Martina Špinková, akad. mal., je grafická designérka, výtvarnice, spisovatelka a spoluzakladatelka organizace Cesta domů. Narodila se v roce 1959 v Praze, studovala na Univerzitě Karlově a Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a aktivně se věnuje grafickému designu, umění a paliativní péči. Vydala přes 80 ilustrovaných knih v osmi evropských zemích, tři básnické sbírky, jednu knihu pravdivých příběhů z hospice nazvanou Malé dobré zprávy a čtyři obrázkové knihy pro děti. Martina Špinková vystudovala na UMPRUM knižní písmo a kulturu a během studia se těšila, že po škole bude sedět doma a kreslit a malovat, zkrátka věnovat se svému oboru.
Založení Cesty domů
Je tomu téměř přesně dvacet let, co Martina Špinková se svými přáteli založila mobilní hospic Cesta domů. Tehdy jí bylo dvaačtyřicet, děti odrůstaly a ona měla potřebu dělat věci pro druhé. „Zrovna mi zemřela máma a dvě kamarádky a já u nich byla. Přišlo mi to dobré být s nimi, a zdálo se mi, že to umí,“ vzpomíná Martina Špinková, zakladatelka hospicu Cesta domů.
Úplně na začátku je třeba připomenout: Cesta domů oficiálně vznikla na jaře roku 2001. Zrodila se ovšem daleko dřív v hlavách několika lidí, kteří ji od začátku utvářeli a směrovali. Byli to lékařka Marie Goldmannová a její manžel, psycholog Petr Goldmann, dále zdravotní sestra Alžběta Mišoňová, dnes Marková, ekonom Josef Jelínek, ošetřovatel Marek Šťastný a další manželský pár: malířka Martina Špinková a lékař a filozof Štěpán Špinka.
„Vybaví se mi, jak jednoho únorového večera roku 2001 po přednášce Štěpána Špinky na téma ‚Kdo jsme a kam kráčíme‘ stojím na ulici spolu s Marií Goldmannovou a stěžujeme si Martině a Štěpánovi Špinkovým, jak se nám nedaří poskytovat kvalitní individuální multidisciplinární paliativní péči,“ říká Martina Špinková. S manželem měli zkušenost z doprovázení ke smrti u pár našich kamarádů a mé mámy. Manžel byl lékař, a měl tu uklidňující zkušenost, co dělat a co ne. Zažili jsme tedy, jak vypadá umírání doma. Sedělo to v nás a přemýšleli jsme, co s tím dál. Věděli jsme, že existují už asi první čtyři hospice u nás jako domy. Věděli jsme ale taky, že je možné založit i nelůžkový hospic. Takový byl tehdy ve Vídni. Takže paní doktorka a sestřička se tam vypravily, obhlédly to a napsali jsme na to grant. A najednou se to rozjelo. Nevím, do jaké míry jsme to měli rozmyšlené, spíš jsme se chytali různých ukazatelů. Název vymyslel Petr Goldmann, návrhu loga se ujala Martina Špinková. V roce 2001 jsme zakoupili jeden mobilní telefon, dva šanony, zřídili účet, pořídili razítko... Ještě téhož roku jsme také napsali první projekt a získali první finance - Cestě domů významně přispěly Magistrát hl. m. Prahy a Výbor dobré vůle Olga Havlové. Byl to hektický rok. Snažili jsme se sehnat finance a všechno jsme dělali z domova. „Ze začátku jsem byla poradna já. Měla jsem doma dva telefony, desky, do kterých jsem si zapisovala žádosti o péči, a desky s kontakty,“ říká Martina Špinková.
Děláme toho ale daleko víc. Pro moderní společnost je konec života tabu. My ale tvrdíme, že smrt patří k životu. Umožňujeme lidem, aby odcházeli důstojně, s potřebnou péčí a obklopeni blízkými. Během 25 let jsme doprovodili více než 7 tisíc umírajících. V naší republice se od začátku snažíme, aby hospicová, tj. paliativní medicína, byla na nejvyšší možné úrovni, lékaři z ní musí skládat atestaci. I u nevyléčitelných chorob lze stav nemocného na dlouhou dobu velmi dobře stabilizovat, ba zlepšit. My ale tvrdíme, že smrt patří k životu.
