Střecha chrání dům před nejrůznějšími povětrnostními podmínkami. Aby obstála i při silných deštích nebo tajícím sněhu, musí být opatřena funkčním okapovým systémem. Okapy jsou nezbytnou součástí každé stavby, protože se starají o svod a odvod vody. Dobře instalovaný okap chrání budovu před poškozením vodou tím, že cíleně odvádí dešťovou vodu, a brání tak vlhnutí fasády a základů. Okapový systém je nedílným doplňkem střech, a to funkčním i estetickým; bez něj není střecha úplná.
Pro střechy vždycky platilo „voda rychle pryč“. Aby přitom neškodila fasádě a nemáčela lidi, o to se starají okapové žlaby. Odvodnění je nutností u každé střechy, ať už je šikmá, plochá, plechová anebo tašková. Odvodňovací prvky jsou pak nezbytnou součástí plochých střech, které jsou stále žádanější. Ploché střechy pomáhají eliminovat tepelné mosty a dům tak získává lepší tepelně-izolační vlastnosti.
Komponenty a Typy Okapových Žlabů
Každý okapový systém se skládá z několika klíčových částí. Kromě žlabu, kolen a svodu jsou to i rohy, háky nebo objímky. Základem jsou vodorovné žlaby, ke kterým patří ještě čela žlabů, kotlíky a kolena pro napojení svislé svodové roury. Zapomenout nesmíme ani na žlabové dilatace, kterými se řeší tepelná roztažnost materiálu. Okapový systém můžete ještě doplnit o odbočku svodu, pokud potřebujete svést dva kotlíky nebo dvě kolena do jedné svodové roury, nebo o sběrač dešťové vody (v pozinkovaném provedení, v hliníkovém provedení, v plastovém provedení).
Typy žlabů podle umístění
- Podokapní žlaby: Nejběžnější jsou podokapní žlaby, umístěné pod hranou střechy v hácích kotvených ke krokvím.
- Nástřešní žlaby: V minulosti byly časté také nástřešní žlaby, kterými je ukončená krytina přímo na střeše.
- Nadřímsové žlaby: Na provádění složitější jsou nadřímsové žlaby, které vyžadují stavební úpravu římsy, na které jsou uložené. Proto se používají jen tam, kde by jiné řešení vadilo architektuře stavby.
- Zaatikové žlaby: Totéž je možné říct o zaatikových žlabech, které jsou skryté za vyzdívkou atiky.
Materiály Okapových Systémů
Pokud si chcete okap nainstalovat sami, je nutné nejdříve vybrat materiál. Relativně trvanlivými jsou kovové okapové žlaby z materiálů, jako je měď, zinek, hliník nebo nerezová ocel. Každý materiál okapů má své přednosti. Pozinkovaný plech je nejběžnějším materiálem. Plechy s povrchovou úpravou jsou spolehlivé a nadčasové. Nicméně, pozink vyžaduje častou údržbu a je nejvíce ohrožen korozí. Lakovaný pozink má delší životnost, ale musí se s ním zacházet velmi opatrně, aby nedošlo k odření barvy.
K nejvíce oblíbeným patří hliníkové a plastové okapové systémy, jež jsou bezúdržbové, vysoce odolné a lehké. Plastový okapový systém je navíc nejlevnější variantou. Okapy jsou dostupné v provedení pozink, hliník, měď a titanzinek.
