V České republice má těžba břidlice bohatou historii, která sahá hluboko do minulosti. Břidlice není jen materiál - je to přírodní produkt s dlouhou životností, který se pyšní vysokou odolností a krásou. V minulosti se břidlice hojně používala jako stavební materiál, zejména na střechy a podlahy. Břidlice se vyznačuje nejen přírodním půvabem, ale také praktickými výhodami. Přírodní barva a textura každé desky dodávají jakémukoli prostoru jedinečnost a charakter. Díky svým vlastnostem odolává břidlice mechanickému opotřebení i teplotním výkyvům. Když si vybíráte břidlici, volíte nejen materiál, ale také kousek české přírody a historie.
Naši předkové z mladší doby kamenné nebyli "jen" zemědělci. Byli to i zruční výrobci kamenných nástrojů. Materiálem, který používali, přitom nemohl být jen tak obyčejný kámen, sebraný někde za vesnicí... K nejoblíbenějším surovinám neolitu patřil metabazit.
Metabazit typu Jizerské hory: Hlavní surovina neolitu
Zelené břidlice - metabazity - jako převažující surovina pro výrobu broušených kamenných nástrojů v oblasti České republiky a jejího širšího okolí v období neolitu byly, stejně jako jeho zdroje v oblasti Jablonce nad Nisou, reflektovány již ve třicátých letech dvacátého století. Surovina však byla tehdy mylně ztotožňována s nefritem, a snad právě proto upadla tato myšlenka v pozdějších dobách v zapomnění. Stopy po pravěké těžbě v lesích mezi Velkými Hamry a Maršovickým vrchem u Jablonce nad Nisou nezahladilo ani více než šest tisíc let, uplynulých od chvíle, kdy byly zdejší doly a lomy opuštěny. Znovu objeveny byly až na počátku 21. století nezávisle na sobě dvěma skupinami badatelů. Vůdčí osobností jedné z nich byl Antonín Přichystal z Ústavu geologických věd Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, který dlouhá léta pátral po zdroji speciálního typu zelené břidlice, používané s oblibou pravěkými zemědělci na výrobu broušených kamenných sekerek a tzv. kopytovitých klínů. Tento zdroj našel u Velkých Hamrů.
Objev těžebních lokalit
Doklady neolitické těžby v Pojizeří jsou poněkud nenápadné. Správný směr při pátrání po původu suroviny dávaly tušit i hromadné nálezy kamenných broušených nástrojů, které se koncentrují právě v oblasti severovýchodních Čech. Ke konečnému objevu došlo v roce 2002. Učinily jej nezávisle na sobě dva týmy badatelů - první vedený Vladimírem Šreinem a druhý Antonínem Přichystalem. V podstatě současně byla nalezena těžební pole v údolí Kamenice ve Velkých Hamrech a v Jistebsku na úpatí Černé Studnice. Tím vyvrcholilo více než sto let trvající úsilí o nalezení zdrojů materiálu, z něhož se v neolitu vyráběla kamenná broušená industrie.
Původně byly objeveny dvě těžební lokality: Jistebsko našla skupina dr. Vladimíra Šreina z Prahy, Velké Hamry se podařilo nalézt mně - vlastně ve stejnou dobu. V minulých letech tam pokračoval dr. Petr Šída, který ověřil další lokality, takže dneska víme, že to je skutečně rozsáhlý těžební areál, jeden z největších v Evropě. Těžba nebyla bodová - je to rozsáhlý těžební areál, který sleduje kontakt žulových hornin krkonošského plutonu s jednotkou, které říkáme železnobrodské krystalinikum.
Čtěte také: Kamenná zídka: Stavba krok za krokem
Přejmenování suroviny a její geologický vývoj
Díky tomu, že známe nová data o genezi těchto hornin, došlo k přejmenování té suroviny. Nazýváme ji metabazit typu Jizerské hory, případně metabazit typu Pojizeří. Je to z důvodu, že ta hornina prošla několika metamorfózami, přeměnami. Původní metamorfóza, takzvaná regionální, vedla ke vzniku zelených břidlic. Pak tam do blízkosti intrudoval granitový pluton (došlo k průniku horkých žulových vyvřelin z velkého podpovrchového tělesa hluboko v zemské kůře) a následná teplotní metamorfóza horninu významně změnila. Záleží samozřejmě na tom, odkud pravěký člověk horninu bral, jestli hned u kontaktu, několik desítek metrů od něj a nebo ještě dál. Podle toho se mění minerální složení, tudíž jsme se dostávali do problému, že jednou ta hornina měla spíš charakter amfibolitu, jindy zase spíš zelené břidlice; někteří kolegové petrografové dokonce navrhovali tu horninu označovat jako amfibol-plagioklasový kontaktní rohovec. Abychom se té záplavě termínů vyhnuli, došlo se k názoru, že bude nejlépe používat označení metabazit typu Jizerské hory nebo metabazit typu Pojizeří. Současný název suroviny se v archeologickém prostředí ustálil na výrazu „metabazit typu Jizerské hory“, a to především pro komplikovaný formát geologického termínu - skupina hornblend-aktinolit-plagioklasových (bytownit-labradorit) kontaktních rohovců.