Čtěte také: MUDr. Martina Novobilská: Péče a fyzioterapie
Domov Pod střechou
V centru Prahy začal od poloviny dubna dlouhodobě nemocným pacientům sloužit nový domov s hospicovou službou. Spolu s Městskou částí Praha 2 jsme pracovali na společném projektu domova s hospicovou péčí Pod střechou, který se podařilo otevřít v dubnu 2012. Domov s hospicovou péčí. Co si pod tím představit? Prostory připomínající větší byt, čtyři útulné jednolůžkové podkrovní pokoje s příslušenstvím a s dostatkem soukromí. Možnost neomezených návštěv, možnost podílení se na péči i přespání pro nejbližší osoby. Celodenní péči zajišťuje Centrum sociálních služeb Praha 2, specializovanou paliativní péči 24 hodin denně sedm dní v týdnu poskytuje Domácí hospic Cesta domů. „Snažili jsme se přizpůsobit prostory jednoho patra v našem domově tak, aby zde jak nemocným, tak jejich blízkým bylo dobře, aby se tu cítili co nejvíce jako doma,“ podotýká Martina Špinková, ředitelka Cesty domů.
V domácím prostředí čtyř plně vybavených pokojů se umírajícím pacientům dostane celodenní péče. Pobyt se stravou a všemi službami vyjde na přibližně 15 000 korun měsíčně. Městská část do rekonstrukce a vybavení prostor vložila částku 3,5 milionu korun, uvedla radní Kateřina Jechová. Domov Pod střechou vznikl ve třetím patře domova důchodců v ulici Jana Masaryka, který provozuje Centrum sociálních služeb Prahy 2.
„Domov s hospicovou péčí je určen nemocným lidem, kteří si přejí strávit poslední týdny života důstojně a v přívětivém prostředí, ale nemají blízké, kteří by se o ně mohli celodenně doma starat,“ řekla Martina Špinková, ředitelka občanského sdružení Cesta domů, které bude v zařízení poskytovat hospicové služby. Prostory domova připomínají podle ředitelky větší byt. „Snažili jsme se přizpůsobit prostory jednoho patra v našem domově tak, aby zde jak nemocným, tak jejich blízkým bylo dobře, aby se tu cítili co nejvíce jako doma,“ poznamenala ředitelka Centra sociálních služeb Praha 2, v jehož objektu se domov s hospicovou péčí nachází, Martina Rusnáková Maroulová. Domov je podle Martiny Špinkové prvním podobným zařízením v zemi. Doplňuje služby velkých lůžkových zařízení, která podle ní nejsou příliš osobní, a mobilních hospiců, které se starají o klienty v jejich domácím prostředí.
Domov s hospicovou péčí je jednou z vhodných variant péče o lidi na konci života. Tento typ služby zajišťuje péči o lidi, kteří by rádi byli doma, ale jejich blízcí o ně nemohou celodenně pečovat. Specifikem tohoto typu péče je zejména nabídka „komorního“ prostředí, tedy paliativní péče na několika málo lůžkách, nikoli ve velkém zdravotnickém zařízení. Typ malého „hospice“, kde paliativní péči dochází realizovat paliativní tým, je běžný například v Anglii a dalších zemích. Domov s hospicovou péčí je založen na spolupráci pobytového zařízení sociálních služeb a mobilního hospice. Pobytové zařízení poskytuje nemocnému člověku služby spojené s ubytováním, stravováním, ošetřovatelskou péčí a sociálním poradenstvím a mobilní hospic zajišťuje specializovanou paliativní péči multidisciplinárního týmu - lékařů, sester, sociálních pracovníků, případně psychologa, duchovního a dobrovolníků. Takové zařízení v ČR zatím neexistuje - projekt Domova s hospicovou péčí Pod střechou je proto projektem pilotním. Předpokládáme, že bude moci být následován v dalších, především menších městech, pro která je příliš nákladné investovat do lůžkového hospice, ale která zároveň potřebují a chtějí svým občanům hospicové služby nabídnout. Projekt vznikl ve spolupráci městské části Praha 2 (prostřednictvím Centra sociálních služeb Praha 2) a Hospicového občanského sdružení Cesta domů. Cesta domů poskytuje specializovanou paliativní péči u pacientů doma, tento typ odborné péče bude poskytovat i v domově s hospicovou péčí. Pracovníci obou subjektů několik let připravovali společný projekt tak, aby dokázali nabídnout nemocným lidem i jejich blízkým přesně to, co potřebují. Projekt vítá i Česká společnost paliativní medicíny a bude jej jakožto modelový projekt bedlivě sledovat. Stále stoupající počet lidí, kteří sice dlouho žijí, ale také nelehko umírají, připomíná, že takových počinů je a bude velmi třeba.
