Nepál byl pro mě vždy místem, které chci jednou vidět. Miluji hory, treky a přírodu.
Cesta do Nepálu
Když jsem uviděla v nabídce levnou letenku do Káthmandu, bylo mi jasné, že tam chci. Také mi bylo jasné, že nechci jet s žádnou agenturou, ani chodit po horách s průvodcem. Chci tu být sama. Oslovila jsem tedy pár kamarádů, kteří už v Nepálu byli s dotazem, jak moc šílený nápad to je. Ujistili mě, že to zas tak moc šílené není. Tak jsem tedy vyrazila.
Dramatický odlet
Ještě před pěti dny bylo krásných 30 stupňů a já se vyhřívala na sluníčku u Berounky. Teď je 10 a z oblohy se valí hektolitry vody. Fouká silný vítr. Meteorologové vydávají jednu výstrahu za druhou - bude povodeň, budou padat stromy, vedení a bůhvíco ještě. A v tomto krásném čase se vydávám z Prahy na letiště do Vídně, abych odletěla do Nepálu. Nakonec to dopadlo nad očekávání dobře. D1 byla jako vymetená (nebo spíš vyplavená) a Flixbus jel na čas. Řidič byl sice lehce neurotický a dost často troubil na ostatní, kteří podle jeho názoru jeli příliš opatrně. Německy nerozumím, takže jsem jeho komentáře moc nepobrala, ale co je "Scheiße" to vím. No, hlavně, že nás dovezl.
Problémy na letišti
Na letiště jedu U3 a S7. Trochu se peru s automatem v Ubahnu - jízdenka na letiště měla stát 4,50, ale automat mi nabízí pouze za 2,40. No co, beru, co je, když tak budu dělat hloupého turistu - to mi celkem jde. Cestou na metro jsem někde v tom větru ztratila pláštěnku na batoh - to mi ta cesta krásně začíná. Už při prvním pohledu na letištní plochu vidím, že něco není v pořádku. Plocha připomíná bazén a nejsou na ní skoro žádná letadla. Když přeci jen nějaké vzlétá, za jeho koly stříká ohromný vodotrysk.
Zpoždění letu
Už ráno mi přišla zpráva, že odlet bude odložen o hodinu a půl. Paní u přepážky je milá a říká, že kvůli zpoždění můžu využít občerstvení v hodnotě 13 eur v restauraci za security. To se bude hodit. Takže projdu security, dotočím vodu a jdu se najíst. Odlet odložili o další hodinu. To jsem zvědavá, kdy opravdu odletíme. Po zevrubné prohlídce menu zjišťuji, že pro vegetariány toho zas tak moc nemají, ale green salad s avokádem a nějakou řasou je výborný. K tomu si dám espresso. Potřebuji ho jako sůl. Jak za mě spadl ten stres z cesty, jsem najednou strašně unavená.
Čtěte také: Nepálené cihly: ekologická volba
Let do Káthmandu
Air India přes pozdní hodinu trvají na tom, že budou servírovat večeři a zhasnou tak až kolem druhé v noci. Ráno nás zase v pět budí na snídani. Moc toho tedy nenaspíme. Mnoho péče někdy taky škodí. V Dillí máme díky zpoždění dost málo času. Navíc, i když neopouštíme tranzit, musíme znovu na security. Osazenstvo v letadle do Káthmandu má úplně jiné složení než to předešlé - zhruba polovina jsou Nepálci, polovina západní turisti, většinou trekaři. Je jasno a z letadla je krásně vidět obrovský tok Gangy.