Čtěte také: Správné napojení hydroizolace na dveře
Dimenzování a Spádování Okapového Systému
Až si vyberete materiál, je potřeba zvolit správnou velikost okapu, tedy vhodný průměr žlabu a svodu, tomu pak musí odpovídat i ostatní části systému. Dimenzování odvodnění střechy, a tím přiřazení velikosti okapového žlabu, závisí na množství srážek, základní ploše střechy (půdorysné ploše) a koeficientu odtoku (sklon, vlastnost povrchu). Pro toto dimenzování platí průtočné plochy vypočtené ze světlých rozměrů. U dešťových svodů s pravoúhlým průřezem musí mít nejmenší strana minimálně velikost průměru (jmenovité velikosti) příslušného dešťového svodu s kruhovým průřezem. Pamatujte, že u malého průřezu svodového potrubí hrozí ucpání, případně zmrznutí. Tomu můžete předejít instalací topných kabelů. Základem pro dimenzování podle DIN 1986 - 2 jsou půlkulaté kotlíky. Součet dešťových srážek se definuje měřenou výškou dešťových srážek v závislosti na době trvání deště. Základy pro dimenzování jsou definovány v DIN 1986. Údaj o velikosti pro všechny druhy střešních okapových žlabů a dešťových svodů se vztahuje k šířce přířezu.
Velikost průřezu žlabu se odvíjí od klimatických podmínek v dané lokalitě, sklonu střechy a velikosti odvodňované střešní plochy. Vliv má do jisté míry i použitý typ krytiny, protože třeba z falcovaného plechu voda odtéká rychleji a žlab se rychleji naplní. Obecně platí, že na 1 m2 odvodňované plochy střechy připadá 0,8 až 1,0 cm2 průřezu žlabu.
Spádování okapů je nutné vyřešit tak, aby voda odtékala a nebude se držet ve žlabu. Systém bez správného spádu totiž nebude dobře fungovat. K tomu samozřejmě mají i co říct příslušné normy (zejména EN 612) a předpisy. Obecně platí, že spádování by mělo být 0,5 procent, což odpovídá 5 mm na 1 metr žlabu. Na 10 metrů proto počítejte s 50 mm. Dbejte na to, aby byly držáky instalovány tak, aby žlab později vykazoval spád 2-3 cm na 10 m. Žlab musí být uložený ve spádu směrem k odtoku. U žlabu je nutné zajistit, aby ani při 100% naplnění voda nepřetekla do střešní skladby. Proto je vnitřní hrana (u stěny) vždy výše než hrana venkovní. U půlkruhových podokapních žlabů o 10 mm, u podokapních hranatých a nadřímsových o 20 mm.
Montáž Okapového Systému: Krok za Krokem
Montáž okapového systému už nepatří jen do rukou profesionálů. Dá se zvládnout svépomocí, pokud víte, jak na to. Montáž celého systému se dělí na montáže jednotlivých částí a liší se podle materiálu. Bez ohledu na materiál se vždy začíná přiděláním háků. Samotná montáž není nijak složitá, ale než s ní začnete, musíte znát potřebný spád okapu. Důležitým faktorem pro umístění okapu, tedy i háků, je přesah střechy. Ten výrazně ovlivní funkčnost celého okapového systému. Podokapní žlaby musíte umístit tak, aby je ve vodorovném směru krytina přesahovala, maximálně ale 2/3 profilu. Výškové osazení pod hranou střechy volte tak, aby i za větru voda skapávala do žlabu a nebyla zaháněná na fasádu.
Při plném naplnění vodou představuje žlab zatížení asi 20 kg na běžný metr. Ještě více to může být v zimě, kdy se o žlab opře sníh ze střechy. Proto jsou žlaby vyztužené naválkami a pevně držet musejí i žlabové háky. Háky se připevňují nejčastěji na krokve a jejich osová vzdálenost může být max. 1,2 metru. Háky se rozmísťují po 80-120 cm, u plastu 40-50 cm. Hák nesmí být v místě spojení žlabu. Háky naopak musí být cca 15 cm od obou krajů kotlíku. Spád pretočených háků, které se šroubují z boku krokví, se vytváří postupným snižováním přichycení. Jiné je to u háků rovných, určených pro montáž shora na bednění.
