Větrání je alfou a omegou šikmých střech. Již před koncem minulého století došlo v navrhování šikmých střech k rozsáhlým změnám. Zásadním obratem se stalo využívání podstřešního prostoru jako bytové plochy. Tomu se musela přizpůsobit celá střešní skladba a zkušenosti výrobců i prováděcích firem s novou koncepcí vyústily v doporučení navrhovat šikmé střechy se skládanými krytinami jako větrané.
V každé střešní konstrukci se vždy vyskytuje určitá míra vlhkosti, ať už byl pro zastřešení použit jakýkoliv materiál. Každodenní činností obyvatel stavby, jako je dýchání, vaření, praní a sprchování, vzniká vodní pára, kterou je nutné dostatečně odvětrávat. V opačném případě může dojít k její kondenzaci. Teplý vzduch z interiéru nasycený vodní párou prochází střešní konstrukcí. Není-li umožněno její dostatečné odvětrání, může vlivem rozdílů teplot začít nadměrně kondenzovat na chladných površích, například ze spodní strany střešní krytiny, ale i jinde.
Pochybení byť v jediné z uvedených položek povede s největší pravděpodobností k podstatnému snížení životnosti a funkčnosti celého střešního pláště, a to i při použití nejkvalitnějších materiálů. Mezi konkrétní nepříznivé důsledky kondenzace vodních par patří hniloba dřevěných prvků, snižuje se vodivost tepelné izolace, vytváří se plíseň, která může vyvolat nežádoucí alergické reakce, dochází také k puchnutí a odpadávání vnitřních maleb.
Principy odvětrávání šikmých střech
Odvětrání střešní konstrukce se provádí zpravidla pomocí odvětrávací vrstvy, která bývá navrhována mezi tepelnou izolací a vlastní střešní krytinou. Štěrbinou u okapové hrany je nasáván vzduch, který proudí průběžnou mezerou pod krytinou a otvorem u hřebene odchází do exteriéru. Dochází zde ke komínovému efektu, kdy vzduch nasátý u okapové hrany stoupá k hřebeni a zde se opět dostává do exteriéru. Tím je odvedena vodní pára, která by jinak mohla ze spodní strany krytiny začít nadměrně kondenzovat.
Dnešní střechy představují sofistikovanou konstrukci, kde střešní plášť tvoří několik vrstev a prvků. Hlavně pro budovy se zatepleným podkrovím je nutné střechy navrhovat jako dvouplášťové větrané s otevřenou vzduchovou mezerou. Dvouplášťová větraná střecha funguje na principu přirozené cirkulace vzduchu vlivem rozdílu teplot u okapu a hřebene. Proto je nutné správně dimenzovat vstupní otvor u okapu střechy a výstupní otvor u hřebene střechy.
Čtěte také: Vše o odvětrání vlhkosti sádrokartonovou předstěnou
Proudění ve dvou vzduchových mezerách mezi krytinou a pojistnou hydroizolací a zejména v mezeře mezi pojistnou hydroizolací a tepelnou izolací odvádí vlhkost mimo střešní plášť. Nově se prosazující řešení s využitím plné výšky krokví pro tepelnou izolaci. Na krokvích je provedena pojistná hydroizolace o co nejmenším difuzním odporu. Pro odvod vlhkosti mimo střešní plášť je provedena pouze vzduchová mezera mezi krytinou a pojistnou hydroizolací. Výška této mezery je dána výškou kontralatí. Platí zásada: čím delší krokve a čím menší sklon střechy, tím vyšší kontralatě.
Chybou je, pokud je větrací mezera nesprávně navržená nebo provedená, případně dokonce úplně chybí. Kromě popsaného poškození konstrukcí a problémům s tepelnou stabilitou prostoru to může vést také k zatékání a vzniku vlhkých map a plísní v podkroví. Zvláštní pozornost je nutné věnovat difúzně uzavřeným konstrukcím a nenasákavým materiálům, skrz něž se vlhkost nemůže samovolně odpařovat. Mezi ně patří právě i plechové krytiny, které jsou nepropustné pro vodu a vodní páru, nenasákavé a s dobrou tepelnou vodivostí. Plechové krytiny ve velkoformátovém provedení mají v ploše minimum spojů, čímž se snižuje riziko průniku vlhkosti pod krytinu.