Přílet do Káthmandu a první dojmy
V Káthmandu přistáváme před třetí hodinou místního času (+ 4:45 oproti evropskému letnímu času). Nejdřív musím vyřídit vízum - žádost mám vyplněnou a vytištěnou na papíře - doporučuji to udělat v klidu doma, jinak si celou proceduru na letišti dost prodloužíte. Jsou tam jen 3 automaty na vyplnění žádosti a u všech se hned vytvořila fronta. Takhle pouze vystojím relativně krátkou frontu na zaplacení poplatku (na 30 dnů 50 dolarů). Platbu požadují v hotovosti, ale viděla jsem, že jedna paní platila visa kartou - pán za přepážkou z toho však moc nadšený nebyl a snažil se z ní nejprve vymámit hotovost a teprve, když byla neústupná, umožnil jí platbu kartou. Takže zkusit to lze, ale nespoléhala bych na to.
Doprava z letiště a ubytování
Počkám na batoh, přezuji se do sandálů a vyměním si peníze na taxi. 10 dolarů musí stačit. Kurz je o něco málo horší než ve městě, ale nijak výrazně. Zamířím ven. Sebevědomě projdu kolem taxikářů, tvářím se, že na mě někdo čeká a hledám východ z letiště. Je to trochu komplikovanější, malý průchod uprostřed obchodů a restaurací se snadno přehlédne. Vylezu z areálu letiště ven na ulici. Dohodneme se na ceně 500 NR do Kaldhary (okraj Thamelu), což je myslím téměř polovina toho, co chtěli taxikáři v areálu letiště, a jak zjistím později víceméně normální cena. Vrhneme se do provozu. V Nepálu se jezdí vlevo, tedy když se zadaří, jinak všude. Největší část dopravních prostředků tvoří motorky, pár autobusů, taxíky, osobních aut je docela málo. Cesta dlouhá 7 km nám trvala skoro hodinu. Ubytuji se v Planet Nomad Hostel, který se honosí údajně nejkrásnější střešní terasou. Původně jsem měla v úmyslu jít ještě na chvíli do města, ale rychle se setmělo. Je šest hodin a mě dohnala únava z cesty.
Káthmandu a okolí
Získání permtu ACAP
Ráno po snídani na střeše - je to opravdu moc pěkné místo - se vypravím do města. Nejdřív musím pro permit ACAP, který potřebuji na vstup do chráněné oblasti pod Annapurnami. Chci jít trek okolo Annapuren - Annapurna circuit trek (ACT). Prohlížím si město a snažím se nenechat se přejet. Velké silnice mají chodníky, je tu ale šílený hluk a smog. Malé uličky chodníky nemají, motorky a auta jezdí všude. Místo, kde vydávají permit, najdu snadno. Není tu moc lidí, takže jsem za 15 minut hotová. Potřebovala jsem jen 3000 NR a 2 pasové fotky. V žádosti je rovněž dotaz na jméno agentury nebo průvodce - prostě jsem tam nenapsala nic a nikomu to nevadí.
Durbar Square a náboženský obřad
Vyjdu ven a je tu jakási tržnice a taky celkem slušně vypadající bistro, kde jedí místní. Ochutnám tedy vege momo knedlíčky vařené v páře (mohou být i smažené), podávají se jemně pálivou kari omáčkou a chilli - i s čajem mě vyšly na necelých 20 Kč. Příjemně najedená vyrážím k Durbar square. Cestou narazím na malé náměstíčko s několika chrámy, kde právě probíhá jakýsi náboženský obřad. Mají tu nazdobený oltář, v loži naproti sedí nastrojené ženy a čekají, muži vedle oltáře hrají na nejrůznější nástroje, okolo je množství zapálených svíček.
Čtěte také: Sanace poškozených vepřovic
Konečně jsem na Durbar Square. Turisté platí vstup 1000 NR a je v tom i vstup do královského paláce (Hanumám dhóka) a muzea. Bohužel dost jich bylo poničeno při posledním zemětřesení v roce 2015. V těchto dnech se slaví svátek živé bohyně Kumárí, jejíž palác je zde také. A také svátek Indra Jātrā. Projdu královský palác včetně muzea. Na náměstí pak sleduji jakousi vojenskou přehlídku. Cestou si dám jogurtový nápoj lassi - je to dobré, ale dost sladké. Zeptám se tedy nějakých lidí v turistické agentuře - správně předpokládám, že mluví anglicky. Říká, že jsem to přešla a že má cestu tím směrem, takže mi to ukáže. Trochu se obávám, že bude chtít nějaké peníze, ale nakonec mě dovede do známých míst a nic za to nechce - opravdu měl cestu tím směrem. Je hezké, když vám lidé jen tak pomůžou.