Přístup Martiny Špinkové k životu a umírání
Martina Špinková má sedm dětí. „A u nich je zajímavé, že vám taky vnášejí do života křehkost. Nějak si to naplánujete, ale ono je to pokaždé jinak,“ říká. „Mám ráda, když se po pohřbu na sešlosti povídají veselé historky ze života zemřelého. Jenomže abychom na to teď vůbec měli sílu. Proto je důležité říkat si, že se máme rádi. Nikdy nevíme, co přijde, a teď to nevíme ještě o trochu víc.“ V souvislosti s pandemií zmínila i knihu Černá smrt v Evropě od Klause Bergdolta, v níž našla řadu paralel s morovou epidemií ve 14. století.
Čtěte také: Odpočinek v Campu Rohanov
Smrti a umírání je velmi těžké porozumět. Nejen pro děti. Ani dospělí tomu nerozumějí. Nikdo nevíme, co přijde po smrti, ale téměř každý si to nějak představujeme. „V Cestě domů a kolem ní jsem mohla jít a pracovat se spoustou lidí a bylo to s nimi moc dobré. Každý den se člověk něčemu diví a něco nevšedního objevuje. Jsem vděčná, že přes všechnu úřednickou a někdy absurdní probojovávací práci jsem směla být s lidmi v tak důležitých chvílích a plaše se dotýkat hranic života a smrti, času a věčnosti, smyslu a marnosti,“ shrnula to Martina Špinková ve sborníku k 10. výročí Cesty domů.
„Myslím, že velmi podobně je to s rozením. Oba ty póly života jsou podobné. Jak začátek cesty, tak konec, jsme si kolem padesátých let nastrkali do institucí. Dva póly života, kdy se navzájem nejvíc potřebujeme a jsme křehcí, jsme svěřili úřadům. Přitom na konci života je tam ještě jeden aspekt. Už máme za sebou příběh. Jsme někdo a nejsme nahraditelní. Zatímco o to mimino, když se začne starat jiná máma, tak to zase tolik nevadí. Ano, tam se nevztekáte, když se pokadí, nebo se rozčiluje. Je to pro nás přirozenější,“ říká Martina Špinková. „Nejzajímavější bylo sledovat, jak se umíme rychle rozpomenout na to, jak se o toho člověka starat. A jak umíme propojit osobní příběh s jeho momentální situací. Je to třeba o tom přemýšlet, jak umírajícímu udržet jeho důstojnost. To znamená, že je rozdíl, jestli mu skleničku bez ptaní přiložím k ústům a dám mu napít, nebo jestli se zeptám, jak mu mám přidržet ruku, aby se napil sám. Je to drobnost, ale je to jiná situace pro toho, kdo ještě má dost sil, aby se napil sám, když mu tu skleničku budu držet a ještě ho jako ta „hodná“ bryndákem utřu.“
Martina Špinková zdůrazňuje, že paliativní péče není jen o smrti, ale o životě na konci. „Aby byl pokud možno naplněný co nejvíc. Každý, kdyby věděl, že má před sebou jen poslední měsíc života, tak by praštil vším nedůležitým a šel se setkávat s blízkými a splnit si to, po čem touží. I poslední měsíc života by měl být naplněný. Ne že si člověk lehne a čumí do stropu, což se bohužel mnoha lidem u nás děje. Že tráví ten čas v nemocnici v peřinách a koukají do stropu. To může vyhovovat hodně meditativně založenému jedinci. Nám ostatním ne. Jenže 80 procent lidí umírá právě takto.“