Konstrukční zásady odvětrávání v hřebeni a nároží
Pro funkční odvětrání střechy samotné dodržení odvětrávacích průřezů nestačí. Je třeba brát v potaz i tvar střechy, který může kontinuitu větrání komplikovat. Větrací profil nesmí být v žádném případě přerušen překážkami, vše je třeba konstrukčně vyřešit. Z pohledu větrání se nejvíce chybuje v detailu odvodu větracího vzduchu ze střechy.
Další podmínkou správného odvětrání členitých střech je montáž větracích tašek nejen podél hřebenů, ale i podél nároží, které je z pohledu větrání v podstatě to samé jako hřeben. Argument, že v nároží střecha větrá přes hřebenáče, neobstojí. Nejčastěji k tomu dochází v již zmiňovaném nároží, kde bývají větrací tašky opomenuty buď zcela, nebo jich bývá málo. V případě valbových, stanových apod. střech se odvětrávací tašky umisťují podél linie nároží. V případě dlouhých úžlabí se odvětrávací tašky umisťují oboustranně podél linie úžlabí.
V případě větracích tašek je nejdůležitější respektovat větrací průřez konkrétního typu tašky. Mohou se výrazně lišit, a to nejen podle výrobce, ale i podle druhu tašky. Rozhodně se proto nelze řídit zaužívaným zjednodušením, že na 100 m² stačí 10 větracích tašek. Realita je taková, že spotřeba na 10 větracích taškách teprve začíná a pokračuje až k hodnotám 42 kusů u některých typů tašek. Správný a dostatečný počet větracích tašek je nutné dodržet obzvláště u pultových střech končících v atice, kde by se měla jejich četnost, v tomto případě v první řadě u pultu, stanovit dle skutečné plochy pultovou částí.
Čtěte také: Prostupy odvětrání kotle a vzduchotechniky střechou
Větrací tašky se instalují ve 2. řadě pod hřebenem a ve vrcholu (hřebeni či nároží) se doplňují o větrací pásy. Ty chrání vytvořenou mezeru mezi hřebenáčem a střešní taškou proti polétavému sněhu při současném zajištění proudění vzduchu. Pro kvalitní větrací pásy je charakteristický především velký větrací průřez, zajišťující účelné větrání střechy. Hned na druhém místě jsou vychytávky zjednodušující a zrychlující práci, jako široké lepící pásy pro spolehlivé zajištění k jakémukoliv podkladu na střeše. Použité kvalitní lepidlo navíc ani v teplých dnech neměkne a nekomplikuje stržení krycí pásky.
Na rozdíl od klasického řešení odvětrání se speciální posuvné větrací podhřebenové tašky používají podél celého hřebene hned v první řadě. Díky nim je větrání střechy rovnoměrné a neomezuje se na jednotlivé větrací průduchy. Vykoupeno je to však některými úpravami, například jinou roztečí laťování než u tašek v ploše. Jinak by mohla být funkce větrání eliminována. Přesto je montáž podhřebenových tašek rychlejší než těch větracích, minimálně usnadněná o pokládku větracího pásu. Pro instalaci podhřebenových větracích tašek hovoří i estetika.
Zvláštní pozornost dostatečnému množství odvětrávacích otvorů je třeba věnovat při pokládání hřebene a nároží do malty a při malých sklonech střechy a dlouhých krokvích. U stanových či podobných střech, které mají krátký či žádný hřeben, je třeba použít deskový záklop na kontralatích ve výši požadované větrací mezery, přičemž je třeba mít mezi kontralatěmi mezery tak, aby vzduch mohl volně proudit mezi všemi mezikrokevními prostorami.
