Slovo "keramika" pochází z řeckého slova Keramos, což znamená "jíl". Keramika patří k nejstarším lidským řemeslným výrobkům. Vyvinula se z výroby hliněných předmětů a výpal v peci se objevuje už v mladším paleolitu. Například 30 000 let stará světoznámá Věstonická Venuše je vytvořena výpalem keramické hlíny. Známé nálezy prehistorické keramiky jsou především z Asie, kde se nacházejí užitkové předměty na japonských ostrovech, v Číně i na dalších územích z období před 17 000 lety.
Patrně první keramické „dlaždice“ byly vyrobeny ve Středomoří, zejména v Egyptě, kde byly glazované keramické desky používány pro reprezentativní budovy. Starověké příklady dlaždic se nacházejí i v Mezopotámii, zdobené jednoduchými bílo-modrými pruhy, a dále v Tunisku, Íránu a na Středním východě. Užitková keramika byla samozřejmě vyráběna i v Číně, Japonsku a dalších oblastech. V pozdějších dobách se dlaždice stávaly sofistikovanější a dostávaly různé pestřejší barvy. Arabská expanze na západ poté přispěla k rozšíření výroby do Itálie a Španělska. Zvláště v Itálii se poté rodí a rozvíjí kultura dlaždic, která trvá dodnes. Moderní historie výroby keramiky pro stavební účely se začala psát koncem 17. století v Itálii, kde došlo ke šťastné souhře technické vyspělosti a dostupnosti vhodných surovin. Do dnešních dnů nepřetržitě fungující továrna na výrobu předmětů z keramiky je v roce 1741 založená dnes světoznámá keramička Marca Corona. Z tohoto období pochází tradice špičkové výroby keramiky pro stavební účely v lokalitě Regia Emilia v severní Itálii.
Azulejos: Původ a vývoj malovaných dlaždic
Kromě druhů režné keramiky známé od pravěku, se ve 13. století dostaly do Evropy přes Portugalsko a Španělsko barevné glazované dlaždice a obkladačky, zvané podle modré barvy azulejos. Tyto malované keramické dlaždice najdeme po celém arabském světě a samozřejmě i ve španělské Andalusii.
Kdo by podle jména hádal na jejich východní původ, neprohloupil by. Název prý pochází z arabského „al zulayj“ a jejich původ je kdesi v Persii. Arabové slovem azʼlij označovali původně „malé leštěné kameny“, z nichž byly vyskládány byzantské mozaiky. Když někdy ve 13. století přivezli maurští obchodníci na Pyrenejský poloostrov nevelké malované dlaždičky, rychle tam vzniklo z jejich označení azzelij či al zuleycha slovo azulejo, v psané podobě stejné v dnešní španělštině i portugalštině, leč lišící se výslovností. Spekuluje se i o tom, že na pojmenování se podílelo také slovo azul („modrý“), v obou jazycích rovněž stejné, jež pro změnu pochází z perského označení pro lapis lazuli. V této souvislosti je ale třeba připomenout, že azulejos nemusí být zdaleka jen modrobílé. K dalším barvám, které se na nich objevují, patří hlavně žlutá, zelená a rezavě červená. Do značné míry to platí právě pro nejstarší kachlíky. Modrobílá kombinace se stala módní až koncem 17. století.
Azulejos ve Španělsku: Tradiční centra a techniky
Na Pyrenejský poloostrov tuto tradici přinesli Arabové a původně byla centrem jejich výroby Granada. Prvními centry výroby malovaných kachlíků na Pyrenejském poloostrově se stala některá místa v dnešním jižním Španělsku (zejména Sevilla), kde byly stále ještě velmi silné muslimské vlivy, byť během 13. stol. ovládli křesťané s výjimkou Granady většinu území někdejšího córdobského chalífátu. Označení azulejo pochází z arabských slov al a zuleycha, což doslova znamená glazovaná cihla. Původ jména napovídá, že tato tradice, pro Španělsko velmi charakteristická, se váže k dobám, kdy na Pyrenejském poloostrově vládli muslimové. Ti si keramikou své domy nejen zdobili, ale i prakticky zařizovali. Velice složité, barevné ornamenty arabských azulejos nahrazovaly původně pracnou a nákladnou mozaiku, jíž se zdobily podlahy i stěny honosných budov.
