Hliněná omítka je materiál, který si získává stále větší oblibu. Je ekologická, zdravotně nezávadná a dokáže v interiéru vytvořit příjemné klima. Tato ryze přírodní, ekologický materiál, který zlepšuje komfort bydlení, protože umí pracovat s vnitřní vlhkostí a regulovat tak vnitřní klima. Je v tomto ohledu ještě lepší, než sádrová omítka. Dále pak dokáže pohlcovat pachy a tím taktéž přispívá k lepšímu pocitu v místnosti.
Ekologické složení a vlastnosti
Hliněná omítka je čistě přírodní směs hlíny, písku a někdy i vláken (např. slámy nebo konopného pazdeří). Její blahodárné klima se v souvislosti s hlínou skloňuje nejčastěji. Trápí-li vás jakékoli dýchací potíže, může být právě použití hlíny v interiéru řešením. Díky tomu, že se jedná o přírodní materiál, jsou mnohem zdravější než umělé zvlhčovače vzduchu, ve kterých se mohou množit plísně a škodlivé mikroby.
Hlavní výhodou hliněné omítky je její schopnost regulovat vlhkost v interiérech. Hlína dokáže velmi rychle pohltit zvýšenou vlhkost vzduchu a následně ji uvolňuje zpět do interiéru. Této vlastnosti se dá celkem dobře využít i v koupelně, kde hliněná omítka slouží jako lapač páry a zrcadla se tak nerosí. Nejcennější vlastností hliněné stěny je to, že do jisté míry mění složení vzduchu a tím vytváří tzv. hliněné mikroklima. To se vytváří, když je omítka silná alespoň 1 cm. Hlína má nízký difúzní odpor a lepší akumulační schopnosti. Povrchy stěn zůstávají prodyšné, mají vyšší povrchovou teplotu a jejich protialergické vlastnosti zaručují, že se Vám i Vašim dětem bude doma dobře dýchat.
V topné sezóně se dobře uplatňuje akumulační schopnost hlíny. Rychle nabere teplo z ohřátého vzduchu (zvláště v kombinaci se sálavým zdrojem tepla) a postupně ho pak do místnosti zase vrací. Ani v mrazech, po přerušení vytápění, teplota ve slaměném domě neklesá o víc než 2 °C za 24 hodin, pokud je aspoň relativně těsný. Role hraje také ekologické hledisko a nižší uhlíková stopa ve srovnání s vápenocementovými materiály.
Hliněná omítka v kontextu stavebních materiálů
Nepálené cihly se používaly ve stavebnictví poměrně dlouhou dobu, než je na konci 19. století z větší části nahradily cihly pálené. V dnešní době se nepálené cihly sice stále vyrábějí, ale v omezené míře. Nedoporučuje se je používat na obvodové zdivo, protože jsou náchylné ke vzlínající vlhkosti a tak nejsou v takovém prostředí stabilní. Proto je nutné v těchto případech konstrukci z nepálených cihel velmi pečlivě odizolovat, což bývá náročné. Nepálené cihly je potřeba také něčím omítat. Za vhodný materiál je v tomto případě považovaná vápenná nebo hliněná omítka. Hlavním důvodem je elasticita, protože cihly jsou měkčí a tvárnější, a hlína i vápno jsou rovněž elastické materiály.
Čtěte také: Omítání OSB desek venku: Tipy a triky
Slaměné domy jsou z hlediska tepelné stability blíže zděným stavbám než lehkým dřevostavbám. Sláma má sama o sobě poměrně velkou tepelnou kapacitu danou mj. i skupenskými změnami vody (voda-pára) v jejích kapilárách. Hliněné omítky slaměných stěn tvoří přirozenou protipožární ochranu slaměných balíků, určují výsledný tvar domu, zajišťují tepelnou i vlhkostní stabilitu vnitřního prostředí a příznivé elektroiontové mikroklima. Mohou zajistit i dostatečnou (pro nízkoenergetický standard) vzduchotěsnost vnitřní obálky vytápěného prostoru anebo větrotěsnost fasády. Při kladení balíků do stěn na plocho váže hliněná omítka s konci stébel o něco lépe než při kladení balíků "na hranku", ale rozdíl není nijak podstatný.
Možnosti použití a estetika
Hliněné omítky si postupně hledají cestu do moderních interiérů. Většina lidí je má zaškatulkované jako součást pouze přírodních domů, chalup, rustikálních či organických interiérů v odstínu hnědé. Ve skutečnosti ale mohou být dokonale rovné, hlazené i leštěné a decentní. A dají se použít v jakékoliv moderní stavbě, včetně dřevostaveb, paneláků, bytových domů i komerčních prostor.