O něm by se dalo mluvit jako o jakési "oceli doby kamenné". Jestliže ta původní zelená břidlice nebo amfibolit představovaly něco jako železo, tak ta teplotní metamorfóza po ohřátí žulovým plutonem, který někde poblíž pronikl do zemské kůry, způsobila jejich přestavbu v tom smyslu, že napříč plošně paralelní stavbou původní horniny narostly jehlicovité minerály amfiboly, a to vedlo k jejímu zpevnění a vynikajícím vlastnostem. Metabazit typu Jizerské hory si oblíbili především zemědělci kultury s lineární keramikou a také lidé kultury s keramikou vypíchanou.
Distribuce a využití metabazitu
Pokud jde o distribuci, ukazuje se, že to byla jedna z nejvýznamnějších surovin ve střední Evropě; nebo minimálně v její východní části. Nejsou to jen poznatky českých petrografů, ale i zahraničních, třeba německých nebo maďarských. Ukazuje se, že na západ tyto horniny pronikly až do oblasti Porýní, na východě zatím předběžná data ukazují na Krakovsko a směrem na jihovýchod minimálně do severního Maďarska.
Distribuční síť metabazitu typu Jizerské hory sahá stovky kilometrů od popsaných zdrojů. Využití této konkrétní suroviny bylo doloženo podél Labe přes Sasko až do podhůří středoněmeckého Harzu, v Durynsku, severním Bavorsku, Hesensku, opačným směrem v severozápadním a středním Maďarsku a s velkou pravděpodobností jí náležejí i jihopolské nálezy.
My už dnes víme, že se tady ve střední Evropě nachází ještě několik podobných lokalit, kde dokonce horniny prošly analogickým geologickým vývojem - původně se jednalo o metamorfované horniny typu zelené břidlice nebo amfibolitu, poté do jejich blízkosti intrudoval žulový pluton a zase došlo k té přestavbě... Druhá taková významná lokalita je kousek na jih od Brna u obce Želešice. Z okruhu asi 30 - 40 kilometrů tam v současnosti známe kolem 20 - 25 dílen, kde jsou stovky, možná tisíce polotovarů z této suroviny, nachystaných na další zpracování. Kolegové ze Slovenska našli podobný zdroj v Malých Karpatech mezi Pezinkem a Pernekem. I tady je vznik horniny analogický - prvohorní zelené břidlice byly kontaktně metamorfovány během takzvané variské orogeneze žulovým plutonem. Rozšiřování a distribuce těchto hornin se však zatím v obou případech zdá být menší než u zdroje z Jizerských hor... Další zdroj popsali kolegové z Maďarska u obce Felsőcsatár, kde je ta distribuce plošně poměrně malá.
Čtěte také: Dlažba z kamene do betonu: Návod
Způsoby těžby a zpracování
Těžba suroviny probíhala v širokých mělkých jamách a polotovary byly z velké části vyráběny na místě. Stopy po úpravě a dalším zpracování polotovarů nacházíme v podstatě na každém větším neolitickém sídlišti, a to jak v podobě vývrtků, tak drobných šupin materiálu.
Způsob, jakým docházelo k distribuci suroviny, je pro nás dnes záhadou. My samozřejmě můžeme vycházet třeba z recentních, tedy současných analogií, které známe například z oblasti Nové Guineje, kde je popsal známý rakouský cestovatel Heinrich Harrer. Teď tam byla dokonce skupina francouzských archeologů a petrografů, kteří sledovali, jakým způsobem ve vnitrozemí Nové Guineje přežívají způsoby výroby kamenné broušené industrie a její distribuce. Funguje to tak, že se mužská část kmene vydává ke zdroji, který je vzdálený třeba i 300 nebo 400 kilometrů. Morfologie ostrova je velmi členitá, takže procházejí přes řadu údolí a je to velmi náročné, ale někteří členové té komunity mají znalost toho místa a dovedou ho najít. Většinou jsou to skaliska nad vodním tokem, kde se postaví jednoduché dřevěné lešení, na něm se rozdělá oheň, skála se nahřívá, polévá se vodou z té tekoucí řeky, úlomky se sbírají a hned na místě se zpracovávají do polotovarů.