Po dvanácti letech totiž nechala ředitelování hospice a víc se hodlá soustředit na ilustrace. Od třiadvaceti let práci kombinovala s péčí o děti, pak se v řídících pozicích věnovala Cestě domů a tamnímu nakladatelství. Doba, kdy bude čas trávit sama se sebou a vlastní tvorbou, je tu. „Chystám se na knihu Ledový zámek. Namalovat ji musím tento rok, a tak si připravuju skici a snažím se v sobě udržet letošní dlouhou ledovou zimu,“ usmívá se. Plánuje také malovat, neboť od manžela, lékaře a filozofa Štěpána, dostala olejové barvy. Před rokem navíc propadla kouzlu vítkovických železáren. Procházela se v nich v dešti, fotila, črtala. Pokud mi zbude ještě kus života, tak bych se docela ráda vrátila ke kreslení. Dá se říct, že jsem dvacet let byla s dětmi, pak dvanáct let s Cestou domů a teď bych se tedy docela ráda vrátila sama k sobě. Ne, že bych je taky neměla. Ale jsem ráda, že bylo víc těch, za které jsem vděčná. A to je možná způsob, jak se po celý život připravovat na svou konečnost. A strach? Konec bývá zčásti něžný a slavnostní. Dýcháte normálně a pak… nic. Je to jemný, prchavý okamžik, ne ty hrůzy, co vidíte v televizi. A ještě něco. Vy vidíte, když vám někdo zemře, že člověk není to tělo. Že duše je jinde. A jen tělo zemřelo.
Martina Špinková v rozhovoru mluvila i o tom, jak téma smrti a strachu z vnitřních bubáků a nejistot vnímají děti, jak se v minulosti v roli výtvarné redaktorky snažila německé straně ukázat, že ilustrace křesťanských knih nemusí být kýč, anebo kolik času a energie je třeba věnovat přípravě na knižní ilustrace. Spolu s písní Thanks For the Dance od Leonarda Cohena také vzpomněla na dětství a dospívání, které strávila s tancem - zásadní oporou v nelehkých časech. S Ondřejem Cihlářem se dotkla i současné koronavirové situace, otázky soucitu, empatie a blízkosti.
Čtěte také: POBŘEŽNÍ REFUGIUM: Pohled do hloubky
Významné události v historii Cesty domů
Poradna poskytla ten rok konzultaci 214 klientům. Díky telefonátům a návštěvám u pacientů jsme začali zevrubněji sledovat a mapovat, jaká je situace umírajících u nás. Utvrzovalo nás to v tom, že umírat doma je dobré a že musíme udělat všechno pro to, aby vznikl domácí hospic. Docházelo i ke kuriózním situacím. Poradna hospicové péče dostala telefonní číslo po zrušené kavárně. Nakonec jsem už jen podle tónu hlasu volajícího poznala, kdo volá do poradny a kdo do té neexistující kavárny. Znáte ten pocit? Dlouho na něčem pracujete, vložíte do toho tuny energie - vlastně spíš miliony kilojoulů - a pak se to najednou podaří. Tak ten pocit jsme zažívali celý rok 2003. Díky němu jsme se věnovali 67 klientům, poradna nabídla služby 477 lidem. Nebyla to ale zdaleka jediná činnost Cesty domů. Velkou radostí nás naplnilo to, že jsme konečně získali vlastní prostory, a to v Bubenské ulici v pražských Holešovicích, kde dodnes sídlí náš dobročinný obchod. V říjnu jsme veřejnost seznámili s celosvětovým svátkem Den hospiců. Začali jsme mnohem víc komunikovat s médii, bylo nám jasné, že jejich prostřednictvím se o nás dozví víc těch, kdo potřebují naše služby. Režisérka Olga Sommerová natočila krásný dokument s všeříkajícím názvem Cesta domů. Premiéru měl 25. prosince.
