Německá armáda reagovala na zásadní početní převahu ruských tanků mnoha různými způsoby. Vedle vývoje a výroby silnějších protitankových kanonů a nových typů tanků se zaměřila i na řadu nových pěchotních zbraní. Mezi ně patřila i magnetická kumulativní nálož zvaná Hafthohlladung, která byla zavedena do výzbroje v listopadu 1942.
Hafthohlladung: Hrozba pro tanky
Hafthohlladung bylo velmi jednoduché zařízení kombinující kumulativní hlavici, podobnou té vystřelované z Panzerfaustu, s trojnožkou tvořenou silnými magnety. Zbraň byla vyráběna ve vícero různých provedeních, ale ta nejběžnější, zvaná Hafthohlladung 3, vážila 3 kg a ukrývala v sobě 1,5 kg výbušniny. Trojice magnetů umožňovala nejen snadné přichycení k čemukoliv kovovému, ale zároveň zajišťovala správnou vzdálenost nálože od pancíře, aby byl efekt jejího výbuchu co největší. Každý ze tří magnetů měl sílu odpovídající zhruba 6,8 kg, čili celá Hafthohlladung 3 se na pancíři „držela“ silou více něž 20 kg. Toto záměrné předimenzování zaručovalo, že nálož neodpadne, i kdyby se ji nepodařilo přiložit ideálním způsobem a nechytly se všechny tři magnety. Princip zbraně byl velmi jednoduchý a výrobní náklady poměrně nízké, což umožňovalo masovou výrobu - Němci jich celkově vyrobili více než půl milionu kusů.
Právě tato jednoduchost a nenákladnost přivedly německé armádní činitele k obavám, že nepřátelé brzy buďto sami vyvinou něco podobného, nebo německou zbraň přímo okopírují a v masovém měřítku nasadí.
Hledání řešení: Od ledu k Zimmeritu
Již v lednu roku 1943 zorganizoval zbrojní úřad sérii pokusů s cílem nalézt možné způsoby ochrany vlastní obrněné techniky před magnetickými náložemi. V únoru 1943 byly všechny popsané možnosti vyhodnoceny zástupci tankového vojska.
- Zaledování stěn tanku bylo možné pouze v období silných mrazů. Na pancíři motorové sekce by led nejspíš díky vznikajícímu teplu brzy roztál a hlavně led, který by z vozidla neopadal sám už za jízdy, by zcela jistě odpadl po zásahu třeba jen palbou z ručních zbraní.
- Použití asfaltu zase nebylo vhodné do horkého počasí, protože by nejspíš docházelo k jeho roztékání.
- U navrhované kluzké směsi asfaltu a oleje se vojáci zase obávali možnosti vzplanutí při zásahu.
Kromě prvního uvedeného opatření, které mělo svá omezení, byly všechny ostatní možnosti ihned zamítnuty. Vítězná varianta, sázející na využití betonu, nasměrovala vojáky k výrobci stavební chemie Chemische Werke Zimmer & Co z Berlína. Firma dostala za úkol připravit popsaný materiál. Odborníci z firmy Zimmer však nejspíš dospěli k závěru, že běžný beton nebude pro daný účel tím pravým řešením, a přišli s vlastním návrhem. Vyvinuli chemickou směs na bázi materiálu známého jako litopon.
Čtěte také: Recenze hydroizolačních nátěrů pro OSB desky
Složení a vlastnosti Zimmeritu
Litopon je výrobně nenáročný (rozuměj levný) materiál, který je bez zápachu, na vzduchu stálý, nejedovatý, a hlavně nehořlavý a nevýbušný. V chemickém průmyslu je znám již od poloviny 19. století. Samotný litopon je směsí síranu barnatého a sulfidu zinečnatého. Chemici ve firmě Chemische Werke Zimmer & Co si poměry obou látek nejspíše upravili a následně k nim přidali ještě barvivo (okrový pigment), levné plnidlo v podobě dřevěných pilin a hlavně polyvinylacetát, sloužící jako pojivo / lepidlo. Výsledná hmota dostala název odvozený od jména svého výrobce, tedy Zimmerit.
Složení Zimmeritu
Zastoupení jednotlivých látek ve finálním produktu bylo následující:
- Síran barnatý: 40%
- Polyvinylacetát: 25%
- Okrový pigment: 15%
- Sulfid zinečnatý: 10%
- Dřevěné piliny: 10%
Zavádění a aplikace Zimmeritu
Zkoušky nového materiálu proběhly začátkem června 1943 v testovacím středisku Kummersdorf nedaleko Berlína. Vše dopadlo dobře a 30. června bylo rozhodnuto o dalším ověření přímo u bojových jednotek, konkrétně u 4. a 7. tankové divize. Očividně i zde proběhlo vše tak, jak mělo, neboť koncem léta 1943 padlo rozhodnutí o zahájení „sériové“ aplikace Zimmeritu na německé tanky.