Swayambhunath (Monkey Temple)
Dneska se vzbudím trochu dříve. Nejdříve musím na autobusové nádraží pro lístek do Besisaharu, není to daleko, jdu tedy pěšky. Lístek stojí 700 NR a pořídím ho celkem bez problémů. Je na normální místní bus, žádný turistický prý nejede. No nevadí, bude zábava. Ráno v 6:20 tu mám prý být, budu tedy vstávat, co se dá dělat.
Tak a teď chci ke Swayambhunath - vede tam odtud hlavní silnice a musí tam tedy jet nějaký autobus. Problém je, že nevím který. Druhý problém je, že to neumím pořádně vyslovit, takže mi nikdo nerozumí. Vyberu si mladého, dobře oblečeného muže a zeptám se - anglicky mluví, ale kam chci jet, mu musím ukázat na mapě. „Á Svambí!“ a vede mě k zastávce autobusu za mostem, kde mě předá jednomu z naháněčů. Ten mě pak vysadí přímo na místě. Nevím, kolik se platí a dám mu tedy 20 NR, sbalí je, ale lístek jako ostatním mi nedá. Možná to bylo moc nebo naopak málo, ale šlo mu to do kapsy, nevím, ale hlavně, že jsem na místě. Ještě k tomu názvu- můžete slyšet i označení „monkey temple“ - používají ho i někteří průvodci, ale vězte, že se jedná o posvátné místo a může to být vnímáno jako značně neuctivé označení.
Díky této krkolomné cestě se sem ovšem dostávám z jiné strany než většina turistů a vůbec návštěvníků. Dominují mu tři obrovské zářící zlaté sochy Šákjamuniho Buddhy, čtyřrukého Čenresiga a Guru Rinpočheho. Cestou se pozdravím s opicemi - tlupy makaků tu obývají skutečně celý kopec ověšený modlitebními praporky. Nejsou ovšem zdaleka tak agresivní, jak jsem slyšela. Místo je neobyčejně působivé a je odtud nádherný výhled na celé Káthmandů. Obejdu hlavní stúpu a potočím mlýnky neb každá modlitba se počítá, a pak už scházím dolů po prudkých schodech. Pod schody neodolám lákání jednoho prodejce a koupím si náramek z korálků Rudraksha z plodů posvátného stromu Elaeocarpus ganitrus. Dodá prý energii na cestách.
Pátan (Lilitpur)
Nyní přemýšlím, jak se dostanu zpět do Thamelu. Okolo jezdí dost autobusů, ale nevím kam jednou, do Thamelu určitě nikoliv, ale někam poblíž by mohly, směr mají správný. Vlezu tedy do jednoho a sleduji trasu, když odbočí špatným směrem, tak vystoupím. Průvodčí chce tentokrát 25 NR a dokonce mi dá i lístek. Bus je úplně narvaný a vůbec nechápu, jak se zvládá prodírat těmi lidmi. Jsem kousek od Durbar square, tady už trefím. Nejdřív se zastavím na večeři - chci konečně ochutnat národní jídlo Dhal Bhat (na menu ho mají uvedený jako Khudi set). Základem je rýže a čočková polévka, k tomu směs zeleniny (v masové variantě s masem), naložená zelenina a pár plátků čerstvé zeleniny, případně papadam (smažený křupavý chleba z luštěninové mouky). U tohoto jídla vám navíc kuchař přidává, dokud nemáte dost. Tady stojí 150 NR, ale v horách třeba i 900 NR.
Čtěte také: Hliněné cihly: ekologická alternativa
tags: #nepálské #cihly #bazar #cena