Během roku 2004 jsme pečovali o 90 klientů, a to v průměru 38 dní. Ten rok se rozjel Klub Podvečer. „Došlo nám, že hospicová péče není jenom pomoc nemocným a těm, kdo o ně pečují, ale také pozůstalým,“ říká Jindřiška Prokopová, která byla u toho. Zpočátku měl Klub tři hlavní linie - přednášky, povídání u čaje a různé rukodělné aktivity. V Cestě domů ten rok pracovalo už 10 lidí. Měli jsme ale také ochotné dobrovolníky a bylo nám jasné, že jich budeme potřebovat stále víc. Proto jsme začali s jejich odbornou přípravou. Idea veřejné paliativní knihovny vznikla už v roce 2004. Otcem té myšlenky byl Štěpán Špinka. Vznikla jako srdce osvětové větve Cesty domů, jako místo, kde se přirozeně shromažďují lidé z veřejného prostoru, kteří se zajímají nebo se musejí zajímat o smrt a umírání.
Čím víc zkušeností jsme získávali, tím víc dalších impulzů a nápadů jsme měli. V rámci našich hospicových služeb jsme se ten rok starali o 115 pacientů, poradna pomohla 500 klientů. Velkým počinem bylo i otevření knihovny Cesty domů. Rozšířili jsme i půjčovnu pomůcek a získali první významná ocenění. Vrchní sestra Alžběta Mišoňová převzala titul Sestra roku, Cesta domů pak cenu VIA BONA za propagaci hospicové péče u nás. Cesta domů od počátku své existence významně a cílevědomě ovlivňuje obecné povědomí o paliativní problematice, kultivuje a vzdělává odbornou i laickou veřejnost. Považuji to za stejně důležité jako poskytování přímé odborné péče.
V roce 2006 měla Cesta domů za sebou pět let fungování a slavila své první půlkulatiny. Radovali jsme se z toho, že jsme za uplynulých pět let byli schopni postarat se o několik set pacientů a jejich rodin a že se téma důstojného umírání v domácím prostředí dostalo k veřejnosti. Poděkování za to patří nejen zaměstnancům, ale i dobrovolníkům, kterých stále přibývalo. „Dobrovolníci přinášejí pomoc, úlevu a pokoj, jsou zosobněním cennosti času našeho života. Ročně darují Cestě domů několik tisíc hodin práce. Zajímavé je, že je mezi nimi mnoho mladých lidí, věkový průměr je méně než 40 let.“ Poprvé byli oceněni i naši dobrovolníci, jejichž počet ten rok výrazně vzrostl. Cenu Křesadlo od organizace Hestia a jako Dobrovolník roku byl oceněn Šimon Goldmann. Naši dobrovolníci pomáhají v rodinách klientů, rozvážejí pomůcky, podílejí se na administrativě i organizaci akcí. Další významnou cenou byla Knihovna roku, kterou jsme převzali z rukou tehdejšího ministra kultury Martina Štěpánka. „Lidé přicházejí do výcviku s tím, že chtějí dělat něco smysluplného. Vyvážit třeba práci účetní nebo bankovní úřednice s prací s lidmi. A to dává smysl.“
Roku 2007 naše knihovna vyhlásila soutěž Malujeme babičku a dědečka. Od začátku našeho působení jsme si byli vědomi toho, že se smrtí a umíráním musíme seznamovat i nejmladší generaci. Na koncertu ke Světovému dni hospicové a paliativní péče ten rok vystupoval Hradišťan s uměleckým vedoucím Jurou Pavlicou. Nadále probíhala i kampaň Nezavírejte oči!, v jejímž rámci Cesta domů pořádala různé akce pro veřejnost. Také jsme hodně přednášeli a školili. V tomto roce jsme naplno rozjeli odlehčovací služby. Staly se samostatně nabízenou službou pro naše klienty. Vyšli jsme tak vstříc pečujícím o umírající, aby si mohli například dopřát pár hodin volna nebo si vyřídit nutné věci. Díky lepším pomůckám a zkvalitnění služeb jsme se začali starat také o pacienty s komplikovanými diagnózami. Vydávali jsme i víc brožur a letáků, což považujeme už od založení Cesty domů za velmi důležité. Přímá péče o klienty a jejich rodiny nebo fundované poradenství je jedna věc, neméně důležitá je ale osvěta a působení na nejširší veřejnost, aby si uvědomila, že smrt patří k životu a že se dá umírat důstojně. Ten rok jsme kromě menších tisků vydali kupříkladu publikace Mohu říct pravdu? Vydávání letáků a knih pro širokou veřejnost považujeme v Cestě domů za stěžejní. Během let vyšly nejen odborné publikace, ale třeba i povídky a příběhy.