Na tancích Tiger se začal nátěr touto hmotou objevovat již v srpnu 1943, u tanků Panzer IV a Panther to bylo zhruba o měsíc později. Zimmerit však nebyl používán pouze u tanků, ale rovněž u dalších typů obrněné bojové techniky. Na fotografiích jej lze celkem běžně spatřit na útočných dělech Stug III, Stug IV, StuH 42, Brummbär či Sturmtiger, stejně jako na stíhačích tanků Nashorn, Hetzer, Jagdpanther, Jagdpanzer IV, Elefant a Jagdtiger. S převzatými tankovými podvozky se Zimmerit dostal také na stroje zcela jiného určení, například na protiletadlové tanky Ostwind a Wirbelwind, nebo vyprošťovací a opravárenské vozy Bergepanther a Bergetiger. Nejméně typickým strojem nesoucím nátěr této pasty byl ale pravděpodobně jeden exemplář polopásového transportéru Sd.Kfz.
Proces aplikace
Aplikace Zimmeritu probíhala přímo v továrnách, kam byl dodáván v sudech v konzistenci jemného tmelu. Zde jej dělníci pomocí kovových špachtlí nanášeli přímo na pancíře vozidel opatřené antikorozním nátěrem. Povrch nepotřeboval před aplikací prakticky žádnou úpravu, i když tmel samozřejmě lépe držel na čistém nemastném povrchu. Podle některých pramenů byl Zimmerit nanášen ve dvou vrstvách, jiné prameny však zmiňují pouze jednu vrstvu - je ale možné, že obě verze jsou pravdivé, protože někdy se z důvodu časových úspor nanášela opravdu jen jedna vrstva. Každopádně celková síla nátěru se prý pohybovala okolo 5 až 6 mm.
Čtěte také: Drátěný plot – návod
Finální úpravou povrchu bylo vytvoření zvrásněného vzoru. To se provádělo buď pomocí špachtle, nebo za použití matrice. Na závěr se nátěr vytvrzoval horkovzdušnou plynovou pistolí. Zvrásněný vzor jednak zvětšoval efektivní tloušťku nátěru při menším absolutním množství použité pasty a zároveň svými nerovnostmi znesnadňoval „uchycení“ nálože. Zimmerit samozřejmě neměl žádné aktivní antimagnetické účinky, tvořil prostě jen nemagnetickou vrstvu na povrchu pancíře a tím eliminoval nebo alespoň snižoval účinek magnetu. Magnetická nálož se tak k tanku buď vůbec nepřichytila, nebo při otřesech snadněji odpadla.
Nátěr se nanášel na všechny plochy kromě střešních ploch věže a korby. Představný pancíř byl Zimmeritem natírán jen málokdy.
Spotřeba Zimmeritu na vozidlo
| Typ vozidla | Spotřeba Zimmeritu (kg) |
|---|---|
| Útočné dělo Stug III | 70 |
| Tank Panzer IV | 100 |
| Tank Panther | 160 |
| Tank Tiger | 200 |
Ukončení používání Zimmeritu
Téměř přesně rok od zahájení sériové aplikace Zimmeritu, 9. září 1944, přišel nečekaný rozkaz k okamžitému ukončení jeho používání na nové bojové technice. Důvodem byly zprávy, podle kterých prý po zásahu nepřátelskou střelou docházelo ke vznícení nátěru. Byl tedy zorganizován experiment, který měl toto podezření buď potvrdit, nebo vyvrátit. Zimmerit byl standardním způsobem aplikován na kořistní tank T-34 a 11. listopadu 1944 proběhlo jeho zkušební postřelování různými typy munice. Proti pancíři s antimagnetickým nátěrem byly vypáleny průbojné, kumulativní i tříštivotrhavé granáty, a dokonce i fosforové zápalné střely. Je až s podivem, že podobný pokus nebyl proveden již v červnu 1943 během prvních zkoušek nového materiálu.
Každopádně experiment z listopadu 1944 potvrdil, že nátěr Zimmeritu nepředstavuje pro vozidlo žádné nebezpečí. K aplikaci této pasty se však Němci ani přesto nevrátili. V mezičase totiž došlo k zásadnímu přehodnocení jejího praktického přínosu. Žádná z nepřátelských armád nezačala během posledního roku masově využívat magnetické protitankové nálože.
Po dobytí Německa padlo spojeneckým vojákům do rukou něco okolo 100 tun Zimmeritu, z čehož si část odvezli s sebou k testování. Britové, Francouzi a snad i Kanaďané provedli experimenty s aplikací nátěru na vlastní obrněnou techniku, tím však jejich zájem o Zimmerit skončil.
Čtěte také: Vlastnosti protiskluzového nátěru na beton
tags: #nemagneticky #nater #na #tanku #informace