Normativní požadavky a dimenzování odvětrání
Problematice větrání se věnují také normy a pravidla. Bohužel naše nejzásadnější norma pro šikmé střechy ČSN 73 1901 Navrhování střech - Základní ustanovení, revidovaná v roce 2011, není z tohoto pohledu ideální. Zásadním problémem je, že stanovuje stejná pravidla jak pro krytiny s vysokým, tak i nízkým difúzním odporem. Vzniklé zmatky řeší Pravidla pro navrhování a provádění střech, vydaná Cechem klempířů, pokrývačů a tesařů ČR. V jejich v současnosti platné verzi (2014) sice není samostatná kapitola o větrání šikmých střech, ale nutnost odvětrávání je zdůrazněna ve všech článcích a popisech detailů.
Střechy s odvětraným prostorem pod krytinou mají v souladu s normami DIN 4108, ÖNORM B 2219, B7219, B 7215, ČSN 730540, ČSN 731901 s Pravidly pro navrhování a provádění střech stanoveny minimální větrací průřezy:
Čtěte také: Jak správně odvětrat odpad střechou
- v okapové hraně 2,0 ‰ přilehlé střešní plochy, minimálně však 200 cm² na 1 bm okapu ve střední části musí být plocha nejméně 200 cm² na 1 metr šířky (světlá výška větrací mezery měřená kolmo na sklon střechy musí být min. 2 cm)
- u hřebene nejméně 0,5 ‰ příslušné spádové střešní plochy, tj. při délce krokve do 10 m min. 50 cm² na 1 bm šířky hřebene.
Ventilační vertikální vzduchová mezera pod střešním pláštěm je potřeba buď pro zajištění životnosti nebo stálého vzhledu použitého střešního pláště nebo zároveň pro zajištění bezproblémového odpařování vodních par ze zateplené konstrukce či prostoru pod střešním pláštěm. Tj. ventilační mezera zajišťuje, aby nedocházelo k degradaci střešní krytiny. Hlavní zdroj vodních par se totiž pod střešní plášť dostává z vnitřního prostředí domu.
Správně fungující konstrukce by tedy měla odpovídat jak normě "ČSN 731901 Navrhování střech", kde jsou dimenzace ventilačních mezer doporučeny, tak normě "ČSN 730540 Tepelná ochrana budov, část 2 Požadavky, hlava 6 Šíření vlhkosti konstrukcí", kde požadovaná možnost odpařování vodních par z konstrukce musí být vždy větší než je možnost jejich kondenzace uvnitř konstrukce.
Ventilační mezera však může fungovat jen v tom případě, pokud může dostatečným otvorem dole do mezery vstoupit venkovní vzduch, nepřerušeně proudit ve vlastní mezeře o dostatečné tloušťce až k vrcholu střechy, a u vrcholu střechy nějakým ventilačním elementem (ventilační taškou či ventilačním hřebenáčem s dostatečnou ventilační kapacitou - otvorem) se z ventilační mezery dostat zpět do exteriéru. A to zvlášť pro každé pole mezi krokvemi či kontralatěmi, na kterém střešní plášť leží.
Dimenzace tloušťky ventilační mezery pak záleží zejména na sklonu střechy, tj. podle toho zda sklon střechy je < 5°, 5°-25°, 25°-45° či > 45° a zda ventilační mezera má řešit jen pronikající vodní páry či také provozní či zabudované vodní páry uvnitř konstrukce. Dále tloušťka ventilační mezery závisí na délce střechy od vrcholu střechy (hřebene) ke spodnímu okraji (okapu), kde pokud je tato délka střechy delší jak 10 m, pak za každý další délkový metr přesahující délku 10 m se tloušťka ventilační mezery navyšuje o 10%.
Minimální požadavky na ventilační mezery a otvory pro délku krokve do 6 m
| Sklon střechy | Minimální tloušťka ventilační mezery (mm) | Minimální plocha vstupního a výstupního otvoru (cm² na 1 bm okapu/hřebene) |
|---|---|---|
| < 5° | 100 | 600 |
| 5°-25° | 60 | 300 |
| 25°-45° | 40 | 200 |
| > 45° | 40 | 150 |
Poznámka: Plocha nasávacího otvoru je myšlená jako plocha pro neomezený vstup vzduchu. Pokud je délka střechy (krokve) delší než 10 m, pak se tloušťka ventilační mezery navyšuje o 10 % za každý další délkový metr přesahující délku 10 m. Střechy s parozábranou potřebují o 40 % menší odvětrávací plochu.