Čtěte také: Dokonalé spojení betonů
1. Montáž žlabových háků
V případě horních okapových háků je nutné vysekat drážky v místě uchycení a následně háky správně naohýbat, aby bylo možné vytvořit odpovídající spádování. To se dále určí pomocí jejich posunu v drážce.
2. Osazení žlabových čel
Nejprve je potřeba osadit čela žlabu. Před samotnou montáží žlabu je třeba osadit žlabová čela. V koncové části žlabu se tedy odkryje ochranná fólie a čelo se opatrně uchytí za pomocí klempířské paličky. Při montáži je třeba dát pozor na případnou deformaci gumového těsnění. Okapová čela se u hliníku falcují, u plastu nacvakávají, u pozinku se buď falcují (čela bez gumy), nebo také jen nacvaknou (čela s gumou). V případě pozinkovaných okapů můžete koupit čelo s gumou, které se po nasazení přichytí lehkým poklepáním gumovým nebo dřevěným kladívkem. Ostatní čela se musí falcovat.
3. Příprava a zkracování žlabu
Případné zkrácení žlabu se provádí výhradně pomocí pilky na železo nebo nůžek na plech. Použitím úhlové brusky dojde k poškození materiálu a následné korozi.
4. Montáž žlabového kotlíku
Přichází na řadu vystřižení oválného odtokového otvoru, kam se napojí žlabový kotlík. Základem je správné vystřižení oválného odtokového otvoru, které se provádí spirálovitě od středového bodu k okrajům. Následně se pomocí kleští vytvoří ohyb okrajové hrany, který zajistí plynulé napojení s přesahem do žlabového kotlíku. V poslední fázi se kotlík jednoduše zahákne do žlabové návalky a na zadní straně se upevní pomocí jazýčků. Pozinkované kotlíky disponují upínacím systémem FEDER, který umožňuje jednoduché připevnění bez použití nářadí. U pozinku a hliníku se kotlík nasazuje přímo na žlab a musí se do žlabu vytvořit otvor. U plastového funguje kotlík jako spojka, stačí tedy žlab z obou stran zasunout do kotlíku.
5. Spojování a upevnění žlabů
Závisí na materiálu a výrobci, jakým způsobem prvky k sobě připojíte: pájením, zasunutím nebo lepením. U stavebnicového okapového systému se veškeré komponenty osazují bez použití speciálních technologických postupů jako je např. letování, lepení apod. Pro napojení žlabů se využívají mechanické spojky s pryžovým těsněním, které zaručí spolehlivý a funkční spoj. Jejich aplikace je velmi snadná a po prostudování návodu ji hravě zvládne každý. Jednotlivé spoje se následně zafixují aplikací mechanických žlabových spojek. Ke spojení částí žlabu vám u pozinku poslouží speciální spojky, hliníkové žlaby musíte slepit a nýtovat. U pozinku a hliníku se k sobě žlaby nýtují a lepí, při montáži lze použít spojku s gumou. Plastové okapy mají své vlastní spojky.
Čtěte také: Jak napojit na beton
Před finálním upevněním žlabů se nejprve provede osazení nanečisto, aby došlo k případnému odhalení odchylek. Následně se sundají veškeré ochranné fólie, žlaby se vycentrují do žlabových háků a na závěr se ohnou plechové příponky přes návalky. Alternativou je použití varianty se zaklapávacím upevněním. Upevnění žlabů se provádí podle typu háků, a to buď ohnutím příchytných jazýčků přes návalky (okraje žlabu), nebo zacvaknutím žlabu do háků. V případě použití háků se zaklapávacím systémem se žlab nasune návalkou na zobáček u vnějšího okraje háku a poté se zaklapne v zadní části dolů. Přední hrana žlabů musí být níž než ta zadní, aby vám v případě zahlcení voda ze žlabu nepřetekla na fasádu. Tento sklon regulují samotné háky, nicméně se po usazení žlabu přesvědčte, že tomu tak opravdu je.