Čtěte také: Použití MDF a HDF v interiéru
Nejprve se začaly vyrábět kachle technikou ‘cuerda seca’, doslova „suchého provázku“. Na vypáleném kachli se vytvořil ornamentální vzor pomocí provázku, který byl předtím namočený v olejovém inkoustu, aby zabránil smíchání jednotlivých barev. Tato výroba byla také pracná, ale přece jen byla rychlejší a cenově dostupnější. Velká poptávka si vynutila další zdokonalení technologie. Od 16. století se už začaly vyrábět azulejos de arista. Podstatou i této technologie byla snaha zabraňovat slití jednotlivých barev designu, tentokrát však reliéfním způsobem, vtlačováním vzorů do čerstvé hlíny pomocí šablony. Oba druhy kachlů byly vyráběny sériově a objevovaly se na nich zejména květinové a geometrické motivy. Dlaždice se používaly především na výzdobu podlah, schodů, ale i střech paláců a mešit nejen ve Španělsku, ale i za jeho hranicemi.
Tradiční střediska výroby
- Ve 13. století vzniklo jedno z prvních středisek azulejos v obci Manises nedaleko Valencie. Vyráběly se tady luxusní zelenočerné azulejos s pozlaceným nebo měděným dekorem, které byly mimo jiné použity i v papežských komnatách. Na výrobu keramiky v Manises dohlížela přímo královská kancelář Jaimeho II. Aragonského (1267-1327).
- Druhé velké středisko na výrobu azulejos a další keramiky vzniká v sevillské čtvrti Triana. Tato „keramická čtvrť“ si svou tradici přenesla přes dlouhá staletí až do současnosti. Zdejší produkce však nebyla podrobena dozoru, a tím i vkusu královského dvora. Umělci měli větší tvůrčí svobodu, a proto tady vzniká nepřeberné množství vzorů a barevných kombinací. Místní keramici navíc rychle a vstřícně vstřebávali nápady a zkušenosti keramiků, kteří přišli z ciziny.
- Třetím velkým střediskem výroby keramiky a azulejos bylo Toledo a blízká obec Talavera de la Reina. Významná je hlavně tím, že místní keramici přenesli své zkušenosti do zámoří, do španělské kolonie v Mexiku a v koloniálním městě Puebla položili základ dnes velice rozšířené výrobě keramiky, které se dodnes říká „talavera z Puebly“. Talaverou jsou obloženy kuchyně domácností i restaurací stejně jako interiéry veřejných místností. Španělský talaverský design byl později silně ovlivněn italskou renesancí, ale za oceán tento vliv nedorazil, a tak je paradoxně mexická talavera blíže původnímu arabskému charakteru než talavera španělská.
Azulejos v Portugalsku: Národní symbol a umělecké dědictví
Postupem času se tradice výroby azulejos přesouvala, až skončila v Portugalsku, kde se z ní stal národní symbol. Odtud se také dostaly ve 14. století první azulejos do Portugalska a především odtud se pak během následujících dvou století do země dovážely. Jenže v roce 1492 padla Granada a sjednocené Španělsko začalo záhy utahovat šrouby. Výsledkem bylo, že během 16. století stále ubývalo výrobců, kteří by byli schopni uspokojovat portugalské požadavky. Převedení výroby do Portugalska s sebou přineslo definitivní posun od převažujících dekorativních motivů ornamentálních a rostlinných (nezapomínejme, že islám zakazuje zobrazování živých bytostí) k figurálním výjevům. Azulejos jsou celoportugalským fenoménem, a tak není divu, že v nejrůznějších podobách doprovázejí také návštěvníky hlavního města - jako výzdoba veřejných prostranství i na fasádách běžných domů, v kostelech a klášterech, ve vlastním národním muzeu i ve stanicích metra. Ty lisabonské jsou zkrátka lisabonské.
Lisabon a Azulejos: Průvodce uměním
Jestli je něco typicky lisabonské, jsou to malované dlaždice azulejos. Najdeme je všude a mají opravdu dlouhou tradici. Keramické dlaždice, které mají zpravidla čtvercový tvar a jednobarevnou malbu, bývají poskládané do obrazů nebo mozaik a zdobí domy, dvory, interiéry i veřejné prostory.