Skladba střechy a její prvky ve vztahu k větrání
Aby střešní plášť vykonával správnou funkci, musí se zabránit kondenzaci vodních par. Správná volba a provedení jednotlivých vrstev jsou pro funkčnost a životnost střechy klíčové.
- Parotěsná zábrana: Úlohou parotěsné zábrany je omezit vstup vodních par do skladby střešního pláště. Důležitou zásadou je utěsnění parotěsné zábrany na okrajích a u štítů. Pokud není parozábrana provedena kvalitně, stoupající páry si zcela určitě najdou netěsnost, kterou budou pronikat do prostoru pod krytinou. Tam se vysráží a ve formě kapek zatečou zpět do místnosti. Tak může nesprávně položená parozábrana střeše uškodit − způsobí kondenzaci pouze v jednom místě.
- Tepelná izolace: Omezení úniku tepla do vyšších vrstev střechy je velice důležité. Izolace bývá natlačena až do větrací mezery nebo je nedostatečně chráněná proti proudění vzduchu. Velkým problémem je i kombinace více difuzních vrstev - například dvou fólií nad sebou - která uzavírá konstrukci a způsobuje kondenzaci.
- Difuzní fólie (pojistná hydroizolace): Z podstřeší tepelnou izolaci chrání difuzní fólie, dnes již standardní součást střechy. Má schopnost propustit vodní páry ze spodních vrstev a zároveň zabránit, aby se kondenzovaná voda dostala zpět. Je ovšem nutné zvolit vhodný typ s dostatečným prostupem par. Neměly by se používat starší typy igelitových fólií s malým prostupem vodních par. U moderních fólií stéká kondenzát po vrchní straně fólie mimo budovu. Některé z moderních fólií mohou být zespodu v plošném kontaktu s izolací. I na tento fakt je nutné se informovat. Pojistná hydroizolační vrstva chrání konstrukci před vodou, sněhem, větrem a vlhkostí, která se může dostat pod krytinu. Správně zvolená pojistná hydroizolační vrstva musí odpovídat sklonu střechy, typu krytiny a zvýšeným požadavkům, jako je zateplené podkroví, členitost střechy nebo extrémní klima. Klíčové je také správné slepení přesahů a spolehlivé napojení na okapní hranu - fólie se musí vyvést na plech, nikoli jen volně položit.
- Bednění: Bednění je nezbytné u bungalovů a vazníkových krovů, protože zde chybí vrstvy schopné stabilizovat vlhkost a chránit fólii. Používá se také tehdy, když je vyžadována vyšší třída těsnosti hydroizolace, nebo když je sklon střechy nižší než bezpečný. Nutné je i u členitých střech a tam, kde je riziko dlouhodobé UV expozice pojistné hydroizolace. U plechových krytin bývá bednění vyžadováno téměř vždy.
- Kontralatě: Kontralatě vytvářejí větrací mezeru mezi pojistnou hydroizolací a krytinou a zároveň slouží jako nosný rošt pro závěsné latě. Jejich výška musí odpovídat sklonu střechy i požadované intenzitě odvětrání. Správné provedení kontralatí výrazně přispívá k tomu, aby střecha fungovala bezchybně po dlouhou dobu. Vyplatí se proto věnovat pozornost výšce kontralatí - ta by měla odpovídat požadavkům na rozměr větrané mezery.
- Laťování: Laťování tvoří základní nosnou konstrukci pro skládanou krytinu. Klíčové je přesné rozmístění latí podle krycí délky zvolené střešní tašky, správné osazení okapní latě a přesné rozměření první rozteče. Právě první lať rozhoduje o tom, jak taška sedne do okapu a zda budou jednotlivé řady vycházet až k hřebeni bez nutnosti improvizace.
