Pro rovnoměrné stažení omítky a vytvoření pevného podkladu je důležité mít kvalitní nářadí. Následně ke stažení a zarovnání použijte stahovací lať nebo ještě lépe dlouhou vodováhu a stahujte omítku odspodu nahoru, následně pak také do stran. Lať nebo vodováhu přitom opírejte o omítníky. Omítnutou zeď je nutné stáhnout omítkářskou latí do roviny. Jádro se může provádět ve dvou nánosech provedených „čerstvý na čerstvý“, to znamená, že na čerstvou, jen zavadlou první vrstvu se nanese druhá vrstva. Plocha zdiva bez armovací tkaniny se omítá ve dvou pracovních krocích metodou čerstvá do čerstvé. Druhá vrstva se aplikuje ihned po jejím lehkém zavadnutí (15-20 minut) a doplní se na konečnou tloušťku. Poté dojde ke stažení H-latí, ale už ne pouze nahrubo jako u vrstvy první, ale naopak přesně do roviny. Na omítce můžeme po jejím zatuhnutí provést seškrábnutí takzvaným škrabákem. Tím docílíme toho, že se nám otevře struktura, uvolní se napětí a omítka bude dobře vysychat. Následně sejměte omítníky a zarovnejte vzniklé spáry a jiné nerovnosti za pomoci zednického hladítka. Do roviny staženou omítku vyhladíme polyuretanovým hladítkem. Vybraná místa zdiva, kde dochází k výraznějšímu namáhání konstrukce, ale musí být vyztužena armovací tkaninou. Jsou to například překlady nad okenními a dveřními otvory nebo schránky pro stínící techniku. Další variantou je omítání s využitím armovací tkaniny. Aplikuje se především na rodinné domy bez přesahu střechy, domy s výškou nad 2 podlaží a pro bytové domy. V tomto případě se nejprve nanesou 2/3 tloušťky omítky, srovná se fasádní latí a poté se do ní zapracuje armovací tkanina. Po ztuhnutí se omítka doplní na konečnou tloušťku.
Technologické přestávky a schnutí
Mezi nahozením jádrové omítky a finální štukovou omítkou je nutné dodržet technologickou přestávku, protože před natažením tzv. fajnové omítky musí hrubá omítka nejprve zcela zaschnout. Někdy se doporučuje nechat zasychat jádrovou omítku až týden, záleží zejména na teplotě vlhkosti v prostředí. V suchém teplém prostředí je možné si udělat technologickou přestávku třeba jen jeden den. Jádrovou omítku necháváme vysychat zhruba 2-3 týdny v závislosti na její tloušťce, teplotě a vlhkosti prostředí. Doba schnutí se liší podle typu omítky, tloušťky vrstvy i podmínek v místnosti. Správné podmínky během schnutí mají zásadní vliv na kvalitu omítky. Po nanesení omítky přichází fáze, která je pro výsledný vzhled i životnost stejně důležitá jako samotné omítání. Pokud se v této části spěchá nebo se zvolí špatný postup, může omítka praskat, mapovat se nebo se odlupovat.
Natažení finální omítky (štuku)
Konečně se dostáváte k poslední části, kterým je natažení fajnové omítky neboli štuku. Štuk se natahuje o síle cca 2 mm kovovým či plastovým hladítkem a zahlazuje se plstěným anebo pěnovým hladítkem za pomoci krouživých pohybů. Při práci pak používané hladítko stále namáčíme do vody, nebo kropíme stěnu. Na takto připravenou jádrovou omítku můžeme vytvořit několik variant finální povrchové úpravy. Nejčastěji se používají pastovité omítky. Jedná se o tenkovrstvé pružné povrchové úpravy s dobrou paropropustností a zároveň s vysokou odolností proti povětrnostním vlivům. Hladké povrchy stěn - vznikají nanášením jemné omítky, kterou je lepší si opatřit již hotovou od výrobce. Strukturované omítky - jejich kvalita závisí na složení malty a na způsobu jejího zpracování. Stříkané omítky - hrubozrnná omítka (jsou do ní přidaná písečná zrnka). Hrubé (zastřené) omítky - se musí před zatvrdnutím přetáhnout stíradlem. Jednovrstvé omítky - nanášejí se bez základního nástřiku a podle návodu výrobce v jedné vrstvě. Ušlechtilé omítky - vytvářejí plastickou strukturu povrchu a podtrhnou individualitu stavebníka. Omítky se dodávají v různých hrubostech. Zvláštní pozornost je nutné věnovat rohům místnosti, rohy a hrany tvarujte za pomoci prkna, které připevněte ke stěně zednickými skobami. Desku ukotvěte tak, aby přečnívala přesně o požadovanou tloušťku štukové omítky.