Cestu za keramickými skvosty Lisabonu můžete začít v Portugalském národním muzeu dlaždic (Museu Nacional do Azulejo). Dozvíte se něco o historii a významu maleb i něco o jejich výrobě. Muzeum se nevěnuje jen portugalským azulejos, ale uvidíte zde také perské, arabské nebo andaluské. Vystaveno je tu spoustu skvostů, mezi nimiž najdete i zrestaurované dlaždice staré několik staletí. Návštěva muzea vás připraví na putování za lisabonskými azulejos znamenitě.
Asi nejtradičnější lisabonskou čtvrtí je Alfama. V úzkých uličkách spatříte pravou lisabonskou architekturu, k níž patří i azulejos. Mnoho domů má na dlaždicích vymalovaného svého patrona s orámováním vesměs ve žlutém nebo červeném až růžovém odstínu. To jsou totiž typické barvy lisabonských dlaždic. Občas narazíte i na překrásně zdobené portály nebo lemovaná okna.
Čtěte také: Rozměry a váha betonových dlaždic pro slunečník
Nádherné dlaždice se nacházejí v interiéru paláce Belmonte. Jde o kolekce pocházející z 18. století a najdeme zde desítky tisíc dlaždic. Dnes je tento palác luxusním hotelem a jeho vstupní halu zdobí na 30 000 překrásných azulejos.
Další objekt, který by vám ve vaší pouti za lisabonskými dlaždicemi neměl ujít, je dům na ulici Rua de Trindade. Jde o dílo z konce 19. století a znázorňuje alegorické postavy, mezi kterými je například voda, země, vědění apod. Hvězda s okem, která bdí nad celou kolekcí, má prý symbolizovat samotného stvořitele.
Keramické dlaždice zdobí v Lisabonu nejen domy a jejich interiéry, ale také veřejný prostor. Jeden z nejpůsobivějších výjevů ve veřejném prostoru je vyobrazení Lisabonu před ničivým zemětřesením. Nachází se na místě kostela Svaté Lucie, který zmíněné zemětřesení nepřežil, ale tento unikátní reliéf se jako zázrakem dochoval. Miradouro de Santa Luzia, kde lze tento unikát spatřit, je navíc jedním z nejkrásnějších vyhlídkových míst Lisabonu.
Za azulejos se můžete vydat i do lisabonského podzemí. Malovanými keramickými dlaždicemi jsou vyzdobené i některé stanice lisabonského metra. Nejde sice o historická díla, ale o tvorbu současných mistrů tohoto umění. Za zhlédnutí stojí zejména vestibuly stanic La estacion de Oriente, Saldanha či Cabo Ruivo.
Pokud se do keramické krásy azulejos zamilujete a zatoužíte mít alespoň něco z této krásy doma, navštivte dům tohoto řemesla na Rua do Alecrim. V nádherném historickém domě z 18. století je možné zakoupit ručně dělané azulejos, které vytvořili mistři tohoto řemesla za použití původních materiálů i tradiční technologie. Nekupujte historické azulejos na trhu Feria Popular da Ladra, protože tato díla pocházejí většinou z rabování či jiné trestné činnosti a můžete se snadno dostat do problémů.
Čtěte také: Zahradní dlažba: Proč zvolit beton?
Azulejos jako užité umění a historické vyprávění
S keramickými kachlíky se ve Španělsku člověk setkává na každém kroku. Zdobí kašny v patiích i reklamní štíty restaurací. V Madridu jsou i názvy ulic a náměstí na keramických cedulích. Majitelé vil na okrajích měst zkrášlují typickými kachlíky se starodávnými i zcela moderními vzory nejen schody svých teras, ale i patia a balkony, ba i krovy střech.
Svérázným druhem umění jsou nástěnné obrazy poskládané z jednotlivých kachlíků, které mohou sloužit nejen k výzdobě, ale i jako názorná pomůcka pro výklad historie. Příkladů je po celém Španělsku nepřeberné množství a tento druh výtvarného umění se přenesl i na španělské ostrovy, například na Mallorku. V městečku Petrá, v jedné uličce, která vede k františkánskému klášteru, je celá série kachlových obrazů, které soustředěného diváka nepozorovaně dovedou až ke klášterním branám.