Typy odvětrávaných střešních skladeb
Pro různé typy střech a izolačních systémů existují specifické přístupy k odvětrávání:
- Dvouplášťová skladba (jedna ventilační mezera): Ventilační mezera je vytvořena jen mezi podkladem střešní krytiny a pojistnou hydroizolací v případě, kdy je jako pojistná hydroizolace (chránící tepelnou izolaci) použita vysoce paropropustná membrána a zároveň i případné bednění, na kterém membrána leží, musí být paropropustné, tj. ideálně prkenné. Ventilační mezeru pak většinou vytváří výška kontralatě. V prvním případě je jedna ventilační mezera vytvořena jen mezi podkladem střešní krytiny a pojistnou hydroizolací.
- Tříplášťová skladba (dvě ventilační mezery): Na vnější stranu krokví přijde difuzní fólie, pak kontralatě (mezi nimi vzniká žádaná vzduchová mezera, zajišťující trvalou cirkulaci vzduchu) a na ně latě či bednění, hydroizolace a vlastní krytina včetně dostatečného počtu speciálních střešních prvků (větracích tašek, větracích pásů hřebene a nároží apod.). Tříplášťová střecha umožňuje odvětrat i tepelnou izolaci, která je ukončena několik centimetrů pod horní hranou krokví a mezi ní a difuzní fólií tak vzniká další vzduchová mezera. Ve druhém případě je nutno ventilační mezeru vytvořit jak nad pojistnou hydroizolací, tj. pod nosnou konstrukcí střešní krytiny, tak i pod fólií či bedněním s nízkodifúzní fólií či lepenkou či bedněním z nízkodifúzní desky.
- Jednovrstvý integrovaný systém: Odvětrávaná střecha však není jedinou možností, jak si poradit s nežádoucí vlhkostí. Větrání pak není zapotřebí a krov se může stát pohledovým prvkem interiéru. V současné době existují různé integrované izolační systémy, které mají všechny potřebné funkce sloučeny do jedné vrstvy. Ta se pokládá mezi krokve a střešní krytinu a odvádí srážkovou a zkondenzovanou vodu do okapu.
Časté chyby a doporučení
Chyby v detailech jsou bohužel velmi časté. Mezi nejhorší patří přerušené větrací cesty - například u vikýřů, úžlabí nebo nadměrně dlouhých krokví. Další kritickou chybou je špatné napojení pojistné hydroizolační vrstvy na svislé konstrukce: stěny, komíny či střešní okna. Chyby v parotěsné vrstvě typicky vznikají při montáži. Patří k nim nepečlivé slepení spojů, chybějící těsnění u prostupů, přerušení parozábrany příčkami nebo její poškození při šroubování sádrokartonu. Izolace bývá natlačena až do větrací mezery nebo je nedostatečně chráněná proti proudění vzduchu. Velkým problémem je i kombinace více difuzních vrstev - například dvou fólií nad sebou - která uzavírá konstrukci a způsobuje kondenzaci. Vlhké dřevo, v kombinaci s nedostatečným větráním, totiž vytváří podmínky pro vznik plísní.
Parametry odvětrání upravují technické normy a její konkrétní návrh je odpovědností projektanta. Již v projektu by proto mělo být stanoveno její přesné provedení a skladba střešního pláště. V případě, že projekt zpracován není, například u rekonstrukcí starších objektů, přebírá tyto povinnosti realizační firma. Podstatná je zejména výška odvětrávací mezery a průřez vstupního a výstupního otvoru. Jakmile není jakýkoliv z těchto parametrů navržen správně, nemusí tato vrstva správně plnit svoji funkci. V případě zvýšené vlhkosti, kterou již nelze odvětrat, může kondenzát skapávat dolů. Rovněž počet a rozmístění doplňkových odvětrávacích prvků je třeba navrhnout ve vztahu ke konkrétní střeše, i to by proto mělo být specifikováno v projektu. Pozor na zmenšení průřezů přiváděcích otvorů v okapové hraně vlivem konstrukce větracích pásů apod. Norma stanovuje čisté průřezy.
tags: #odvětrávání #vazníkové #střechy #v #hřebeni #konstrukční