Maximální jednolitá délka podokapního žlabu je 15 metrů, v případě hliníku a titanzinku jen 12 metrů. U nástřešních žlabů musíte dilatovat po 9 metrech (hliník a titanzinek po 6 metrech). Při větší délce žlabu ho musíte rozdělit na dilatační úseky, abyste zabránili deformacím od délkové roztažnosti. Tradičními způsoby bylo přerušení žlabu v místě rozvodí (nejvyšší místo) nebo ve žlabovém kotlíku u odtoku (nejnižší místo). Dnes jsou součástí odvodňovacích systémů speciální prvky - spojky žlabů. Napojení prvků žlabu musí být vždy vodotěsné a mimo dilataci i pevné. Způsoby, jak toho dosáhnout, se liší podle materiálu žlabu. Žlaby z pozinku a mědi se spojují nýty nebo pájením, titanzinek jen pájením.
6. Montáž svodového potrubí
Na závěr se osadí okapové svody, které se spojují jednoduchým pevným zasunutím do sebe, bez nutnosti dalšího kotvení. Uchycení svodu se provádí přes objímky, které se kotví do stěny po 1,5 - 2 m. Držáky svodu (objímky) se dislokují po 1,5-2 m. Pozinkované a hliníkové svislé okapové trubky se pouze zasouvají do sebe. Mají hrdlo, takže se spoje nemusí řešit spojkou, jako je tomu u plastových svodů. Plastové okapové svody na rozdíl od pozinku a hliníku nemají hrdlo, takže je nutná spojka svodu. V případě potřeby umístěte mezi klasické svodové trubky ještě sběrač dešťové vody, a to stejně snadným způsobem - zasunutím do sebe. Svody se připevňují po nejvíce 2 metrech odpovídajícími objímkami pomocí hmoždinek a trnu do zdi domu.
Lapač střešních splavenin se umísťuje mezi svod a kanalizaci s označením KG nebo HT. Geigery pro pozinkované a geigery pro hliníkové okapy mají boční nebo spodní vývod do kanalizace a otvor pro svod je ve dvou průměrech: 110 a 125 mm. Součástí balení jsou vždy redukční kroužky 75/80, 90, 100, 110, 125. Tyto geigery lze použít i pro plastový systém. Geigery pro plastové okapy mají spodní vývod a otvor pro svod je v univerzální velikosti 110. Pokud potřebujete připojit jinou velikost svodu, nabízíme redukce 110/100, 110/90 a 110/63. Montáž je stejná u všech typů geigeru. Konec svodu se zasune do geigeru a vývod do kanalizace. Aby voda odtékala opravdu rychle a nezahlcovala žlab, udělejte svod maximálně rovný, bez odskoků a kolen.
Spodní část dešťových svodů chraňte před náhodným nebo úmyslným poškozením. Pro vytvoření přechodu mezi plechovou rourou a kanalizací se hodí ochranné roury z nějakého pevnějšího materiálu (litiny, oceli, popř. PVC), které by měly sahat do výšky 1,5 metru nad terénem. Ochranná roura by měla mít čistící otvor, který vám pomůže s pravidelným čištěním svodu.
Specifika a Výzvy Žlabů na Plochých Střechách
Plechové zaatikové a mezistřešní žlaby jsou poměrně často zdrojem zatékání u plochých, ale také u šikmých střech. U průmyslových budov je spádování plochých střech obvykle řešeno pultovými střechami s odvodněním do žlabů. Starší průmyslové budovy, výrobní a skladové haly mají většinou ploché střechy pokryté povlakovými hydroizolacemi z asfaltových pásů a žlaby mají z plechu různého druhu a tvaru.