S velkými dějinami Španělska se zase můžeme seznámit na kachlíkových obrazech v Seville, a to na Španělském náměstí (Plaza de España). Před půlkruhovým palácem z červených cihel stojí 58 laviček bohatě zdobených kachlíky. Opěradla každé z lavic přinášejí výjevy z historie jednotlivých provincií Španělska. V andaluském městečku Frigiliana zase obrovské kachlové obrazy na bílých domech informují kolemjdoucí o bojích křesťanů s Maury a barvité obrázky jsou dokonce doprovázeny citáty ze starých kronik. Tady už jde o jakousi ilustrovanou kachlovou literaturu. V jihošpanělském Mogueru zase azulejos sdělují, že se tu narodil básník Juan Ramón Jiménez. Ve španělských azulejos se tak snoubí umění a řemeslo, dějiny a současnost, literatura s výtvarným uměním, reklama s informatikou. A především je do nich zakleta dlouhá historie samotných keramických kachlíků, která prošla tisíciletým vývojem.
Historie a výroba dlaždic v českých zemích
Na našem území se keramické dlaždice začaly ve větší míře vyrábět až v 17. století a do širší průmyslové produkce postoupily až na konci 19. století. Zpočátku byly tyto prvky vyráběny z póroviny (to je keramika s bílým pórovitým střepem, složením blízká porcelánu), která má vysokou nasákavost, proto byla postupně nahrazena hutnějšími surovinami.
Při průzkumech historických památek v Čechách se dochovaly kompozice obkladů, které se používaly v kuchyních, u kamen a krbů. Překrásné kompozice jsou dodnes dochované například na zámku Hluboká nebo v Praze ve Velkopřevorském paláci. Také v období baroka byly v Čechách hojně rozšířené, a nebyla to tenkrát levná záležitost. Při průzkumu tvrze v Pluhově Ždáře byly obklady vidět iluzivně malované ve výzdobě prevétu (záchodu) ze 17. století.
Zároveň byly modrobílé kachle azulejos vyráběné v Portugalsku a ve Španělsku používány i na fasádách domů v zemích, kde nejsou v zimě mrazy. U nás tomu tak není, a použití je tedy výhradně interiérové.
S nástupem modernizace a průmyslovou revolucí přestala být výroba dlaždic výlučně ruční záležitostí. Výrobou hutných dlaždic v českých zemích vynikala zejména výroba v dnes už neexistující Chlumčanské keramičce, která se později přejmenovala na Chlumčanské keramické závody. Obklady na porézním střepu se nejčastěji vyráběly lisováním za sucha a byly polévané glazurou, nejčastěji bílou, případně v pastelových barvách. K těmto bílým obkladům se často vyráběly doplňky, jako soklíky, mýdlenky apod. Z této doby známe rozdělení keramických dlaždic na obklady a dlažbu.
Vývoj výrobních technologií a současné trendy
Za časů monarchie, první republiky a až do začátku 60. let žádné tmely neexistovaly a obkládačky se lepily „na bochánky“. Na každou obkládačku se položil kopeček cementové malty, ta se postavila na vodorovné prkno a přitiskla se kolmo na zeď. Při demolici starého obkladu vidíme na každé obkládačce kruh malty s nepodlepenými rohy. Spárování bylo tím velice obtížné a pracné. Od 60. let se obkládačky lepily svou celou plochou na cementovou kaši. Ta rychle tuhla a pokud bylo třeba udělat nějakou korekci, nešlo s ní už pohnout. Tyto pracné způsoby patří dnes do muzea zednictví.
Další novinkou, zaváděnou v průběhu 70. let, byl rozvoj sítotisku, který umožňoval dodávat dlaždicím design jako mramor. Tato technologie byla poměrně náročná na seřízení strojní linky, protože každá barva se tiskla přes své síto. Dalším vylepšením, zaváděným v 80.-90. letech 20. století, byla technologie rotaprintu, tedy sítotisk přes pohyblivé síto. Dlažby na hutném střepu se nejčastěji vyráběly jako neglazované dlaždice, barvené ve střepu. Dřívější technologie neumožňovala dosáhnout až tak kvalitního zpracování jako dnešní slinuté dlaždice, nicméně jejich odolnost byla zejména díky probarvenému střepu vynikající. Technologie výroby spočívala v ručním nasypávání jednotlivých barevných surovin přes plechovou formu, po jejímž vytažení došlo k vylisování dlaždice a jejímu následnému výpalu.