V červnu toho roku se nám podařilo díky vstřícné nabídce farního úřadu v Praze 7 přestěhovat zdravotnický tým z Prahy 4 do prostorů poblíž kanceláře. Vznikl také Klub přátel Cesty domů pro ty, kdo naší organizaci pravidelně přispívají. Dostávají informace o tom, co se děje nejen v Cestě, ale i v oblasti paliativní péče. Mají zdarma registraci do naší knihovny a každoročně pro ně pořádáme společná setkání - koncerty, snídaně a setkání na krásných místech v Praze, kupříkladu v zahradách pod Hradem nebo na parníku na Vltavě. Našich dárců si velmi vážíme, bez nich bychom totiž spoustu věcí vůbec nedokázali.
V roce 2009 jsme mimo jiné vydali český překlad velmi úspěšné knihy pro děti autorů Laurie Krasny Brown a Marca Browna s názvem Když Dinosaurům někdo umře. Smrti a umírání je velmi těžké porozumět. Nejen pro děti. Ani dospělí tomu nerozumějí. Nikdo nevíme, co přijde po smrti, ale téměř každý si to nějak představujeme.
Měli jsme za sebou deset let činnosti a před sebou nové plány. Z Cesty domů se stala uznávaná profesionální organizace. Už jsme pro některé lidi nebyli jen parta nadšenců, která propaguje umírání ve vlastní posteli (tedy většinou v té polohovací, vypůjčené od nás), ale dokázali jsme, že důstojně umírat v domácím prostředí jde. Ten rok se zrodil Zákon o zdravotnických službách. Konečně, po čtyřiceti letech. Činnost cesty domů získala takový rozměr, že už je třeba vybírat z mnoha aktivit. Spolupracovali jsme s agenturou STEM/MARK na výzkumu veřejného mínění s tématem vnímání umírání a hospicové péče, výzkum přinesl mnoho zajímavých zjištění a dodnes je hojně citován médii.
Mezi členy našeho multidisciplinárního týmu přibyli psychosociální pracovnice a kaplan. Vydali jsme knížku příběhů Malé dobré zprávy, kterou napsala a ilustrovala Martina Špinková. Sestavili jsme také výroční kalendář Na cestách domů a stejnojmenný sborník k desetiletému výročí. Benefiční aukce je pro mě aktem dvojího daru. Zaprvé jde o dar ze strany umělců, kteří Cestě domů darují dílo ze svého ateliéru. Máme radost, že vedle množství autorů a galerií, jež nám do benefiční aukce darují díla pravidelně, se nám stále ozývají umělci noví. A podruhé jsme poctěni darem od vás, dražitelů, kteří si dílo na aukci zakoupí.
Dlouholetá ředitelka Martina Špinková předala pomyslné žezlo Marku Uhlířovi. Šéfkou našeho domácího hospice se stala MUDr. Irena Závadová. Vystřídala Janu Valjentovou, která se připravovala na atestaci. Velmi významným počinem toho roku byla kampaň Nebojme se zbytečně, která proběhla v první třetině roku a na níž se podílela celá řada partnerů Cesty domů. Cílem bylo nejen připomenutí naší lidské konečnosti, ale i seznámení veřejnosti s tím, že lze umírajícím poskytnout kvalitní paliativní péči. Dva měsíce, v únoru a v březnu, vysílala Česká televize spot Nebojme se zbytečně. Připojila se i další média.