Hliněná omítka umí zútulnit, uklidnit a ohřát prostor. Její odstíny dokáží vyvolat příjemné emoce v minimalistickém, skandinávském i industriálním interiéru. Kromě odstínu si může klient zvolit hrubost finálního povrchu, množství slámy, plev či konopného pazdeří. Hliněná omítka může hrát různými barvami, od modré, přes hnědou, červenou a růžovou, po žlutou. Pohybujeme se ale v zemitých tónech. Základ tvoří asi 15 odstínů, do kterých lze přidat pigment a barevnou paletu rozšířit. Pro oblíbenou bílou barvu se dosáhne přidáním kaolinových jílů a bílých písků nebo speciálním nátěrem. Někdy se hliněná omítka probarvuje, aby se nemusela realizovat výmalba.
Omítky se výborně hodí například do ložnic, dětských pokojů, hotelových pokojů a všude, kde se spí. Krásně se s nimi žije i v obývacích pokojích či domácích kancelářích, kde trávíme mnoho času. Vypadají krásně v koupelnách, avšak zde je potřeba dát pozor - nejsou vhodné pro přímý styk s vodou (za umyvadla, vany, do sprchových koutů je vhodná stěrka). Je potřeba se vyhýbat místům, kde by mohly přijít do přímého kontaktu s tekoucí vodou (sprchový kout, prostor přímo za umyvadlem atp.). Hliněná omítka také nemá ráda zavlhlé stěny, kde ze země vzlíná vlhkost do stěn.
Hliněné omítky mají svůj nezaměnitelný vzhled. Jsou opakem běžně prodávaných omítek, u kterých se lpí na dokonalosti. Hliněné omítky jdou většinou trochu jiným směrem. Jejich nedokonalost vytváří z interiérů útulné prostředí. Lidé pracující s hliněnými omítkami velmi často tíhnou ke kreativitě. Interiéry jsou potom daleko nápaditější a více osobní.
Čtěte také: Typy a využití hrubé omítky
Kreativitě se meze nekladou. Do omítky můžete přidávat drcené byliny, aby omítka voněla. Můžete přidávat drcené mušle s perletí, aby se leskla nebo přidat slámu či různé rostlinné zbytky, aby vypadala přírodněji. Pokud se ale do omítky nepřidává více jak 3-5% nějakého přídavku, tak toto množství většinou zásadně neovlivní vlastnost omítky.
Aplikace hliněné omítky
Hliněnou omítku je možné aplikovat téměř na jakýkoliv podklad, ať je to pálená cihla, nepálená cihla, ytong, beton, kámen, ale i konstrukční desky jako OSB, Fermacell, SDK. Základem pro hliněné omítky mohou být standardní povrchy jako například sádrokarton, pórobetonové tvárnice, vápenopískové, keramické, pálené i nepálené cihly, OSB desky, kámen, dřevo a dokonce i stávající konvenční omítky nebo konvenční hrubé omítky.
S hliněnými omítkami se pracuje podobně jako s běžnými. Než se začne omítka nanášet na nějakou stěnu, tak se podklad musí dokonale namokřit vodou. Suchý podklad by z omítky rychle vysál vodu a s ní by se potom hůře pracovalo. Hliněná omítka oproti běžným omítkám přilne k podkladu pouze mechanicky. Proto lze hliněnou omítku nanášet pouze na savé a drsné podklady.
Hliněné omítky je možné nanášet i na nové materiály a cihelné konstrukce. Pak bude dobře fungovat i se všemi svými pozitivními vlastnostmi. Realizace takové vrstvy je proveditelná v jednom sledu. Jen je potřeba připevněnou rohož nejdřív prohodit špricem. Tento postup je velice efektivní a zaručuje, že hliněná omítka neodpadne. Je třeba dát pozor na jednu věc. Jestliže se provede hliněný špric, na který se aplikuje hliněná omítka, nemusí při klasickém nahazování dobře držet. Proto se nejprve, pokud je to potřeba, provádí kontaktní tenká vrstva, která se nazývá zaškráb, a teprve potom se nanáší finální vrstva hliněné omítky. Ještě je třeba věnovat pozornost tomu, aby se každý podklad vždy dobře navlhčil.