Malování a dokončovací práce
Jakmile omítka dostatečně vyzraje a povrch je suchý a sjednocený, můžete přejít k dalšímu kroku - malování. Ještě před finální barevnou úpravou se na omítku nanese penetrační přípravek, který slouží ke snížení a sjednocení nasákavosti omítky. Materiál je před použitím potřeba důkladně promíchat. Na plochu se aplikuje válečkem. Na připravenou plochu po penetraci je už konečně možné nanést omítku ve zvoleném barevném odstínu. Materiál se nanáší nerezovým hladítkem a okamžitě se do plochy strukturuje krouživými pohyby plastovým hladítkem. Následně se plocha strukturuje na čisto. Aplikací barevného nátěru se dostane omítce další ochrany a zároveň se zpevní. Po vyzrání omítky se často řeší i drobné úpravy povrchu, jako je lehké přebroušení nebo lokální srovnání nerovností. Pokud je potřeba povrch ještě jemně sjednotit, může práci výrazně usnadnit bruska na omítky nebo vhodné ruční nářadí pro finální úpravy. Po vyzrání omítky se kromě malování často řeší i další dokončovací detaily. V koupelnách nebo technických místnostech jde typicky o utěsnění rohů, spár a napojení u sanity.
Čtěte také: Použití Sanacni Omítky Weber
Specifické aspekty omítání
Omítání starého zdiva
Omítání starého zdiva vyžaduje jiný přístup než práce na nových stěnách. Staré zdi bývají zatížené vlhkostí, solemi nebo nestejnoměrnou savostí, což může výrazně ovlivnit přilnavost i životnost nové omítky. Základem úspěchu je důkladná příprava podkladu. Před samotným omítáním je také nutné zhodnotit, zda se nejedná pouze o dočasné mapy po silném dešti. Pokud se u zdiva dlouhodobě objevuje vlhkost nebo solné výkvěty, běžná omítka často nestačí. Při práci se sanační omítkou je důležité dodržet několik navazujících kroků, které zajistí její správnou funkci a dlouhou životnost. Dodržením tohoto postupu zůstane sanační omítka funkční, prodyšná a schopná dlouhodobě odvádět vlhkost ze zdiva. Při práci se sanační omítkou je přesné stažení a následná úprava povrchu klíčová.
Omítky pro Liapor a lehčený beton
Zdivo z Liaporu je díky své drsné povrchové struktuře dobrým podkladem pro omítání. Má nejnižší kapilární nasákavost mezi tepelně izolačními zdicími materiály a odnímá jen minimum vody z omítek. To dovoluje nanesení velké plochy malty před srovnáním a zahlazením, což se projeví na snížení nebezpečí spálení čerstvé omítky a zvýšení výkonu při omítání. Z uvedeného přehledu je vidět, že pro většinu typů zdiva z Liaporu jsou doporučené lehké nebo vylehčené malty a omítky a případně i tepelně izolační omítky. Liapor a Liaver jsou ideálním materiálem pro výrobu směsí pro omítky. Liapor a Liaver mohou být použity pro výrobu lehkých a vylehčených vápenných, vápenocementových i sádrových omítek. Použití lehkých a vylehčených malt pro zdivo z lehkého betonu z Liaporu je nezbytností, aby byla dodržena zásada, že na lehký materiál zdiva nemá navazovat těžká omítka. Kromě toho lehké, ale i vylehčené omítky zlepšují tepelně izolační vlastnosti zdiva. Liapor, ale hlavně Liaver umožňují výrobu tepelně izolačních omítek s objemovou hmotností nižší než 600 kg/m3 a se součinitelem tepelné vodivosti λ nižším než 0,14 Wm-1 K-1.
Moderní zdící prvky a omítky
Moderní zdivo má vysoký tepelný otvor, nižší tlakové pevnosti, navíc odlišné na jednotlivých stranách cihly. Je podstatně většího formátu, spár je méně a jsou desetinásobně tenčí. Takové zdivo je citlivé na vlastnosti jádrové omítky, má-li trvale odolávat cyklickým změnám povětrnosti. Optimální volbou jsou lehčené nebo superlehčené jádrové omítky s nízkou objemovou hmotností, blízkou zdivu na které mají být použity. Jednou z takových omítek je i Weberdur 132. Lehčená, minerální jádrová omítka s obsahem EPS granulátu a vyšším modulem pružnosti. S nízkou spotřebou a možností strojního nanášení. Vhodná pro vnější i vnitřní povrchy staveb.
Tabulka doporučených vlastností malt pro zdivo z Liaporu
| Typ zdiva z Liaporu | Doporučené malty a omítky | Minimální tloušťka vnitřní omítky | Minimální tloušťka vnější omítky |
|---|---|---|---|
| Většina typů | Lehké nebo vylehčené malty a omítky | 10 mm | 15 mm |
| S vyššími nároky na tepelnou izolaci | Tepelně izolační omítky | - | 30 mm |
| Stěny z tvárnic vyšších hmotnostních tříd | Vápenocementové omítky s cementovým přednástřikem | 10 mm | - |
Při nepřesně provedeném podkladu pro omítku, stejně jako při přílišném provlhčení podkladu, musí být pro omítání učiněna speciální opatření. Je možno buď vložit výztužné sítě do jádrové vrstvy omítky, nebo nanést na nezatvrdlou jádrovou vrstvu špachtlovou vrstvu se sítí. Při jemně zahlazeném vnějším povrchu omítky mají omítky náchylnost ke vzniku povrchových trhlin.
tags: #omitka #na #presne #zdivo #informace