Po letech hledání vhodných prostor, kdy zaměstnanci Cesty domů nikdy neseděli pohromadě, jsme se přestěhovali do Boleslavské ulice na Vinohradech. Ovšem začalo se už vlastně pracovat na dalším stěhování, které nastalo až za pět let. Díky přání paní Heleny Kočvarové a podpoře její rodiny jsme mohli zakoupit rozestavěnou budovu v Michli - naše budoucí sídlo. Věděli jsme, že větší prostory budeme nutně potřebovat, naše služby se rozrůstaly. Zaznamenali jsme také například čtyřnásobný nárůst v počtu návštěv odlehčovacích služeb.
V březnu vysílala Česká televize dokumentární seriál Život se smrtí režisérek Šárky Horákové Maixnerové a Petry Všelichové, na němž Cesta domů spolupracovala. Podpůrný tým se rozrostl o dětského psychologa, abychom mohli pomáhat i dětem, které se vyrovnávají se ztrátou někoho blízkého. Zároveň jsme se začali připravovat na dětské pacienty. Zúčastňovali jsme se stáží na dětských odděleních a v dětských hospicích v Čechách i v Evropě. Navázali jsme spolupráci se specialisty, kteří už tehdy pečovali o umírající děti, a vytvořili tým konziliářů z oblasti pediatrie. Uskutečnili jsme kampaň Mojesmrt.cz, za kterou jsme byli nominováni na cenu Křišťálová lupa v kategorii Veřejně prospěšná služba. Primářka domácího hospice Irena Závadová se stala historicky prvním soudním znalcem v oboru paliativní medicíny. Získali jsme šesté Křesadlo, tedy konkrétně ho dostala naše dobrovolnice Eva Žůrková. I v roce 2014 se konalo mnoho dobročinných akcí, které pro nás uspořádali naši podporovatelé - za všechny jmenujme například tradiční benefiční koncert v kostele sv. Markéty na Břevnově, Dobrobazar v Čestlicích...
| Rok | Významná událost | Martina Špinková - role |
|---|---|---|
| 2001 | Založení Cesty domů, poradna pro 214 klientů | Spoluzakladatelka, autorka loga, první poradkyně |
| 2003 | Péče o 67 klientů, poradna pro 477 lidí | Ředitelka |
| 2004 | Péče o 90 klientů, spuštění Klubu Podvečer, založení paliativní knihovny | Ředitelka |
| 2005 | Péče o 115 pacientů, otevření knihovny, ocenění Alžběty Mišoňové (Sestra roku) a Cesty domů (VIA BONA) | Ředitelka |
| 2006 | Pět let fungování, 1000 rad poradny, ocenění Šimona Goldmanna (Dobrovolník roku) a Cesty domů (Knihovna roku) | Ředitelka |
| 2007 | Soutěž Malujeme babičku a dědečka, spuštění odlehčovacích služeb, vydání publikace Mohu říct pravdu? | Ředitelka |
| 2008 | Přestěhování zdravotnického týmu, vznik Klubu přátel Cesty domů | Ředitelka |
| 2009 | Vydání knihy Když Dinosaurům někdo umře | Ředitelka |
| 2011 | Zákon o zdravotnických službách, výzkum s STEM/MARK, vydání knihy Malé dobré zprávy | Ředitelka (předání žezla Marku Uhlířovi) |
| 2012 | Otevření Domova Pod střechou, kampaň Nebojme se zbytečně | Ředitelka |
| 2013 | Přestěhování do Boleslavské ulice, zakoupení budovy v Michli | Ředitelka |
| 2014 | Dokumentární seriál Život se smrtí, rozšíření podpůrného týmu o dětského psychologa, kampaň Mojesmrt.cz, Irena Závadová soudním znalcem | Ředitelka (6 let jako šéfredaktorka nakladatelství Cesta domů) |
| 2015 | Otevření druhého dobročinného obchodu na Břevnově | Bývalá ředitelka, šéfredaktorka nakladatelství |
tags: #martina #spinkova #domov #pod #strechou