Aplikace na slaměné stěny
Povrch slaměných stěn je vhodné sestřihnout plotostřihem a oprášit od volných kousků stébel, aby byl podklad co nejrovnější, s co nejmenším měrným povrchem, což usnadňuje omítání. Na řadu přichází první vrstva - hliněná kaše (o konzistenci hodně hustého jogurtu). Tvoří přilnavostní můstek mezi slámou a dalšími vrstvami omítky. Kaši si připravíte rozmícháním jílovité hlíny s vodou pomocí elektrického ručního míchadla s vřetenovou metlou. Hliněnou kaši můžete nanést velkým plastovým hladítkem na slaměné stěny. Žádné vmasírovávání či vpichování omítky do hloubky balíků, jak se často traduje, není potřebné. Kaše má dostatečnou přilnavost, aby ji stačilo v první fázi nanést hladítkem mírným tlakem a ve fázi druhé rozmazat trochu větším tlakem třemi či čtyřmi prsty ruky tak, aby se odhalily všechny nerovnosti a případné dutiny. Někdy se této vrstvě říká "vrstva odhalovací", po její aplikaci stěna nepřibyde na tloušťce, opticky se spíše zúží, resp. ukáže, kde byla měkká nesoudržná místa. Hliněná kaše je vetřena těsně pod povrch slaměných stěn a lehce povrch slaměných stébel zakrývá.
Čtěte také: Použití Sanacni Omítky Weber
Jádrová vrstva nejlépe přilne ještě k vlhkému špricu, není příliš výhodné dělat zde technologickou přestávku. I když i k suchému špricu přilne omítka dobře, nahazování na vlhký jde přeci jen o něco rychleji. Jádrovou vrstvu hliněné omítky je nejsnažší provést hned po aplikaci první "odhalovací" vrstvy (přilnavostního můstku) dříve než uschne. Tloušťka jádrové vrstvy může být 1 - 8 cm dle rovinnosti podkladu a požadované míry vyrovnání. Jádrovou vrstvu je vhodné nahazovat rovnoměrně, aby následné roztažení a vyrovnání hladítkem bylo co nejméně pracné. Hliněné omítky se nedají vyhladit do dokonalé hladkosti. Na to jsou příliš hrubé. Pokud jejich povrch má být vyhlazený, tak se nanáší většinou ve dvou vrstvách a finální povrch se pouze zlehka přehladí hladítkem. Vznikne tak sametový nedokonalý povrch. Většinou se ale povrch omítek filcuje. Drobné kamínky vystoupí na povrch omítky a vytvoří tak drsnější strukturu.
Nevýhody a údržba
Nevýhodou hliněných omítek je náročnost zpracování: špric - omítka - štuk, a každou vrstvu je důležité nechat vyzrát. A pokud chcete mít povrch hladký jako u sádrové omítky, pak je třeba povrch třikrát až čtyřikrát gletovat. To se samozřejmě promítá do ceny. V místnostech s větší vlhkostí je potřeba použití hliněných omítek důkladně zvážit. Hlína dlouhodobou zátěž nezvládne a opadá. Hliněné omítky nejsou vhodné pro použití v exteriérech, protože pravidelné deště omítku splavují. Kdysi dávno se sice hliněné omítky používaly v exteriérech, ale musely se do nich přidávat kravské exkrementy, aby se zvýšila jejich odolnost vůči splavování.
Hliněné omítky nejsou tak dobře odolné vůči otěru a navíc se na jejich filcovaném povrchu mohou drolit drobná zrníčka. Doporučuje se proto po zaschnutí omítky vzít koště a povrch omést. Ještě existuje další efektivní způsob jak tuto vlastnost hliněných omítek eliminovat. Použít fixační, nejlépe silikátový nátěr, který povrch zpevní a zabrání jeho sprašování. Případně je možné povrch omítky natřít různými oleji nebo voskem anebo se může perfektně vyhladit. Hlína má samozřejmě také nějaké nevýhody. Její povrchová pevnost je nižší než u běžných omítek. Je proto nutné počítat s častějšími opravami a poněkud vyšší prašností v interiéru. Nicméně, hliněná omítka je trvanlivá, pokud se udržuje v suchu. Povrch lze v případě potřeby lehce opravit či přestěrkovat.
| Vlastnost | Hliněná omítka | Vápenná omítka | Sádrová omítka |
|---|---|---|---|
| Ekologické složení | Čistě přírodní | Přírodní | Syntetické přísady |
| Regulace vlhkosti | Vynikající | Dobrá | Spíše vytváří sušší klima |
| Mikroklima | Vytváří hliněné mikroklima, pohlcuje pachy | Čisté až sterilní | Spíše sušší |
| Elasticita | Vysoká (vhodná pro měkčí podklady) | Vysoká | Nižší |
| Odolnost vůči otěru | Nižší | Dobrá | Dobrá |
| Možnost tónování | Široká škála zemitých tónů | Omezenější | Dobrá |
| Vhodnost pro exteriér | Nevhodná (splavuje ji déšť) | Vhodná | Nevhodná |
| Hladkost povrchu | Sametový, nedokonalý povrch (pokud není gletovaná) | Hladký | Hladký |
tags: #co #je #omitka #na #hlineny #zaklad