Vyspělá technologická úroveň spolu s vhodnou surovinovou základnou tvoří páteř výroby zejména špičkových výrobků keramického průmyslu. V současné době je oblast v okolí Sassuola v Itálii nejen centrem výroby nejlepších světových keramických dlaždic, ale zároveň i místem, kde sídlí výrobci technologického vybavení pro keramičky. Tato blízká přítomnost a spolupráce způsobuje, že prakticky všechny nejmodernější technologické postupy vznikají ve spolupráci mezi špičkovými designéry, jednotlivými keramičkami a výrobci technologie pro výrobu keramických obkladů a dlažeb. Nyní v Evropě vč. tureckého trhu zcela dominují španělské a italské obklady. Vyrábějí 70 % z celkového objemu keramických obkladových prvků.
Moderní design a zakázková výroba
Před rokem 1990 se v Československu standardně vyráběly jednobarevné obkladačky rozměrů 15 × 15 cm a dlažby v rozměru 20x20cm. Dnes jsou od tuzemských i zahraničních výrobců k dostání obkladačky a dlažby různých barev, vzorů i rozměrů, které se především v poslední době výrazně zvětšily. Běžné jsou v dnešní době rozměry: 60x60 cm, 60x120 cm, 80x180 cm, nebo dokonce extrémní velikosti dlažby v rozměru 120x270 cm a 160x320cm. Dnešní obdélníkové obkladačky a dlažby se pokládají většinou na výšku, méně často pak na šířku (především v malých místnostech s vysokým stropem), zřídka na šířku v podobě vázaného zdiva (v každé řadě jsou obkladačky posunuty o půl šířky oproti sousední řadě). Toto je provedení „na vazbu“. Při volbě druhu obkládaček (a také dlažby) je nutno rozlišovat, zda se jedná o vnitřní, nebo venkovní použití.
Eva a Hanuš Jožovi jsou původní profesí restaurátoři obrazů, absolventi pražské Akademie výtvarných umění, kteří se věnují tvorbě originálních ručně malovaných obkladů. Každý obraz, který vytvoří, je nový a originál namalovaný přímo do interiéru objednatele. Vytvářejí většinou velké formáty a iluzivní kompozice a kompozice s rodinnými portréty. Vytvářejí je v keramické dílně v Říčanech. Kachle ručně polévají glazurou, do které malují. Klasické obklady pro interiér vypalují na 1100 °C, což za stálých podmínek vydrží staletí. Původní velikost historických kachlí je přibližně 13 cm.
Retro a historické dlaždice
Pojem retro se začal používat na počátku 70. let pro nové věci, které se vědomě vztahují k minulosti - k jejím formám, technikám, materiálům a vizuálním znakům. Zároveň se ale stejným slovem často označuje i to, co skutečně vzniklo v minulosti. Retro totiž neznamená návrat k historii v materiálovém nebo technologickém smyslu. Nejde o rekonstrukci minulosti, ale o její interpretaci optikou současnosti. Na rozdíl od historických rekonstrukcí není retro sentimentální v tradičním smyslu. Pracuje s minulostí s odstupem - někdy ironicky, někdy pragmaticky. Retro je pro nás vizuální a výrazový pojem. Historická dlažba je naopak definovaná především materiálem, technologií a vazbou na konkrétní stavební kontext. Právě proto může být retro zároveň „zastaralé“ i znovu aktuální.
Přehled vývoje technologií a výrobních center Azulejos
| Období / Region | Název / Technika | Charakteristika | Významná střediska |
|---|---|---|---|
| Starověk (Egypt, Mezopotámie) | Glazované keramické desky | Reprezentativní budovy, jednoduché vzory | Egypt, Mezopotámie, Tunisko, Írán |
| 13. stol. (Pyrenejský poloostrov) | Azulejos (obecně) | Modré, glazované dlaždice, arabský vliv | Granada |
| 14. stol. (Španělsko) | Cuerda Seca | Zamezení míchání barev olejovým inkoustem, ornamenty | Manises (Valencie), Triana (Sevilla) |
| 16. stol. (Španělsko) | Azulejos de Arista | Reliéfní vzory pro zamezení míchání barev, sériová výroba | Talavera de la Reina (Toledo) |
| 16. stol. (Turecko) | Iznik dlaždice | Průhledná bílá glazura, modré ornamenty, později i tyrkysová, fialová, zelená, černá | Iznik |
| 16.-17. stol. (Portugalsko) | Azulejos (figurální) | Posun od ornamentů k figurálním výjevům | Lisabon a Portugalsko |
| Současnost (Itálie) | Špičková keramická dlažba | Moderní technologie, design | Sassuolo (Reggia Emilia) |
tags: #malovane #dlazdice #puvod #historie