Zaatikové nebo mezistřešní žlaby v mnoha případech bohužel nemají dostatečný spád. V případě přívalových dešťů se takové žlaby zaplní vodou a především spoje plechů v nich jsou opakovaně namáhány tlakovou vodou. K problematickým místům v oblasti žlabů patří také ukončení asfaltových pásů na oplechování, kde jsou hydroizolace nataveny na plech. V těchto detailech dochází mezi hydroizolacemi a oplechováním v důsledku jejich rozdílné teplotní roztažnosti k poměrně velkým dilatačním pohybům. V uvedených detailech jsou jednotlivé materiály během jejich životnosti vystaveny velkému namáhání.
Nerovnosti konstrukcí, zatížení plechů ve žlabech vodou, nesprávné vyspádování žlabů spolu s nekvalitním provedením oplechování nebo izolací jsou některé z dalších obvyklých příčin jejich zatékání. Problémy se zatékáním se vyskytují v oblasti žlabů například i u šedových střech nebo střech ve tvaru oblouku. U plechových žlabů se někdy bohužel vyskytují i boční odvodňovací prvky, které při deštích brání plynulému odtoku dešťové vody ze střechy. Určitá část žlabu nebo úžlabí střechy s bočními vtoky se totiž většinou zaplní vodou i za dešťů menší intenzity. Situace je kritická především u plochých střech s vrchní krytinou z trapézových plechů, protože skladba takové střechy je většinou z boku v oblasti žlabu otevřená, tedy nevodotěsná.
Při kontrolách a průzkumech střech se můžeme v oblasti žlabů hlavně u starších střech setkat s množstvím záplat z asfaltových pásů, které byly nataveny na oplechování. Zaatikové a mezistřešní žlaby je nutné pravidelně kontrolovat a odstraňovat z nich nečistoty. Zanedbávání údržby střech rovněž nepříznivě ovlivňuje jejich vodotěsnost.
Normativní požadavky na spád u plochých střech
Minimální spád žlabů u budov, které byly postaveny před novelizací normy ČSN 73 1901 Navrhování střech, tj. před lednem 1999, byl stanoven spolu s požadavky ČSN 73 3610 Stavební práce přidružené klempířské pro podokapní a nástřešní žlaby 0,5 % a pro mezistřešní a zaatikové žlaby 1 %. Mezistřešní a zaatikové žlaby se nyní doporučuje provádět z povlakových krytin. Na spád povlakových krytin se ovšem podle ČSN 73 1901 vztahuje tento požadavek: sklon povlakových hydroizolací má být nejméně 1° (1,75 %) k odvodňovacím prvkům, a to včetně úžlabí. Ohledně žlabů a úžlabí je v ČSN 73 3610 z března 2008 čl. 13.9 uvedeno: „Mezistřešní a zaatikové žlaby se nedoporučuje řešit klempířskou konstrukcí.“ V normě ČSN 73 1901 Navrhování střech jsou ve více článcích uvedeny požadavky na minimální spád sklonové (spádové) vrstvy, parozábrany, podkladní vrstvy i povlakové vrstvy.
Při provádění spádování střechy je třeba zohlednit např. i průhyby nosné konstrukce střechy. I při dodržení těchto požadavků se mnohdy na ploché střeše vyskytují místa, kde po deštích stojí voda. Nejen mezistřešní žlaby u starších budov, ale například i úžlabí nových střech mohou mít někdy problémy s množstvím vody, které po deštích zůstává na střeše. Ke spádování plochých střech a k průhybům konstrukcí je nutné poznamenat, že střešní vpusti jsou převážně umístěny v blízkosti sloupů a nosných stěn, tedy v místech, kde bývá průhyb konstrukcí u střechy nejmenší. Pokud se část střechy po deštích zaplní vodou, střešní plášť se ještě více přitíží a u konstrukce střechy dojde k dalším deformacím, ke zvětšení průhybů konstrukcí.