V Jizerských horách to samozřejmě probíhalo jinak. Tam šlo o vysloveně cílenou těžbu formou jam, hlubokých někdy až 4 metry - podle údajů dr. Šídy, který tam provádí archeologický výzkum.
Další suroviny a jejich význam
Metabazity samozřejmě nebyly jedinými horninami, které se používaly v pravěku na výrobu kamenných seker, sekeromlatů nebo kopytovitých klínů. Další skupina hornin, která se významně podílela jako surovina na těchto artefaktech, byly hadce neboli serpentinity. I u těch známe několik zdrojů; v Polsku je dokonce doložena těžba této horniny na hoře Szląza. V České republice by mohl takovým zdrojem být hadec z okolí Mnichova u Mariánských Lázní, další zdroj se rýsuje v Burgenlandu v Rakousku - my se prostě nemůžeme omezovat jenom na území České republiky, ale musíme sledovat celou východní část střední Evropy. Máme doloženo využívání hornin spodnokarbonského kulmského stáří - prachovců - opět na sekeromlaty, kulturou s nálevkovitými poháry. Jedno takové centrum existovalo v Holasovicích u Opavy, druhé známe z Hlinska u Lipníka.
Takže postupně se ukazuje zajímavá skutečnost, že ti lidé z mladší doby kamenné, kteří bývali zjednodušeně označováni jako první zemědělci, věnovali zhruba stejné úsilí vyhledávání surovin a jejich těžbě.
Čtěte také: Kamenná dlažba Hornbach: Kompletní přehled
Nálezy kamenných nástrojů a jejich původ
Artefakt pravděpodobně potvrzuje pravěkou obchodní cestu a osídlení na veliké řece v době kamenné na území dnešního Děčína. Na Stoličné hoře (Kvádrberk 289 m) prováděli průzkum archeologové Vladimír Peša a Petr Jenč. Na Kvádrberku byly nálezy z mladší doby kamenné s vypíchanou keramikou, byla potvrzena doba bronzová i Halštatská. Předměty pochází pravděpodobně právě z děčínského Kvádrberku a nález byl pravděpodobně učiněn na zahradě u pana učitele, u sousedů a nebo při nějakých terénních pracích v okolí.
Tihle kamenní krasavci pochází od malé vesničky na Mladoboleslavsku. Ten největší sekeromlat našel už děd před cca 60 lety, menší sekyrku otec před zhruba 30 lety a ten zbytek za posledních 15 let. Sběr probíhal volně na poli, naleziště je rozvláčeno hlubokou, desítky let trvající orbou na dobře hektarovou plochu. Silicitový hrot do šípu a škrabka jsou jediné nalezené a opracované nástroje v jinak velkém množství tohoto surového materiálu. Ten ale nemusel být skutečně vzat k výrobě, v širokém okolí kvartérních náplav jizerských štěrkopískových teras jeho více než dost od přírody. S posledním velkým předmětem si až tak rady nevím, zřejmě nějaká zrnotěrka.
Shrnutí neolitické těžby a distribuce
| Lokalita zdroje | Typ suroviny | Doba využívání | Rozsah distribuce | Charakter těžby |
|---|---|---|---|---|
| Jizerské hory (Velké Hamry, Jistebsko) | Metabazit (typu Jizerské hory/Pojizeří) | Neolit | Střední Evropa (Porýní, Krakovsko, S. Maďarsko) | Rozsáhlý areál, jamová těžba (až 4 m) |
| Želešice (u Brna) | Metamorfované horniny (zelené břidlice/amfibolity) | Neolit | Menší než Jizerské hory | Dílny (20-25), stovky/tisíce polotovarů |
| Malé Karpaty (Pezinok, Pernek) | Prvohorní zelené břidlice | Neolit | Menší než Jizerské hory | Analogický vznik |
| Felsőcsatár (Maďarsko) | Neuvedeno | Neolit | Plošně malá | Neuvedeno |
| Szląza (Polsko) | Hadec/Serpentinit | Neolit | Regionální | Doložená těžba |
| Mnichov u Mariánských Lázní | Hadec/Serpentinit | Neolit | Potenciální zdroj | Potenciální zdroj |
| Burgenland (Rakousko) | Hadec/Serpentinit | Neolit | Potenciální zdroj | Potenciální zdroj |
| Holasovice (u Opavy), Hlinsko (u Lipníka) | Prachovce (spodnokarbonské kulmské stáří) | Kultura s nálevkovitými poháry | Lokální centra | Neuvedeno |
tags: #kamenna #sekerka #bridlice #informace