Sanace a Opravy Žlabů u Plochých Střech
Prostor původních plechových žlabů se při opravě střech zaplní tepelnou izolací, z tepelné izolace se dále v odpovídajícím tvaru vybudují klíny a řádně vyspádovaná oblast se pokryje povlakovými hydroizolacemi. Při úpravách žlabů a montáži izolací je z hlediska postupu prací určitý rozdíl při provádění opravy střechy v alternativě se zateplením a bez zateplení.
Provádíme-li opravu střechy bez zateplení, pak je možné nejdříve zaplnit žlaby tepelnou izolací, vybudovat klíny z tepelné izolace a dále postupně provádět montáž hydroizolací od vpustí až k nejvyšším místům na střeše. Jestliže provádíme opravu klasické jednoplášťové střechy se zateplením, obvykle je potřeba nejprve provést skladbu střechy s hydroizolacemi v ploše střechy, a to před provedením, resp. dokončením příslušných úprav u žlabů. Při opravě střechy je potřeba zohlednit rozměry střechy a reálné možnosti pracovníků izolatérů provést skladbu střešního pláště na určité části plochy střechy tzv. na jeden záběr, aby skladba (tepelná izolace) byla při opravě střechy zajištěna proti zatečení. Problémy se zatékáním zaatikovými a mezistřešními žlaby lze u střech s krytinou z trapézových plechů.
Ke vzniku jezer v oblasti úžlabí by na ploché střeše vůbec nemuselo dojít, kdyby byly při výstavbě střechy použity spádové (úžlabní) klíny z tepelné izolace například z desek z minerálních vláken. Klíny z minerálních vláken mohou být vyrobeny v jednostranném spádu například 2 %, většinou se používají k úpravě spádu v ploše střechy. Úžlabí můžeme také vyspádovat ke vpustím úžlabními klíny. Jejich podélný spád je 2 % a příčný 8 %.
Příklad sanace zaatikových žlabů
Původní střecha se zaatikovými žlaby z plechu během více než dvacetiletého provozu budovy často zatékalo. Po provedených modelových tepelnětechnických výpočtech střešního pláště a po vyhodnocení stávajícího stavu střešního pláště a různých možností řešení opravy střechy byla stávající plechová krytina na střeše ponechána, střecha byla zateplena pěnovým polystyrenem a byla realizována nová dvouvrstvá krytina z modifikovaných asfaltových pásů. Před montáží nových vrstev izolací byly alespoň části stěn atik a vyšších částí budovy v oblastech, kde byly následně položeny nové vrstvy izolací, zednicky opraveny a upraveny pro natavování hydroizolací.
Plechový zaatikový žlab byl nejdříve zaplněn tepelnou izolací z minerálních vláken o konstantní tloušťce se spádem k místům budoucích vpustí. Spád ve žlabu zatím kopíroval původní spád plechového zaatikového žlabu. Uprostřed vzdálenosti mezi vpustmi byl žlab naplněn pouze do výšky vrstvy nové parozábrany. Na krytinu z pozinkovaného plechu byly do plochy mezi drážky plechové krytiny položeny přířezy z desek pěnového polystyrenu EPS 100 S o tloušťce 3 cm. Na vyrovnanou plochu střechy byla volně položena parozábrana (asfaltový SBS modifikovaný pás o tloušťce 4 mm, s nosnou vložkou z hliníkové fólie a ze skleněné zesílené rohože). Parozábrana byla v přesazích kotvená skrz původní plechovou krytinu až do podkladní vrstvy betonu a v přesazích byla řádně natavena. Na povrch parozábrany byly nalepeny desky pěnového polystyrenu o tloušťce 120 mm. Nalepeny byly aktivováním THERM pruhů na povrchu parozábrany plamenem hořáku. Na desky pěnového polystyrenu byla nalepena vrstva hydroizolace: samolepicí SBS modifikovaný asfaltový pás.
Okraj u zaatikového a mezistřešního žlabu byl pod úrovní parozábrany vyztužen dřevěnými deskami. V oblasti nad původním zaatikovým žlabem byl vybudován klín z pěnového polystyrenu, který vytvořil podél atiky dvě úžlabí. Podél atik byly provedeny klíny s příčným spádem 10 %. Na klín z tepelné izolace byl z plochy střechy nalepen samolepicí modifikovaný asfaltový pás. Nyní je již možné dát si klíny z pěnového polystyrenu vyrobit s různým spádem na míru a na střeše je „jen“ správně přiříznout do příslušného tvaru. Vybudování klínů v oblasti zaatikových žlabů a vybudování úžlabí na střeše vyžaduje určitou zručnost a představivost. Technická příprava, technologický postup jednotlivých prací anebo projektová příprava by se neměla podceňovat. U střechy byly osazeny sanační vtoky a manžety vpustí byly řádně vodotěsně nataveny. Jako vrchní pás byl na celé rozvinuté ploše nataven SBS modifikovaný asfaltový pás shora s ochranným posypem z drcené břidlice proti UV a tepelnému záření.
Využití vyrovnávací asfaltové drti
Povrch podkladních konstrukcí včetně okolí žlabů je někdy nerovný a ani desky tepelné izolace spádových klínů se ne vždy podaří položit tak, aby vytvořily plynulý přechod z plochy střechy na klín (klíny). Pro vyrovnání drobných nerovností u přechodů ploch, pro vybudování rozvodí na části střechy nebo pro vybudování náběhů u detailů (u strojoven výtahů, u nástaveb pro vzduchotechnické zařízení) lze použít například vyrovnávací asfaltovou drť Villaplan. Asfaltová drť se poměrně snadno aplikuje na podklad, na tepelné izolace i na asfaltové hydroizolace. Při zpracování asfaltové vyrovnávací drtě nejsou potřeba žádná lepidla.
Asfaltová drť se vysype z pytle na místo, na plochu, na které potřebujeme upravit spád, vyrovnat nerovnosti apod. Pokud vyrovnáváme nebo upravujeme větší plochu střechy, doporučuje se drť postupně nasypávat mezi vodítka (například mezi příslušně upravené dřevěné latě osazené ve spádu). Vyrovnávací drť se hutní, a proto se při tloušťce vrstvy, kterou vyrovnáváme, tj. cca do 4 cm, nasype vyrovnávací drť přibližně do výšky o 1/3 vyšší, než je požadovaná tloušťka zhutněné vrstvy. Zhutnění vyrovnávací drtě se provádí ručně mírným tlakem ocelovým pěchem na vyrovnávací asfaltovou směs, resp. obdobným nářadím. Pro vyrovnávací vrstvy o tloušťkách větších než 6 cm je nutné nasypat vyrovnávací drť a hutnit ji postupně po menších vrstvách. Po zhutnění vyrovnávací drti je možné na zhutněné ploše okamžitě pokračovat v práci, tedy prakticky ihned natavovat asfaltové hydroizolační pásy.
U sanací střech, kde se vyrovnávací asfaltová drť většinou používá pro úpravu spádů na povrchu ploché střechy pouze lokálně, jen u některých míst, detailů apod., většinou není nutné vrchní povlakovou krytinu vzhledem k použité vyrovnávací drti dokotvovat. U podkladů z asfaltových hydroizolací je vhodné ještě před vysypáním vyrovnávací drtě na místo, které vyrovnáváme, povrch hydroizolací lehce nahřát plamenem hořáku. Velkou výhodou vyrovnávací drtě je, že při jejím zpracování lze přebytečný materiál včetně již zhutněného opět zpracovat na jiném místě. Při zpracování vyrovnávací asfaltové drtě nevzniká odpad. Vyrovnávací asfaltová drť má ve srovnání s asfaltovými pásy i poměrně dobré tepelnětechnické vlastnosti. Součinitel tepelné vodivosti zhutněné asfaltové drti je 0,07 W/(m.K).
tags: #napojeni #zlabu #na #svod #plocha #strecha